Jak to s tou Ukrajinou celé dopadne? Ptáme se od 21.7.2014.Anketa
Ukrajinská krize. Když se v úvodu vrátíme na začátek k demonstracím na Majdanu, do jaké míry se dá říct, že šlo o spontánní akce proti zkorumpovanému režimu nebo „obranu proti začlenění do nového Sovětského svazu"? Anebo naopak, jak tvrdí Václav Klaus, že to celé bylo postrčené a podporované Západem?
Spontánní akce to byly do té doby, pokud stačily vlastní prostředky a čas protestujících. Každý si jistě zhruba představí, jak dlouho by ze svých prostředků vydržel vartovat na náměstí, notabene v zimě. Klausovo vyjádření je možno podpořit. On totiž neříká, jak bývá zlovolně při takovýchto příležitostech podsouváno, že „vše od začátku do konce“ spunktoval Západ. Klaus pouze konstatuje to, co sami západní diplomaté na sebe prozradili.
Reakce českých aktivistů: Podívejte se na reportáž ParlamentníchListů.cz z protestu před ruskou ambasádou v Praze
Reakce českého komentariátu: Jsme líné, vypasené a bezbranné ovce, Putinova kořist. Bojujeme o život. Buď my, nebo ti vrazi
V současné době se zřejmě naskýtá příležitost opět zahlédnout původní tvář „spontánního Majdanu“, který se znovu po „ukradené revoluci“ aktivizuje. Protiruský akcent tam asi v nějaké míře bude (fedrován silami Pravého sektoru), ale podstatou bude zase původní protest proti oligarchickému kapitalismu. Doufejme, že obohacený o odhady dopadu globalizace na Ukrajinu.
Učiníme-li ještě jedno zpětné ohlédnutí, jaké byly s odstupem času podle vás a vašeho chápání zásadní momenty Majdanu?
Zásadním momentem byla ona krádež revoluce, kdy byla spontánní akce zprofesionalizována. Dovedu si představit, že mnoho z původních demonstrantů v tento okamžik zavětřilo lumpárnu a třeba se i stáhlo. Prvním zlomem byla zorganizovaná logistická podpora, druhým pak změna projevu demonstrujících, kdy pasivní odpor přešel do přímé ozbrojené konfrontace. S tím souvisí i zbrojní dodávky a militantní taktika demonstrantů.
Americká historička Anne Applebaum vyzývá k tvrdému postoji vůči Vladimiru Putinovi. Čtěte ZDE.
Paralelně by bylo dobré analyzovat i jednotlivé aktéry a fáze mohutné PR kampaně. Tak mohutné, že například dodnes si mnoho lidí myslí, že střelba na Majdanu nebyla vyšetřena. Gennady Moskal, šéf parlamentní vyšetřovací komise, sdělil v květnu předběžné výsledky šetření – že není důkazu o tom, že by za masovým zabíjením na Majdanu byl Berkut – a pak už bylo jen ticho. Je zvláštní, že i ticho může působit agresivně!
Fotogalerie: - MikroMaidan v Praze
A když byly akce na Majdanu zažehnuty na plno, je představitelné, aby se to tehdy řešilo nějak jinak a předešlo se tak válce, které jsme nyní na jihovýchodě země svědky?
Nepochybně to teoreticky možné bylo. Vyžadovalo by to ale úplně jiný přístup Západu, s tím, že Janukovyč by zůstal ve funkci až do dalších voleb, ať již řádných, nebo předčasných. Západ by tak býval prokázal svou oddanost demokratickým postupům. Ty jsou založeny na dodržování pravidel, která mohou být měněna, ale nikoliv revolučně.
Západ však v praxi vyváží revoluci, údajně demokratickou a lidskoprávní. Alexandr Mitrofanov kdysi výstižně pravil, že revoluce zdvihá kal ode dna. Pamětníci listopadu 1989 budou mít jistě hned před očima mnohou ilustraci pravdivosti tohoto rčení. A na Ukrajině je tomu nejinak, spíše tuplovaně. Logická je pak otázka, zdali vůbec se dá revolučně zavést skutečná demokracie či lidská práva?
Cílem tohoto exportu revoluce není podle mého soudu žádný „tajný plán“, ale „pouze“ vyvolání krizové situace (vzpomeňme knihu Naomi Kleinové „Šoková doktrina“). Obyvatelé pak mají příliš mnoho starostí existenčních, než aby byli schopni sledovat, natož nějak ovlivnit, legislativní tsunami, vedoucí k mohutným majetkovým přesunům, rozbití sociálního státu a jeho kritické zadlužení. Po něm nastoupí mezinárodní finanční instituce a globální kapitál a bude vymalováno. Za takto rozdaných karet je možno konstatovat, že předejít válce možno asi nebylo.
