Rozhořela se diplomatická válka mezi Západem a Ruskem. Vyhošťují se desítky diplomatů kvůli podezření, že Rusko stálo za otrávením někdejšího agenta Sergeje Skripala. Přičemž sama britská vláda i nadále mluví o vážném podezření, nicméně koná, jako kdyby, jak se začalo vtipně říkat, se u otráveného Skripala a jeho dcery našel samovar, balalajka a případně i pas Vladimira Putina. Jak vnímáte tento vývoj? A co říci ke slovům Sergeje Lavrova, že ty samé státy, které nyní vyhošťují diplomaty, Rusům zároveň šeptají do ucha omluvu za to, že to dělají?
Máte pravdu v tom, že důkazy nejsou i nadále veškeré žádné a šest „usvědčujících“ powerpointových slajdů, které Britové rozdávají „světu“, na tom zhola nic nezměnilo. Tedy kromě připomínky, že jedny velmi podobné slajdy – o iráckých zbraních hromadného ničení – už vedly ke smrti zhruba milionu lidí.
Teď k tomu jen Skripalovi příbuzní v Rusku podotýkají, že kromě důkazů vlastně není ani samotný Skripal, protože „nikdo neví“, kde je, nebo jestli je živý nebo mrtvý a tak vůbec. Čili v tomto směru se také nic nezměnilo, jen během týdne přibylo v éteru něco britského ministra zahraničí Borise Johnsona, který tu přirovnal blížící se mistrovství světa ve fotbale v Rusku k Hitlerovi a jeho zneužití sportu a ondy přihodil i srovnání anexe Krymu s nacistickým záborem Sudet. Mimochodem, není bez zajímavosti, že kultovní filozof amerických konzervativců Leo Strauss už v roce 1951 mluvil o „reductio ad Hitlerium“, čímž charakterizoval bludné argumenty, jejichž cílem je popřít soupeřova tvrzení přirovnáním k nacistům, aniž by ovšem tato tvrzení byla podpořena konkrétními fakty. A existuje i aforistický „Godwinův zákon“ o internetových diskusích, který říká, že jakmile se srovnání s Hitlerem nebo nacismem v diskusi objeví, příslušné diskusní vlákno skončilo a autor tohoto porovnání dotyčnou debatu prohrál. Tož tedy Johnsonův zatímní příspěvek ke krizi, v níž s ním Evropa také podle všeho „solidarizuje“…
Nicméně, má to samozřejmě i vážnější rovinu. Dostupné zdroje uvádějí, že na summitu EU v Bruselu se na konci minulého týdne přítomní vůbec nebavili o tom, že Britové nepředkládají žádné důkazy, ale soustředili se jen na to, jak Rusko ztrestají. Je mimochodem vcelku legrační, že bez důkazů se v našich právních státech nedá odsoudit ani zloděj, který ukradne autorádio, ale zato se dá „svět“ posunout hlouběji do krize a blíže k válce…
A po takto výživném „rokování“ si lídři EU nechali čas do pondělka, kdy se začalo se „solidárním“ vypovídáním ruských diplomatů. Celkem jich „padlo“ něco přes stovku, ale důležitým je, že nadpoloviční většinu z nich si připsaly USA, celých šest desítek, zatímco samotná Británie nedosáhla ani poloviny tohoto počtu. Zhruba půlka EU se spokojila s alibistickým jedním vypovězeným, což z ČR – se třemi vypovězenými – dělá skoro „premianta“, a zbylá půlka do toho rovnou hodila vidle a nevypověděla diplomata žádného. Jinými slovy, pokud to měl být test soudržnosti Západu, tak se zdá, že „anglo-americká osa“ drží sice pevně, ale na ty ostatní by žádný správný „euroatlantický jestřáb“ spoléhat raději neměl. Tím spíš, když se podíváte třeba na Německo – jeden den kvůli „držení basy“ v kauze Skripal vypoví čtyři ruské diplomaty a druhý den kvůli svým zájmům a ziskům dá zelenou Nord Streamu 2. Slovensko má sebevědomí, Rakousko a Belgie chtějí být – Skripal-Neskripal – „otevřenými kanály komunikace“, a tak vztahy s Ruskem zhoršovat odmítají, což ale nejspíš fakticky současně platí i pro všechny státy s jedním vypovězeným ruským diplomatem, až se v Itálii zformuje vláda euroskeptických vítězů voleb, také se asi zachová jinak a za toho jednoho vyhoštěného diplomata se (možná i pěkně nahlas) Rusku omluví, jižní křídlo tvořené Portugalskem, Španělskem a Řeckem má tradičně své vlastní problémy, takže je nějaké politické kejkle v Londýně nezajímají…
