Hudební kritik Jiří Černý uvedl, že Gott byl jeden z největších antikomunistů, s jakými se kdy setkal. I řada dalších se teď svěřila s tím, že Mistr pomáhal, často i hodně finančně lidem, které režim postihoval, ale nikdy o tom nemluvil. Kde tedy najít “pravdu”? A máme se ji vůbec snažit hledat?
Karel Gott skutečně pomáhal, ale kolik to bylo ve skutečnosti lidí, jimž pomohl, věděl jen on sám. Mně stačí ten fakt, který je potvrzen, o němž není sporu.
A z tohoto pohledu mě nezajímá, jestli byl Gott antikomunista, nebo co si Jiří Černý po pojmem antikomunismus představuje, nebo s kolika a jakými antikomunisty se v životě potkal.
Sám Karel Gott se k vlastní účasti na celé věci kolem Anticharty stavěl zodpovědně, říkal, že za tím nemůže stát, že se nechal zmanipulovat a nečelil tomu. Nicméně, co si myslet o tom, že slova o Antichartě začali mnozí kritici vč. některých politiků opakovat prakticky v okamžiku jeho smrti?
Ten rozdíl, o němž chci mluvit, je nejlépe ilustrovatelný na náboženském pojetí spásy. Někdo tvrdí, že spasen bude člověk podle skutků, jiní tvrdí, že podle toho, co říká.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti, jak mě kdysi upozorňoval Standa Motl nad fotkou našich umělců, účastnivších se smutečního shromáždění po Heydrichově úmrtí (24.6.1942), že Karel Höger, sedící v popředí, se toho pietního aktu prostě zúčastnit musel, aby na sebe zbytečně neupozornil, protože byl zapojen do odboje. No, a teď suďte. Někoho ta Högerova přítomnost třeba hluboce ranila a mohla být příčinou jeho osobního selhání, když i ti naši nejlepší herci kolaborují .... Na druhou stranu Högerova pomoc odboji byla účinná a byla po válce dosvědčena.
Proto nesnáším tyto rychlé odsudky, které se blíží k mediálnímu lynči. Všimněte si ale, že pocházejí od lidí, od kterých by pes kost nevzal. Za Gottových dob se třásli jako ratlíci, a teď jsou plni žlučovité agrese. Samozřejmě, že kvůli sobě, kvůli svým zbabraným životům. Sami dávají příčinu tomu, že se o nich smýšlí špatně, protože k dobrému nezavdávají příčinu.
Kněz Tomáš Halík označil Gottův pohřeb ve Svatovítské katedrále za „šílený a nevkusný nápad“, „pokus o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu” a devalvaci hodnot. Přesto pohřeb v katedrále bude a to v souladu s přáním samotného Gotta. Je to špatně, jak tvrdí Halík? A z druhé strany, co Halíka k takovým prohlášením dle vás vede?
Myslím, že Karel Gott by proti Halíkově pohřbu ve Svatovítské katedrále celkem nic neměl, možná by si jen pod fousky dodal „no, když se mu bude po tom lépe odpočívat“ ...
Co se společenského vyznění týče, já pokládám Svatovítskou katedrálu spíše za český kulturní symbol, než za pouze katolické religiózní místo. Pokud tedy jde o Gottův pohřeb, proti gustu žádný dišputát, když se mu potom bude lépe odpočívat ...
Rozhodně je však Halík s tím „pokusem o mýtizací“ Gotta úplně mimo! To je už věc dávno hotová, a další urážky, kádrování a inkviziční praktiky tu Gottovu legendu jen potvrdí a zvěční.
Necelý týden po mistru Gottovi zemřela herečka a disidentka Vlasta Chramostová. Vrchní ústavní soudce Pavel Rychetský ihned přispěchal s názorem, že pokud si někdo zaslouží pohřeb se státními poctami, je to Chramostová. Jak takový výrok vnímat? Jde o vyřizování účtů skrze zemřelé osobnosti? O čem to vypovídá?
Vypadá to, že Rychetský měl radši slovo mluvené než zpívané, a že asi taky trošku chtěl, aby se o něm mluvilo, když už se o něm nebude zpívat.
