Napětí mezi USA a KLDR eskaluje. Když to shrneme: Severokorejská armáda tvrdí, že bude mít nebo už v těchto chvílích má hotový plán na odpálení raket do moře u amerického tichomořského ostrova Guam. Havaj se jako první americký stát plošně připravuje na možný jaderný útok ze strany Severní Koreje. Trump nejdřív hrozil směrem ke KLDR ohnivou zlobou, kterou svět neviděl, a teď tweetuje, že vojenská řešení jsou plně na pořadu dne a že mají „nabito a zaměřeno“. Citovat můžeme i jeden z výroků druhé strany: „Spojené státy dělají obrovskou chybu, pokud se domnívají, že za oceánem jsou v bezpečí,“ uvedla KCNA.
Zaujal mě název jednoho komentáře na euro.cz: „Zešílel Kim? Ani ne, ale předskakuje Trumpovi.“ Jak to je podle vás? A nehrozí, že i nám nakonec smích dojde?
V současné době je to podle mého názoru zápas prestižní, ne vojenský. V teorii her se tomu říká hra na kuře, kterou prý hrají blázniví puberťáci a státníci. Známe to z filmu Pomáda, kde proti sobě jedou dvě auta a kdo uhne, je zbabělec a kuře. Takto se hraje mezi puberťáky a pak mezi státy. To, co se odehrává, je od počátku zápas, který je nesmyslný. Proč? Když Korea zaútočí, bude smetena. Zaútočit jim nestojí v žádném případě za to. Když Spojené státy odpovědí nesymetricky na případný korejský útok, samozřejmě velice snadno vyhrají, ale budou mít obrovské morální ztráty. Pro obě strany je vojenský konflikt nevýhodný, protože více ztratí, než mohou získat. Typická hra na kuře.
Je potřeba také rozlišit realitu a propagandu. Samozřejmě že je Severní Korea nesmírně hlasitá, ale konflikt v současné podobě se vyvíjí už od příchodu George Bushe do Bílého domu. Do té doby jsme byli svědky zklidňování situace na Korejském poloostrově. Madeleine Albrightová odletěla do Pchjongjangu, jihokorejský prezident letěl do Pchjongjangu, rodiny rozdělené válkou se začaly sjednocovat, byla obnovena doprava na železnici spojující Jižní Koreu a Severní Koreu. Korea se zřekla jaderných reaktorů, které vyráběly plutonium pro případné jaderné zbraně. Přišel Bush a zastavil veškeré projekty, které byly domluvené na odstranění jaderných reaktorů na těžkou vodu v Severní Koreji. Za Billa Clintona bylo vytvořeno japonsko-americko-jihokorejské konsorcium, které mělo v Severní Koreji vystavět elektrárny, které by nahradily těžkovodní novými typy lehkovodních reaktorů, jež plutonium neprodukují. Stavby začaly, a Bush je zastavil. Navíc umístil Severní Koreu na osu zla, zaútočil na Irák a Severní Korea se začala cítit ohrožená. Pak vypověděla smlouvu o nešíření jaderných zbraní a otestovala je.
Upustí podle vás jedna ze stran od hry „na kuře“? A která?
Obě musejí nakonec uhnout. Stačí ale, aby málo uhnul jeden z nich. Aby jen trošinku uhnul, stačí nepostřehnutelně, aby si zachoval prestiž. V podstatě to dnes dělají Američané, protože od nich se očekává, že udeří. Od Severokorejců se to v podstatě neočekává. Představa, že dostřelí na Guam? Dobře, to jsem tedy zvědavý. Upřímně řečeno, tomu nevěřím. Ale přesto, vystřelí jednu raketu a pak zmizí z povrchu země? Co je to za nesmysl! Jediné řešení je přímé jednání Spojených států se Severokorejci.
Máme nového prezidenta v Jižní Koreji, který patří k představitelům té skupiny uvnitř jihokorejské politické elity, která je nakloněna k jednání se Severní Koreou. Podmínky jsou v samotné Jižní Koreji velmi dobré, neznámé jsou na severu a velmi špatné v Americe. A my potřebujeme přímá jednání Severní Koreje a Spojených států, protože Severokorejci pokládají Jižní Koreu za vazala Spojených států, a pak přímá jednání Severní Koreje a Jižní Koreje.