Zkrátka, je to zvláštní pohled na Evropskou unii, která se drolí znovu a znovu pokaždé, když ji někdo k něčemu začíná tlačit, a jednotu udržuje vlastně jen formálně, aby se neřeklo. Pak je tu ale samozřejmě ještě samotná Británie. Mám dojem, že vláda v Londýně postupuje natolik přímočaře, že si nenechává žádný prostor k manévrování, a bude proto muset jít Rusku „po krku“ dál, až do nějakého konce. A ten si zatím neumím dost dobře představit. Pokud ale už nyní považuju skripalovskou reakci Západu za alibistickou, není jasné, jak bude Londýn získávat podporu pro své další, z logiky věci nutně stále razantnější kroky. A pokud takovou podporu už nenajde, bude to konec vlády premiérky Mayové. Možná si ale říká, že je pořád ještě důstojnější skončit v učebnicích dějepisu jako ta, co „hrdinně padla v boji s Ruskem“, než ta, co sebe i všechny kolem dokonale umořila v nekonečných a nesrozumitelných tahanicích s Bruselem… Jistě, může se opírat o Washington, kde rekordní zbrojní rozpočet a nástup Mika Pompea do čela ministerstva zahraničí a Johna Boltona do funkce poradce pro otázky národní bezpečnosti ze všeho nejvíc připomíná formování „válečného kabinetu“, ale doufejme, že Evropu nevedou jen samí sebevrazi, kteří by s rukama v klíně přihlíželi blížící se válce – jaderné válce – s Ruskem, tedy jaderné válce na našem, nikoli americkém kontinentu…
Pro Rusko je poslední týden studenou sprchou. Nejen kvůli vyhošťování diplomatů, ale i kvůli požáru zábavního centra v Kemerovu, při kterém uhořelo přes 40 dětí. Rusové jsou rozhořčeni a spílají místním funkcionářům – nepomohlo ani to, když si před naštvaný dav zástupce gubernátora klekl. Může souběh těchto dvou událostí znamenat problém pro znovuzvoleného Putina?
Mám dojem, že západní tlak na Rusko Putina v očích Rusů až dosud vždy jen posiloval, takže nevím, proč by tomu nyní mělo být jinak. A tragédie v Kemerovu? Co s tím má Putin společného? Naopak, pokud bude reagovat rozhodně, nechá padnout několik hlav zodpovědných za nastavení a dodržování bezpečnostních předpisů obecně a tak podobně, problém nevidím. Tragédie se stávají. Důležité je zajistit, aby se, pokud možno, neopakovaly. Ostatně, jak konstatoval titulek i jednoho českého zpravodajského portálu o bezpečnosti našich obchodních center: „Ochranka za 60 na hodinu to má na háku.“
Průšvih střídá průšvih, dalo by se říci o Donaldu J. Trumpovi. Žádný renomovaný právník ho nechce obhajovat, jeho zeť Jared Kushner čelí vážnému střetu zájmů a ještě se našly jakési ženštiny podivné pověsti, které tvrdí, že s DJT něco měly. Údajně se mu také rozpadá manželství a začíná se mluvit o tom, jestli vlastně republikáni budou chtít, aby svou funkci v roce 2020 obhajoval. Může se americký prezident, kterému pohrozili odvoláním v případě, že sesadí zvláštního vyšetřovatele Muellera, z této situace ještě vyhrabat? Třeba nějakou válkou, nebo alespoň „válčičkou“?
Když to vezmeme jedno po druhém: Tak „hitem dne“ je zjištění, že měl Trump před dvanácti lety něco s prostitutkou. No páni! Jareda Kushnera mají prý „v kapse“ Saúdové se svými petrodolary. No páni! George W. Bush podnikal rovnou s rodinným impériem Bin Ladinů, zatímco celá US Army honila jejich teroristického příbuzného, a nikomu to nevadilo. Jeden právník opravdu odřekl Trumpovu obhajobu. No páni! Že by se fakt už nikdy nenašel jiný? A pokud se republikáni pro příští volby rozhodnou pro nějakého jiného kandidáta? Co s tím? Vždyť na to mají snad plné právo, ne? Vůbec bych to neprožívala…
Obecně platí, že z Ameriky chodí každý den doslova tuny „zásadních informací“, přičemž většinu z nich vypouštějí média, která jsou otevřeně protitrumpovská. A většina z těch informací má jepičí život i význam. Počkejme a uvidíme, co bude ve skutečnosti důležité třeba za rok.