Podívejme se na síly, které na jihovýchodě Ukrajiny bojují. Co ti takzvaní separatisté? Do jaké míry jde o lidi z Ruska, zásobované, nebo i přímo řízené z Ruska či obráceně, do jaké míry to jsou nespokojení, upřímně naštvaní občané Ukrajiny, obávající se kyjevské vlády?
Chybou by bylo předpokládat u takovýchto turbulentních událostí nějaký přímočarý vývoj. Zcela nepochybně – podobně Majdanu – byli na počátku mezi povstalci „upřímně naštvaní lidé, obávající se kyjevské vlády“. Že jejich obavy byly a jsou důvodné, o tom svědčí tragédie v Oděse, o níž se k hanbě celého světa nemluví. Postupem času se za „separatisty“ zřejmě prohlásily různé, předpokládám i velmi nehomogenní (a dokonce chvílemi vzájemně bojující) skupiny. Jejich deklarované a skutečné cíle se mohou velmi výrazně lišit.
Pokud jde o aktivity ruské vlády, předpokládám, že mají na místě své zpravodajské zdroje. To však dělají všichni, kteří mají v této exponované části světa nějaké zájmy. Do jaké míry vyvíjejí zpravodajci aktivní činnost ve smyslu ovlivňování situace, se můžeme jen dohadovat. Ale opět nemluvím jen o zpravodajcích ruských.
Chybou v této souvislosti dosti rozšířenou je myslet v prefabrikovaných blocích. Například se implicitně předpokládá, že když cosi přijde separatistům z ruského území, že to má automaticky co společného s „Moskvou“ (myšleno ruskou vládou).
Fotogalerie: - Pád malajsijského letadla
Když něco přijde na Ukrajinu z ruského území, a ví se o tom, bude to spíše podvržená záminka k osočení Ruska. Nepochybuji totiž o tom, že kdyby se ruská vláda rozhodla cosi dopravit na povstalecké území, dokázala by tak učinit bez vědomí kohokoliv nezúčastněného.
Z ruského území však může „viditelně“ přijít i něco od sil vůči Putinovi nepřátelských. Naskýtá se zde k volnému srovnání i vzpomínka na sestřelené korejské letadlo KAL 007 v roce 1983. V souvislosti s onou tragédií v době jistého uvolňování napětí za studené války zazněly interpretace, že šlo o úmyslné torpédování tohoto trendu a útok na pozici tehdejšího „genseka“ Jurije Andropova, a to z vlastních sovětských pozic. Z pozic, jimž nebylo po chuti uvolňování napětí, které s sebou nese zmenšující se zbrojní rozpočty. Z pozic, které jsou na obou stranách podobných konfliktů a které si v torpédování jakéhokoliv uvolňování napětí velmi rozumějí.
Z ruského území tak může přijít bez vědomí ruské vlády leccos, co pak může být připisováno ruské vládě k tíži, protože rusko-ukrajinská hranice je velmi prostupná. Situace na ní se často mění, proto může být argumentováno – podobně jako u nyní zřejmě sestřeleného letadla MH17 – tím, že v onu chvíli ono území či přechod právě ovládali separatisté, nebo ukrajinská vojska (jak komu libo). Myslím v této souvislosti na všemožné obchodníky se zbraněmi nejrůznější provenience. A matoucí dodávky zbraní druhé strany jsou dobře známy ze skandálu Írán – Contras (tehdy šlo o zbraně vyrobené ve východním bloku).
V neposlední řadě pak zde máme „ruské vojáky bez označení“, jak zasvěceně papouškují média. Vojenská výstroj a výzbroj je do velmi značné míry a úrovně komerčně dostupná a po světě se poflakují hordy vysloužilců, ochotných bojovat kdykoliv a kdekoliv za kohokoliv. Jsou ve službách Západu, a není zábrany, aby nemohli být i na straně „separatistů“.
Pokud jde o ukrajinskou armádu a tzv. protiteroristickou operaci, jaká je realita? Jak vážně se dá hovořit o účasti bojovníků z různých extremistických hnutí?
