Oni mají opravdu strach. Tereza Spencerová nahlédla na „soudruhy“ z Bruselu

16. 6. 2016 8:41

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Když posloucháte čím dál patetičtější lídry EU typu Junckera nebo Tuska, podle nichž bude brexit začátkem „konce západní civilizace“, zdá se, že mají opravdu strach. Tak vidí stav Evropy před britským referendem o vystoupení z EU editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ta ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz připojila několik zásadních informací ze Sýrie či Ukrajiny.

Oni mají opravdu strach. Tereza Spencerová nahlédla na „soudruhy“ z Bruselu
Foto: juncker.epp.eu
Popisek: Jean-Claude Juncker

Anketa

Kdyby někdo navrhl obnovení Československa, byli byste pro?

79%
21%
hlasovalo: 12145 lidí

Ticho, tichoučko kolem Sýrie, alespoň v našich médiích, zaměstnaných poslední týden válkou policajtů. Něco však přece jen problesklo: Podle pozorovatelů se Bašár Asad rozhodl vykašlat na vidinu příměří a diplomatických jednání a rozjel vojenské operace, které mají za cíl vyřešit válku v Sýrii silou. A poslední týdny si povídáme i o tom, že vojenská aktivita začíná být horečná i u Rusů, Američanů a Kurdů. Tak tedy, jak se nám proměňuje mapa? Cíl je blízko nás, může si někdo zpívat společně s americkým tradicionálem? 

Těžko říci, jak blízko je cíl. Ofenzívy syrské armády i „amerických“ Kurdů směřující na východě země k Rakká a Dejrizoru se zpomalily na obranných liniích Daeše, ale postupují. Ofenzíva „amerických“ Kurdů na severu Sýrie u tureckých hranic, u Manbidže, se zarazila na minových „polích“, jimiž Daeš zablokoval jediný úzký koridor vedoucí k cíli. Hranice s Tureckem tedy ani po dvou týdnech uzavřena není a noví bojovníci, stejně jako zásoby zbraní a všeho ostatního proudí do Sýrie dál. 

Nicméně, zajímavější jsou možná jiné události, které ovšem ve svém důsledku jen prohlubují syrský matrix. Například Asadova mediální poradkyně Busajna Kámilová, takto jedna z nejmocnějších osobností režimu, se před pár dny zúčastnila konference ve Washingtonu na téma „globálního boje proti Islámskému státu“. Ta paní je na všech možných západních sankčních seznamech a ačkoli se konference zúčastnila jen v rámci přímého videopřenosu, nejspíš to znamená, že už se s Damaškem smí „mluvit“. A to je zásadní „průlom na frontě“. Bez ohledu na probíhající ofenzívy, které napovídají o rusko-americké koordinaci útoků proti Daeši – anebo právě kvůli nim – si íránský ministr obrany do Teheránu pozval své kolegy z Ruska a Sýrie (!), jen aby jim „připomněl“, kdo že to rozpoutal válku v Sýrii (Západ a Saúdové), kdo že to podporuje tamní teroristy (Západ a Saúdové) a že je třeba „rozhodné, rychlé, všeobjímající a koordinované akce“ proti těmto teroristům. Čili Írán se hlásí do hry a nechce přenechat Sýrii jen Rusku, potažmo Američanům. 

Anketa

Který předseda politické strany má vaše sympatie?

1%
26%
5%
2%
53%
6%
hlasovalo: 10304 lidí

Do hry se hlásí také Francie a Británie, které si na syrském území zřizují – fakticky naprosto ilegální, ale z hlediska koloniálního vnímání světa pochopitelné – vojenské základny, prý k boji proti Daeši a tak podobně. Možná to je na jedné straně pokus přidat se „na poslední chvíli“ k vítězné frontě a urvat si něco z vavřínů, zcela určitě to ale ve výsledku válku jen zkomplikuje. Jako kdyby Británie a Francie neměly v Evropě svých vlastních starostí dost! Damašek navíc tvrdí, že základnu si v Sýrii buduje i Německo, ale Berlín to popírá. A to ještě navíc chce Washington samozvaně vyslat do „bojů proti Daeši“ v Sýrii letouny NATO. Válka v Sýrii se tím jen ještě víc znepřehlední a každopádně prodlouží. Syřani, sorry. 

