Doktorka Sušová-Salminen v článku vysvětluje, v jakém stavu Vladimir Putin přebíral Rusko, věnuje se jeho postupům a technologiím vládnutí a vysvětluje i Západem často kritizované přístupy Putinova režimu k omezování demokracie a lidských práv v západním chápání. „Putinův konzervativní obrat je opět hybridní směsí, která odráží a snaží se kontrolovat a řídit nálady v ruské společnosti ve jménu stability. Putin sám nikdy nebyl radikálním slavjanofilem nebo euroasianistou a už vůbec ne fašistou. Putin totiž nikdy nebyl radikál, ale především centristicky zakotvený moderátor ruské politiky. Neúspěšná transformace Ruska vedla k tomu, že ruská zapadnická liberální tradice je dlouhodobě znevýhodněna a oslabena. Oslabená je dnes ale reálně také EU a oslabený byl v letech 2011-2012 i Putin, který tak hledal oporu u konzervativnějších vrstev ruské společnosti. Dnešní protizápadní rétorika a politika je z hlediska logiky ruských dějin očekávatelnou fází, kterou ale současná americká a evropská politika `slonů v porcelánu` do značné míry nestrategicky a hloupě podporuje a přiživuje," nastiňuje politoložka, jak chápat Putinovu politiku poté, co se v roce 2012 vrátil do Kremlu.

A dotýká se i současných událostí na Ukrajině, které staví Putina do zcela nové a vážné situace, v níž je ale skryt velký prvek příležitosti. ,,Anexe Krymu a ukrajinská krize se stala bodem nula nového Putinova prezidentského termínu. Pomohly zvednout prezidentovu pošramocenou popularitu do nebes a konsolidovat společnost kolem historicko-kulturní a nacionalistické agendy, ale na druhou stranu představují obrovskou výzvu a risk. Novou situaci, kterou vytváří především z hlediska ekonomické a sociální stability, nebude úplně jednoduché zvládnout. Současná situace ohrožuje euroasijskou integraci, zcela minimalizovala arzenál ruské `soft power` vyvoláním duchů minulosti, bude mít dopady na modernizační programy ruské vlády v oblasti výrobních technologii (které se vesměs nakupovaly na stále technologicky vyspělém Západě) a investic a obsahuje i risk v zatlačení Ruska do náruče Číny. Pro mluví ale jednoznačně Putinovy zkušenosti krizového manažera z let 1999 a 2004, nárůst protizápadních/antiamerických politik v zemích BRICS vyvolaných zkušenostmi s americkým unilateralismem a důsledky finanční krize, stále reálnější oslabování USA a jejich globální moci a po sto letech dovršující se úpadek Evropy, který se nyní akceleruje právě ekonomicko-politickým konfliktem s Ruskem," uvádí politiložka v analýze, kterou sepsala pro ParlamentníListy.cz.

Celý článek Veroniky Sušové-Salminen pro ParlamentníListy.cz:

15 let Putina

Veronika Sušová-Salminen pro PL

            9. srpna 1999 byl jmenován poměrně neznámý, bývalý důstojník KGB a šéf ruské FSB Vladimir Putin premiérem Ruské federace. Na konci roku 1999 se stal zastupujícím prezidentem Ruska po náhlé abdikaci prezidenta Borise Jelcina. Vladimir Putin byl třikrát zvolen prezidentem RF a dvakrát sloužil jako premiér země - a z této pozice pokaždé postoupil do funkce prezidenta, což už samo o sobě zaslouží pozornost. V nejvyšších funkcích státu se pohybuje už 15 let a svoje místo v budoucích učebnicích dějepisu si jistě získal. Otevřená otázka je ale jaké?

Rusko v roce 1999. Co přinesla Rusku postsocialistická transformace?

