Miloš Zeman řekl, že je ochoten v případě pádu vlády jmenovat vládu Andreje Babiše, ve které by klidně mohly být zastoupeny i ODS a TOP 09. Předčasné volby by nepreferoval. Co vy na to?Anketa
Vítězství levicové koalice Syriza v mimořádných volbách v Řecku (25. ledna) ukázalo, že Řekové dále nemíní snášet léčbu Trojky (Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise). Více než třetina Řeků žijících v chudobě, vysoká nezaměstnanost a kolaps veřejného sektoru nevedl ke snížení veřejného dluhu – právě naopak. Úsporná opatření ho v poměru k HDP zvýšila na 175 % HDP, druhou nejvyšší hodnotu po Japonsku.
Syriza a její nový ministr financí, Janis Varoufakis, přicházejí s návrhy, jak vyřešit ani ne tak dluh sám o sobě, ale především podmínky, které jsou s jeho splácením spjaté. Na rovinu je potřeba říct, to, co málokdo chce slyšet. A sice, že většina dluhů, nejen ten řecký, vůbec splatitelné nejsou. U veřejných dluhů je často tzv. rolování, tj. při splatnosti dluhopisů jsou vydávány další a dluh tak země „valí“ před sebou. Japonsko, se svým dluhem okolo 230 % HDP už zcela jasně dluh monetizuje, tj. kryje ho emisí nových peněz. Přestože to dělá opravdu ve velkém, tak se spíše potýká s deflací, než s hyperinflací…
Varoufakis takticky přestal mluvit o nesplácení dluhu (když je nesplatitelný, nemá to stejně smysl, někteří prostě nechtějí přijmout fakta, ale realita bývá silnější) a zaměřil se na podmínky splácení. Jeho návrh na vázanost splácení a výkon řecké ekonomiky je velmi dobrý. Vede věřitele k zainteresovanosti na tom, jak se vede řecké ekonomice, což doposavad bylo spíše naopak. Navíc je logické, aby tempo růstu bylo vyšší než úroky, neboť jinak se „zařezává“ do masa, do samotné ekonomické podstaty. Bohužel, eurozóna je ve stavu totální iracionality a dominující německé dogmatičnosti. Odmítavý postoj Německa (ministra financí Schäubleho) po schůzce s Varoufakisem se asi dal očekávat. Varoufakis se přitom usilovně snaží posílit pozici Syrizy pro mezinárodní vyjednávání hledáním spojenců. Jenže právě to působí na „demokratickou“ EU jako červený hadr na býka, protože Syriza zdaleka nemusí být jediná levice (použila bych spíše pojem skutečná levice, na rozdíl od převážně oportunistické a víceméně neoliberální sociální demokracie). Stačí se podívat na španělský Podemos. Možná i z toho důvodu se pravou tvář EU rozhodla ukázat Evropská centrální banka, když Řecko odřízla od financování tak, že přestala brát řecké dluhopisy jako kolaterál (záruku) pro financování komerčních bank. Poselství je jasné: zvolte si koho chcete, ale bude hrát, jak my budeme pískat. A když ne, tak se s ním vypořádáme. Ne nadarmo EU cítí nutkání své „demokratické“ přístupy vyvážet za své hranice, např. na Ukrajinu. Znovu jsme se dostali do situace, kdy si Řekové připomínají nacismus s hesly: víme, co jste zač z let 1941–45, nebojíme se vás. Má snad tohle být ta „mírová“ Evropa? Evropa soudržnosti a solidarity, jak má ve všech možných preambulích?
Pokud Syriza neuspěje, jsou tu alternativy. Le Penová už nyní nejspíš skáče z rozhodnutí ECB radostí až do stropu. Možná si to bankéři neuvědomují. Nebo si říkají, že s takovými jim to vládnutí půjde lépe než se vzdorovitou levicí…
Má Syriza šanci v krajním případě Řecko vyvést z eurozóny, aniž by zemi ovládl chaos? Lze takovou věc bezbolestně udělat?