A když už jsme u těch komplikací, americký Daily Beast popisuje ostrý souboj mezi Pentagonem a CIA: Vojáci prý drží palce ruským náletům u Aleppa, protože v žádném případě nechtějí podporovat džihádisty z Al-Káidy a podobných skupin, špioni ale mnohé z nich vycvičili, zafinancovali a dodali jim zbraně, a tak nyní hrozí Rusku, aby nechalo Al-Káidu na pokoji. Ve výsledku tak prý Pentagon okopává kotníky CIA, do značné míry papouškuje oficiální ruské pohledy na situaci a předává do Damašku informace o plánovaných zásilkách zbraní džihádu a tak podobně. Neuvěřitelné. 

A pak se v té válce vyznejte! 

Pro případ, že by zavládl mír: Spočítal už někdo, kolik peněz by stálo dostat zničenou Sýrii na úroveň roku 2010? Anebo kdo obnovu zaplatí, ať už formou pomoci, nebo formou investic? Mimochodem, hovořili jsme nedávno o návštěvě náměstka syrského ministra zahraničí Fajsala Mikdáda, kterému v Praze naši politici málem trhali ruce, jak byl přijat vřele. Rýsují se dle vašich poznatků nějaké vskutku konkrétní iniciativy, jak by ČR mohla vydělat na snaze obnovit syrskou infrastrukturu a ekonomiku? 

K míru je opravdu ještě daleko a dál platí, že i když „mír“ vládne na zhruba 80 procentech syrského území, které kontroluje Damašek, dál explodují nálože v autech nebo sebevražední atentátníci, a dál tudíž – i bez „žhavé“ války – umírají lidé. V každém případě to bude ale jednou zajímavá situace, kterou si zatím neumíme do důsledků ani představit, protože Sýrie má přece jen naději, že nebude následovat další rozvalené a zničené „demokratizované“ země jako Afghánistán, Irák či Libye. Čili budeme si muset počkat na to, jak takový skutečný mír v Západem napadené, ale nezlomené zemi vlastně vypadá. 

Existují určité odhady míry škod a některé z nich mluví až o 400 miliardách dolarů nutných na rekonstrukci, ale opravdu jsou to jen odhady. Mnohem jasnější je otázka, kdo to zaplatí. Za prvé Syřané (a sousední Libanonci) jsou vyhlášení svou podnikavostí, takže nebudou zbytečně čekat na nějakou pomoc zvenku. Ostatně, aktivní stavební a jiné práce jsou na osvobozených územích v běhu už dlouho. A finance mohou být domácí a soukromé. Mám na mysli zdroje, které má k dispozici několik syrských oligarchických rodin, které po celou dobu války Asada neopustily. A pak tu jsou samozřejmě miliardy z Číny nebo Íránu. Vzhledem ke strategickému významu Sýrie na Blízkém východě, fakticky u bran Evropy, Teherán ani Peking neškudlí a nebudou škudlit ani do budoucna. 

O Fajsala Mikdáda se naši politici opravdu „prali“, následovala česká humanitární pomoc předávaná přímo v Damašku, díky čemuž jsme se stali vůbec prvním a zatím stále jediným státem EU, který se takovéhoto kroku „odvážil“, vše další ale bude záviset v mnohém na tom, do jaké míry si naše vláda troufne vystrčit lokty v Bruselu. Koneckonců, EU před pár dny znovu prodloužila sankce proti Sýrii, protože… fakt nevím, proč takhle pomáháme Daeši a další teroristům… a současná česká vláda nezdá se být zrovna tou, která by se odvážila razit úplně nezávislou politiku. Nebo jinak – převést selský rozum plně do praxe v době, kdy tu šanci máme. 

Již příští týden budou Britové rozhodovat o možném vystoupení z Evropské unie. Vy jste před týdnem předpověděla, že Britové nakonec „cuknou“ a z EU nevystoupí. Stále to tak vidíte? A jinak, zastánci setrvání Británie v EU straší hospodářským propadem či dokonce rozpadem Spojeného království. Příznivci odchodu slibují světlé zítřky v nezávislé zemi. Kdo má pravdu a kdo lže? Kdo je přesvědčivější? Na podporu setrvání Britů v EU se přidaly takové kapacity jako Merkelová nebo Juncker... 

