Erdogan si pochvaluje, že jeho operace v severní Sýrii běží podle plánu. Nicméně Kurdové se dohodli s Bašárem Asadem, ten jde na pomoc a u Manbídže, který potřebuje dobýt, se roztáhla ruská armáda, která turecké síly dělí od Kurdů. V jaké situaci tedy Turecko vlastně je? Na Putinovy vojáky asi střílet nebudou. Kam se tedy až mohou dostat? Naplní cíle operace?
Myslím, že je důležité si opravdu znovu připomenout, jaké jsou vlastně oficiálně proklamované cíle celé turecké ofenzívy. A tímto cílem je vytvořit podél hranice na syrské straně třicetikilometrové „bezpečnostní pásmo“ bez kurdských ozbrojenců. Erdogan opakuje, že ofenzívu nezastaví, dokud pásmo nevytvoří, současně ale připomíná, že pokud by se oddíly kurdských ultralevicových YPG, které jsou vlastně syrskou variantou turecké Strany kurdských pracujících (PKK), stáhly za požadovaný horizont, ofenzíva skončí. Čili pokud Kurdové přenechají ochranu společné hranice syrským vládním jednotkám a sami „poodejdou“, bude to u Erdogana „dobrý“. Není bez zajímavosti, že v některých oblastech se kurdské oddíly opravdu už stáhly, sice zatím na nějakých dvacet kilometrů od hranice, ale jako „začátek konce“ konfliktu to není špatné. A za „špatné“ považuju fanatickou variantu „bojovat, nebo zemřít“.
Fotogalerie: - Kurdské ženy a dívky
Mělo by být Turecko za útok a sever Sýrie vyloučeno z NATO?Anketa
Přitom samotná dohoda mezi Damaškem a některými z kurdských skupin o vstupu vládní armády do příhraničí fakticky k ukončení bojů míří. Pokud v této souvislosti zmiňujete, že turecká armáda nebude na „Putinovy vojáky“ střílet, tak to máte svatou pravdu, ale střílet budou všichni ti tradiční džihádisté, kteří postupují jako turecký předvoj a nově si říkají Syrská národní armáda. Přijali roli kanonenfutru – není náhodou, že zatímco tureckých vojáků bylo až dosud zabito snad ani ne pět, protureckých džihádistů už padly stovky. Svým způsobem to ale může být brutální řešení otázky: „Kam s nimi po válce?“
Mimochodem, Erdogan nyní konstatuje, že se celá ta ofenzíva odehrává v rámci dohody z Adany z roku 1998. Sýrie kdysi poskytla azyl lídrům i bezpočtu řadových členů turecké PKK, včetně Abdalláha Ocalana. Ten právě ze syrského příhraničí řídil kurdský ozbrojený boj na jihovýchodě Turecka. A v roce 1998 se Turecko se Sýrií dohodlo, že u hranice vznikne pětikilometrové „kurdfree“ pásmo, Damašek tehdy vydal Turkům Ocalana a pár dalších osobností, spousty tureckých Kurdů odjely ze Sýrie samy a výměnou za to přišly obrovské turecké investice do syrské ekonomiky. Oproti původní „Adaně“ vlastně jen nově má být ono bezpečnostní pásmo hlubší. Ale pokud dnes Erdogan sám argumentuje „Adanou“, znamená to, že je s Damaškem v kontaktu a vše běží po vzájemné dohodě.
Fotogalerie: - Kurdská tryzna v Bruselu
Nejen vy, ale i Turci tvrdí, že spojení Kurdů s Bašárem Asadem není nic nového a že to bojovníci z Rojavy „hráli na více stran“. Hráli? Měli k tomu důvod, protože nevěřili Američanům? A proč tedy nepřijímali podmínky syrské vlády na autonomní začlenění do Sýrie?