Ukrajinská armáda je v troskách. Nejen co do běžných kritérií, ale zejména co do motivace. Armáda je určena pro obranu vlastní země. Tím dostávají vojáci punc vlastenectví a hrdinství. Ne však, když masakrují spoluobčany. Někteří komentátoři v souvislosti s tragédií malajsijského letadla kalkulují s tím, že tak měla vzniknout záminka pro vytvoření bezletové zóny kontrolované NATO, popřípadě pro jistou operační činnost pozemních vojsk NATO, za účelem pomoci bezradné ukrajinské armádě.
Takzvané úspěchy ukrajinské armády jsou dosaženy brutálním postupem proti civilnímu obyvatelstvu. To není vlastní běžné armádě, to svědčí o extremistických postojích na nejvyšších místech.
Výrok premiéra Jaceňuka o povstalcích jako o „podlidech“ je zločinný. Výrok prezidenta Porošenka o násobcích zabitých separatistů za každého zabitého ukrajinského vojáka je přímo z definice teroristický, neboť hrozí zabíjením „povstalců“ z řad civilního obyvatelstva. A terorismus je právě definován hrozbou nezúčastněným civilním osobám. Naopak povstalci, bojující s ukrajinskou armádou, z téže definice nemohou být teroristy, vynechají-li z bojů civilní obyvatelstvo. Prezident Porošenko navázal svým příšerným výrokem, k němuž jsou západní politici „hluší“, na hrůzy druhé světové války, kdy se na Ukrajině nacisté takto mstili „povstalcům“.
Bagatelizují-li různí politici ukrajinský extremismus poukazem na to, že jako hnutí „nemá vybudovanou organizační strukturu“, hádají se o neexistující problém. Skutečností je, že extremisté již zaujali místa ve státním aparátu, zejména v oblasti trestněprávní, bezpečnostní, zpravodajské a vojenské.
Jaký vývoj lze obecně v případě Ukrajiny a bojů na jihovýchodě predikovat?
Zejména po tragédii letu MH17 se konflikt vyvíjí těžko předvídatelným směrem. Je-li správné pozorování, že oficiální podpora Moskvy těmto separatistům již delší dobu nejen klesá, ale téměř mizí, bylo by to jen potvrzením tohoto trendu, který „Moskva“ (teď myšleno opravdu ve smyslu ruská vláda) nemůže ovlivnit.
A proto se zřejmě objevují srdceryvné výkřiky, aby „s tím Putin něco udělal“. On asi nejen nemůže, ale ani se o to nechce pokusit, protože by tím připustil možnost ovlivňování konfliktu i v předchozí fázi.
Budeme proto zaznamenávat stále intenzivnější zkratové spojování Ruska s čímkoliv, co se na Ukrajině stane. Snaha zatáhnout Rusko do konfliktu z toho čouhá jak sláma z bot. Rezistence současného světa vůči eskalaci napětí tak bude podrobována velmi těžké zkoušce.
Německo se kvůli špionážní aféře dohaduje s Američany a ti zase Francouzům vyčítají, že Rusku prodávají vojenské lodě. Dá se podle vás mluvit o určitém rozkolu Západu nebo rozpadu Západu ve smyslu společného postupu?
Abych pravdu řekl, doufám, že takový rozkol by mohl zmírnit jednostranný tlak NATO na Rusko. Zdá se, zejména z Německa, že probleskují zákmity odpovědnosti, možná založené na špatném svědomí z porušeného slibu, že se NATO nebude rozšiřovat na Východ.
Samotné německo-americké schizma bylo sice viditelně odstartováno oněmi nehoráznými odposlechy, ale kořeny budou hlubší a jinde. Německo je stále okupovaný stát, kde jsou umístěny cizí vojenské jednotky, které ke všemu ještě zjistilo, že se k jeho vládě Američané chovají jako by byla vládou protektorátní. A v pozadí zuří boj za udržení dolaru, což je skutečnost těžko přecenitelného významu.
Proto doufám, že se Evropa rozpomene na své zkušenosti a vymaní se z účasti na tomto totálně nezodpovědném novodobém Drang nach Osten.
V čem se vlastně (pokud vůbec) rozcházejí zájmy Spojených států s evropskými zeměmi?
Obecně mám za to, že by se měly rozcházet. Není normální, když jsou svazky mezi zeměmi „nerozborné“ a jejich směřování „na věčné časy a nikdy jinak“. Je mi šoufl z lidí, kteří se chovají vůči Západu stejně devótně, jako jejich předchůdci před sedmašedesáti lety vůči Východu.
