Jste autorem lingvistické analýzy komunikace českých premiérů. Z jakých podkladů jste při ní vycházel a jaké vlastnosti či chování šéfů vlád od Václava Klause po Andreje Babiše jste podle jimi používaných slov sledoval a hodnotil?
Základem analýzy je výpočet, jak často se ve slovním projevu daných politiků vyskytují výrazy s určitým emocionálním nábojem. Slovník těchto výrazů obsahuje sedm kategorií: agresivitu, prodej iluzí, dogmatismus, ideologické myšlení, zaštiťování se kolektivem, dramatické výrazy a používání symbolů. Aby byly výsledky jednotlivých premiérů srovnatelné, použil jsem výhradně jen jejich odpovědi na ústní interpelace v Parlamentu. Šlo tedy o situaci, kde se všichni nacházeli ve srovnatelných podmínkách a kdy museli odpovídat spatra.
Fotogalerie: - Babiš na Zlínsku
Jak z vašeho zkoumání vyšel stávající předseda vlády Andrej Babiš a co zajímavého na něj analýza prozradila?
Andrej Babiš je verbálně nejagresivnějším premiérem v historii samostatné České republiky. Tento primát odebral Václavu Klausovi a dosáhl oproti němu dvojnásobné hodnoty. Na druhou stranu jeho projev není nijak výjimečně dogmatický ani nevyčnívá v kategorii „prodeje iluzí“. To znamená, že neslibuje spravedlnost, mír, svobodu či jinou podobnou abstraktní hodnotu.
V kategorii agresivita tedy neměl předseda hnutí ANO konkurenci. Je jiná z kategorií – prodej iluzí – pro změnu doménou premiérů ČSSD?
V této kategorii dosáhl zatím nejvyšší hodnoty Vladimír Špidla, kromě jiného díky častému používání výrazů jako je „rovnost“, „správný“ a „zdraví“. Přesto nejde o jev specifický pro sociální demokraty, protože hned na druhém místě skončil Petr Nečas a o třetí místo se dělí Václav Klaus a Stanislav Gross. Bohuslav Sobotka pak dokonce patří – spolu s Janem Fischerem – mezi dva premiéry s nejnižší hodnotou v této kategorii.
Pokud jde o Vladimíra Špidlu, ten v ostatních kategoriích dosahoval nízkých hodnot a spolu s Josefem Tošovským, Janem Fischerem a Bohuslavem Sobotkou patří mezi premiéry s nejméně vypjatou komunikací. Toto zjištění je ve shodě s celkovým dojmem, jakým zmínění politici působili na veřejnosti. Na druhou stranu, jak ukazuje příklad Petra Nečase, někdy se silně iracionální slovní projev může pojit s méně výraznou neverbální komunikací.
Psali jsme:
Z analýzy vám vyšlo, že nejméně racionálně komunikujícím českým premiérem byl Václav Klaus. Čím si toto – ne úplně lichotivé – prvenství vysloužil a které z výše uvedených sedmi kategorií mu k němu nejvíce dopomohly?
Jak jsem zmínil výše, Václav Klaus komunikoval hodně agresivně. V této disciplíně ho nepředstihl ani Jiří Paroubek, i když rozdíl byl velmi malý. Podařilo se to až Andreji Babišovi. Ještě více typický byl pro projev Václava Klause sklon k dogmatismu – tedy k častému používání výrazů jako „absolutně“, „rozhodně“, „každý“ a podobně.
Tedy jen těsně za ním v iracionální komunikaci a s velkým náskokem před ostatními skončil Andrej Babiš. Vzhledem k tomu, že Václav Klaus vydržel v čele české vlády nejdéle ze všech politiků, vypadá to, že iracionalita je dobrým předpokladem pro funkci premiéra. Dá se z toho usuzovat na Babišovu dlouhověkost v čele kabinetu a co především by mu k ní mohlo pomoci?
Andrej Babiš má podle mého názoru velkou šanci stát se nejdéle sloužícím českým premiérem. Ne ovšem kvůli tomu, že by mu k tomu jeho emocionální slovník výrazně pomáhal. Zásadní je touha po moci a vůle svůj post si udržet. Emocionální slovník je pouze projevem této touhy. Tomu odpovídá fakt, že dva politici, kteří naopak dosáhli premiérského postu, aniž by o něj usilovali, tedy Josef Tošovský a Jan Fischer, se podle analýzy vyjadřovali velmi umírněně.
