Extempore předsedy Evropské komise ze summitu NATO, který se konal minulý týden, není jediné, které je na internetu ke zhlédnutí. Při vložení slov „Juncker drunk“ do internetového vyhledávače na čtenáře vyskočí hned několik videí, která zachycují nejvyššího eurokrata Jeana-Clauda Junckera ve stavu, v němž s oblibou řídil Rusko Boris Jelcin. Při bližším zkoumání návrhů předkládaných Komisí k projednání v Radě a v Evropském parlamentu však snadno můžeme dojít k závěru, že Juncker zřejmě nebude jediným, kdo zřejmě častěji a nemírně hledí na dno lahve od kořalky.
Pravá a falešná ekologie
V lednu letošního roku předložila Evropská komise Radě a následně Evropskému parlamentu návrh Evropské stragie pro plasty. Šlo o reakci na zákaz dovozu plastového odpadu, který začátkem roku vyhlásila Čína. Do nejlidnatější země světa byly plastové odpady vyváženy „k recyklaci“ v rámci plnění požadavků směrnice 98/2008 o odpadech.
Již tato deset let stará směrnice uložila členským státům povinnost zajistit sběr, třídění a recyklaci nebo ekologickou lividaci některých druhů odpadů. Podle směrnice měly členské státy uložit firmám působícím na vnitřním trhu EU povinnost zajistit zpětný odběr a ekologickou likvidaci některých typů výrobků. I z našcih obchodů prodávajících elektrospotřebiče známe nádoby na bezplatné odevzdání vysloužilých domácích pomocníků.
Směrnice zároveň firmám a obchodníkům umožňovala najmout si na povinnou likvidaci nezávislou firmu nebo sdružení firem. Do směrnice o odpadech byl z předchozích směrnic EU převzat i model kolektivních systémů. Jako první byly zavedeny právě u elektrospotřebičů a později u automobilů. Výrobce do ceny zboží již při uvedení na trh započítá náklady na jeho ekologickou likvidaci. Tuto kvazi daň pak může odvést do sdružení firem zabývajících se zpětným odběrem a recyklací nebo ekologickou likvidací výrobků. Samotný sběr nebo výkup pak provádí specializované odpadářské firmy, které jsou sdruženy v nějakém konsorciu. I u nás jsou velmi známá sdružení jako ELEKTROWIN nebo Eko-kom.
V některých oblastech, jako jsou automobily nebo elektrospotřebiče, se za pomoci kolektivních systémů podařilo dosáhnout velmi dobrých výsledků. V případě motorových vozidel je dnes více než 85 % hmotnosti starého auta po sešrotování recyklováno.
V případě plastů však byla odhalena řada skandálů. Velká část plastů, které měly být zrecyklovány nebo ekologicky zlikvidovány, byla pouze vyvezena mimo území EU. Údajně k likvidaci. Za to, co se děje u odběratele za hranicemi EU, kde přísné ekologické normy neplatí, samozřejmě nikdo nikdy nenesl odpovědnost. Najatý prostředník, který pobíral dotace přímo od výrobců nebo i z veřejných rozpočtů, za menší část peněz najal firmu se sídlem mimo území EU, aby jej odpadů „nějak“ zbavila. A to „nějak“ často nemělo s ekologií vůbec nic společného.
Obrovská část odpadů skončila v moři, kde zabíjí ryby i jiné mořské živočichy. Na stovkách míst Atlantického i Tichého oceánu, které se nacházejí vedle okrajů mořských proudů, vznikly plovoucí ostrovy tvořené obrovskou haldou odpadků. Z družic lze pozorvat odpadové ostrovy velikosti Prahy nebo středních Čech.
Likvidace po čínsku
Další miliony tun odpadu skončily na „skládkách“ v asijských a afrických zemích. Nejen v Číně vznikly obrovské haldy odpadků vyvezených z Evropy nebo z USA. V mnoha případech o rozloze několika našich okresů. Čína se však z rozvojové země stala ekonomickou velmocí. A zatím jako jediná si troufla tento typ „podnikání“ na svém území zakázat. Nelze samozřejmě všechny firmy zabývající se přeshraničním obchodem a recyklací označit za zločince. I v Číně řada firem skutečně zpracovávala plastový odpad například na náplně do zimních bund. Nebo do desek k tepelné izolaci budov. Kromě nich však na trhu působila i řada podvodníků, kteří účelově zakládali a posléze likvidovali firmy, které se měly zabývat likvidací odpadů. Firmy zanikly, ale odpad po nich zbyl. V letech 2015 až 2017 byl v Číně rozkryt mafiánsky řízený řetězec ekologických podvodníků. Více než dvě stě šéfů podvodných firem a několik státních a regionálních funkcionářů bylo po soudním rozsudku zcela neekologicky zlikvidováno zastřelením. Zlí jazykové tvrdí, že s mrtvolami odsouzenců k smrti čínská vláda nakládá naopak velmi ekologicky. Zastřelení jsou údajně až z 80 % recyklováni. Formou rozprodeje částí těl na „náhradní díly“ k transplantaci v Evropě a v USA.