Nevím, jak se liší státní pohřeb od pohřbu se státními poctami, a ani si nemyslím, že by to Gott nebo Chramostová poznali. Všimněte si též, že já ta jména používám holá – protože si prostě myslím, že jsou dobrá sama o sobě, a netřeba je opentlovat různými národními umělci a legendami a disidenty a mistry a umělci. Ani pán či paní k tomu není nutno říkat, když to jméno dobře zní!
Nadto platí, že ti dva si odnesli pouze to, jak se k nim různí tito strůjci posmrtných poct a slávy chovali za jejich životů. Z těch řečí, pronesených po jejich smrti, by se jim asi mnohdy udělalo šoufl.
Po oznámení Gottova odchodu se dle některých komentátorů začali prezident Zeman a premiér Babiš k Mistrovi ihned hlásit. Je to mocenský kalkul a populismus, jak tvrdí tito kritici?
Já si myslím, že to patří k povinnosti politiků, vyjádřit se k významným společenským událostem. Po prvotních výrocích, kdy asi z nedostatku zkušeností, jak se chovat v takovýchto situacích, trochu přestřelili, pak svou rétoriku zmírnili. I četnost jejich vyjádření je přiměřená, co mohu sledovat. Očekávám od nich, že udrží pietní atmosféru, kdy místo slov se rozezní vzpomínky v těch, kteří mají na co vzpomínat. A ti, v nichž se nerozezní nic, budou k nerozeznání od nich též mlčet, už kvůli uchování alespoň zdání vlastní důstojnosti.
Přál bych si, aby politici a různé veřejně známé osobnosti nezahltili veřejný prostor svými výlevy. Měli by ponechat místo lidem na jejich vlastní pietu. Dokonce bych se přimlouval za to, aby té oficiální slávy bylo spíše méně, protože ta spontánní by ukázala skutečnou společenskou odezvu. To bych ale chtěl asi příliš ...
Podle šéfa Knihovny Václava Havla Michaela Žantovského si pocty zaslouží ti, co nemohli působit a ne ti, co byli úspěšní. Podobně to vidí i Karel Schwarzenberg, který PL řekl, že si Gott žil jako v bavlnce a vydělával… Lze to takto měřit a srovnávat? A popírají tyto názory elementární blízkost či dokonce lásku, kterou národ ke Gottovi cítil?
Myslím, že Žantovský i Schwarzenberg si mohou říkat, co chtějí, řeka poteče, kudy chce ona. Oba ale ke své hanbě zcela opomíjejí to, že Gott si úspěšně žil jako v bavlnce až poté, co neskutečně dřel a cíleně si udržoval špičkovou formu.
Mimochodem, málo se mluví o Gottově desce „Vánoce ve Zlaté Praze“, kde dokázal své mistrovství. Já jsem si zamiloval „Dívku toulavou“, hit podle mě světové úrovně, čistě české provenience (z dílny bratří Štaidlů), a to jak v původním trochu až dráždivém provedení (s Jiřím Kysilkou a Karlem Hálou), tak i v pozdější verzi (se stále úžasným Karlem Hálou).
V souvislosti s úmrtím paní Chramostové se objevilo také to, že ona v těžké době neselhala, zatímco Karel Gott selhal. Je z morálního a praktického hlediska takový názor relevantní?
No, ona Chramostová selhala, stejně jako Gott. Oba to ale vyvážili, a více než to. Životní příběhy obou budou stále předmětem pozornosti, bohužel i lidí „placatých“, kteří koukají na svět černobíle, přičemž sami jsou pochopitelně na té bílé straně. Přitom to však je výborný studijní materiál o povaze naší minulosti – k tomu je ale potřeba odhodit její dogmatické vidění.
Poznámka na okraj: O toto se asi nyní vede boj na Ústavu pro studium totalitních režimů, kdy se dogmatici z něj snaží uplést bič na to, co se jim nelíbí (oponenti, někdy ale též jejich vlastní minulost!), kdežto ti druzí se velmi klopotně snaží přijít na to, jak je možné, že se kulturní národy (německým počínaje) nechají svést k věcem, k nimž se pak nechtějí znát.
Europoslanec Jan Zahradil nadnesl důležitou myšlenku, že probíhající Gottovo posmrtné zbožšťování je součástí jakéhosi generálního společenského pardonu normalizačních let s tím, že podstatná část lidí si už žádné “vyrovnávání se s minulostí” nepřeje. Podobně jako lidé nejsou zvědaví na stálé opakování minulosti premiéra Babiše a dávají najevo, že jim je jedno, kdo byl a nebyl komunista. Jak to vnímáte? Do jaké míry to skutečně vystihuje náladu ve společnosti?