Nevím, kdo má pravdu a kdo lže, mám ale dojem, že stoupenci brexitu mají očividnou výhodu – mohou slibovat hory doly a lidé jim mohou uvěřit, protože nikdo přesně neví, co se ve skutečnosti odehraje. Zkrátka, třeba ve finále opravdu přijde i něco pozitivního. To zastánci setrvání naopak mohou lidem nabízet jen současnou šeď a Brusel a jeho byrokraty a neschopnost EU řešit problémy a pokračující krizi… Vlastně jsou svým způsobem k uzoufání a nezbývá jim než strašit „co bude, kdyby“, ale přitom lidem nabízejí jen to, co už bohužel z každodenního života dávno znají a co se mnoha už právě proto i zajídá. 

Když k tomu posloucháte čím dál patetičtější lídry EU typu Junckera nebo Tuska, podle nichž bude brexit začátkem „konce západní civilizace“, tak se zdá, že mají opravdu strach. Strach z neznáma, z vybočení ze zajetých kolejí. Žili poslední dekády v jednom úzkém názorovém koridoru, který nepřipouštěl žádné odchylky a ve skutečnosti ani vlastní názor. A najednou tohle? Takhle nějak si museli připadat soudruzi v Moskvě, když se jim po dekádách myšlenkového monolitu drolil jejich „nesmrtelný socialistický tábor“. 

Osobně si nemyslím, že je vystoupení jakéhokoli státu z EU nějakým ideálním řešením, protože mnohem praktičtější by bylo zkusit do bruselských špiček nějak implantovat něco racionality, ale když nikdo neví, jak na to, tak co se dá dělat? 

A jak referendum dopadne? Nevím. Poslední průzkumy sice naznačují velkou převahu brexitu, ale právě proto, že jsou to skoky tak náhlé, nečekané a nelze je nijak přirozeně vysvětlit, myslím, že je to ve skutečnosti jen obyčejný trik, jak k účasti na referendu a k hlasování proti brexitu vystrašit co nejvíc lidí. A totéž možná platí i pro britská Murdochova média: když nyní agitují pro vystoupení z EU, může být – při panující nenávisti vůči Rupertu Murdochovi a jeho špinavým praktikám – výsledek přesně opačný. A možná právě o to také jde. V každém případě to bude napínavé až do samého konce. Nebo začátku. 

Vy dáváte pravidelně najevo, že ideově jste pro existenci Evropské unie, nicméně nemůžete podpořit její směřování. Kdybyste měla možnost EU „předělat“, jak by vaše vysněná EU vypadala? Co by řešila, do čeho by se naopak nepletla, kolik prostoru by nechala národním státům? A jinak, začíná se skloňovat možnost rozpadu EU. Kdy ho dle vás můžeme čekat a s jakým vývojem? Přičemž nechceme naznačovat, že byste si to přála... 

To vše velmi je složité. Určitě platí, že je lepší být součástí většího celku, většího kolektivu než se potýkat se všemi problémy o samotě. Na druhou stranu ale platí, že zájmy severu Evropy jsou ukradené evropskému jihu a naopak, západ nepřijde na jméno „rozežranému“, ale na hunt přivedenému jihovýchodu, středovýchod netuší, kam se vrtnout, když už je přilepený vteřinovým lepidlem k Německu, které bude asi vždy ostatním diktovat, a to nejen kvůli tomu, že je velké a silné, ale často jen a jen kvůli tomu, aby se EU vůbec na něčem dohodla a udělala alespoň nějaký krok vpřed. Prostě se zdá, že EU je dnes už naprosto nesourodý slepenec států, které toho spolu – bez ohledu na vzletné proklamace o křesťanských kořenech – nemají až tolik společného, jak by se při pohledu na mapu mohlo zdát. Neustále se sice snaží o rozšiřování, jako kdyby kvantita byla důležitější než kvalita, ale problémů tím jen přibývá a nikdo jako by nevěděl, co s tím. 