Znovu připomínám, že Kurdové netvoří žádnou jednolitou masu, naopak, jsou roztříštěni do desítek ideových proudů, z nichž některé o nějaké samostatnosti nikdy ani nesnily. Nezapomínejte, že zhruba ze dvou milionů Kurdů v Sýrii jich už stovky let asi 300 tisíc žije v Damašku, další půl milion v Aleppu, další odmítají ultralevicové sny YPG, další bojovali třebas i v řadách Daeše a dalších sunnitských teroristických organizací a idea samostatného Kurdistánu je také moc nezajímala. Chci říci, že při takové roztříštěnosti není vůbec překvapivé, že jeden nebo více kurdských proudů kontakty s Damaškem udržovaly neustále, a když bylo potřeba, tak uměly rychle reagovat a domluvit dohodu, která, vsadím se, byla už předjednána. Jen se čekalo, až na ni kývnou i Kurdové, kteří se před pár lety nechali najmout od Američanů, aby dělali kanonenfutr v boji proti Daeši a navíc okupovali syrské zdroje ropy a zemního plynu a co nejvíc tak Damašku a vlastně všem Syřanům (včetně Kurdů z Damašku a Aleppa) škodili. Postoj „amerických“ Kurdů byl rozhodující, protože měli a vlastně stále mají nejvíc zbraní. Což mi připomíná zajímavou otázku: Komu teď asi tak připadnou všechny ty americké zbraně, které Pentagon a další americké úřady „svým“ Kurdům dodávaly horem dolem?
Ať už je to, jak chce, do pohybu se zase daly statisíce lidí, nyní Kurdů. Kam půjdou a kdo se o ně postará? A jak je to průběžně s počty osvobozených bojovníků Daeše a jejich ženami?
Ano, stovky tisíc lidí uprchly před bojovými akcemi, drtivá většina z nich do vnitrozemí, dál od hranic, stovky jich zamířily do iráckého Kurdistánu. A kdo se o ně postará? No, Sýrie. Jsou to vesměs syrští občané, ne? Když to říká i Trump, tak…
S tím Daešem fakt nevím. Podle jedněch na severovýchodě Sýrie prchají z věznic a táborů, podle jiných jsou bezpečně pod zámkem. Jistě, některým se uprchnout podařilo, ale netuším, jaká je realita. Je ale očividné, že se z Daeše stal pro všechny zúčastněné „populární“ kyj, kterým se ideálně mediálně mlátí soupeři… Paradoxem ovšem zůstává, že se pořád mluví jen o Daeši, jako kdyby Al-Káida a další teroristické party byly jen nějakými skautíky. To je bizár.
Jak úspěšný může být Putin v dalším přetažení Erdogana do svého tábora a v jeho odpoutání od Západu? Je Erdogan skutečně takový nepřítel Evropy, nebo jde jen o bruselskou rétoriku a převládne postoj: „hlavně, aby na tom nevydělal Putin“?
Rusko ze všeho nejvíc mistrně využívá našich chyb, a čím víc jich naši politici nasekají, tím bude Putin silnější. To je vcelku prostá pravda. A třeba právě turecká ofenzíva na severovýchodě Sýrie je toho dokonalou ukázkou. Na začátku byl Trump se svými předvolebními sliby o „ukončení směšných nekončených válek“. Na svůj třetí pokus vojáky ze severovýchodu Sýrie opravdu stáhl, i když další ještě zůstávají na jihu Sýrie u základny Al Tanf. Všichni zúčastnění více méně s takovým vývojem počítali, protože plán B by pro Ameriku jinak spočíval v nekončícím setrvání v Sýrii. Forever. A to je přece taky nereálná hloupost. Už jen fakt, že se USA samy dostaly do situace, kdy se musely rozhodnout mezi dvěma špatnými řešeními, je tristní. A co víc, USA se v Sýrii nejprve soustředily na pomoc džihádu, posléze přibraly Kurdy, ale to byla stále jen ta protiasadovská strana, zatímco Rusko komunikovalo s Asadem, Kurdy, protiasadovskou exilovou opozicí, s regionálními ozbrojenými skupinami, s Tureckem, posléze i se Saúdy, samozřejmě také s Američany... Jeho akční rádius, když pak přišel čas dojednávat příměří a další dohody, byl mnohem větší. A přinášel reálné výsledky. Takže si na to zvykněme, že Putin na nás bude „vydělávat“, dokud mu to budeme svou hloupostí umožňovat. A to ani nemluvím o tom, že si Rusko na rozdíl od Západu v oblasti vydobylo renomé partnera, kterému lze důvěřovat a na kterého je spoleh. Proti tomu naše věčné sebeujišťování, jak hájíme ty správné demokratické principy a lidská práva, ale v reálu skutek utek, ze všeho nejvíc evokují cimrmanovské, „když se nepochválím sám, nikdo to za mě neudělá“…
Mimochodem, zaregistroval jste francouzského ministra zahraničí, jak říká, že když tedy USA vyklidily svou „vůdcovskou pozici“ v Sýrii, měla by západní koalice „vzhlédnout k Rusku“, protože přece také bojuje proti Daeši? To je naprosto fascinující! Aby nakonec nechtěli nějakého ruského generála rovnou do čela NATO, protože jsou Rusové mnohem úspěšnější než my…
Co teď zbylo z Daeše, kde se ty zbytky skrývají a co nám od nich hrozí? Státní útvar už asi nezformují, tak co? Jinak, jednou jste vyprávěla, že celá občanská válka v Sýrii je vlastně bojem stovek milic, které se ad hoc přidávají tu tam, tu támhle. Tak tedy, kdo je teď nejvíc v kursu, ke komu se bude přebíhat? A odkud?