Není proto divu, že se čím dál víc hovoří o odchodu Řecka z eurozóny. Žádný precedent, ani pravidla pro to nemáme, ale to neznamená, že nejde uskutečnit. Jako lepší variantu bych ale vnímala návrh Thomase Mayera z Deutsche Bank, který se domníval, že nejlepším řešením bude oběh paralelní národní měny k euru, kterou nazval geuro. Toto by mohlo vyřešit odříznutí od zdrojů ECB lépe, než odchod z eurozóny, který by byl zřejmě spjat s defaultem („bankrotem“ státu), i když by se Řecku možná ulevilo i tak. Každopádně, pokus vydat nové „peníze“, jakési poukázky dokladující budoucí zaplacení by byl skutečným referendem o podpoře vlády Syrizy. A nemuselo by dopadnout špatně. Klíčovým faktorem je zde čas: krok ECB se odehrál krátce po volbách a zároveň v souvislosti s vyjednáváním Janise Varoufakise s některými zeměmi a předložením návrhů, za které se staví řada špičkových ekonomů, od Josepha Stiglitze, po Paula Krugmana či Heinera Flassbecka. Karty jsou odkryté a Řekové dobře vidí a chápou, do jaké situace je ECB chce dostat. …
Kam až zajde Tsipras v ,,zatočení" s daňovými úniky, nakradeným majetkem a hlavně s nadnárodními korporacemi? Zabavování, znárodňování? Lze takto zajistit finanční zdroje pro sociální sliby, které dal?
Program Syrizy je symetricky orientován na obě dvě strany rozpočtu. Jednak výdajové nároky, ale také opatření na straně příjmů. Ta zahrnují zvýšení daní z příjmu korporací, vyloučení privilegií církve atd. To jsou kroky, které jsou poměrně jednoduché (technicky vzato). Znárodnění bank či strategických odvětví je trošku obtížnější, delší proces, který musí být spjat s rozbitím oligarchického systému dvou hlavních stran, který Řecku dominoval po desetiletí. Jinak by se zvrhnul zase jen v dojení státu, možná jinou skupinou. Demokratická kontrola je zásadní. Další balík problémů souvisí s tím, že některé kroky je možno efektivně uskutečnit jen ve spolupráci s jinými zeměmi (např. boj proti vnitropodnikovým cenám používaným nadnárodními korporacemi) či zásahy proti spekulativnímu kapitálu. Tady může Syriza bezpochyby argumentovat tím, že úsporné programy byly zavedeny jedna dvě, ale snaha o navýšení příjmů je prozatím nedostatečná. Program Syrizy nepředstavuje žádný luxus, jen namátkou v něm najdeme bezplatné obědy pro děti, využívání kostelů pro lidi bez domova, navýšení minimální mzdy, bezplatnou zdravotní péči – spíše body, které bychom v 21. století považovali za samozřejmé. A k tomu chce Syriza některé výdaje rázně snížit – např. vojenské, které jsou ve srovnání s tím, jak je řecká ekonomika malá, obrovité.
Do jaké míry voliči Syrizy chápou, že mávnutím kouzelného proutku se vše nezmění? Jak dlouho budou podporovat Tsiprase, když strádání bude pokračovat? Jak moc jeho elektorátu je čistě protestního?
Na jedné straně, Řekové si mnoho vytrpěli a vědí, co můžou čekat od „klasických“ stran. Myslím, že si většina z nich uvědomuje, v jak obtížné situaci jsou. Na straně druhé, pokud by přišla zaváhání, neúspěchy, je třeba vědět, že Syriza je koalice (a hlavní subjekt Syrizy, Synaspismos je pestrý sám o sobě). To je komplikující fakt. A dále, Syriza má „levou“ konkurenci v Komunistické straně Řecka, která EU zcela odmítá a považuje ji za imperialistický projekt. Tj. současné kroky ECB, které podrážejí Syrize nohy, v řeckém prostředí posilují komunisty a zároveň nacistický Zlatý úsvit. V evropském prostředí je to dáreček pro strany hlásící se ke směru Le Penové.
Jaké jsou reálné možnosti angažmá Ruska a Číny v Řecku? Jsou ochotni sanovat řecké dluhy? Je možné, že Řecko vysvobodí z ekonomického zlého snu výměnou za zahraničně-politickou loajalitu?