Naštěstí nemusím přemýšlet o tom, jaká by byla moje vysněná Evropa, protože veškeré ideály jsou tu bez tak jen od toho, aby za nimi člověk celý život šel, slovy klasika. Potíž spatřuji spíš v tom, že „ti nahoře“, kteří by o lepším fungování Unie přemýšlet sakra měli, namísto aby hledali nové cesty a přístupy k řešení problémů nebo k vyvažování jednotlivých a často protichůdných zájmů, propadli do jakési dimenze mimo realitu a náměsíčně vedou EU dál, kamsi k propasti. Vlastně jsou s to už jen něčím nepěkným nálepkovat každého, komu se cesta ze srázu nelíbí. Přitom ale podle mého je nesouhlas se současným trendem – nebo rovnou naštvání – jedním z mála důkazů, že člověk ještě úplně nezblbl. Jinou věcí je ale samozřejmě kvalita myšlenek, které se z takového naštvání rodí… 

Suma sumárum, ano, mám pocit, že EU k rozpadu směřuje – nevím, jak dopadne brexit, ale je tu Rakousko, je tu rozpadající se Španělsko, kde posilují Indignados a přinejmenším Katalánci a Baskové se chtějí „separovat“, jsou tu Francie a Itálie, které jsou fakticky v bankrotu… Jak to chce Brusel udržet pohromadě? Silou vůle a intelektu? Nebo jen silou? Vstupujeme v každém případě do zajímavých časů. 

Bez větší pozornosti dochází na východní Ukrajině k přiostřování situace. Lze mluvit o obnově dosud zamrzlé války? Na diplomatické frontě se nic moc nerýsuje, opakuje se mantra o minských dohodách. K čemu to vše směřuje? Co bychom měli vědět? Ukrajinský politolog Kost Bondarenko vyjádřil přímočarou obavu: Chudnoucí Západ raději obnoví obchodní vztahy s Ruskem a ve strachu z vlastních voličů, kteří chtějí řešit hlavně ekonomické problémy, pošlou Ukrajinu k vodě. Je to legitimní obava? Je krok francouzského senátu, který volá po zrušení sankcí proti Rusku, první vlaštovkou? 

Nevím, ona se totiž situace na východě Ukrajiny „přiostřuje každým dnem“ snad poslední půlrok, ale žádná skutečná válka nepropuká. Možná i proto, že Ukrajině podle oficiálních přiznání už došly zbraně a munice ještě ze sovětských zásob a pro válku by tedy potřebovala velké dodávky ze Západu. Jedna věc je ale dislokovat čtyři tisíce mužů na území států NATO sousedících s Ruskem, a něco jiného je dodávat zbraně přímo Kyjevu, aby s nimi proti Donbasu, potažmo Rusku, mohl opravdu začít válčit. To už by bylo velké riziko, že vyprovokujeme válku s Ruskem, a tak se podle mého bude situace dál jen pořád „přiostřovat“, hlavně aby to rovnou nevypadalo, že „naše“ Ukrajina válku už dávno prohrála. 

Nicméně, důležitější je, že Západ by kvůli „jakési“ Ukrajině do války s Ruskem nešel. Nemá to tu existenciální hodnotu. Je nutné si uvědomit, co je to Ukrajina. Už její první postsovětský prezident Leonid Kučma „svůj stát“ proměnil v soukromý zdroj bilionových zisků a kritici jeho kleptokracie „umírali“ (jako třeba zavražděný novinář Georgij Gongadze) a další si zachraňovali život emigrací. Kučma kupodivu neskončil před soudem, ale naopak, jeho oligarchická rodina si koupila imunitu tím, že ještě před pár lety přispívala do Clintonovic fondů více miliony dolarů než saúdští monarchové. To se mimochodem změnilo až nyní, kdy Saúdové údajně pokrývají celou pětinu nákladů na kampaň Hillary Clintonové… Kučmův náhled na Ukrajinu pak vzali za svůj i jeho nástupci: naše „oranžová“ Julie Tymošenková, tak zvaně proruský Viktor Janukovyč i současný Petro Porošenko. Krást se prostě smí a čím víc nul to má, tím líp. Mimochodem, Kučma je dnes Porošenkův „reprezentant“ při minských jednáních. 