            Konec socialismu v Rusku spojený také s rozpadem státního útvaru, ve kterém žilo několik generací. Sovětský svaz se v průběhu několika měsíců rozpadl a Ruská federace se stala jeho nástupnickou zemí v nových hranicích. V letech 1991 až 1999 probíhala v Ruské federaci sociální a hospodářská transformace ze socialistického modelu plánované ekonomiky s kolektivním vlastnictvím k tržnímu hospodářství. Tu doprovázelo na prvním místě obrovské přesouvání majetku do soukromých rukou, ruská forma privatizace, jež dala vzniknout vrstvě tzv. oligarchů, kteří ovládli výnosné oblasti ruské produkce surovin, ale také média a ruskou politiku. Rusko se ocitlo v podstatě v situaci state capture (uchvácení státu), který realizovala úzká skupina lidí kolem Jelcina a oligarchů v centru a v regionech. Šoková transformace podle polského vzoru vedla k hospodářskému kolapsu a k rozvratu státu. Krize kulminovala v roce 1998, kdy v důsledku asijské krize Rusko postihla hyperinflace s astronomickým růstem cen i v oblasti základních potravin a platební neschopností ruského státu, který po měsíce nebyl schopen vyplácet mzdy a penze. Akcelerované chudnutí obyvatelstva, nezaměstnanost a sociální i právní nejistota byly tvrdou realitou ruské transformace a formativní zkušeností Rusů s novým demokratickým režimem. 

Rusko tak v roce 1999 nestálo jenom před úkolem budovat demokracii a demokratické instituce v zemi s velmi slabou demokratickou tradicí, ale před úkolem resuscitovat a znovu vybudovat stát v nových vnitřních i vnějších podmínkách. Tato skutečnost značně ovlivnila v podstatě emergentní charakter Putinovy vlády, rozhodnutí, která dělal, metody, které volil, a stojí i za skutečností, že Putin upřednostnil budování státu před budováním ruské demokracie. Jak Putin řekl, a vyjádřil tím nechtěně i vnitřně rozpolcenou podstatu svého vládnutí, „slabý stát je ohrožením demokracie stejnou měrou jako despotická moc“.

Je Putin politické monstrum?

            Na celkové objektivnější hodnocení Putinovy vlády bude nutné počkat s odstupem času. Každopádně není možné hodnotit Putina mimo ruský kontext a jeho specifika, které není dobré jednostranně démonizovat či normativně srovnávat s odlišnými kontexty. Putin není politické monstrum, daleko spíše je to vynikající politický manažer a technolog moci, který odráží domácí ruské podmínky.

            Pozitivně je možné hodnotit skutečnost, že Putin dokázal Rusko stabilizovat a vytvořit podmínky pro relativně fungující stát, který má sice řadu problémů, ale nestojí na prahu vícečetného kolapsu (ekonomického a sociálního i teritoriálního), ke kterému v roce 1999 směřoval a který by znamenal globální risk už jen s ohledem k jadernému arzenálu na území Ruska. Ovšem tyto snahy s sebou nesly velmi negativní jevy. Na prvním místě to byla Putinova čečenská válečná kampaň, která brutálním způsobem zlikvidovala čečenský separatismus. Ten byl z hlediska Kremlu chápán jako precedent, který by znamenal narušení teritoriální celistvosti Ruska a mohl vést k rozpadu státu. Ve stejných intencích byl veden i domácí boj proti terorismu. Vertikála moci, která staví na centralizaci Ruska a navazovala de facto na carskou tradici vojvodů, měla rovněž zajistit konsolidaci moci státu v zemi, kde došlo během let 1991-1999 k bezprecedentnímu posílení federálních celků a oslabení centra, takže koordinační role státu byla téměř paralyzována. Putinova konsolidace nevolila demokratické metody, její metody odpovídaly metodám politické konsolidace nástupnického státu rozpadlého státu, podmínkám postsocialistické transformace a praxím a metodám zděděným z doby Sovětského svazu a jelcinovské „falešné demokracie“ i starším ruským politickým tradicím.

            Putin v letech 2000-2012 se dá pochopit skrze dva základní pojmy (a s nimi spojenými politikami) -  normalita a modernizace. Jeho cílem bylo ruskou společnost normalizovat po turbulentních letech perestrojky, rozpadu SSSR a transformace. Procesy s tím spojené zahrnovaly především snahu o stabilitu, a to jak sociální, tak ekonomickou a také politickou. Cílem byl celkový smír v ruské společnosti tak, aby Rusko mohlo jako stát obecně posílit bohužel ale i na úkor autonomie ruské společnosti.