Fotogalerie: - Na Ukrajině
Ani to však jako odstrašující efekt nestačilo a špinavé obchody se začaly opět roztáčet. V lednu 2018 se je čínská vláda pokusila „zarazit“ zákazem dovozu odpadu do Číny. A Evropa z toho má těžkou hlavu. Najednou se totiž v praxi ukázalo, že velká část evropské ekologie je fakticky postavena na zneužití možností, které přináší globalizace. Že obrovské procento likvidace evropského odpadu má podobu jeho vyvezení mimo EU. A Brusel se nyní snaží se rychle najít řešení.
Pravá ruka neví, co dělá levá
Evropskou strategii pro plasty předložili členským státům a europarlamentu společně místopředsedové Evropské komise Frans Timmermans, který je oficiálně odpovědný za udržitelný rozvoj, a Jyrki Katainen, jenž v má v gesci pracovní místa, růst, investice a konkurenceschopnost.
Podle výsledků výzkumu Světového fondu na ochranu přírody, který mapoval skladbu plovoucích ostrovů odpadků v mořích, tvoří více než 70 % odpadků plasty. Plastové znečištění otravuje život v moři a způsobuje snížení výskytu ryb, které jsou nezanedbatelnou položkou jídelníčku nejen Evropanů. Platový odpad spolu s nebezpečnými technikami lovu se podle ochranářů zásadním způsobem podepsaly na snížení výskytu ryb ve světových mořích o třetinu ve srovnání se stavem na přelomu tisícíletí. Světový fond na ochranu přírody prognózuje, že pokud se nepodaří zásadním způsobem zredukovat množství odpadu vypouštěného do moře, bude v roce 2050 ve světových oceánech více odpadků než ryb. Což by znamenalo pohromu jak pro konzumenty ryb, tak zejména pro rybáře a pro ekonomiky nejen evropských pobřežních zemí. Evropská strategie pro plasty, která se snaží na tyto problémy reagovat a která byla v únoru schválena Radou ministrů životního prostředí a Evropským parlamentem, chce dosáhnout stavu, aby po roce 2030 byly v EU veškeré plasty recyklovány.
Schválená strategie obsahuje tato opatření:
• Zákaz některých plastových výrobků – Pokud existují dostupné a cenově přijatelné alternativy, má být prodej plastových výrobků na jedno použití zakázán. Zákaz se má vztahovat na plastové vatové tyčinky, příbory, talíře, brčka, míchátka a tyčky k balonkům, které budou muset být vyrobeny výlučně z udržitelnějších materiálů. Nápojové obaly na jedno použití obsahující plasty budou na trhu povoleny pouze v případě, že jejich uzávěry a víčka zůstanou připevněny k nádobě.
• Zpětný odběr – Členské státy budou povinny do roku 2025 zajistit sběr 90 % jednorázových plastových lahví od nápojů. Oživen má být systém vratných záloh, který dlouhá desetiletí funguje u některých skleněných lahví. Např. na pivo.
• Povinnosti pro výrobce – Výrobci se budou muset podílet na nákladech spojených s nakládáním s odpady a úklidem. Do cen výrobků, jako jsou nádoby na potraviny, sáčky a obaly (např. od bramborových lupínků a cukrovinek), nápojové obaly a kelímky, tabákové výrobky s filtry, vlhčené ubrousky, balonky a lehké plastové tašky, mají být už při vstupu na trh započítány náklady na jejich likvidaci. Členské státy by měly zajist jejich využití ke skutečné likvidaci, ať již formou daně, nebo pomocí kolektivních systémů. Z výnosu poplatků za plasty by měl být vytvořen také systém pobídek k vývoji méně znečišťujících alternativ k těmto produktům.