Zbytky Daeše vedou gerilový boj v Iráku, v Sýrii třeba na samém východě nebo i v odlehlých pouštních oblastech provincie Homs, „kousek“ za slavnou Palmýrou. V týdnu se přihlásili i k explozím výbušnin, které cílily na ruský vojenský konvoj na jihu Sýrie, u Dará´a. Co nám od nich hrozí? No, nám dvěma asi celkem nic. Pokud se už bojovníci Daeše vrátili do Evropy, tak do svých domovských zemí, což je zhusta Francie, Benelux, Británie, s migranty jich určitě spousta dorazila do Německa... Takže bát by se měli hlavně tam.
Máte pravdu, někdy ještě před čtyřmi pěti lety byla Sýrie posetá ozbrojenými skupinami, vesměs lokálními, které ovládaly tu či onu vesnici nebo město. Jednu dobu jich analytici uměli napočítat přes 1 200. Nicméně, s postupem času už většina z nich uzavřela dohody s vládou v Damašku a buď se proměnily v nějakou podobu třebas „městské policie“, nebo se začlenily do řad pravidelné armády, nebo se klidně i rozpustily. Takže dneska je situace mnohem přehlednější – většinu státu kontroluje syrská vláda, v Idlíbu je Al-Káida a další teroristé, v příhraničí s Tureckem byly džihádistické skupiny, které financovala Ankara, a právě ty nyní bojují na severovýchodě, k tomu Kurdové, na jihu trochu Američanů, a pak pár „kapes“ Daeše… To už je přehledné.
Už před tímto vývojem se mluvilo o tom, že Západ má sice Asada za řezníka, ale uznává, že válku vyhrál. Pokud syrskému prezidentovi zůstane Kurdistán, kam teď vkročil, bude „vymalováno“? A jak by mohla vypadat jednak vnitrosyrská mírová dohoda, pokud je možná, tak třeba dohoda, kterou Rusko či Írán umravní Turecko?
Nevím, jak bude vypadat vnitrosyrská mírová dohoda. Vsadím se, že základní podmínkou Damašku třeba vůči Kurdům bude totální složení zbraní nebo začlenění do řad pravidelné armády a návrat syrské státní správy na severovýchod země, stejně jako ochrana hranic v rukou syrské armády. Kurdové si do toho nejspíš vyjednají nějaké pevné zastoupení v parlamentu nebo i ve vládě, jazykové a jiné kulturní pravomoci, možná nějakou formu samosprávy, která se ale určitě nebude týkat sfér obrany, zahraniční politiky nebo bezpečnosti. To jen tak střílím od boku…
A znovu, myslím, že Turecko netřeba ve skutečnosti nijak umravňovat, protože vše, co se aktuálně odehrává, se odehrává po dohodě mezi Rusy, Syřany, Turky, Íránci, do určité míry nejspíš i Saúdy a Trump jim k tomu přihrává, protože má své plně racionální důvody k tomu, že postupuje tak, jak postupuje. Ve finále je tu najednou pohled na to, jak nezápadní státy dokázaly ve vzájemném propletenci dohod, které respektují nároky i obavy všech zúčastněných, řešit problém, který by pro Západ zůstal neřešitelným. A navíc, bohužel, i zcela nepochopeným. Multipolárnost v praxi.
Co bychom tedy v příštích dnech měli přesně sledovat?
Něco důležitého se určitě stane…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