No, Zahradilovi se to celé jaksi zdrclo v ideologický mišmaš. Nevidím žádné posmrtné zbožšťování Gotta, protože k němu docházelo již za jeho života.
Myslím, že společnost nepardonuje normalizaci, ale má těch nablblých antikomunistických řečí už plné břicho. Ti, co se nás snaží „debolševizovat“, činí tak přesně „bolševickým“ způsobem, včetně zavádění starých normalizačních praktik (stát bude určovat, co je pravda, bude tolerovat senátora, který vyzvídá, koho jste v cizině potkali a kdo vám platil cestu ..). Mám za to, že lidé už soudí méně podle řečí, a více podle skutků.
Lze na základě předchozí otázky říci, že na Letenské pláni bude 16. listopadu stát hlasitá menšina proti mlčící většině, která to nebude nijak zvlášť prožívat?
Ano, na Letné budou stát ti „digitálové“, kteří znají pouze nulu nebo jedničku, černou nebo bílou, a budou se nenávistně utvrzovat v jakémsi mýtu o (ukradené) sametové revoluci. Všude jinde budou normální lidé spíše rozjímat o tom, co znamenalo, respektive co mohlo znamenat – slovy Petra Pitharta – to předání moci.
Jak někde pěkně napsal Ivan Hoffman, lidé se ani nezlepšili, ani nezhoršili. Ten odlišný pohled na minulé události je dán tím, že si někteří lidé uvědomili svou tehdejší naivitu. K tomu lze jen dodat, že ti, kteří si to jsou schopni připustit, nepotřebují chodit se někam vyřvat.
Může pro tu část národa, která se už s minulostí vyrovnávat dál nemíní, představovat naplnění nadnesené teorie o “generálním pardonu” jistou oporu nebo vykoupení? 30 let se tu stále mluví o boji s komunismem a teď se to může začít usazovat ke dnu…
Já si myslím, že se tento národ rád zabývá minulostí, ale ne dogmaticky podávanou. Spíše v tom stylu trošku politicky nekorektním, paradoxním, vtipném, který přináší podněty k přemýšlení. Způsobem, který přináší více otázek, nikoliv oficiálně formovaných pravd, jako za minulého režimu!
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
Vede dělící linie mezi mladou a středí a starší generací? Současná městská mládež často vnímá jako symbol Václava Havla. Ztotožňují se skutečně mladí lidé s tím to myšlenkovým proudem nebo jde pouze o vliv toho, jak se o Havlovi a celém směru v médiích mluví?
„Vnímá“ je to správné slovo, protože vnímání je „intelektuální výkon“ první signální soustavy. Oni vnímají teplo, vlhko, hlad a Václava Havla. Nepřemýšlejí o něm – protože ti, co se dopouštějí „nebezpečného myšlénkování“ (výrok Karla Havlíčka Borovského, který obliboval Miroslav Polreich), tak ti se ptají. Třeba proč v době, za níž byl Havel potom až do smrti oslavován, byl pro rozpuštění obou vojenských bloků? A proč v době, kdy již jen sklízel onu slávu, svůj názor otočil naruby?
Havlovi se po smrti stalo to, čemu jsme se smáli, když nám kdysi na Hrádečku předčítal kapitoly o všelijakých moudrých skutcích, připisovaných nejmoudřejšímu generalissimovi. Ten spisek úplně znehodnotil jakékoliv kritické přemýšlení o Stalinovi. A Havlovi se teď stalo to samé. Jak geniálně zapěl Nohavica, je to buď „sláva, sláva“ anebo zase jen „hanba, hanba“.
