Docent Robejšek: My, Západ, nemáme sílu ani hodnoty ke spasení světa. Tak se nevyvyšujme nad druhé. Nevěřte, že Zeman ničí naši pověst

Na základě posledních výroků kancléřky Angely Merkelové ve Spolkovém sněmu by se dalo usuzovat, že více otáčí svou politiku proti Rusku a přitvrzuje rétoriku. Může dojít k přehodnocení opatrnější diplomacie a případnému kopírování amerického postoje?

Nemyslím si, že by se něco takového mohlo stát. Úplně zásadní faktor, o kterém se ovšem moc nemluví, je, že podprahově mají Německo a Rusko velice silné společné zájmy. To, co se odehrává na povrchu, mám na mysli různé slovní přestřelky, určitě odráží momentální náladu, ale fakticky hraje mnohem větší roli nejen ekonomika, ale celkově pojem geopolitiky. Ta hovoří tradičně, je naprogramovaná tím, kde státy leží a jakou mají ekonomickou a politickou sílu, tedy jasně pro osu Moskva – Berlín, která existovala v podstatě vždycky, jen v různých obměnách a ovlivňovala situaci ve střední Evropě a nakonec i v celé Evropě. Osa přetrvává do dneška a drží vztah Německa a Ruska na velmi pevném společném jmenovateli. To je základní fakt.

Jaké jsou reakce německých finančních kruhů a průmyslových svazů na uvalení sankcí vůči Rusku? A existují nějaká vyhrocená stanoviska, která by odporovala německému hlavnímu politickému proudu v souvislosti s děním na Ukrajině?

Je nabíledni, že finanční kruhy ani průmyslové svazy nemají žádný zájem o sankce, ale chtějí pokračování obchodu. Sledují zájem vyhnout se konfrontaci, jsou pragmatické a mají potřebují dělat byznys, proto jim vadí vše, co obchod může narušovat. Co se týká odlišných stanovisek v politice, jedinou výraznou konfrontační pozici v rámci stranického spektra v Německu zastává Die Linke, levicová strana, která je dědičkou bývalé komunistické strany NDR a od ní zdědila i určitou shovívavost vůči ruským pozicím.

Doc. Petr Robejšek

Vystupování kancléřky naznačuje, že má obavy z toho, aby se Rusku nepodařilo dostat do svého vlivu státy, které buď aspirují na vstup do Evropské unie, jako je Srbsko, případně z toho, aby Rusko nezískalo do sféry vlivu některé stávající spojence, např. Maďarsko nebo Slovensko. Může se to Vladimiru Putinovi povést?

Je to jedna z poměrně reálných možností. Nejde ale pouze o rozhodnutí Moskvy. Nelze chápat situaci ve smyslu „že se Moskva rozhodne“. Případné rozhodnutí Maďarska, Slovenska nebo Srbska bude souviset s celkovým rozměrem politiky, ekonomické situace v celé Evropě a zcela nezávisle na Rusku s vnitropolitickou situací těchto zemí. Nikdy nepůjde pouze o ruské rozhodnutí. V Maďarsku už ale vidíme jasné indikátory, které mohou vést ke sblížení.

Pokud připustíme větší sbližování některých evropských zemí s Ruskem, k čemu to povede?

K přeskupování v rámci geopolitického rozměru Euroasie. Musíme si uvědomit, že ani ruský prostor, ani země v jeho bezprostřední blízkosti, ani evropský prostor nejsou konzistentní. Skutečný problém pro oba celky, a nejvíc markantní je to v Evropské unii, je, že jejich původní plán více se sbližovat a směřovat k něčemu jako je nadnárodní stát, nevyšel. A protože nevyšel, jednotliví členové Evropské unie nejen ze své vlastní vůle, ale i z donucení, hledají alternativy. Jednou z těch pák, která Evropu rozkližuje právě v kontextu evropsky periferních a chudších zemí, je energetická politika. Evropská energetická politika je katastrofální a vede mimo jiné k tomu, že každá země, a malé o to více, se musí snažit zajistit energii po svém.

Evropa je nechala „stát v dešti“ tím, že dopustila selhání plánu vybudovat plynovod Nabucco a snaží se prosazovat ekologicky orientovanou energetickou politiku, kterou těžce unese Německo, ale určitě ji nemohou unést malé státy. Existují kompoziční fragmentární tendence uvnitř spolku, který chtěl být jednotný a něco podobného s opačnými znaménky funguje i pokud jde o Rusko, které se snaží „sbírat zem“, to znamená vrátit se do mocenské pozice, kterou zaujímal kdysi Sovětský svaz. Ne, že by se mu to mohlo podařit úplně, ale tendence je naprosto jasná. Evropská unie ale přecenila trošku své síly a strategické plány tím, že se rozpřáhla směrem na východ.

