V Kyjevě se sešel početný průvod vedený Saakašvilim a Tymošenkovou, aby křičel skoro pod okny prezidentu Porošenkovi. Požadovali zřízení protikorupčního soudu, zrušení imunity poslanců či zlepšení postavení nezávislých kandidátů na poslance. Příznivec Ukrajiny Jaromír Štětina nejprve napsal na sociální síť, že by mohlo jít o „nový Majdan“. Pak však dodal, že se obává, že jakékoliv nesvornosti uvnitř Ukrajiny využije Rusko. Co je blíž pravdě?
Stanové městečko před parlamentem, ohně, aktivisté se štíty a helmami, které předtím sebrali policii, blokují ulice, dlažební kostky mizející z chodníků, první potyčky mezi účastníky protestu a policií, první útoky na poslance, kteří se snaží dostat z budovy parlamentu nebo do ní, přičemž někteří se kvůli tomu maskují, a v Kyjevě prý prudce roste poptávka po parukách, falešných vousech a obočích, současně s poptávkou po bodyguardech… Bez legrace. Ono to jakési počátky Majdanu, přinejmenším vizuálně, opravdu připomíná, a kyjevská „moc“ má strach, že bude „vynesena v zubech“. V ukrajinských médiích se pro akci už vžil pojem „Michomajdan“, podle zdrobněliny křestního jména Michaila Saakašviliho, kvůli jehož demonstracím školy pro jistotu ruší vyučování. Na druhou stranu platí, že požadavky Saakašviliho „lidu“ jsou vcelku nekonkrétně formulované, účastníci akcí jsou ve svých názorech silně nejednotní, a tak se asi žádný skutečný Majdan čekat nedá, tím spíš, že nic takového nemá ani finanční nebo organizační podporu ze zahraničí, jak tomu bylo při Majdanu původním. Možná by se dal čekat nějaký zlomový vývoj, kdyby se Saakašvilimu a Julii Tymošenkové – která už dokázala historicky zklamat jednou, po oranžové revoluci, po níž se stala premiérkou –, podařilo proměnit současné protesty v jakousi trvalou akci. Dosáhnout něčeho takového je ale hodně složité. Uvidíme.
Nicméně, neobávala bych se nějaké „nesvornosti uvnitř Ukrajiny“, jako pan Štětina, protože Ukrajina je nesvorná jaksi neustále. Novinkou je snad jen míra pocitu nenávisti, jakou nyní političtí lídři zkorumpovaného státu v ulicích kolem parlamentu zažívají. A je otázkou, zda mají pod kontrolou dostatečné množství bezpečnostních složek, aby se ubránili „lidu“ nebo radikálním „dobrovolnickým“ praporům, které se stále častěji hlásí o moc, ať už legálně, nebo silou nebo rovnou v kriminálních strukturách.
A nefunkčnost státu se znovu prokázala v týdnu. Hlavní vojenský prokurátor totiž „zničehonic zjistil“, že stovky kilometrů ukrajinské hranice s Maďarskem, Rumunskem a Polskem nikdo nehlídá, protože „kdosi“ tyto oblasti rozdal do soukromého vlastnictví, a tak cvrkot na hranici nekontroluje pohraniční stráž Ukrajiny, ale místní mafiánští a jiní „baroni“. Pro cynika je to zábavná zprávička, pro chod státu jen rána z milosti.
Když už máme ty volby, tak si pojďme shrnout, v čem naše politická reprezentace nechybovala či chybovala v otázce Ukrajiny. Majdan začal prakticky hned po našich volbách v roce 2013 a ze začátku mohl zastihnout naše politiky nepřipravené. Později se však sešikoval „jednotný názor“, který začaly podporovat různé neziskové organizace. Jak na poslední čtyři roky řešení rusko–ukrajinské otázky v České republice budete vzpomínat?
Podle mého je třeba se vrátit k oranžové revoluci z roku 2004, kdy poprvé česká politická reprezentace skoro jako „jeden muž“ vystoupila na podporu „demokracie“ na Ukrajině. Tehdy Západ k moci protlačil „plynovou princeznu“ Julii Tymošenkovou do čela vlády a Viktora Juščenka do funkce prezidenta. A výsledkem byl nakonec jen ostrý spor mezi oběma „našimi“ ikonami o moc a tudíž i o peníze, který ve finále jen odhalil kleptokratickou náturu ukrajinských elit. Juščenko je zapomenut, Tymošenková, která se tehdy v čele vlády proměnila v dolarovou miliardářku, prokazuje obdivuhodnou schopnost přežití, přežití čehokoli a za jakoukoli cenu.