Spojené státy usilují o udržení dolaru a své výsadní pozice. Nemyslím, že je v zájmu Evropy tomu napomáhat. Napětí a ohrožení jsou uměle vyvolávány a přiživovány a touto manipulací strachem jsou věci udržovány v tomto stavu. To není zdravé, ani důstojné, ani odpovědné vůči světu a budoucím generacím.
Mainstreamový výklad událostí minimálně od okamžiku odtržení Krymu je takový, že bychom se měli obávat Ruska, protože, jak říká Miroslav Kalousek, mohou Rusové v budoucnu zastavit u našich hranic a zabouchat na dveře. Jaká je pravděpodobnost, že by Ruská federace pod Putinovým vedením obsadila jakýkoli další stát? Někteří mluví o pobaltských zemích, což by znamenalo napadení členského státu NATO?
Nemohu než vzpomenout knihu „Příštích sto let“ prestižního amerického analytika George Friedmana. Rusy popisuje způsobem hodným Woody Allena, že „jsou paranoidní, aniž by to však znamenalo, že nemají nepřítele“. Z toho Friedman již vážně dovozuje, že „ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné“.
Nadto Friedman podává důkladný rozbor americké strategie, jak udržet světovou dominanci prostřednictvím kontroly světového obchodu. K tomu potřebují ovládat světové oceány. Proto se snaží Rusům zabránit přístupu k jižním mořím, což pozoruhodně koresponduje s událostmi v Sýrii a na Krymu, kde mají Rusové námořní základny. Nadto Američané podle Friedmana hodlají zaměstnávat nepřátele pozemními konflikty, což je bude nutit budovat pozemní síly, a americkým námořním silám nebudou konkurovat.
Psali jsme:
Z tohoto vyplývá, že zajištění námořní základny na Krymu byla pro Rusy čirá strategická nutnost. To se však již netýká pobaltských států, které při vší úctě opravdu nemají takovou důležitost. Podobné řeči mají pouze přispět k neustálému přiživování konfrontační atmosféry, v níž by Rusové mohli udělat chybu.
A co byste odpověděl lidem typu Miroslava Kalouska, kteří se podle svých slov obávají možné ruské okupace a odkazují na rok 1968?
Lidem tohoto typu bych odpověděl, že se nemají čeho obávat, protože přesvědčivě dokázali svou adaptabilitu v každém režimu. Svět takových lidí je zřejmě velmi zjednodušený a neměnný, což jim umožňuje mít pocit, že mu rozumí. Podle nich jsou Rusové stále stejní, komunisté jsou stále stejní – ale nějakým nedopatřením jim ještě nedošlo, že pak by nutně i členové stran bývalé Národní fronty museli být do omrzení stejní. A ještě něco – poznávacím znakem takových lidí je, že místo páteře mají hroší kůži.
Čeští proruští aktivisté upozorňují na hrozbu šíření fašismu z Ukrajiny. Jak to s fašisty na Ukrajině je ve skutečnosti? Nejde pouze o ruskou propagandu? Nebo skutečně hrozí, že se třeba Pravý sektor stane masovým hnutím? Eurokomisař Štefan Fülle tvrdí, že to možné není, protože nemají vybudované žádné struktury a je to jen pár bláznů...
Těžká otázka, jak je to s fašismem (možná přesněji s neonacismem) na Ukrajině ve skutečnosti. Nespornou skutečností je, že přívrženci těchto hnutí nepotřebují budovat žádné struktury, protože již penetrovali ty stávající. Tragickým důsledkem jsou ti upálení v Oděse, o čemž asi lidé typu Štefana Fülle hovořit nikdy nebudou. Co jsou pro ně lidská práva „povstalců“, „separatistů“, „podlidí“ a „teroristů“?
Samotný neonacistický fenomén na Ukrajině je sám o sobě rozhodně méně nebezpečný, než když se spojí s arogantně pragmatickými až cynickými západními diplomaty, politiky a finančníky, kteří udělají alianci s čertem, ďáblem, jen když půjde proti jejich nepříteli. Nezbývá než připomenout například „krysí cestičky“, jimiž unikali nacisté a ustašovci se vším, co ukradli lidem, které vyvraždili, s pomocí Vatikánu do Jižní Ameriky.
Nelze se samozřejmě vyhnout otázce tragického letu MH17… Co lze v tuto chvíli říci?
Je děsivé, jak rychle měli mnozí „jestřábi“ jasno o tom, že letadlo bylo sestřeleno, kdo ho sestřelil a kdo za to nese odpovědnost. Chovají se spíše jako soudce Lynch, aniž by, jako představitelé údajně vyspělé civilizace, uznávající presumpci neviny a právo na spravedlivý proces, vyčkali řádného vyšetření.