• Snížení spotřeby – Členské státy mají omezit používání plastových nádob na potraviny a nápojových kelímků. Mají být stanoveny vnitrostátní cíle pro snižování spotřeby. Národní zákony by měly stanovit povinnost poskytovat v místě prodeje alternativní produkty nebo zajistit, aby plastové výrobky na jedno použití nebyly nabízeny bezplatně.
• Požadavky na označování – Některé produkty budou muset mít jasné a standardizované označení, které obsahuje informace o tom, jak se má odpad odstraňovat, o negativním dopadu výrobků na životní prostředí a o přítomnosti plastů v nich.
Ve strategii, kterou odsouhlasil jak europarlament, tak i Rada, však není nikde ani zmínka o zavedení evropské daně z plastu, která by měla být příjmem rozpočtu EU. Na jednání Rady i pléna Evropského parlamentu se jak Timmermans, tak i Katainen dušovali, že jsou odpůrci poplatků za nezrecyklovaný odpad.
Rozpočtová mina
V návaznosti na schválenou strategii předložila Komise v květnu 2018 Radě ministrů pro životní prostředí návrh směrnice o omezení dopadu některých plastových výrobků na životní prostředí. V informačním systému přípravy evropských právních předpisů jej lze najít pod číslem spisu 2018/0172 (COD). V návrhu předloženém ministrům není žádné ustanovení, kterým by měla být zavedena evropská daň z nerecyklovaného plastu.
Týden po předložení směrnice do Rady ministrů však Komise předložila do Evropské rady, na níž se scházejí šéfové států a vlád, návrh víceletého fiskálního rámce pro léta 2021 až 2027. Jde o dokument, který stanoví na 7 let limity příjmů a výdajů jednotlivých ročních rozpočtů EU. V návrhu VFR nechal evropský komisař pro rozpočet Günther Oettinger do příjmů započítat i výnos evropského poplatku z nerecyklovaného plastového odpadu. Podle návrhu Komise, který je součástí rozpočtové dokumentace k VFR, by sazba měla být stanovena ve výši 0,80 eur/kg nezrecyklovaného odpadu. Při současném kurzu tedy asi 20 Kč/kg. Platit by ji měly do evropského rozpočtu státní rozpočty členských států.
Fotogalerie: - Konference SPD
Podle Eurostatu je nyní v EU ročně vyprodukováno 25 milionů tun plastového odpadu. Recyklováno je pouze asi 30 %. Což znamená, že každoročně jen v EU skončí jako škůdce životního prostředí 17,5 milionu tun. Při sazbě 0,8 eur/kg by to pro rozpočet EU znamenalo výnos 14 miliard eur (364 miliard Kč). A tento balík by do bruselského rozpočtu musely odvést členské státy.
Komise je v návrhu VFR poněkud skromnější. Jako předpokládaný výnos plastové daně očekává asi 250 milionů eur (asi 6,5 miliady Kč). Část výnosu této daně Komise navrhuje určit na opatření související s recyklací plastového odpadu. V návrhu VFR je na tento účel vyčleněna částka 100 milionů eur (asi 2,6 miliardy Kč). Tedy méně než polovina.
Dyskalkulik strážcem evropské kasy?
Čísla už na první pohled nesedí. Podle schválené strategie pro plasty by v roce 2027, tedy na konci fiskálního cyklu, o němž se nyní jedná v Evropské radě, mělo být recyklováno 90 % plastů vyprodukovných v EU. Což by ovšem při nastavení sazby odvodu podle návrhu komisaře Oettingera znamenalo pro rozpočet EU výnos 1,4 miliardy eur (36,4 miliardy Kč).
Nelze samozřejmě vyloučit, že evropský komisař pro rozpočet neumí pořádně počítat. Jeho minulost by tomu nasvědčovala. Předtím, než se stal evropským komisařem, byl za CDU zemským předsedou vlády v německé spokové zemi Bádensko-Würtembersko. Z funkce musel odejít v roce 2010 po sérii demonstrací obyvatel Stuttgartu, kteří v počtu až čtvrt milionu účastníků protestovali proti předražené přestavbě hlavního nádraží. Původní rozpočet odhadovaný na 4,5 miliardy eur se doposud vyšplhal na 6,5 miliardy eur. A to akce ještě zdaleka není ukončena. Po pádu zemské vlády, jejíž byl Oettinger premiérem, byl stuttgartský politik předsedkyní CDU a spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou „vykopnut nahoru“. Stal se členem napřed Barrosovy a poté i Junckerovy Evropské komise.
