Docent Robejšek: Pro naši bezpečnost odmítněme akce, jako byla politika EU vůči Ukrajině. Potřebujeme rovnováhu mezi velmocemi

2. 3. 2015 7:54

VÝCHOD - ZÁPAD ? ,,Bezpečnostní politika začíná již tam, kde odmítneme rozhodnutí a akce, které zbytečně zvyšují naše vlastní rizika. Nepřekvapí vás, když řeknu, že k nim patří od počátku pochybená politika EU vůči Ukrajině," sdělil ParlamentnímListům.cz politolog Petr Robejšek, který obsáhle přispěl do redakčního seriálu úvah o geopolitickém směřování České republiky.

Docent Robejšek: Pro naši bezpečnost odmítněme akce, jako byla politika EU vůči Ukrajině. Potřebujeme rovnováhu mezi velmocemi
Foto: Repro ČT
Popisek: Politolog a expert na mezinárodní vztahy doc. Petr Robejšek

Anketa

Bude v roce 2018 Andrej Babiš premiérem?

24%
76%
hlasovalo: 9254 lidí

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

To, jak je naše politika vnímána, je zřídka objektivní popis. Zmíněné reakce jsou většinou pokusem naši politiku ovlivnit. Pravda je podle mého názoru to, že česká zahraniční politika postrádá od listopadu jasnou linii. Důvodem je zejména to, že česká politická a mediální elita ještě pořád nepochopila, že zahraniční politika nesmí být pískovištěm pro vnitropolitické hrátky. To, že opoziční strana podrazí vládu, zrovna když CELÁ země předsedá EU, je nestoudné a hloupé. A to, že někteří komentátoři dávají volný průchod svému idealismu a nestarají se ani za mák o reflexi reálné konstelace, mi připomíná Hegelovu odpověď na námitku jednoho studenta. "Pane profesore, skutečnost je ale jiná." Na to měl Hegel odpovědět: "Tím hůře pro skutečnost."

Česká elita by měla konečně vést a uzavřít racionální debatu o tom, co jsou to národní zájmy. Dokud toho nebude schopna, tak zůstane národu dlužna to, co vyplývá z její společenské funkce. Závěrem chci říci, že podle mého názoru pan Zaorálek ve srovnání s mnohými svými předchůdci –včetně toho bezprostředního – vůbec nedělá špatnou práci.  

Fotogalerie: - Památka Borise Němcova

Uctění památky zavražděného odpůrce Putina Borise ...
Uctění památky zavražděného odpůrce Putina Borise ...
Uctění památky zavražděného odpůrce Putina Borise ...
Uctění památky zavražděného odpůrce Putina Borise ...
Uctění památky zavražděného odpůrce Putina Borise ...
Jaromír Štětina

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod. ?

Politické postoje, které popisujete, jsou z větší části funkcí historických zkušeností a geopolitické pozice té které země. Jelikož nemůžeme českou kotlinu přestěhovat jinam, tak doporučuji provádět zahraniční politiku, která je striktně orientovaná na vlastní zájmy; že to není třeba denně vytrubovat do světa, ale dělat, to se rozumí samo sebou. Naše zahraniční politika by se měla v míře, v jaké je to pro malou zemi možné, snažit nenechat se instrumentalizovat ani tou ani onou stranou. Všichni ostatní zúčastnění, včetně bruselských institucí, totiž myslí na své vlastní zájmy  "až v první řadě". Přitom bychom nikdy neměli ztratit ze zřetele kouzelnou formuli mezinárodní politiky, totiž rovnováhu. 

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?

Zatím "otestovala" spíše západní Evropa jak zatížitelnost Ruska, tak svoji vlastní nedostatečnou akceschopnost. Moskva nemusí faktickou minimální zatížitelnost NATO testovat. Ta nemůže nikomu uniknout. NATO by se proto nemělo (jak se to bohužel stalo pod jeho předchozím rétoricky "bojovným" sekretářem Rasmussenem) nechat zatáhnout do zbytečných konfliktů, a místo toho se spíše soustředit na to, jak ve svých členských zemích investovat alespoň elementární minimum do posílení armády. 

Pro mě je příznačné, že mezi českými komentátory až do konfliktu na Ukrajině převládala ignorance, ne-li odmítání ohledně naší bezpečnostní politiky. Pěkné téma na doktorskou práci by bylo zdokumentovat českou debatu o americkém radaru a srovnat tehdejší a dnešní názory  našich "opinion leaders". To by pravděpodobně vedlo ke zrelativizování kompetence té či oné osobnosti.  

A "rusizace"? Rusko se bude vždycky snažit ovlivňovat své okolí. Potíž je v tom, že k tomu nemá možnost používat tak elegantní prostředky jako Německo. To jeho snažení a použité způsoby jistě neomlouvá, ale vysvětluje. Úlohou našich elit je na tomto pozadí jedno. Neinvestovat svou energii do laciných polemik, nýbrž do vytváření, a především uskutečňování koncepcí, které mohou naší zemi prospět.     

Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?

Jak jsem již řekl. Rusko má obecný zájem kontrolovat své předpolí.  Jelikož ležíme dále než třeba Moldávie, tak se jedná spíše o ovlivňování než o kontrolu. Před chvílí jsem zmínil pojem rovnováha. Z toho plyne, že ruské snahy je třeba kompenzovat posilováním našich vazeb na jiné hráče. Je pro nás proto důležité, abychom podporovali ekonomické vazby na západní státy a v určité, ale nikoliv absolutní míře na Spojených státech. Tedy kupříkladu. Až české elity pochopí, že se bez státem spolufinancované výstavby Temelína neobejdeme, tak by při výběru dodavatele neměly dominovat čistě ekonomické kalkulace. Zakázku by tedy neměl automaticky dostat ten nejlevnější, nýbrž ten geopoliticky nejvýhodnější uchazeč.

 Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílejí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“?

To je mi příliš vágní, ale přesto nechci snahy ruské propagandy vyloučit.  Rád bych však věděl, ve kterých případech a jak konkrétně působila ruská propaganda. Dnes existují možnosti jak měřit dopad čehosi jako "information warfare". Tak bych rád znal výsledky takových měření. A stejně by bylo třeba konkrétněji slyšet, co by pan Klvaňa navrhoval jako protiopatření. Dovolil bych si navrhnout, aby byl do arzenálu obranných nástrojů proti propagandě namísto militantní naivity včleněn realismus a zdravý rozum.  

Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?

Upřímně řečeno nevím, jaký je český postoj k další integraci EU. Já bych ale doporučoval udělat z vlastní iniciativy co nejméně a udržovat zbytky naší akceschopnosti co nejdéle. Přijetí eura by bylo samozřejmě  zcela chybné. Důvody, které pro toto doporučení mám, jsou dostatečně známé. Politické strany, které zmiňujete, odrážejí trvale rostoucí distanci občanů Evropy k projektu sjednocení Evropy.

Každý premiér by si proto měl vždy před každou cestou do Bruselu dlouho a pozorně prohlížet graf historického vývoje postojů Evropanů k integračnímu projektu. Z něj by mu také vyplynulo, že popularita Front National, UKIP a dalších stran nespadla z nebe.   

Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statutu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?

Jak vyplývá z jedné z předchozích odpovědí, je žádoucí orientovat se na všechny strany, a pokud možno dokonale vyvažovat protichůdné vlivy. TTIP ale vzhledem k minimálnímu očekávatelnému impulzu pro ekonomický růst a nekalkulovatelné negativní vedlejší účinky nepovažuji za správný nástroj.    

Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy? 

Rusko nebude v dohledné budoucnosti patřit k superstars světové ekonomiky. Je však vůbec velkou otázkou, jak se bude světová ekonomika jako celek vyvíjet. V globálním peněžním systému kolují gigantické sumy virtuálních peněz, které nemají nic společného s reálnou ekonomikou a nemají dost možností společensky užitečného a nikoliv samoúčelného zúročení. To je Damoklův meč. Totéž platí o obrovských dluzích,  které rychle rostou a budou jednoho dne tou či onou formou umazány. Tyto dvě okolnosti mohou pojmy jako ekonomický růst a konzumní společnost, tedy dosud platné indikátory úspěšnosti států, ze dne na den znehodnotit. Za těchto podmínek bych byl ohledně úvah o zhroucení té či oné společnosti opatrný.  

Fotogalerie: - Čínská vizitka

I tak vypadá život v dnešní Číně
I tak vypadá život v dnešní Číně
I tak vypadá život v dnešní Číně
I tak vypadá život v dnešní Číně
I tak vypadá život v dnešní Číně
I tak vypadá život v dnešní Číně
 

Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s „obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím (či „benzínkou“, jak někteří píší)?

To je běžná strategie "ekonomické diplomacie", která pomůže každému, kdo má co a za zajímavou cenu nabídnout. 

Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?

To je jenom paralela k obavám z proruského nastavení české politiky. Řekl bych, že obojí je přehnané. Ale v obou případech platí, že malá země vůči velkým státům vždy operuje z defenzivy a může se pouze  snažit vyvažovat. K tomu, aby měla šanci na úspěch, potřebuje v politice a v médiích chytré hlavy, které sedí na rovné páteři.   

V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…

Číňané se chovají úplně stejně jako ostatní mocnosti. Politika Pekingu navíc ideálně zobrazuje propojenost ekonomiky a politiky. Pravda je, že vzhledem k autoritářskému politickému systému pro to má čínská vláda optimální podmínky. 