            Modernizace byla spojená s novými výzvami a požadavky na Rusko v rámci globalizovaného světa. Putinovi šlo o to, aby Rusko mohlo obstát ve světě postaveném na konkurenci ekonomicky i sociálně. Hned v roce 2000 konstatoval, že Rusko zatím není konkurenceschopné v současném světě a tím ztrácí. Už tehdy ale mluvil o tom, že Rusko bude hledat svoji vlastní (autentickou) cestu, nikoliv že bude slepě imitovat západní vzory tak, aby modernizace vyhovovala ruským tradicím a ruskému kontextu. Nešlo ale rozhodně o celkové odmítnutí západních vzorů, ale spíš o centristickou snahu o to naladit západní vzory ruskému prostředí. Modernizace tu ale byla spojená do značné míry s velmocenskou ambicí.

Putinský politický systém – totalita, demokracie s přívlastky nebo autoritářství?

            Mediální zkratky většinou hodnotí ruský politický systém jednoznačně negativně jako kvazitotalitu, která nemá jinou dynamiku než opakovat vzorce ruských dějin. Režim je tak portrétován analogicky s minulostí – jako alter ego Sovětského svazu a jeho represivních a totalitních politik. Zájem se orientuje především na svobodu médii, případy potlačování lidských a politických práv a medializované prvky represe. Ruská realita je ale mnohem složitější už jenom kvůli tomu, že 21. století vytváří zcela jiné a nové kontexty. Samotný ruský režim se definuje jako „suverénní demokracie“ a nepretenduje na to odpovídat normám liberální demokracie.

            Ruský režim má hybridní (tj. smíšenou) podobu s celou řadou autoritativních prvků, které odráží staleté ruské politické tradice, i když je ale vystavěn na demokratickém půdorysu (institucionálně). V tomto smyslu Putin navazuje na ruské tradice a nestal se politikem, kterému by se podařilo Rusko od minulosti odpoutat. Putin tak sjednocuje dvě ruské tradice – statismus (idea silného státu a jeho suverenity) a samoděržaví (idea moci státu, která je personifikována do jedné osoby). Tyto dvě tradice neodpovídají modernímu západnímu ideálu, tj. tomu, jak Západ definuje demokracii se současným akcentem na slabý („minimální“) stát a silnou občanskou společnost. Odsud potom vyrůstá základní rozdíl mezi Ruskem a západní Evropou. Základními rysy Putinova vládnutí jsou obecně frakční balancování, centristická pozice a řízení politického procesu. To vše ale s respektem k formálním institucím vládnutí.

            Putinismus na domácí tradice navazuje částečně vědomě a částečně nevědomě, tj. je sám obětí i pokračovatelem praxí, které ruskou politiku prostupují a tvoří. Ruskou tradicí sahající do doby carů je rovněž frakční politika. Bez pochopení toho, že Putin sám je „jen“ úspěšným moderátorem a arbitrem často skrytých konfliktů různých frakcí či klanů v ruské politice (které nejsou nutně rozděleny jenom ideologicky, ale především zájmově a ekonomicky), nemůže být jeho politika dobře pochopena ani adekvátně hodnocena. Putinismus není monolit, i když se to tak na první pohled může zdát. Dalším rysem putinského systému je „ruční kontrola“ nad politickým systémem – ovlivňování toho, kdo se může v politické sféře pohybovat a soutěžit o hlasy voličů. Mocenské centrum tak moderuje politický systém, svazuje politickou soutěž a manipuluje politické spektrum tak, aby nemohl být vážněji vyzván a ztratit svoje pozice a zároveň se chápe za garanta stability. Jedná se vlastně o jinou formu kartelové strany, která se ale kumuluje kolem Kremlu s podobnými depolitizačními důsledky (neexistující politické alternativy pro voliče, skrytá spolupráce, zájem o kontrolu zdrojů státu a kontrolu nad jejich redistribucí atp). Příklady těchto strategií jsou například vznik sociálně demokratické strany Spravedlivé Rusko (2006), která byla loajálním kremelským projektem až do protestů v roce 2011, či mládežnické organizace Naši (2005). Mocenský význam má i kremelská kontrola médií, a to především televize (a zatím nejméně Internetu), která byla do značné míry reakcí na oligarchickou mediální politiku 90. let. Režim ale rozhodně nesahá k masové represi, ale daleko spíše represivní prvky distribuuje selektivně vůči určitým lidem, konkrétním médiím či organizacím s opozičními názory. Cílená represe vůči opozici ale není jediný problém. Mnohem větším problémem je distribuovaná, neřízená (tj. neintencionální) represe, která je důsledkem slabého právního státu, právní kultury a korupčních mechanismů, jež ale přesahují putinismus.