Rusko podle mého názoru není ve stavu, kdy by mohlo výrazněji pomáhat finančně. Má se sebou samým dost starostí. Nicméně už víme, že pomůže jiným, strategičtějším způsobem. Nová trasa plynovodu „turecký South Stream“ činí z Řecka důležitou tranzitní zemi. Nabádá zároveň ke stabilizaci vztahů s Tureckem a může přinést značné geopolitické benefity. To je sama o sobě velká pomoc. Rusové takhle uvažují, vzpomeňme, jak v původní trase měl South Stream vést přes Srbsko, a tam měly být dokonce velké zásobníky zemního plynu. Rusko-řecké vztahy jsou silné a specifické, a to zdaleka nejde jen o Syrizu.
Čína se může projevit jako věřitel poslední instance. Myslím, že určitá jednání už v minulosti s Čínou proběhla. Není ale nijak jednoduchým partnerem. Sice ji nezajímá hospodářská politika Řecka a bezesporu do ní nebude nijak mluvit, to nikdy nedělá. Zajímat ji ale budou např. řecké přístavy a vše co se může ukázat být relevantní pro výstavbu její Hedvábné stezky (námořní). Zrušení privatizace, které se Číny i dotklo, pro jednání nebyl ideální signál, ale Čína se obvykle přes toto dokáže přenést. Číně jde mnohem víc o byznys (ale v dlouhém časovém období), než o vytváření si vazalů…. To je spíš politika Spojených států.
Jak se vlastně nejen Syriza, ale i jiné síly v Řecku dívají na ukrajinskou krizi? Může Tsipras blokovat další ,,tresty" pro Rusko? Má na to sílu?
Bezesporu se o to bude snažit, zůstane-li u moci. Mimo jiné i to ukáže, jak v reálu vypadá ta tvorba společné zahraniční politiky. Je to velký rozdíl od nejmenovaných ministrů zahraničí, kteří jedou do Bruselu, aby zjistili, co si mají myslet. Syriza odmítá hegemonii Spojených států, staví se za multipolární svět, má ve svém programu vystoupení z NATO… Je logické, že její zahraniční politika bude vyváženější a že se to nyní projevuje ve vztahu k ukrajinské krizi.
Co z programu Syrizy je přenositelné do celé Evropy? Jak by mohla ve Španělsku, ale i u nás vypadat ta vlna ,,nové levice"? Ekonomicky, daňově, sociálně, vztahem k USA, Rusku, Číně, k TTIP, k odpoutání se od USA a využití příležitosti spolupráce s Eurasií a Čínou... A také v přístupu ke globálním korporacím, k miliardářům etc...
Především doporučuji čtenářům pročíst si alespoň souhrn 40 bodů Syrizy, vyšly i na českých serverech. Sami si budou moci udělat obrázek. Část programu je logicky reakcí na katastrofální sociální situaci, která ale přestává být ojedinělá, i když v číslech vyjádřeno je evropským extrémem. Syriza zároveň bourá duální politický systém (konzervativci X socialisté), který nalezneme v řadě zemí, např. ve Španělsku, se kterým sdílí další společné rysy. Na druhou stranu si uvědomme, že sociální situace je významný determinant. Dále řecká inteligence je dominantně levicová, což je dáno odlišným historickým vývojem, např. od Československa. Mladí se hlásí k levici, nikoliv k pravici jako u nás. Alternativy vůči stávajícímu se objevují všude, ale nemusejí být zdaleka jen levicové, podívejme se na úspěch Le Penové, britské UKIP, Alternative für Deutschland a řady dalších subjektů. Když se společnost polarizuje, musí se to nutně projevit i na politické scéně.
Inspirace od Syrizy je mnoho: od defenzivního zachování základů sociálního státu, po rozvoj komunitního a obecního vlastnictví, občanské participace, odstranění privilegií církví, podporu multipolárního světa, stíhání oligarchů, boje proti daňovým rájům, finanční spekulaci… některé body samy o sobě vyžadují širší spolupráci. Jak Syriza, tak Podemos ovšem nejsou klasické politické strany, ale spíše hnutí, která se angažují dennodenně: od organizace družstev, po bránění vystěhování nájemníků, distribuce potravin pro nejchudší. Jejich činnost je skutečnou živou politickou prací, ne vysedáváním na schůzích či rozdáváním buřtů a piva, když jsou volby. To jsou jiné světy, jiná politická kultura, daná ale do určité míry odlišnou historickou zkušeností.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ilona Švihlíková