Čili je to stát plně v moci oligarchů, kteří se sice mohou tu a tam přiklánět na tu či onu stranu, která je pro ně zrovna lukrativní, ale otěže moci z rukou nepustí, místo toho se vzepřou všem, jimž takový stav nebude vyhovovat. Alespoň ti bystřejší západní politici to musejí vědět už od začátku. Cílem Majdanu tak nemělo být vyvedení Ukrajiny z nějaké propasti, ale jen – alespoň na čas – vytrhnout tu zkorumpovanou podivnost z ruského vlivu a naštvat Kreml. A Ukrajinci, tedy lidé, kteří v onom státě žijí, zajímají málokoho. Jejich stát je pro nás jen jakýmsi beranidlem proti Rusku, nic víc. Slíbili jsme jim bezvízový styk, ale „najednou“ jsme si uvědomili, kolik desítek milionů chudáků tam je, tak ať pěkně zůstanou. Slíbili jsme jim prozápadní demokracii, a místo toho dosadili kleptokrata Porošenka, který se objevil už v první várce Panama Papers… 

A mezitím dnes do Ruska míří šéf EU Jean-Claude Juncker, francouzský senát opravdu vyzývá ke zrušení protiruských sankcí, v jejichž rámci Gazprom už beztak do Británie prodal takřka dvakrát více zemního plynu než předtím, Daimler Benz otevírá u Moskvy novou továrnu… A jak je možné, že zatímco Západ trestá Rusko sankcemi, tamní potravinářský vývoz překonal zisky z vývozu zbraní? A jak to, že německá vláda sabotuje samotný Brusel tím, že nechává jet dál přípravy plynovodu Nord Stream 2, který ve finále jen sníží mezinárodní význam Ukrajiny? 

Osobně si myslím, že sankce proti Rusku prodlouženy budou, protože byly přece vyhlášeny kvůli anexi Krymu a „agresi“ na Donbas, přičemž oba důvody dál trvají. Zrušením sankcí bychom ztratili tvář, tedy pokud ještě nějakou seriózní tvář Brusel vůbec má. Sankce proti Rusku přitom prodlouženy být mohou i proto, že všichni, kdo chtěli, už je dávno nějak obešli… 

Posledně jste mi vytkla, že mám zkreslené představy o rigiditě islámu a jeho dopadů na praktický život a životní radosti věřících s tím, že znáte řadu muslimů, kteří pijí alkohol a jedí vepřové. Když bychom si vzali mapu světa, zaměřili se na muslimské země a pokusili se popsat různé stupně „tvrdosti“ pravidel ohledně věcí, jako je jídlo a alkohol, sexuální život, přístup k ženám či možnost odejít od islámu – kde panují liberálnější poměry a kde jsou takové věci zpravidla prožívány rigidněji? Však, když srovnáme například českého a polského katolíka, jistě to bude o něčem jiném... 

Korán a jeho texty jsou jen jedny, takže platí, že islám je všude stejný. Nelze říci, že by byl někde měkčí ve vztahu k alkoholu nebo vepřovému, rozdíly jsou ale v tom, do jaké míry tam či onde muslimové přikázání svého náboženství v každodenním životě dodržují. Nejlidnatější islámská země, Indonésie, je od nás hodně daleko, a islám na Jávu přicházel současně s arabskými kupci. Javánské aristokracii se líbily způsoby, jak se chovali, stejně jako třeba látky, do nichž byli oblečeni, a tak přijala islám jako „módu“, ale jen jako módu. Náboženství utvářené pro přežití v poušti nelze brát do důsledků na vzdálených tropických ostrovech, kde na každém stromě roste banán nebo něco jiného a nikdo se nebojí smrti hladem. Tudíž staří Javánci, někdy před pěti sty lety, přijali islám, ale s ohledem na realitu si ponechali i spoustu svých běžných návyků, a tak to trvá dodnes. Neříkám, že se v Indonésii nevytvořily skupiny islámských teroristických fanatiků – ano; a mají na svědomí stovky lidských životů – ale s ohledem na zhruba 260 milionů obyvatel lze obecně mluvit o islámu, který je „změkčen“ třeba buddhismem nebo hinduismem (a teď ani nechci připomínat, že zrovna hinduisté jsou teroristé první třídy, když na to přijde). Také určitě nelze srovnávat modernistickou (a islámskou) Malajsii třeba s Mauritánií, kde je dodnes legální otroctví, nebo severem Nigérie, kde řádí Boko Haram. Navíc mám dojem, že sever Afriky obecně nikdy nebude jako námi „zdemokratizovaný“, a přesto džihádistický Kandahár v Afghánistánu. A to ani nemluvím o Libanonu nebo Sýrii (před válkou). Ano, islám tam byl a je, ale funguje asi stejně jako křesťanství u nás. Zkuste si představit tu paralelu, bude velmi blízko realitě. Zkrátka, islám je sice jen jeden, ale jeho praktikování se v důsledku dějin nebo i přírodních podmínek liší stát od státu, region od regionu. Naštěstí. Kdyby totiž půldruhé miliardy muslimů na světě vystoupilo jako jednolitý celek, mohla by z toho jít hrůza… 