Mě víc zajímá, jestli se Trump opravdu pustí do obchodní války s Čínou nebo kam až bude chtít zatlačit Rusko, zkrátka věci, které by se mohly tak či onak dotknout i nás. A nemusí být hnedka řeč o válce nebo jen „válčičce“. Stačí tak triviální věc, jako jsou odpadky. Čína například vymezuje „bitevní pole“ i tím, že už nechce dovážet evropský odpad k recyklaci a tímtéž nyní hrozí i Americe. Takže vyhlídka na to, jak se tu my, civilizovaní, najednou topíme v sajrajtu a ve všem, co s tím souvisí, není od věci. A to Washington ještě minulý týden hrozil Číně dovozními cly, a teď pro změnu zkouší nutit Peking, aby od něj proboha dál odebíral ten odpad, protože samy USA na jeho zpracování kapacitu nemají…
Kim Čong-un přicestoval do Číny a prvně se sešel se Si Ťin-pchingem. Co je ještě zajímavější, severokorejského lídra čeká setkání i s DJT. V Číně údajně měl říci, že jeho cílem je ukončení jaderného programu KLDR. Tak tedy, je naděje, že světu ubude jedno horké místo?
Kimův vlakový výlet do Pekingu očividně souvisel právě s avízovaným summitem s Trumpem. V posledních týdnech a měsících se USA totiž snažily Čínu z řešení „korejského problému“ vytlačit, i když vlastně jen za cenu toho, že hlavní iniciativu převzala Jižní Korea. Nyní se tak Peking „jen“ hlasitě přihlásil o své místo v celém procesu, přičemž podpořil právě „vnitrokorejský dialog“, tedy kontakty mezi Jižní a Severní Koreou, a na oplátku tak vypustil ze hry USA. Mimochodem, v oficiálních čínských dokumentech, které byly po Kimově návštěvě zveřejněny, se USA a summit s Trumpem vůbec nezmiňují. Prioritou je korejský summit chystaný na duben, který tak získal jasnou čínskou podporu, a jestli se Trump posléze k procesu přidá nebo nepřidá, je tak říkajíc na něm. Pokud ano, bude to fajn, pokud se bude „mimoamerickým“ vývojem cítit dotčený a odmítne, jeho problém, ale mantinely jsou nyní nastaveny lokálně, tedy asijský problém pro asijské řešitele. A jestli se přitom dohodnou i na likvidaci jaderných zbraní na Korejském poloostrově, k čemuž Severní Koreu tlačí Čína, tak proč ne?
Ze Sýrie, konkrétně z Afrínu i východní Ghúty, přicházejí roztodivné zprávy. Zatímco Ghúta coby válečná zóna zřejmě pomalu končí, Afrín plně ovládají Turci a chystají se postupovat dále. Znamená to tedy, že Bašár Asad už je relativně ,,v pohodě“, ale Kurdové spláčou nad výdělkem?
V kostce platí, že Tureckem podporovaný džihád v posledních dvou týdnech opouští východní Ghútu a nechává se evakuovat do Idlíbu k tureckým hranicím. V Ghútě tak zůstávají jen teroristé z Islámské armády, které po celou dobu války financuje a vyzbrojuje Saúdská Arábie. Těm se vize odsunu do Idlíbu „nepozdává“, protože Turecko je se Saúdy na kordy, a tak by je čekal jen další fatální boj se svými – mnohem početnějšími – bratry ve víře a ve zbrani. Navíc by do Idlíbu směli přijet jen s rodinou a svým kalašnikovem, protože těžké zbraně se do evakuačních autobusů beztak ani nevejdou, a tak by byli zmasakrováni fakt rychle. Takže raději, jak to zatím vypadá, asi zvolí boj proti režimu na život a na smrt v Ghútě, i když se prý uvažuje i o evakuaci na jih Sýrie nebo do hor v Kalamúnu…
Ale jinak ano, letitý problém východní Ghúty, tedy džihádistické bašty na dohled od centra Damašku, je z pozice režimu více méně vyřešen. Dalšími směry ofenzívy vládních jednotek budou bývalý palestinský uprchlický tábor Jarmúk u Damašku, který ovládá Daeš, a posléze nejspíš jih Sýrie, kam už za tamním džihádem vyrazili ruští vyjednavači. Pak někdy oblast Hamá a ve finále Idlíb. Čili účelem je aktuálně rozšířit bezpečnou oblast kolem Damašku a postupně tento okruh rozšiřovat a „dočišťovat“. Mimochodem, zmínila jsem Jarmúk a to je zvláštní příběh. Jsou to snad tři týdny, co se z jeho poloviny nechali evakuovat asi tři džihádistické skupiny, které se o oblast „dělily“ s Daešem. Vládní jednotky v té chvíli podle všeho propadly bláhovému pocitu vítězství, a než „po oslavách“ stačily do uvolněných oblastí vstoupit, už tam byl Daeš, který jim okamžitě začal ničit tanky… Bizár v reálném životě. Nebo prostě jen realita války, v níž prostě dokonalost ani neexistuje.