Příliš emocionální slovník může být i na škodu, což ukazují výsledky prezidentských voleb, kdy kandidáti s nejvyšším koeficientem iracionality – letos Petr Hannig, před pěti lety Jana Bobošíková – propadli. Avšak neuspěli ani kandidáti s nejméně emotivním slovníkem: letos Pavel Fischer, před pěti lety pak Zuzana Roithová. V obou volbách se dostali do druhého kola ti kandidáti, jejichž emotivnost byla „tak akorát“ – ani příliš vysoká, ale ani moc nízká. Jakkoli se Miloš Zeman a Jiří Drahoš v mnoha ohledech liší, jejich výsledný koeficient iracionality dosáhl podobných hodnot.
Jaké byly při odpovědích na interpelace nejčastější výrazy Václava Klause, ale i dvou velkých a mnohdy prostořekých rivalů Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka, nebo naopak pana slušného Petra Nečase? Jsou hodně vypovídající?
Pro Václava Klause jsou typické výrazy „faleš“, „falešný“, „zneužívání“, „fér“, „seriózní“. Pro Jiřího Paroubka „hlupák“, „účelový“, „pravda“. Pro Mirka Topolánka „drzost“, „spekulace“, „pravda“, „rovnost“, „svoboda“. A pro Petra Nečase „paraziti“, „zneužívání“, „legitimní“, „správný“. Volbě jednotlivých výrazů bych ovšem nepřikládal velkou důležitost. Důležitá je spíše frekvence jejich používání.
Ing. Jiří Paroubek
Váš zájem o aspekty lidské skupinové iracionality vyústil do napsání knihy „Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku“, v níž hledáte mimo jiné odpověď na otázku, proč si za vůdce volíme jedince s psychopatickými sklony. Jaké jste pro to našel vysvětlení?
Skupina vnímá vůdce jako svůj symbol. To je vlastnost, kterou jsme zřejmě zdědili od našich předchůdců, kteří žili na savaně v malých skupinách a hájili si své teritorium před konkurenty. Dnes bychom měli volit spíše vůdce, kteří jsou komunikativní a dokáží si zachovat chladnou mysl. Instinkty nás ale často nutí dávat přednost osobnostem, které působí tvrdě a nesmlouvavě a které mají sklon k narcismu. Pokud si vlastní skupinové iracionality nejsme vědomi, tím více ovlivňuje naše rozhodnutí a my tak pod jejím vlivem jednáme proti vlastním zájmům. „Skrytá autorita“, by kromě jiného měla sloužit jako návod k rozpoznání, kdy – aniž bychom si toho byli vědomi – přestáváme být individualitou a stáváme se součástí davu.
Máte vysvětlení pro to, proč poslední dva vítězové voleb – parlamentních Andrej Babiš a prezidentských voleb Miloš Zeman – vzbuzují mnohem více negativních emocí než jejich předchůdci? Souvisí to hlavně s jejich projevem, nebo jsou více na vině poražení, kteří se s prohrou nedokáží smířit a třeba jako Jiří Drahoš po ohlášení výsledků druhého kola prohlásil: „Neprohráli jsme“?
Tyto negativní emoce jsou spjaty s polarizací společnosti. Společnost se rozdělila na dva tábory a oba se cítí být existencí toho druhého ohroženy. Nejde o české specifikum. Americké, francouzské, rakouské a polské prezidentské volby měly obdobný průběh jako české, i když ne vždy podobný výsledek. K polarizaci došlo v mnoha dalších zemích. Je možné, že se bortí tradiční politické dělení na pravici a levici a vznikají dva zcela nové dominantní ideologické tábory. První z nich je charakterizován liberálními ideály, druhý pak obavami z hrozících globálních změn.
Ing. Miloš Zeman
V knížce se také zamýšlíte nad tím, proč k smrti nenávidíme skupiny lidí, kteří se od nás neliší ničím kromě názorů na několik abstraktních a nepodstatných záležitostí. Co je příčinou? A platí to v Česku i pro parlamentní volby a přímou volbu hlavy státu, nebo v nich jde podle vás o názory na konkrétní a podstatné záležitosti, o které je pochopitelné hádat se do krve?
U kořene tohoto jevu stojí opět dávná minulost lidského rodu, charakterizovaná nevraživostí mezi konkurenčními skupinami. Ta podle mého názoru vedla ke vzniku skupinového narcismu, k myšlení ve stylu my – oni a nakonec k evolučnímu vzniku náboženské i politické víry.
Mezi předvolebními tématy se u nás vždy řeší řada podstatných problémů. Důležité je ale jednak pohled na ně příliš nezjednodušit, jednak nezměnit určité konkrétní téma v modlu či naopak v ďábla. K tomu podle mě v minulosti došlo jednak v případě levice a zdravotnických poplatků, jednak v případě pravice a rovné daně. Prospěšné také bude, pokud se kvůli důležitým problémům nebudeme mezi sebou jen do krve hádat, ale dokážeme při jejich řešení navzdory rozdílným názorům spolupracovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