Na jeho dyskalkulii (poruchu početních schopností) ovšem nelze svést úplně všechno.
Kdopak nám tu lže?
Opileckým eskapádám předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera se můžeme smát. Zvlášť když z nich jde sestavit celý seriál. Na důvěryhodnosti to EU sice nepřidává, ale ve srovnání s rozpočtovými problémy je to stále ještě legrace. V případě evropské plastové daně však už veškerá sranda končí, protože jde o obrovské peníze.
Při podrobnějším průzkumu dokumentů získá důvěryhodnot EU podstatně větší trhliny. Podle pravidel pro sestavování rozpočtů, které zpracoval Mezinárodní měnový fond (MMF) v reakci na řadu fiskálních krizí, smějí být do návrhu a posléze do schváleného rozpočtu zahrnuty pouze ty příjmy, které vycházejí z platných právních předpisů. Ministři financí si do rozpočtových příjmů smějí zahrnovat v okamžiku schvalování rozpočtu pouze příjmy, které vycházejí z platných daňových zákonů. Do příjmů nesmějí být počítány „možné“ budoucí výnosy, které by měla přinést novela některého daňového zákona.
Tak je ostatně konstruován i český zákon o rozpočtových pravidlech. Stejně jako zákony v ostatních členských státech. Navrhovaná novela totiž nemusí být nakonec schválena. Nebo může být přijata v pozměněné verzi. Což znamená s jiným než původně očekávaným odhadem výnosu.
Evropská komise na toto jedno z nejzákladnějších pravidel tvorby veřejných rozpočtů zřejmě sama naprosto „kašle“. Do návrhu VFR si „ostrou klávesnicí“ maluje příjmy, které nejenže nemá zdaleka ani schválené, ale právní základ pro jejich výběr dokonce není obsažen ani v návrhu, který předložila ke schválení Radě a europarlamentu.
Jde o – na národní úrovni – zcela neuvěřitelnou situaci. A to si Komise v rámci smlouvy o fiskálním kompaktu chce uzurpovat pravomoc kontrolovat národním parlamentům rozpočty, které schvalují, a dávat k nim doporučení. A přitom si sama neumí uhlídat, aby jí seděl její vlastní rozpočet s návrhy právních předpisů, podle nichž by měl být plněn.
Co z toho bude…?
V průběhu projednávání v Radě a v Evropském parlamentu může samozřejmě být do směrnice zapracováno ustanovení o evropské dani z plastu. V jakékoli výši. A bude jen na europoslancích a na ministrech životního prostředí, jestli a v jaké výši ji Bruselu schválí. Nemusí ji ovšem také schválit vůbec. Ministři financí by v Radě ECOFIN měli prozatím tuto položku z evropského VFR pro léta 2021 až 2027 vyškrtnout.
Projednávání návrhu směrnice je teprve v počátcích. A zdaleka není jisté, že směrnice bude schválena ještě tímto europarlamentem, jak by to ráda viděla Komise. Vzhledem k obrovskému balíku peněz, který k jejímu naplnění bude třeba vynaložit lze spíše čekat, že se o ni bude jednat ve třech čteních v Radě i v Evropském parlamentu. Což trvá obvykle tak 2 až 3 roky.
Plasty a jejich recyklace a s tím spojená eventuální daň patří k věcem, které nelze jen tak „odmávat“, jen proto, aby někdo měl „čárku“. Skutečně kvalitní systém sběru, třídění a recyklace odpadu je extrémně logisticky a finančně nákladnou záležitostí. Parametrům, které slibuje EU ve schválené strategii, se v Evropě přibližuje pouze Švýcarsko. A to není členem EU. Na systém šesti popelnic pro každý dům, který umožňuje skutečně účinně třídit odpady, vynaložilo desítky miliard franků. A budovalo jej téměř dvacet let. Dnes je světovou špičkou v třídění a recyklaci odpadů.
Pokud nemá lidstvo vyhynout krátce po mořských rybách, tak se podobné řešení bude muset ve světě nějak prosadit. Jenže to nejde dělat tak, že jeden papaláš do rozpočtu počítá výnos daně, o které jiný papaláš tvrdí, že se nebude vybírat. Takový projekt je třeba dobře připravit a naplánovat. Včetně financování. A EU v tuto chvíli nepůsobí dojmem, že by byla schopná něco podobného realizovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Kunštek