Pak přišel Majdan, který naši politici znovu jako skoro jako „jeden muž“ podpořili, a to skoro se stejným elánem, jaký před kamerami přehrávali už v roce 2004. A výsledkem je zase jen pohled na nové „demokratické ikony“, které jsou ale ve skutečnosti jen vizitkou korupčních elit a ultranacionalistických radikálů, do nichž se nyní navíc „naváží“ zneuznaná „stará ikona“ Tymošenková a používá k tomu další „demokratickou ikonu“ Saakašviliho ve funkci užitečného idiota, jemuž nevadí, že mu byla přisouzena role beranidla. Až bude jeho hlava opakováním jakýchsi prodemokratických, ale zcela jistě nevážně myšlených požadavků dostatečně omlácená, bude moci coby mouřenín odejít někam si lízat rány…
No a česká politická reprezentace si pokaždé a jakoby na povel naleze na protiruské vidle a podpoří na Ukrajině kohokoli. A protože se z vidlí nedá slézt bezbolestně – třeba přiznáním chyby – tak si na nich sedí, potichu úpí a nadšeně oslavuje „ukrajinský pokrok“. Malé dítě neposlechne a spálí se jednou, maximálně dvakrát, protože tak hloupé, aby opakovalo stejnou chybu, zase není. Ale tak nějak tuším, že naši politici se budou o Ukrajinu pálit neustále. A to je už buď projevem naprosté hlouposti, nebo nějakého kolektivního masochismu. A totální bezzásadovosti, samozřejmě.
Kurdové v Iráku ztrácejí půdu pod nohama, za pár hodin ztratili Kirkúk. Zdá se, že budou prostě a jednoduše zdecimováni. Jaký poměr sil bude v Iráku mezi Tureckem a Íránem? A mimochodem, když jste nedávno uvedla, že hlavní mocností na Blízkém východě se stává Rusko, tak jak se to poslední dobou projevilo?
Nemyslím si, že Kurdové v Iráku budou zdecimováni. Tedy zatím. Skoro bez boje přenechali irácké armádě ropný Kirkúk, kde sice žije početná kurdská populace, ale jaksi mimo vymezený region Kurdistánu. Vyklidili i Sindžár, historický domov těžce pronásledovaných Jazídů, a nyní, po „návratu na své“, se čeká, co bude dál. Další vývoj určí situace v samotném Kurdistánu, kde sílí kritika vládnoucího Masúda Barzáního a jeho klanu. Kritika, která sice zaznívala už před referendem, nyní nabírá na obrátkách a točí se především na autokratické Barzáního moci a jeho údajné snaze vyhlásit nezávislost, která by zakryla jeho zkorumpovanost, represivní politiku vůči oponentům i „mizení“ státních peněz. Z tohoto pohledu si Barzání o své vůdcovské postavení a nedotknutelnost zahrál vabank a prohrál. Lze předpokládat, že v dohledné době může být jeho mocenská klika nahrazena někým jiným, kdo při pohledu na realitu – proti nezávislosti iráckého Kurdistánu se nepostavily jen Irák, Turecko a Írán, ale prakticky celý svět a jediný Izrael svou podporou situaci zachránit nemůže – začne s Bagdádem jednat o nějaké variantě kurdské územní struktury, která by byla pro všechny přijatelná. A nezavdávala důvod k válce. Teprve v ní by iráčtí Kurdové totiž mohli být opravdu zdecimováni. Nicméně, obecně se dá říci, že nezávislost iráckého Kurdistánu je protentokrát už pohřbená.
Zmíněný trojblok Iráku, Turecka a Íránu je sám o sobě jedním z výsledků ruské diplomacie na Blízkém východě a nevznikl jen kvůli kurdské otázce. Všichni zúčastnění proklamují pevnost aliance, která se může stát osou nové bezpečnostní linie v regionu, a třeba Turci a Íránci, donedávna naprosto nemyslitelní spojenci, podle všeho koordinují své kroky i v syrské válce. A k tomu zaletěl do Ruska na historicky první návštěvu i saúdský král, který tam dojednával energetickou a vojenskou spolupráci a podle všeho kývl i na to, že Rusko zprostředkuje normalizaci vztahů mezi Saúdy a Íránem, tedy další donedávna nemyslitelný vývoj. Jasně, že se nic nepohne ze dne na den, ale i tak je to možná hlavní geopolitický posun poslední dekády. Přičteme-li k tomu fakt, že Turecko a Saúdové bývali věrnými spojenci USA, vychází z toho, že Washington na Blízkém východě ztrácí spojence a tím i opěrné body. Na úkor Ruska. Americká média přetékají titulky typu „všechny cesty na Blízkém východě vedou do Moskvy“ nebo „Putin je skutečným vládcem Blízkého východu“. Ono to americké „odcházení“ započalo svým způsobem už za Obamy – po sérii takových „úspěchů“ jako byly ztráty diktatury v Tunisku a v Egyptě, nesmyslné zničení Libye nebo pokus o nesmyslné zničení Sýrie -- ale Trumpovi jako by to bylo už úplně šumák. Izolacionistická „America First“ v přímém přenosu? Nevím. Možná.