Existuje v přístupu vůči minulosti zlom? Třeba právě rozdělení ve smyslu Zeman, Babiš, Gott a na druhé straně Havel, disent atd. Nebo to je něco, co mladší generaci v reálu příliš nezajímá a pouze je módní vzývat jisté názory, říkat “ano, jedině Havel…” apod.? Ostatně, když si vybavíme různé ankety mezi studenty třeba o tom, co se dělo v roce 1968, kdy častá odpověď zní konce druhé světové války, může to leccos napovídat…
Zlom v přístupu k minulosti existuje, je to ten Nohavicou vystižený. Je ale pouze v myslích kádrováků, demagogů, fanatiků, politruků, technokratů moci, nástěnkářů a ideologů. Se skutečností se míjí, protože ta je mnohem zajímavější a hezčí. Prostupují se tam nejrůznější proudy a vlivy. Vzpomínám si třeba na Havlovo líčení, jak se snažil umluvit tehdejší „režimní“ zpěvačku Jitku Zelenkovou, ale ona na slíbené rande už nepřišla. Nebo jak byl některým lidem odmítnut podpis Charty 77, protože na zastávaných místech byli jako odborníci všeobecně prospěšnější, než kdyby byli kvůli tomu podpisu vyhozeni a pak museli uklízet nebo mýt výlohy. A teď mají někteří nébichové tu drzost cokoliv vyvozovat z (ne)podpisu Charty ...
To novodobé mediální masírování logicky leze těm mladým krkem. Nedivím se, za minulého režimu jsme reagovali stejně.
Jak mladým lidem učinit minulost přitažlivější? Vypráví se, jak nějaký západní novinář kdysi přišel do nějaké disidentské hospody v Sovětském svazu. Ptal se svého průvodce, co to ty máničky skrytě čtou pod stolem? Samizdaty, zněla odpověď. A jaké? zvídal novinář. Čechova, odpověděl průvodce. Proboha, zavyl novinář, to už je i Čechov u vás zakázaný? Není, uklidnil ho průvodce, ale kdybych ho těm mladým nedal v samizdatu, nečetli by ho.
Je to vtip, ale chytrému nápověda stačí.
Zatímco příznivci Václava Havla vzývají disent a mají tendenci lidem sahat do svědomí, Václav Klaus proti tomu mluvil o šedé zóně a lidech, kteří tehdy dělali běžnou práci. Ukazuje se, že lidé už na tyhle debaty nemají chuť a koncept neustálého sahání národu do svědomí a opakování toho tom, kdo byl či nebyl ve straně, prohrál?
To, co říká Václav Klaus, nesmí být přehlíženo. Občas bývá ale důležitý i ten druhý pohled. Jinými slovy, neštěstí je, jakmile je vytlačen a k veřejné diskusi nepřipuštěn jiný názor, třebas trochu výstřední. O to přece disentu šlo, aby různé společenské skupiny spolu hovořily – a to i když si o těch druhých nemyslí nic moc dobrého. Ti druzí si zase o těch prvních mohou myslet totéž!
Může být reakce národa na smrt Karla Gotta též smířením se s faktem normalizace a toho, co se tehdy vše dělo a náznak, že věčné nálepkování už končí?
Byla by to krásná pocta Gottovi i Chramostové, kdyby předznamenala konec třicetileté studené občanská války! Bylo by pěkné, kdyby se už neodstraňovala svědectví naší minulosti, jakkoliv poťachtané. Je to prostě naše minulost, je to mementum. I Radecký, i Koněv.
Generál Jan Duchek krásně zavzpomínal na odpověď, kterou dostal v Paříži, když s údivem spatřil sochu Philippe Henri Pétaina (v roce 1940 podepsal kapitulaci s Němci a stál potom v čele kolaborantské vlády ve Vichy, po válce byl odsouzen za velezradu k trestu smrti, který nakonec prezident de Gaulle změnil na doživotní žalář): „Víte pane kolego, on ten maršál Pétain nebyl jenom kolaborant. On to byl i slavný velitel francouzských vojsk u Verdunu.“
Tak tudy vede cesta na Západ, respektive mezi civilizované země.
Na Havlově pohřbu bylo cca 35 tisíc lidí, na ten Gottův se dle odhadů chystá zhruba 100 tisíc lidí. Kdyby to tak opravdu bylo, lze z toho něco vyvozovat? Nebo to srovnávat nelze už proto, že Havel byl politik a Gott populární zpěvák?
Gott byl fenomenálním zpěvákem populární hudby po několik generací. Havel byl znám jen úzké skupině osob, jen o něco málo početnější, než bylo těch, kterým se líbily jeho divadelní hry o úřednících. Gottův vzestup byl pozvolný, dobře založený a trvalý. Havel vylétl do nejvyšší státní funkce způsobem extrémním, a několikrát si to zopakoval, z toho jednou byl zvolen nekorektně. Gott hladil lidi po srsti, Havel říkal různé věci, často proti srsti. Ale oba patří do naší historie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