Na okraj evropského fotbalového šampionátu se stala taková nepěkná věc – servali se angličtí a ruští fanoušci. Rusko dokonce dostalo varování, že při podobném incidentu bude jeho tým ze šampionátu vyloučen. Komentátoři temně hovoří o síle nenávisti vůči Západu, která prýští z Rusů. Podívejme se na to z politického hlediska. Co nám celý tento humbuk dává najevo? Kdo vlastně koho nenávidí? Co nám to řeklo o Rusku i o nás samých? 

Přiznám se, že bych z řádění fotbalových hooligans žádné hlubokomyslné závěry o nenávisti nevyvozovala. Ti lidé jsou obecně „vypatlaní“ a v nenávisti k „jiným“ jsou jaksi jednotní, ať je řeč o některých „fanoušcích“ Ruska, Anglie nebo jiných zemí. Onehdy jsem sledovala dokumentární sérii právě o „ultras“ různých fotbalových klubů v mnoha zemích světa a byl to pohled dost brutální. Vytvářejí nezřídka skutečné mafie a polovojenské oddíly a jsou s to se mezi sebou i zabíjet; jen proto, že ten fandí tomu a ten onomu. A na samotný fotbal jim při tom všem válčení ani nezbývá čas… Jakmile se ale naskytne příležitost spojit síly s ligovými nepřáteli a povznést svou vypatlanost na reprezentační úroveň, tak se prostě předvedou, jak jen mohou nejlépe, což v jejich pojetí znamená co nejhůře… 

Jistě se to netýká všech fandů, kteří do Francie přijeli. A co s těmi šílenci? Zdá se, že ruská policie si jejich seznamy nechala pro sebe a mnozí z nich byli s to vyjet za hranice. Zajímavější je otázka: Proč? Odpověď neznám, takže nechť Francouzi uplatňují existující zákony. A co se týče UEFA, ruský tým se v zápase se Slovenskem rozhodl, že se z mistrovství vyautuje sám, takže ještě jedno utkání pro formu a bolehlavy francouzské policie skončí. 

Ty rychlé mediální soudy, které z řádění hooligans dělají cosi většího, než je obyčejný zločin (potažmo přestupek, samozřejmě), lze srovnat s mediální propagandistickou smrští kolem toho šílence, který v Orlandu vystřílel gay bar. Nejdřív to bylo o islámu a homofobii, protože měl vrah afghánské kořeny a u nás na Západě přece homofobie vůbec neexistuje; a končí to (zatím) u konstatování, že psychicky narušený a v Americe narozený gay s volným přístupem ke střelným zbraním v sobě dusil své já a coming out provedl tím nejhorším možným způsobem… 

A na závěr tradiční otázka: Čemu dalšímu bychom se příští týden měli věnovat? 

Bude zajímavé, co všechno Jean-Claude Juncker a početná delegace evropských podnikatelů dojednají v ruském Petrohradu. A pro psychology a psychiatry by mohly být zajímavé i poslední dny a hodiny před referendem o brexitu… 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Předčasné volby, hrozba Okamura, Zeman... Muž, který pozorně sleduje politické dění, odhaluje taktiku Andreje Babiše

13:55 Předčasné volby, hrozba Okamura, Zeman... Muž, který pozorně sleduje politické dění, odhaluje taktiku Andreje Babiše

POLITOLOGOVÉ „Babiš to má rozehrané jako šachista, má několik scénářů. Je pro něj klíčové si zbytečn…