Ekonomický zázrak?

            V době Putinova nástupu se Rusko ocitalo ve velmi nezáviděníhodné ekonomické a sociální situaci a co se Putinově administrativě povedlo, bylo Rusko odrazit ode dna a stabilizovat. V roce 1999 klesl ruský HDP o 40 %, vzrostla nezaměstnanost, chudoba a hyperinflace zdevastovala finanční jistoty velkého počtu Rusů. Putinovy vlády dělaly v rámci stabilizace v zásadě liberální hospodářské politiky ve všech oblastech mimo oblast nerostných zdrojů,  respektive mimo energetickou politiku, kde se jednalo jednoznačně o státní dirigismus. Stát si v Rusku ponechává rozhodující vliv na těžební průmysl a většina zisků z něj plyne do státního rozpočtu, odkud se redistribuují. V případě sociální politiky Putin vždy tíhl v omezené míře k myšlenkám sociálního státu, což byla v ruském případě nutnost. Země zdědila velmi problematické dědictví z doby perestrojky s vážnou demografickou krizí a v podstatě ve všech směrech zdevastovanou společnost s velmi slabým sektorem sociálních a zdravotních služeb i vzdělávání. Po roce 1991 Rusko čelilo také bezprecendentnímu odlivu mozků, který značně oslabil jeho vědecký a inovační potenciál.

            Až do krize v roce 2008 vykazovalo Rusko vysoký ekonomický růst, který mu umožnil splatit dluhy z doby SSSR a akumulovat velké rezervy. Z hlediska velká části občanů došlo ke zlepšení jejich životních podmínek. V prvních letech Putinova prezidentského angažmá byl růst HDP poměrně velký – v roce 2000 to bylo 10 % a v následujících letech se pohyboval mezi 6-8 %. Vzrostla ruská střední třída, i když vesměs závislá na státě a ne na soukromém sektoru. Nicméně odborníci se neshodují na tom, zda-li byl tento růst dostatečně reinvestován do samotné ruské společnosti, která tyto investice zoufale potřebuje pro svoji budoucnost. Investice do státního aparátu a armády jsou přitom ale značné v daný moment na úkor vzdělávacího, zdravotnického a kulturního sektoru. Problémy, které se nedaří řešit i přes politickou rétoriku a jsou ekonomicky značně negativní, jsou jednak korupce, jednak ruská byrokracie (často jsou obojí dohromady), které ovlivňují celkové hospodářské a podnikatelské prostředí, a konečně i demografie.

Je Putinovo Rusko „impérium” nebo „postimperiální” stát?

            To je základní historický stereotyp o dnešním Rusku, který omílají média a politici hovoří o ruském imperialismu a o věčném ruském zálusku na teritoriální expanzi či dokonce světovládu. Tyto názory tvrdí, že Putin chce restaurovat Ruskou říši v její historické podobě pomocí pozemní expanze do Pobaltí, Polska, Finska, na Ukrajinu, do Moldavska, do Střední Asie, Gruzie a Arménie a popřípadě do středu Evropy. Dějiny Ruska jsou dnes základním argumentem pro jeho zahraničněpolitické zadržování a neochotu ho integrovat do Západem kontrolovaných struktur, což by znamenalo uznání jeho statusu velmoci a tím i jeho sfér vlivu mimo jiné ve východní Evropě. Nevede se tu dnes ani tak konflikt o historický imperiální charakter Ruska, ale o jeho faktické velmocenské postavení v dnešním světě.