Vedou se debaty o tom, jaké zbraně vlastně Severokorejci mají. Máte o tom nějaké informace?
V současné době má Severní Korea podle dostupných údajů přibližně 20 náloží a Spojené státy mají 1600 strategických náloží. Severní Korea pravděpodobně nemá jedinou strategickou nálož ve smyslu, že by byla schopna umístit jadernou nálož na raketu, která doletí na strategicky citlivá místa ve Spojených státech. Guam není existenčně důležité místo pro Spojené státy, i když je to největší vojenská investice v zahraničí. Asymetrie, pokud jde o vojenskou sílu, je neuvěřitelná. Vojenský rozpočet Jižní Koreje je osm a půlkrát větší než rozpočet Severní Koreje. V Jižní Koreji je 28 500 amerických vojáků a v podstatě neexistuje větší relikt studené války než Korejský poloostrov. A myslet si, že je to jen vina Severní Koreje, i když s její zahraniční politikou samozřejmě nikdo z nás nesouhlasí? Je to hra na kuře od samého začátku.
Co se stane, když se zmírní situace na Korejském poloostrově? Vrátíme se ke „sluneční politice“ před příchodem Bushe? Obnoví se spolupráce Severní a Jižní Koreje a otevře se obchodní trasa z Jižní Koreje do Evropy přes Transsibiřskou magistrálu. Obávám se, že to je přesně to, co někomu vadí. Proto potřebuje neklid na Korejském poloostrově. Tím také zdůvodníte pobyt amerických vojsk v této části světa a pobyt Američanů v Japonsku. Těžko to vysvětlíte tím, že hrozí čínské nebezpečí. Jakmile se situace zklidní, Spojené státy těžko zdůvodní svou přítomnost nejen v Jižní Koreji, ale i v Japonsku.
Obávám se, že problém je mnohem jednodušší, než se zdá, akorát chybí vůle ho vyřešit. To je přesně situace, která se má řešit s nadhledem. Proboha, co to je, jít na Severní Koreu se stovkami jaderných náloží? Je to úplný nesmysl a jen ukázka toho, jak absurdní hrou může být zahraniční politika. Když do toho přidáte práci médií a totální hysterii, která kolem tohoto problému vzniká v celém světě, tak si říkáte: jak málo šancí má lidstvo na přežití. Opravdu je to celé absurdní. Platí to, na čem se dohodli ještě před velkým summitem G20 Rusové a Číňani, je to problém, který se má řešit v klidu a mírovou cestou, a ne si nadávat přes trochu vody, které říkáme Tichý oceán. V reálu je to směšný problém, který je spojen s neuvěřitelnou rétorikou, která je v podstatě určena pro domácí publikum jak v Americe, tak v Severní Koreji, a výsledkem je eskalace mezinárodního napětí.
Psali jsme:
Zaznívá ale také argument, že politika strategické trpělivosti neměla úspěch a dosud nikdo nedokázal nějakým vyjednáváním situaci se Severní Koreou vyřešit…
Ale to není pravda. Jakápak strategická trpělivost. Sluneční politika, která byla nastartována za Billa Clintona vůči Severokorejcům a která přivedla Madeleine Albrightovou do Pchjongjangu, je přesně cesta, po které se má jít. Když vypovíte smlouvy a dohody, které byly uzavřeny… Jediný problém je, že se o tom nemluví, protože není politicky korektní o tom mluvit, ale když se podíváte na internet, jasně návštěvy dohledáte. Kdyby se na ně navázalo a nevymýšlely se řeči o ose zla, dávno jsme někde jinde. Problém je, že to někomu vyhovuje.
Když jsme se podívali před čtrnácti dny do amerického tisku, tak jsme cítili jednoznačně, že USA obviňují Čínu za to, jak se chová k Severní Koreji, stejně tak jako obvinily Rusko za chování povstalců na východě Ukrajiny. Spojené státy si vytvářely prostor pro sankce vůči Číně. Korea v tom byla jen záminkou. V té fázi byla tím zlým Čína. Pak došlo k telefonátům mezi Pekingem a Washingtonem a situace se na této linii zklidnila. Ale jestli se zase za pár dnů neotočí, to se nedá říci. Americká zahraniční politika je dnes v zajetí vnitrostátních konfliktů.
