V minulých dnech se jednou z nejdiskutovanějších otázek stal zásah policejního útvaru na odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), dozorovaný olomouckým vrchním státním zastupitelstvím, proti několika osobám v řadách krajské samosprávy a samotné policie, ba dokonce i proti jednomu příslušníkovi inspekce.
Nebudu zde komentovat notoricky známé skutečnosti, protože málo povšimnuty zůstávají další, poměrně závažné otázky.
O jaký druh trestné činnosti by mělo podle dostupných náznaků jít?
Mělo by jít o „kriminalitu bílých límečků“ (hospodářská trestná činnost, korupce) v nijak zvlášť závratném rozsahu – asi tak na úrovni působnosti okresní nebo krajské kriminálky. Závažnější je okruh vyšetřovaných osob, avšak ať již šlo o kohokoliv, mělo s ním být zacházeno před zákonem naprosto stejně.
Proč tedy zasahoval celorepublikový útvar pro odhalování organizovaného zločinu?
Otázky to jsou vlastně dvě, proč zasahoval celorepublikový útvar a proč ÚOOZ, a nikoliv na tento typ kriminality specializovaná protikorupční policie (ÚOKFK). Jednou z odpovědí je, že vyšetřovaným byl náměstek protikorupční policie. Ačkoliv nelze vyloučit ani možnost, že byl do případu zatažen úmyslně, aby tím byla působnost ÚOKFK vyloučena (uvidíme, jak se případ vyvine). Netvrdím, že se to v tomto případě stalo, netvrdím ani, že se to nestalo.
Druhou odpověď neznám, pouze se domnívám, že olomoucké vrchní státní zastupitelství zřejmě usoudilo, že jediným schopným (a „hermetickým“) policejním orgánem pro toto vyšetřování je ÚOOZ.
To ale současně evokuje obavy od samého počátku, neboť ještě neskončilo šetření podobně spektakulárního zásahu ÚOOZ proti současným manželům Nečasovým a z původně trojdílné kauzy se většina obvinění ztrácí jak pára nad hrncem.
Proč byl zásah tak spektakulární?
Protože ÚOOZ je zvyklý takto razantně zasahovat. Mnozí podezírají jeho velitele, že si tak dělá PR, aby byl nejen nesestřelitelným, když udělá lapsus, ale aby měl i dobře našlápnuto na cestě k výšinám. Na druhou stranu na medializaci některých zásahů není nic neobvyklého či špatného. Pouze ale některých, při nichž jsou například pachatelé ozbrojeni a o páchané trestné činnosti není sporu.
Podivné však je, když se takto pompézně zasahuje u tohoto typu kriminality, nebo ještě příhodněji – při podezření z trestné činnosti. Například nemusíme mít rádi ani paní Veseckou, ani paní Vitáskovou, ale tým maskovaných policejních ozbrojenců jdoucí na ERÚ (Energetický regulační úřad, státní instituci!) pro jedno lejstro, které šlo vyžádat a za cenu poštovného obdržet, to je trochu silná káva. A nejenom to, budí to neodbytný dojem zastrašování. Jistotou je, že je to neefektivní, ten benzín a platy zasahujících policistů by měl někdo dostat k úhradě.
Co právo veřejnosti na informace?
Zůstává nezpochybněno. Nikde ale není psáno, že veřejnost má právo být desinformována! Protože co jiného to je, když média vysílají, že se něco děje v reálném čase – ale nikdo tomu neví hlavu ani patu? Neustále se tam opakují některá jména, až se veřejnosti zafixují ve spojitosti s policejním zákrokem tak, že je objektivně možno mluvit o poškození těchto osob dokonce ještě v předprocesní fázi případu.
Zeptejte se kohokoliv, zda by chtěl být vystaven takovému zacházení. Kromě masochistů a pošuků asi nikdo. Takže jakým právem se lidé toho domáhají, nebo nečinně strpí takovéto konání vůči jiným?
Tvrdím, že všechno má svůj čas; a v souladu s ústavou a zákonem o policii požaduji, aby byla maximálně šetřena i čest a pověst dotčených osob. Mez pro publikování jmen bych viděl až u obžalovaných. Obviněným se může člověk stát raz dva, u známějších osob to vzbudí mediální ohlas – ale když je obvinění zproštěn, neštěkne po tom ani pes. Tato situace přímo nahrává různým zlovolným kombinacím, na něž outsider nemá šanci účinně zareagovat.
Dokonce tu nastává ještě horší věc – trestný čin je někdy završen až realizací takzvaného práva na informace. Kdysi k jedné političce existoval nějaký soubor v počítači. Takzvaní investigativní novináři to od nějaké krysy dostali a hned to publikovali. Teprve pak byla ona politička objektivně poškozena. Nikdo se jejich podílem nezabýval, prý veřejnost má právo na informace. Hnus a mizerný vkus!