            Problémem těchto hodnocení je to, že zaměňují pojem říše (impérium) a velmoc, které ale nejsou shodné. Pro Putinovo Rusko je mnohem přesnější říci, že se cítí být velmocí, což se nemusí nijak vztahovat k náročné a vysoce konfliktní teritoriální restauraci impéria v očividně zcela jiných podmínkách než tomu bylo v minulosti. Imperiální tradice není v Rusku mrtvá především v symbolické oblasti. Na druhou stranu se Rusko v posledních dvaceti letech zahraničněpoliticky ocitlo spíše v postimperiálním stadiu, jehož součást je traumatizující otřes z náhlého konce SSSR, který vedl obecně k pocitům frustrace, nikoliv nepodobným britskému nebo francouzskému případu po roce 1945 či německému po roce 1918. Rusko se tak zřejmě nemohlo vyhnout postimperiálním pocitům frustrace, revanšismu a nacionalismu, které jsou navíc v ruském případě kombinovány s nutností vyrovnávat se s podřízeným, kulturně méněcennějším postavením Ruska z pohledu Západu. Putinovo Rusko se v tomto ohledu hledalo a západní země měly dostatek možností toto hledání ovlivnit strategickou, ale na ruské poměry ušitou politikou, která by pomohla posílit právě postimperiální charakter Ruska a byla prevencí konfliktu.

Rusko jako normální velmoc?

            Putin se nikdy netajil tím, že Rusko považuje za velmoc. Už v roce 2000 ve své programovém textu mluvil o tom, že Rusko je velmoc díky svojí geografii i tradicím. Základním rysem jeho zahraniční politiky byl požadavek uznání Ruska jako velmoci ostatními velmocemi – tedy především ze strany USA a evropských zemí (kde privilegovalo vždy vztahy vůči velkým hráčům Německo, Francie, Británie a Itálie) a s tím spojené odmítání amerického unilateralismu jako produktu „vítězství“ ve studené válce. S velmocenskou politikou se samozřejmě váže snaha o odpovídající zajištění vlivu na mezinárodní politiku, včetně definování vlastních sfér zájmu a vlivu. Rusko ale zajímaly rovné podmínky, nikoliv pozice outsidera, a navrhovalo v podstatě vybudovat nový systém mezinárodních vztahů, který by nebyl jen pohrobkem studené války.

            Dosažení takového cíle se z ruského hlediska ukázalo jako velmi problematické až frustrující, navíc v nedobré kombinaci s frustrací z rozpadu Sovětského svazu. Západ v podstatě odmítl tezi, že by Rusko (s)mělo být velmocí s vlastními zájmy a že by (s)mělo dostat prostor k tomu je prosazovat v rámci mezinárodních vztahů, a volil různě akcentované politiky jeho zadržování. Přesto byl základním rysem Putinova Ruska nikoliv revanšismus, ale pragmatismus, realismus a prioritizování Evropy a spolupráce s ní. Klíčovými momenty změny vztahů Ruska k Západu byly roky 2004 (oranžová revoluce) a 2008 (válka s Gruzií), které znamenaly postupné vytváření příkopů mezi Ruskem a Západem, respektive USA a EU, a samozřejmě také syrská krize. Odsud potom vedla cesta k ukrajinské krizi roku 2013/2014, která (cíleně?) oživila a podpálila obecně známé ruské obavy z „oranžových technologii revoluce“ i geopolitické strachy a pocit obklíčení ze strany NATO.

Putin Reloaded? Třetí období

            Zvolení v roce 2012 a Putinův návrat do pozice prezidenta RF přineslo paradoxně v jistém smyslu diskontinuitu, která tu nebyla cílem. Putin ve třetím období nabídl novou politickou syntézu, která kombinuje prvky tradicionalismu a umírněného politického řízení s projektem euroasijské integrace a zahraničněpolitickým statismem (důrazem na suverénní stát). Jeho návrat k moci se ale neobešel bez následků – Putin přestal být jednoznačně sjednocující figurou ruské politiky, ale stal se spíše rozdělujícím faktorem. V ruské elitě se objevují vážnější znaky fragmentace, a to včetně vládnoucího jednotného Ruska, a na povrch vyšly i některé Putinovy slabosti, včetně ztráty smyslu pro vybalancovaný kompromis, který byl základem jeho centrismu. 