Dohánět a předhánět je v mých očích spíše magie čísel. Řekl bych, že Spojené státy jsou dnes nepochybně nejsilnější světovou mocností. Na druhé straně si ovšem musí klást otázku, za jakých okolností a do jaké míry jsou schopné a ochotné svoji moc vůči Pekingu rozehrát. Tibet to, jak víme, nikdy nebyl.  Tchaj-wan to vzhledem k vnitřnímu vývoji (k probíhajícímu appeasementu) na tomto ostrově za chvíli ani být nemusí. A tak zůstává Japonsko nejpravděpodobnějším úhelným kamenem americké ochoty se Číně postavit. Z dnešního hlediska bych si troufal říci, že by Washington Japonsko kupříkladu v konfliktu o souostroví  Senkaku "podržel".  Jak dlouho u této analýzy zůstanu, zaleží na dalším vývoji obou zemí. 

V této souvislosti chci zopakovat to, co již nějakou dobu tvrdím. Čínská "succes story" je v zenitu, ne-li za ním. To souvisí jednak s oněmi vnitřními problémy o kterých hovoříte, a zároveň paradoxně i s ekonomickou krizí západního kapitalistického modelu. Jednak proto, že již není schopný absorbovat čínskou nadprodukci  konzumistické veteše, tak jako dříve. Za druhé proto, že v západních společnostech se blíží okamžik negativního zodpovězení otázky, zdali je možný nekonečný ekonomický růst. A konečně za třetí (a v důsledku toho) nutnost orientovat čínskou hospodářskou politiku na vnitrozemské zdroje ekonomického růstu. Ty sice existují, ale jak již nyní vidíme, nejsou dost silné na to, aby Čína mohla tak rychle, jak by si to přálo její vedení, dosáhnout reálné pozice vládce světa. A osobně bych si tipnul, že tento cíl je v dohledné době zcela nerealistický. 

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

Lidská práva byla logická a přiměřená agenda pro Václava Havla. Nikdo další z české politické reprezentace nemůže působit v roli jejich obránce tak přesvědčivě jako on. Bez Václava Havla patří lidská práva k české zahraniční politice stejně, jak tomu je ve standardní rétorické agendě každé západní země. Velmi bych se v této souvislosti přimlouval za to, abychom konečně pochopili, že naše (tj. západní)  ideály lidských práv nejsou po celém světě uznávány. Navíc nemáme ani sami, ani v rámci západních spolků dost sil, tyto ideály skutečně prosazovat. A když se o to západní země přesto pokusí, tak to dopadne jako v Libyi nebo v Sýrii, tedy vede ke zhoršením situace jak v daných zemích, tak i pro západní země samotné. 

Sociální a ekologická práva jsou čiré akademické konstrukce. Jsou buď definovatelná, ale neprosaditelná, jako v případě těch prvních, nebo nedefinovatelná a neprosaditelná, jako v případě těch druhých. Chcete-li však dosáhnout měřitelných výsledků, tak musíte jakýkoliv cíl nejprve

operacionalizovat, tj. převést do konkrétních kroků k jeho dosažení. Pak je dobré se ptát, máme-li na jeho prosazení sílu a v neposlední řadě neexistují-li pro Českou republiku důležitější cíle. Když tuhle malou násobilku použijete, tak vám ze sociálních a ekologických práv moc (abych neřekl nic) nezůstane. Kdybychom se již cítili dost silní a povolaní k tomu pomáhat v rozvojových zemích, tak je praktická ekonomická spolupráce za podmínek, které zvýhodníme pro tu kterou zemi, ta nejefektivnější cesta. 

Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?

Je dobré, ale nedostatečné být členem NATO. V obranné politice nemůže malá země udělat mnoho, ale přece jenom více, než jsme dosud udělali. Výzbroj je přitom důležitá, avšak teprve poté, co se rozhodneme pro vhodnou obrannou doktrínu. Vzhledem k tomu, jakou kvalitu mají očekávatelná rizika, tak bychom měli naší obrannou koncepci modifikovat, nebo alespoň ji výrazně obohatit prvky spíše policejního či domobraneckého charakteru. V roce 1992 jsem na toto téma zveřejnil studii "Obrana bez armády..." Mnohé z ní je platné dodneška. Těm, kteří moje myšlení znají, by teď přišlo divné, kdybych v této souvislosti nezopakoval, že místo Grippenů potřebujeme spíše vrtulníky. I to jsem doporučoval již ve zmíněné studii.  

A konečně. Bezpečnostní politika začíná již tam, kde odmítneme rozhodnutí a akce, které zbytečně zvyšují naše vlastní rizika. Nepřekvapí vás, když řeknu, že k nim patří od počátku pochybená,  politika EU vůči Ukrajině.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

To je bordel, že jo? Tereza Spencerová sleduje nadupanou cestu Zemana do Ruska a má co říct „západním demokratům“

8:00 To je bordel, že jo? Tereza Spencerová sleduje nadupanou cestu Zemana do Ruska a má co říct „západním demokratům“

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Zeman by dostal od svých kritiků za uši, ať by udělal cokoliv, reagu…