Již zhruba před třemi roky zaznívala z úst některých politologů varování o tom, že nespokojenost mezi občany, kterou politické špičky nebudou řešit tak, aby občané cítili, že se jejich obavami zabývají, může vést k radikalismu a extrémismu. Od té doby se situace výrazně změnila - tehdy se lidé zlobili především kvůli úsporným reformám vlády Petra Nečase, nyní k tomu všemu přibyly i obavy z mezinárodního vývoje politiky - samozřejmě - včetně uprchlické krize. Dostoupili jsme tedy v Česku (ale nejen u nás) podle Vás skutečně do stádia, kdy můžeme očekávat vznik nových radikálních politických subjektů, které navíc však budou mít velkou šanci uspět v nejbližších volbách?
Jak bude dle vás vypadat v roce 2050 naše země?Anketa
Takové subjekty už tu dávno jsou a na své voliče čekají, případně je začínají oslovovat. Dělnická strana sociální spravedlnosti, Bartošova Národní demokracie, Okamurova Svoboda a přímá demokracie, Lidinského Úsvit – Národní koalice, do politiky se chystá Martin Konvička s Blokem proti islámu, sociolog Hampl chce kandidovat do čela Svobodných… Radikálních subjektů není málo. Jsou ale roztříštěné a často spoléhají jen na úzký okruh programových témat. Potíž je také v lídrech. Voliči sice ohrnují nos nad etablovanými politiky, ale když jdou k urnám, nakonec přeci jen dají přednost buď zkušeným lidem z politiky, nebo lidem známým z byznysu, u kterých mají pocit, že za ně ručí jejich dosavadní výkon.
Psali jsme:
Pokud připouštíte nebezpečí, kde všude se dá očekávat, že dojde k takovémuto nárůstu radikalismu a počtu jeho příznivců nejvíce - jak v Česku (v jakých regionech), tak i v Evropě?
Přestože se nárůst radikálních tendencí zpravidla spojuje s vypjatým národovectvím, jeho skutečné kořeny jsou převážně sociální. Proto nejvýrazněji probublávají v sociálně těžce zkoušených regionech, kde lidé často marně hledají rozuzlení svých komplikovaných životů – u nás zejména na Ostravsku, v severních Čechách, někdejších Sudetech… V evropském rámci pak jde jednak o transformační země, které se teprve nedávno zbavily diktatury (střední a východní Evropa, Řecko, Španělsko), nebo státy, kde se především v průmyslových regionech spojily problémy sociální s dusnou atmosférou mezi domorodci a přistěhovalci, respektive jejich vnuky, jimž schází perspektiva, kterou kdysi měli jejich dědové.
Možná se zeptám též poněkud radikálně - nicméně nezvoní takzvaně hrana současným politickým stranám, jak jsme je znali doposud? Nebudou muset i ony jít cestou jistých extrémů, do kterých by jindy nešly, jen proto, aby třeba obstály a uspěly v konkurenci stran, které se začnou možná objevovat?
Už se tak děje. ODS již dávno přestala akcentovat téma bezbřehé svobody pro všechny a do popředí se v ní dostává poslankyně Jana Černochová, která se proslavila účastí na protiislámských demonstracích. Z ČSSD zase zaznělo, jestli to není až příliš štědrý sociální stát, co láká imigranty do bohatších zemí Evropy. Bude-li tento trend pokračovat, značná část radikálně naladěných voličů si vystačí s klasickými stranami. Tyto strany si ale nemůžou zároveň dovolit opustit své kořeny, hodnoty, na nichž staví, a ideje, za kterými jdou. Pak by je opustila podstatná část sympatizantů. V tom to mají nováčkové snazší: nemusí se bát, že někoho ztratí. Jenže i po nich budou lidé brzy chtít vědět, co si myslí tu o jaderné energetice, tu o financování vědy, tu o výstavbě bytů…
Již to zde v našem povídání padlo: Hodně diskuzí se nese kolem uskupení zaměřenému proti islámu, dlouhodobá vlna kontroverzí provází i Okamurovo hnutí. Mezitím se nám tu ale bez velkého zájmu médií rodí politické hnutí, které staví na vlastenectví a jak samo uvádí - na konzervativním nacionalismu. Jmenuje se Řád národa a jen na Facebooku má v této době již přes 200 tisíc fanoušků. Pokud by nyní byly volby, mohlo by možná tedy zamíchat politickými kartami, protože tento počet představuje více příznivců než má na sociální síti dohromady TOP 09 a ANO (přitom jsou to strany, které jsou považovány za mistry v elektronickém působení na voliče). Jak vnímáte jeho šance Vy? Přece jen - nestaví se vyloženě proti islámu, ale proti uprchlické politice, tak jak je zatím vedena, nebrojí proti Romům, ale těm, co zneužívají sociální systém..
Hodnotit šance stran podle fanoušků na sociálních sítí se nedá. Když pomineme možné falešné fanoušky, jejichž nadprodukci předvedly už některé větší strany, nesmíme zapomínat, že ve virtuálním prostoru se lidé chovají promiskuitně a tlačítko „To se mi líbí“ používají ostošest. U voleb jsou ale zdrženlivější. Každé volby vidíme nejprve nadšení desítek subjektů, ale pak úspěch jen několika málo z nich. Řád národa může přitahovat sympatizanty jistou tajemností a naznačovaným přesahem z politiky, fakticky ale zatím nepředvedl nic, co by bylo náznakem politického výkonu. Navíc je na krajní pravici přelidněno. Další strana na ní může znamenat, že jednotlivá uskupení ve volbách nezískají tři, ale třeba jen dvě procenta.
V souvislosti s tímto hnutím se musím ale zeptat na jedno. Proč je u nás konzervativní nacionalismus, který se dá považovat i za vlastenectví, vnímán jako něco negativního? Opravdu se ho máme obávat? Nebo jde jen o zjednodušení a strach z neznámého? Řád národa totiž v čele s jejich předsedou říká mimo jiné: 'Jedním ze základních atributů tohoto našeho směru (myšleno konzervativního nacionalismu) je vyžadování dodržování zákonů všemi a bez rozdílu. Striktním vymáháním zákonů na všech bez rozdílu tak vzniká jasný životní řád daného společenství osob. A pro každého z nás by měl být tímto společenstvím jeho národ.' To přece nezní úplně špatně, ne?
Nemyslím si, že by konzervativní nacionalismus byl apriori vnímán negativně. Vždy si u nás své voliče našel. Kdysi Občanská demokratické aliance, Křesťansko-demokratická strana, pak ODS, dařívalo se i stranám pana Vladimíra Železného a paní Jany Bobošíkové, pravidelně kandiduje Koruna Česká nebo Občanská konzervativní strana. Pokud však tento proud tahá ve volbách za kratší konec provazu, je to podle mě proto, že stran verbálně prosazujících národní zájmy či dodržování zákonů je spousta. Některé si vystačí s vyhraňováním proti jiným národnostem, etnikům či dalším menšinám, jiné si třeba i uvědomují, že vážnějšího porušování zákona než ti, co zneužívají sociální dávky, se zhusta dopouští tzv. bílé límečky – navenek solidní podnikatelé, státní úředníci či politici, na něž je však navázána korupce, klientelismus, daňové podvody, celá řada aspektů šedé ekonomiky. Jenže v rozhodujícím okamžiku byl dosud u voličů klíčový stav jejich peněženky, sociální a ekonomické zájmy, které lze snadněji zhmotnit než zájmy etické či národní.
- Další odborné názory v rubrice Politologové
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