            Putin je určitým zrcadlem ruské společnosti, umí se dobře přizpůsobit a odrážet její nálady a požadavky i rozpory. Protestní hnutí v roce 2011, které znovuzvolení Putina odmítalo a volalo po větší občanské autonomii ruské společnosti, mělo jeden rys, která západní média nerada připouští, a tím byl nacionalistický prvek, jenž je součástí ruské politické opozice (např. Navalnyj). Právě ten se Kreml rozhodl využít ve svůj prospěch a dobře pochopil, že emotivně překryje demokratický prvek. V posledních dvou letech tak režim kombinuje různé prvky „utahování závitů“ (počínaje donucováním a cílenou represí, přes kooptaci a přesvědčovací techniky) s některými ústupky směrem k politickému pluralismu a flirtování s ruským nacionalismem, které je ale dlouhodobě riskantní vzhledem k tomu, že Rusko je reálně mnohonárodní země, kde se rusifikační pokusy mohou snadno setkat s negativní odezvou směrem k rozpadu.

            Putinův konzervativní obrat je opět hybridní směsí, která odráží a snaží se kontrolovat a řídit nálady v ruské společnosti ve jménu stability. Putin sám nikdy nebyl radikálním slavjanofilem nebo euroasianistou a už vůbec ne fašistou. Putin totiž nikdy nebyl radikál, ale především centristicky zakotvený moderátor ruské politiky. Neúspěšná transformace Ruska vedla k tomu, že ruská zapadnická liberální tradice je dlouhodobě znevýhodněná a oslabená. Oslabená je dnes ale reálně také EU a oslabený byl v letech 2011-2012 i Putin, který tak hledal oporu u konzervativnějších vrstev ruské společnosti. Dnešní protizápadní rétorika a politika je z hlediska logiky ruských dějin očekávatelnou fází, kterou ale současná americká a evropská politika „slonů v porcelánu“ do značné míry nestrategicky a hloupě podporuje a přiživuje.

Umění včas odejít?

            Podle některých názorů se Putin vrátil především pod vlivem arabského jara a z obavy před barevnou revolucí v Rusku. Tyto obavy se nedají chápat jenom jako strach o mocenské pozice Putina osobně a frakcí kolem něho. Zhmotňují hlavně traumatické historické zkušenosti Ruska a tradiční obavy o ruské nerostné bohatství, které je základem bohatství i budoucnosti Ruska i jeho politických a ekonomických elit.

            Klasická demokracie je postavená na výměně politických elit. K té reálně v Rusku nedošlo už 15 let a je přirozené, že se s tím pojí i určitá únava a ztráta inovativní dynamiky. Medveděvovo intermezzo se snažilo o politické uvolnění, které by dalo ruské společnosti větší autonomii. Putinovská emergence se ale stala dlouhodobým způsobem vládnutí. Putin sám je jen součást celého systému, ale rozhodně – i přes populární rétoriku ruských médii -  nemá neomezenou rozhodovací moc ani neomezený manévrovací prostor. Dilema putinismu ale přesahuje putinismus i Putina osobně a je starým dilematem ruských dějin: Jak silný má být stát a jak silná má být společnost, tak aby se Rusko vyhnulo na jedné straně stagnaci a na druhé revoluci? Faktem je, že nikdo jiný než samo Rusko na tu otázku odpovědět nedokáže.

            Anexe Krymu a ukrajinská krize se stala bodem nula nového Putinova prezidentského termínu. Pomohly zvednout prezidentovu pošramocenou popularitu do nebes a konsolidovat společnost kolem historicko-kulturní a nacionalistické agendy, ale na druhou stranu představují obrovskou výzvu a risk. Novou situaci, kterou vytváří především z hlediska ekonomické a sociální stability, nebude úplně jednoduché zvládnout. Současná situace ohrožuje euroasijskou integraci, zcela minimalizovala arzenál ruské „soft power“ vyvoláním duchů minulosti, bude mít dopady na modernizační programy ruské vlády v oblasti výrobních technologii (které se vesměs nakupovaly na stále technologicky vyspělém Západě) a investic a obsahuje i risk v zatlačení Ruska do náruče Číny. Pro mluví ale jednoznačně Putinovy zkušenosti krizového manažera z let 1999 a 2004, nárůst protizápadních/antiamerických politik v zemích BRICS vyvolaných zkušenostmi s amerických unilateralismem a důsledky finanční krize, stále reálnější oslabování USA a jejich globální moci a po sto letech dovršující se úpadek Evropy, který se nyní akceleruje právě ekonomicko-politickým konfliktem s Ruskem.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.