Existuje snad nějaký jiný případ chování médií?
Ano. Byl to nějaký anglický bulvár, jemuž učinila nabídku nějaká služebná z královského paláce. Ukradla princezně Dianě nějaké písemnosti a chtěla je prodat. Sjednala s bulvárem smlouvu, v níž byla kromě tučné zálohy i klauzule, že neuveřejní-li bulvár ty dopisy, bude jí muset zaplatit pokutu. Šéfredaktor vzal ty dopisy a poslal je královské rodině, aniž by co publikoval. Vyplacenou zálohou utrpěl finanční ztrátu a nadto riskoval soud, protože oproti smlouvě nic nepublikoval. Jenže z kauzy se stala sláva a služtička chodila kanály a neodvážila se s bulvárem soudit. Nadto si jsem jist, že onen bulvár byl na tiskovém odboru v královském paláci po nějakou dobu přijímán vlídněji.
Na vyšetřovaného hejtmana je tlak, aby odstoupil. Svá místa opustili i dva policisté, ač nebyli obviněni. Jak se mohou a mají lidé v tak exponovaných postech chovat?
Zásadně bych doporučoval místa neopouštět. Nikoliv, že bych někomu dával za vzor hradního kancléře Mynáře, jemuž se asi na židli vylilo lepidlo. Opuštění místa má totiž svou hranici. Ta je z jedné strany daná politickou únosností, z druhé strany reálnými podmínkami pro řádný výkon funkce. Avšak přitom je stále třeba mít na paměti zachování určité rezistence proti tomu, aby tímto způsobem byli „odstřelováni“ politici či policejní funkcionáři.
Proto by asi mohlo být řešením zůstat ve funkci, ale vzít si dovolenou, neplacené volno, být postaven mimo službu. Prostě takové opatření, aby se bezprostředně po svém očištění mohl dotyčný vrátit do funkce. Nicméně v době trvání obvinění by takový člověk mohl stěží dobře a plně vykonávat svoji funkci. V okamžiku, kdy by soud přijal obžalobu, by pak asi přicházela v úvahu rezignace. (Člověku se to dobře radí, když o něj nejde – sledujete?)
Předpokládejme, že na obviněních něco bude. Jak mohly věci zajít tak daleko?
Samozřejmě, v první úrovni interpretace je vždy „prosté čtení“, bez složitých interpretací a „odvysvětlování“. Stává se to i v „lepší společnosti“, nejsme výjimkou. Účinnou obranou, alespoň relativně, je systémová rotace v důležitých funkcích. Vysocí policejní představitelé musí mít nutně dobré kontakty s veřejnou správou. Operativci zase musí mít dobré kontakty v kriminálním prostředí. Nesmí ale překročit služební rámec, i když jsou to jenom lidé. Proto mají být v exponovaných (zejména vedoucích) funkcích pouze omezený čas.
(Hodně se mluví o odchodu ředitele BIS Jiřího Langa. Jeho 13 let ve funkci je totálně odstrašujících! Nejde o něj, ale o těch 13 let. Kdysi, za ministra Bratinky, jsme chtěli dát do zákona pětiletý limit pro výkon funkce ředitele zpravodajské služby. Joj, to byl řev! Zalobbovali, sokolíci, kde mohli – a limit byl fuč. Toto jsou důsledky. Zkušenosti zahraničních zpravodajských komunit hovoří o čtyřletém optimu s tím, že se ředitel služby setrvávající více než pět let ve funkci stává sám jistým bezpečnostním rizikem.)
Kromě rotace ve funkcích nejsou v policii jiné kontrolní mechanismy?
Jsou. Každý nadřízený by měl své podřízené kontrolovat, a to nijak mechanicky, ale vynalézavě. K tomu by ovšem musel mít zkušenosti adekvátní praxi v podřízeném útvaru, což není bohužel vždy dodržováno. Jeden policejní ředitel mi vyprávěl, jak kdysi nachytal své podřízené lelkovat na jemu důvěrně známém místě. Zpražil je ze dvou důvodů – jednak, že se flákají, a za druhé, že nevědí, kde se zašíval jejich velitel, když byl na jejich místě. Takový člověk pak má přirozenou autoritu. A je odborně těžko k sestřelení. To se pak na něj musí ušít nějaká bouda.
A jsme zase u této poslední kauzy, protože se dojmu jisté účelové příměsi v celém případu nemohu zbavit. Naopak, čím více sleduji vývoj případu, tím je podivnější. Ona to je totiž kauza téměř „o ničem“ – ale ten humbuk! K čemu to mělo sloužit? Od čeho to mělo odvést pozornost, nedostatek jakých argumentů a důkazů to mělo zakrýt? Nakonec se zdá, že i ten zlopověstný Ivan Langer byl použit víceméně jen jako závaží....