Na opačném konci Sýrie, na severu v Afrínu, opravdu začínají panovat Turci a opravdu hodlají obsazovat kurdské oblasti až k východu, k iráckým hranicím. A opravdu se zdá, že smyslem je ve finále osídlit pohraniční oblasti „prověřeným“ obyvatelstvem, nejspíš syrskými Turkmeny, kteří by vytvořili živé nárazníkové pásmo mezi ozbrojenými Kurdy a Tureckem. Nicméně, nevím, jestli je přesná ona vaše formulace o „Kurdech, kteří spláčou nad výdělkem“. Řeč je totiž především o syrskokurdské Straně demokratické jednoty (PYD), která je aktuálně nejsilnější ozbrojenou silou v rámci kurdské komunity v Sýrii. Turecko je má za pouhou odnož „turecké“ Strany kurdských pracujících (PKK), kterou nikoli neprávem označuje za teroristickou, i když bychom samozřejmě mohli vést dlouhou diskusi na téma, kdy se porobený národ může nebo nemůže uchylovat k teroristickým formám boje. A pokud budeme například fandit Kurdům, proč nemůžeme třeba i Palestincům?
Američané, kteří mají právě tyto kurdské milice ve svém žoldu a staví na nich své pozemní Syrské demokratické síly (SDF), nyní rozhodli, že jim zruší všechny dosavadní slogany a nechají je přejmenovat, takže nově bude řeč o Straně budoucnosti Sýrie. Zklidní nová image Turky? Sotva. Ve vedení jsou dál ti samí lidé s původními ocalanovskými ultralevicovými myšlenkami. Je mimochodem vcelku bizarní, že skupina, která prakticky odmítá soukromý majetek a hodlá vybudovat jakousi utopistickou beztřídní společnost, na to získává peníze bojem zrovna v americkém žoldu. Už na tom je cosi podivně zvráceného. A hloupého. Některé jiné kurdské strany a hnutí mají za to, že i pod novým názvem jim půjde zase jen o moc a budou dál brutálně potírat jakoukoli opozici, a to i uvnitř kurdské komunity. Mluvím tu o nezákonném věznění, mučení, úmrtích „nepohodlných“ Kurdů. A přitom neváhají srovnávat přejmenování SDF s dva roky starým přejmenováním Al-Káidy. To už je co říct. A ukazuje to na pnutí a nenávisti, které v kurdském „národě“ (nejen) v Sýrii panují. A tím se dostávám k vaší otázce: Kurdové obecně jako takoví možná ve finále „nad výdělkem až tolik nespláčou“, ale nejradikálnější část jejich politické scény spláče zcela určitě.
Mimochodem, není bez zajímavosti, že Turci nyní z Afrínu vytlačili – podle některých údajů – až 200 tisíc Kurdů, kteří vesměs prozatím skončili na syrském vládním území, na severu provincie Aleppo. A právě tam už loni skončilo i na 100 tisíc Arabů, které kurdské milice v US žoldu vyhnaly z jejich domovů, když v rámci americké „války proti Daeši“ osvobozovaly a fakticky tak zabíraly Rakká a další města na východě Sýrie. Teď tam někde na sebe třebas koukají „bezdomovci“ z východu Sýrie a z Afrínu a přemýšlejí, co se to, sakra, vlastně stalo. Nebo už taky rovnou sahají po samopalech, aby si to mezi sebou vyřídili…
Chci říct, že je vše neuvěřitelně zamotané, ale obrázek situace, který se nám nabízí dnes, v žádném případě není konečný. Vsadím boty, že za takové dva tři roky bude všechno jinak a Kurdové – byť asi ne ti z PYD, ale ti konstruktivnější a realističtější – nad výdělkem plakat až tolik nebudou.
Naši Sněmovnu navštívil předseda americké Sněmovny reprezentantů Paul Ryan. Zdůrazňoval, že Spojené státy již 100 let stojí po boku našemu nezávislému českému státu a sdělil, že USA nebudou tolerovat ruské snahy podkopávat spojenectví západních států. Ani nám nijak nehuboval za to, že nevynakládáme 2 % HDP na obranu. Jak se vám jeho projev líbil?
Z pana Ryana mi lehce přeběhl mráz po zádech, protože tak myšlenkově zcela zbytečný projev mně fakt připomněl ty „nejlepší“ roky někdejší komunistické normalizace. Neuvěřitelná byla ta teze o stovce let, kdy prý spolu bojujeme za mír a svobodu. A co roky 38 až 89? „Je to tu zas. Jsme jako oni,“ napadlo mně. Jen to v podstatě dokládá globální platnost teze profesora Koukolíka, že se „tam nahoru“ dostávají hlavně deprivanti, jimž pak v konkrétním případě místní slouhovští deprivanti nadšeně tleskají…
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Rusko na dnešek slíbilo Británii jakési „překvapení“, ale prý jen pokud to „stihnou“ připravit… Copak to asi bude?
Psali jsme:
autor: Martin Huml