Jaké jsou ohlasy v Německu na českou zahraniční politiku?

O vývoj v České republice se zajímá poměrně málo lidí. Česko není významný hráč a vývojem jeho diplomacie se zabývá pouze malá skupinka lidi, kteří jsou specialisté nebo žurnalisté. Mezi nimi je pověst České republiky a české politiky různě odstupňovaně srovnatelná s tím, jak čeští analytici a média hodnotí situaci.

Anketa

Je konec roku 2014. Koho chcete za prezidenta v roce 2018, kdy bude příští volba hlavy státu?

54%

38%

hlasovalo: 46512 lidí

Jak vy se díváte na aktuální politiku prezidenta Miloše Zemana, která je v Česku považována za kontroverzní?

Nejsem si jistý, zda má smysl se příliš pobuřovat nad tím, co čas od času slyšíme z jeho úst. Možná mi chladnější přístup umožňuje pozice mimo Českou republiku. Význam jeho slov se přeceňuje. Nemůžeme vycházet z toho, že když český prezident něco vysloví, tak se to stane. Mnohdy mám dojem, že se čeští pozorovatelé nebo žurnalisté, když se vyjádří český prezident pozitivně k Číně nebo k Rusku, domnívají, že to znamená něco opravdu zásadního. Je to jen jeho názor a on nemůže hýbat světem. Českou zahraniční politiku dělá česká vláda a prezident ji může akcentovat, glosovat, komentovat, ale jeho možnosti reálně ovlivňovat a dosáhnout svého, bych nepřeceňoval.

Určitě se ale v Německu objevily reflexe, které se týkaly nedávných protestů vůči české hlavě státu na Albertově…

V tu dobu jsem byl zrovna v Čechách, takže jsem nebyl svědkem přímé reakce v Německu, ale myslím si, že platí to, co jsem říkal před chvíli. Ti, kteří se z profesionálních důvodů zabývají Českem, se tím zabývali a vzbudilo to u nich různé reakce. Protože šlo o házení vajíček, tak si situace zcela jistě všimnul bulvár, ale i taková věc druhý den vyvane. Efekt toho, co se stalo na Albertově, není diplomaticky řečeno převratný.

Před chvílí jste připomenul úlohu vlády… Premiér Bohuslav Sobotka se velmi loajálně vyjadřoval vůči Spojeným státům při své nedávné návštěvě Washingtonu. Působilo na vás jeho jednání jako příliš vstřícné?

Když je člověk někde pozvaný, měl by se jako host chovat, přátelsky a sympaticky, a to také premiér Sobotka dělal. Na toto téma jsme už v podstatě hovořili v souvislosti s panem prezidentem. Vždy si musíme uvědomit, jakou váhu a mocenskou sílu má slovo. Neměli bychom si myslet, že vyslovená věc vstoupila do světa, hýbe jím a nějakým způsobem ovlivňuje události. To, co je vyslovené, musí být buď doplněno nějakou masivní akcí nebo musí být zaštítěné silnou politickou pozicí aktéra. Když promluví čínský premiér, má to velkou váhu, když promluví Vladimir Putin, také. Pokud hovoří Obama, i když je v té fázi, o které se v Americe říká „lame duck“, chromá kachnička, přesto je jeho hlas slyšen. Pokud jde o hlas státníků, kteří zastupují malé a střední země? Nepřeceňoval bych to.

Vidíte někde v Evropě podobně výrazné tendence jako vidíme u prezidenta Zemana, tedy umenšovat roli amerického pojetí lidských práv v diplomatických jednáních při zahraničních návštěvách a navazování ekonomicky výhodných smluv?

Záleží na to, jaké měřítko použijeme. Hlavní a smysluplnou úlohou špičkových politiků jakékoli země je, aby se starali o ekonomickou spolupráci a výhody pro svou vlastní zemi. Je jen na nich, čím takovou spolupráci „vykoupí“, čím se snaží hostitelům zalíbit. O Číňanech víme, že neradi slyší o lidských právech a potěší je, když někdo pochválí jejich politiku. Má druhá specializace je ekonomie, a proto musím podotknout, že když se věci nerýmují ekonomicky, rétorika nepomůže. Úplně nejpodstatnější je, aby si státy mohly něco ekonomicky dát s perspektivou do budoucnosti.