Ještě jedna okolnost je velevýznamná. V životě jsem snad nezažil větší drbárnu než na policejním prezidiu. Tam jsou skutečné špičky ve svém oboru. Je tam spousta vynikajících profesionálů, to jsou ti „tažní“. A pak jsou tam ti „chovní“, kteří svoji odbornost prokazují v tom starém pavlačovém umění. A nejenom v tom, ale i v intrikách a podvodech. Zažil jsem, kdy podřízení podstrčili náměstkovi policejního prezidenta zfalšovaný dopis, určený policejnímu prezidentovi. Přišli jsme na to náhodou, bylo to udělané zkušeně a podáno naprosto suverénně, bylo mi nejprve skoro hanba, když mě něco takového napadlo, že by to mohl být podvrh.
Není sporu ani o tom, že to policisté zkoušejí i na státní zástupce a na soudce (zde zejména s odposlechy; známý je případ, kdy si nechali podvodem schválit odposlech tuším na Rychetského). Proto budu apelovat (nejen v tomto případě) na bránění se předčasným závěrům a na maximální skepsi, co se týče průsaků policejních informací. Oni s tím umějí pracovat velmi kreativně. Zejména bych byl jako novinář všímavý na časování, kdy se nějaká informace „narodí“. Někteří novináři jsou totiž tak šťastní, že mají informace od policejních insiderů, že jim zobou z ruky a chovají se jako loutky, v horším případě jako šašci, a to nemluvím o finančních efektech, které z toho někteří novináři mají – to pak je ale už úplně jiná kategorie placených služeb.
A co Generální inspekce bezpečnostních sborů?
To je velké zklamání, výkon této instituce. Už od případu policejního prezidenta Petra Lessyho. Tehdy už GIBS neodhalovala, jak to je, ale působila spíše inkvizičně.
Neštěstím bylo už ustavení GIBS. V normálním státě by měl být ředitel jmenován z několika jmen, navržených opozicí. Takovýto mechanismus dává maximální možnou záruku nestrannosti ředitele na jedné straně a jeho stability ve funkci na straně druhé. Více asi systémově udělat nelze.
Kontrolní poslanecké komise a orgány musí být šéfovány opozičními poslanci. (Těm „pozičním“ poslancům, kterým se toto nezdá, nezbývá než napovědět, aby si uvědomili, že budou-li mít tolik štěstí a voliči tolik nerozumu, že je zvolí znovu, budou s velkou pravděpodobností v opozici – a ty zvyklosti či dokonce uzákoněné pravomoci, které nyní opozici udělí, pak jako když najdou!)
A proč nebyla GIBS činná v tomto případě? To se snad dozvíme později. V této fázi je však nutno připustit i variantu, že příslušná podezření GIBS šetřila, ale trestnou činnost v tom neshledala. I tak to mohlo – ale i nemuselo – být.
Jak by mohl být formulován „doporučený způsob“ chování médií a veřejnosti v takovýchto případech?
Střídmost, zdrženlivost, pozornost, trpělivost, důslednost, důstojnost, sebereflexe, pokora. Rozhodná podpora těchto vlastností. Hodí se do všech šlamastyk. Zejména teď u migrace by jich bylo třeba. Pěstovat umění diskutovat, argumentovat, oceňovat argumenty, přijmout protiargumenty. Všimněte si, jak bolševicky se chová část novinářů, která odmítá připouštět odlišné názory. Jistěže to je způsobeno chabostí jejich argumentů, ale té škody, co nadělají! Předseda jedné mediální rady, sám disidentského původu, se prý chlubil, jak zamezil pozvání do médií člověku, který chtěl pohovořit o možnosti vystoupit z NATO. Bývalí svazáčtí novináři se nyní pasují do role ochránců demokracie a pěkně po bolševicku vypracovávají seznamy nepřátelských médií a publicistů. Jakýsi humanitární profesůrek dští oheň a síru nad skutečností, že v televizi promluvila ukrajinská opoziční politička.
Děs a běs – v těch lidech opravdu zůstalo zmrzačení bolševismem. To je snad největší nebezpečí, kterému dnes čelíme, agresivní propagandě, nepřipouštějící jiný názor, která se sama pasuje na zachránkyni demokracie. Pěkně totalitní zmršeninu nabízejí. Pánbu zaplať za tu žumpu, kterou vás někteří totalitarizující zmetci nazývají. Publikujete tu totiž i příspěvky, z nichž mi je šoufl. Ale to jen do té chvíle, než si uvědomím, že někomu může zase být šoufl z toho, co píšu já. Důležité je, že čtenáři si mohou vybrat a argumenty zvážit sami. Skutečná demokracie je totiž tvrdá a náročná. Máme se stále co učit.
Psali jsme:
autor: Martin Huml