Typicky jim chybí jak důkaz příčinné souvislosti mezi případnou vinou separatistů a Ruskem (mediální smršť tím důkazem není, nebyla jím ani v případu Milady Horákové, abychom si osvěžili přirovnání), tak i zejména komplementární část výroku: Kdo za to může, jestli letadlo nesestřelili separatisté.
Příznačné je, že přinášejí příliš brzo příliš mnoho informací. Někdy podprůměrně ubohých – například některé „odposlechnuté“ dialogy údajných povstalců, kdy se dopodrobna popisují funkce zúčastněných osob, aby „ruské angažmá“ bylo jasné i těm nejblbějším, jsou na úrovni argentinské telenovely.
Tyto „informace“ se sice většinou časem prokáží jako nespolehlivé, ale to není podstatné. Hraje se totiž pouze a jenom o prvotní dojem, který se lidem touto masáží podaří vtisknout do mysli. To není banální marketingová prasečinka, to je velmi propracovaná operace „psychologického typu“.
Vladimir Putin je...Anketa
Na těchto vágních prvotních dojmech je totiž stejně rychle a stejně nepodloženě, pouze vzájemným citováním budováno virtuální „veřejné mínění“, které je vykládáno jako implicitní veřejná podpora politických rozhodnutí, která se však již nedají vzít zpět. Klasickým příkladem je na totálně vylhaných „důkazech“ postavená invaze do Iráku v roce 2003.
Lidové rčení zná tento proces důvěrně: Z hovna bič neupleteš. A když, tak s ním nezapráskáš. A když, tak budeš strašně smrdět.
Nyní se tedy musí vést důsledný boj s těmito manipulátory. Lidé nechtějí smrdět. Stačí, když smrdí politici. Krásně je to vyjádřeno na závěr filmové pohádky o šíleně smutné princezně, kdy jsou ti dva „váleční štváči“ odkázáni do ringu, ať si to spolu vyřídí, když mají tu potřebu.
Co vám dění za posledního půlroku v souvislosti s ukrajinskou krizí řeklo o našich politicích, médiích a obecně o stavu světa?
Neustávající, ba dokonce sílící protiruská hysterie mi připomíná normalizační roky. Jeden názor je správný, prosazovaný. Budiž, na to má každý právo, ale nesmí potlačovat hlasy jiné a nesmí se vyhýbat diskuzi. Mnoho lidí v médiích se chová jako „tálibánci“, novodobí svazáci. Tito lidé se svým žvaněním o tom, jak se na společnosti „podepsalo čtyřicet let komunismu“, jsou chodící ilustrací tohoto tvrzení.
Kvalifikovaných debat s korektními argumenty a chutí slyšet názor druhého aby člověk pohledal. Dát na jednu stránku novin vedle sebe dvě různá stanoviska, aby si čtenář mohl udělat názor? Zlaté oči. Televizní debaty (čest výjimkám) jsou šíleně nudné, ploché a nedotažené.
Politici mezi sebou nemají výrazné osobnosti – ostatně tento partajní systém to ani příliš neumožňuje. To ovšem souvisí s mediální bídou, protože politická osobnost má šanci se prosadit proti svým vnitrostranickým oponentům snad jedině s mediální pomocí. Většinou to však dopadá tak, že je s mediální pomocí likvidován.
A stav světa? Po pravdě řečeno, uvědomil jsem si, jak velmi je nestabilní. A že stabilita je podobná plavání či jízdě na kole – stále se musí udržovat, je to dynamický stav. A že klíčovou otázkou dneška je problematika snižování napětí, umění ukončovat důstojně konflikty. A že nesmíme zapomínat na zdánlivě prostý, ve svých důsledcích však téměř nedohlédnutelný výrok Jicchaka Rabina: „Mír se dělá s nepřáteli."
Jan Schneider (* 1955)
V prosinci 1976 připojil svůj podpis pod Chartu 77. Spolupracoval se skupinou The Plastic People of the Universe. V roce 1993 získal Cambridge Certificate in Religious Studies. Od roku 1990 působil ve službách zpravodajských, policejních a vládních, mimo jiné byl ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Od roku 2005 pracuje jako publicista a bezpečnostní analytik. (Zdroj: ceskapozice.cz)
Mgr. Jana Černochová
Ing. Antonín Seďa
PhDr. Marek Ženíšek, Ph.D.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
_profil_top.jpg)
Fotogalerie: - Proti masakru ukrajinských civilistů
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