Evropští politici se ale setkávají také s představiteli velmi krutých diktátorských režimů kvůli byznysu. Není to trochu pokrytectví?

Má to dva rozměry. O prvním jsme už hovořili, a sice, že první povinností státníka je postarat se o bezpečnost a blahobyt svého národa, a co tomu slouží, by mělo mít prioritu, samozřejmě asi ne za každou cenu a asi ne za jakýchkoli podmínek. Principiálně bych tomu ale přikládal vždy největší význam. Naše evropské představy o tom, co je správné, co je civilizace, jaké hodnoty jsou důležité, jsou jen naše evropské představy. Přetrvává v nás pocit z minulosti, kdy Evropa byl svět, který globálně dominoval a cítili jsme, jako bychom vlastnili kámen mudrců. Tento pocit už ale není oprávněný a minimálně v posledních dvou dekádách se reviduje. Naše způsoby např. ekonomického uspořádání, zacházení s blahobytem, přemýšlení o tom, co je správné, jsou často chybné a mnohdy dokonce velmi nepříjemně chybné.

Náš nárok na to, očekávat, že se na nás ostatní budou dívat jako na svatý obrázek a řídit se podle toho, co jim řekneme, je přehnaný. Z toho plyne, že bychom měli respektovat, že existují i jiné hodnotové systémy. Konečně třetí aspekt, který považuji za důležitý v tomto kontextu, je, že bychom měli dobře uvážit, co opravdu zmůžeme, jakou sílu máme, když hodnoty chceme prosazovat. Když zjistíme, že sílu nemáme, což se nám stává často, radil bych nezačínat prohrané války. Dělat misionářské aktivity, byť se nám to zdá svrchovaně důležité, s pocitem, že můžeme spasit svět? Nemáme hodnoty, vůli ani energii pro spasení světa. My jsme jedna ze společenských struktur, jedna z civilizací, která je poměrně úspěšná, ale momentálně má problémy, ale nemá důvod ani možnosti se vyvyšovat nad ostatní.

Není tedy v tomto kontextu postoj Evropy a protiruské sankce takovým důkazem prohrané války?

Myslím si, že za otevřeností vůči Ukrajině vězí celá řada vlivů a zájmů. Jestliže hlavním cílem bylo rozšíření platnosti našeho hodnotového systému, o jehož kvalitách jsme přesvědčeni, pak právě teď jsme zjistili, že na to nemáme ani sílu, ani vůli.

Jaké jsou zkušenosti s Ruskem jako obchodním partnerem, pokud s ním udržují byznys státy například v celní unii?

Jako všechny slabší státy se silnějšími. Platí kooperace, ale s jasným rozdělením sil a připravenost k ústupkům a spolupráci, za předpokladu, že se to silnějšímu hodí. Možnost pro slabší existuje, pokud se pokusí v nějaké koalici uvnitř vyvážit vliv silnějšího. Může to možná znít jako něco konfliktního, a tak to být nemusí. Jasné je, že v politice má hlavní slovo ten, kdo je silnější. S tím musíme počítat a s tím se musíme smířit i ve chvíli, když se zdá, že nemá pravdu. Fyziku moci můžeme vyvážit jen fyzikou moci, kompenzovat mocenský potenciál protiváhou. To jsou mechanismy a fakta. Boje slabšího proti silnějšímu nemá cenu vést. Nemají smysl boje slabších, jako jsou státy v celní unii s Ruskem, České republiky s Evropou nebo evropských států vůči Spojeným státům. Nemá smysl bojovat proti „větrným mlýnům“, to nikam nevede a jen se plýtvá silami.

Objevují se názory, že by Česká republika raději neměla podporovat obchodní vztahy s Ruskem, nebo by bylo vhodné je minimalizovat, protože bychom se pak mohli dostat do nepříjemné blízkosti sféry Ruska. Co si o tom myslíte?

Je to nerealistické. Těmto náladám rozumím, ale mohli bychom třeba takto absurdně reagovat a odmítat spolupráci s Německem, protože Češi měli špatné zkušenosti. Českou republiku nepřestěhujeme a je povinností intelektuálních i politických elit vysvětlovat, že musíme s touto konstelací zacházet maximálně smysluplným způsobem. Absence obchodních vztahů nikam nevede, znamená to stát v koutě a jen ztrácet šance. Vyloučením spolupráce s Ruskem stejně není možné stoprocentně vyloučit ohrožení.