Různá zahraniční periodika s hrůzou píší, že je ohrožena „proevropská“ cesta České republiky. Že ten Babiš by mohl vypsat referendum o setrvání v EU, a to by byla hrůza. Také se bojíte? Karel Schwarzenberg ale uklidnil naše čtenáře, že vystoupení z EU se nebojí, ale že by se ty vztahy mohly ještě více zhoršit. Demokracie prý ale ohrožena nebude, ať vyhraje volby kdokoliv… Protože právě kvůli těm dvěma pojistkám, tedy EU a NATO…
Vezměme to trochu z nadhledu. Odpůrci EU loni zvítězili v Británii a zaveleli k odchodu, posílili ve Francii v osobě Mariny Le Penové, která neřekla své poslední slovo, Geert Wilders skončil v nizozemských volbách druhý, v těch německých posílila AfD, před pár dny skončily v neprospěch současného vedení EU volby i v Rakousku, k tomu tu máme Polsko a Maďarsko… Určitě jsem na někoho zapomněla, ale to nevadí. Chci prostě jen říci, že ona zahraniční periodika by neměla mít starost jen o „proevropskou cestu“ Česka, jako spíš by si měla položit otázku, kdo v Evropě ještě vlastně kráčí „proevropsky“ a tu EU tak nějak naplno podporuje.
A co je ještě důležitější, jaká asi situace bude třeba za pět deset let. Když to trochu nadsadím, hrozí, že „bruselští“ budou vládnout, ale pokud od základů nezmění svou filozofii, „jejich“ EU se může smrsknout taky jen na plochu jejich kancelářských a jiných budov.
Přiznám se, že je mi vcelku jedno, v čem všem vidí nějaké pojistky pan Schwarzenberg, ale obecně s ním souhlasím, že demokracie v České republice nemůže být ohrožena jen tím, že v řádných volbách někdo někoho zvolí. Přece právě to je samotným základem demokracie, ne? A to, že se někteří „demokraté“ obávají referend, se už pomalu stává jakousi tradicí – hlas lidu v Evropské unii už dávno přestal být hlasem božím, ale jen jistou zkratkou k dalším nepříjemnostem. Tedy z pohledu unijních lídrů, kteří si nějak nalinkovali budoucnost nás všech, a lidi jim to pak jen kazí. Referendum o EU, o NATO, o migraci… Umíte si představit, že by hlas lidu nenechal z naší reality kámen na kameni a sebral mocným jejich hračky?
Šíří se slogan, že v Evropské unii máme dva politické vězně, míněno katalánské aktivisty zatčené španělskou policií. Je to správný termín? V jakém vzduchoprázdnu vlastně nyní visí nezávislost Katalánska?
To jsme zpět u referenda. Na jednom unijním portálu jsem se dozvěděla, že podle „nezávislých pozorovatelů“ se referendum v Katalánsku vůbec neuskutečnilo. Paráda! Aspoň máme jasno. Je zřejmé, že z hlediska stoupenců nezávislosti budou jejich věznění předáci jednoznačně politickými vězni a samozřejmě mají na takový pohled plné právo. Situace se obecně vyhrocuje, radikální síly tlačí na šéfa katalánské vlády, aby nezávislost opravdu vyhlásil, jako kdyby sázeli na to, že Madrid ucukne a nepošle tam tanky. Uvidíme, jak se zachová, nicméně všechny jeho výzvy k jednáním s centrální vládou zatím zůstaly nevyslyšeny. V mnohém je to situace podobná té, v níž se ocitli iráčtí Kurdové.
Nejistota kolem budoucího vývoje přitom už přiměla více než 800 firem přestěhovat svá sídla z Katalánska do jiných částí Španělska, možné ekonomické ztráty jsou podle různých zdrojů odhadovány na skoro sedm miliard eur, což značí, že Katalánsko už déle nemusí být nejbohatším regionem země…
Promiňte, že se ptáme tak napřímo… Ale vidí Tereza Spencerová někoho, komu by ve volbách dala svůj hlas? Anebo alespoň, jak podle vás volby dopadnou?
Čapí hnízdo, podivný a účelově vykládaný verdikt slovenského ústavního soudu a navrch pak skandál kolem lithia dokázaly spolehlivě zastřít skutečnost, že politické programy těch nejsledovanějších stran jsou naprosto zoufalé a jejich hesla a sliby vesměs jen dokládají, jak moc jsou politikům a jejich mocenským technologům lidé/voliči ve skutečnosti ukradení. Je to fakt myšlenková, a dokonce už ani nenaleštěná, bída. „Něco jim tam předhoďte, dyk je to stejně jedno, on nám to někdo hodí.“ A volit někoho jen proto, že se tváří jako nové koště, které slibuje, že bude dobře zametat? Tak z podobných „optimismů“ už jsem taky dávno vyrostla. Tož nevím, koho volit. Možná je zajímavější otázka, jak je možné, že demokratická politika tolik zdegradovala za pouhého čtvrt století.
Co bychom měli v příštích dnech sledovat, tedy kromě těch našich voleb?
Vše výše zmíněné bude stát za sledování a k tomu se určitě objeví i něco dalšího…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