I válka v padesátých letech byla válka bloků, nikoli občanská válka korejská. Bojovali tam Američané, sovětští letci, čínští dobrovolníci. A i dnes je to jen záminka, aby se rozehrála širší hra. Měli jsme Bushovu politiku změny režimů, barevných revolucí, později násilných revolucí, vytvořenou osu zla, a proto bylo potřeba vytvořit obraz ošklivého Saddáma Husajna, Kaddáfího a korejských vůdců. Tím nechci říci, že s těmi režimy máme souhlasit, ale výsledkem pokusů šířit zbraněmi demokracii je, že omezujeme svobody u nás na Západě, protože výsledkem je narůstání chaosu ve světě, tlaky migrantů, šíření mezinárodního terorismu a vy pak musíte posilovat Velkého bratra, který kontroluje činnost vlastních našich občanů na Západě. To je výsledek šíření demokracie pomocí síly.
Jak vy čtete ostrá vyjádření amerického prezidenta?
Jako přizpůsobení se rétorice asijských vůdců. (smích) On potřebuje odtrhnout pozornost od vnitrostátních problémů, které má v Kongresu. Dohody s Ruskem jsou pro Spojené státy nesmírně snadné, pokud by nebyly Spojené státy zachváceny rusofobní vlnou a honem na čarodějnice, který je využíván pro vnitrostátní účely. Vždycky to tak bylo. Samozřejmě že ta vlna pomine, ale kdo se na to má dívat! Je to postavené na emoci a ta se vyčerpá. Žádná emoce nevydrží v politice dlouho.
Čínské ministerstvo obchodu vydalo v pondělí zákaz dovozu uhlí, železné rudy, olova, ryb a mořských plodů z KLDR. Úředně tak zavádí nové sankce schválené Radou bezpečnosti OSN na začátku srpna. Informovala o tom agentura Reuters. Zabere to?
Zatím to nikdy nezabralo. Rozdíl mezi sankcemi vůči Severní Koreji je v tom, že vůči Severní Koreji je soubor sankcí téměř univerzální. Problém všech sankcí tohoto typu je, že aby změnily politiku elity, to předpokládá, že elita bude brát vážně snižování životní úrovně občanů, a to často nebývá. Snadno se dá říci: musíme se semknout kolem vlajky, nepřítel nás chce poškodit. Sankce jsou jen nástrojem, který by měl připravit půdu pro jednání. Ale snažit se vyhladovět národ a myslet si, že to pohne s politickou elitou? Tomu moc nevěřím.
Také novinky.cz informovaly o úvodníku v čínském státním listu Global Times, kde Čína Severní Koreu varovala, že pokud zaútočí jako první, nepodpoří ji, ale zůstane neutrální. Američanům naopak Peking vzkázal, že se v případě prvotního útoku ze strany USA za KLDR postaví. Jak čtete tuto pozici?
Je to vymezení pozice. Říkají Severním Korejcům: nesmíte zaútočit; a Američanům: Nehloupněte! To je přesně postavení: Chlapi, vždyť je to pozice k jednání! Máloco se dá tak dobře vyjednat, jako je dohoda týkající se Korejského poloostrova, ale chybí zájem. Ale tvrdit, jak to udělala Česká televize před pár dny, že Čína si nepřeje sjednocení Korejského poloostrova, je bohapustý nesmysl. Čína si, předpokládám, nepřeje roztažení amerických vojsk, která jsou v Jižní Koreji, na sever ke své hranici, což je ovšem něco jiného než sjednocení Koreje. Sjednocení Koreje by mohlo dopadnout tak, že by Korea byla neutrální a Američané by museli odejít. Přejí si tohle Američané?
Ne. Chudáci Korejci! Jsou jen míček pro ping pong, rozhodně nedrží pálky, ani na jihu, ani na severu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
