Šéfem americké diplomacie se v Trumpově vládě stane Rex Tillerson, byznysmen s vazbami na Rusko, který dokonce obdržel od Putina vyznamenání a v této zemi nějakou dobu kvůli práci žil. Názory na Tillersonovo jmenování jsou rozpolcené. Jedni to vítají s tím, že dojde k ukončení nesmyslného konfliktu s Ruskem, druzí varují před nebezpečným vlivem Kremlu v USA. Lze říci, kdo má pravdu? Co může jeho činnost na State Departmentu přinést Americe a především Evropě, potažmo nám?
Rex Tillerson je mezi americkými republikány rozporuplnou postavou, tak se nedivte nikomu. Ani vítačům, ani odpůrcům… Trumpův kandidát na ministra zahraničí je houževnatý a zároveň pružný pragmatik prodchnutý nadnárodní korporátní kulturou. „Je to muž s obrovskou kapacitou absorbovat informace a činit rozhodnutí,“ tvrdí o něm Daniel Yergin, viceprezident IHS Markit, firmy, která poskytuje informace a analýzy pro podporu rozhodovacího procesu podniků a vlád v letectví, obraně a bezpečnosti, automobilovém, chemickém a energetickém průmyslu. Jako výkonný ředitel největší ropné společnosti ve Spojených státech, se svými blízkými vazbami na prezidenta Vladimira Putina, Rusko a ruské miliardáře, s kontroverzními názory na změny klimatu bude Tillerson hromosvodem pro liberální média, demokraty ale i některé republikánské senátory.
Ale to bude i Trump.
Přes všechny teoretické přínosy, které může Tillerson dle některých expertů přinést, neměli bychom brát vážně varování republikánských senátorů, jako třeba Johna McCaina, který řekl, že „nechce nikoho, kdo by mohl být kamarádem bývalého agenta KGB a že Putin je tyran, zločinec a vrah a kdokoli, kdo jej popisuje jinak, lže“?
McCain je ten, kterého porazil Obama i na Floridě, v Ohiu a v Pensylvánii a chtěl mít Sarah Palin jako viceprezidentku? Ten, který byl předtím poražen v republikánských primárkách Georgem Bushem?
Rex Tillerson není agent KGB, i když CIA věří, že Rusko má rádo Trumpa. Tillerson ve funkci ředitele Exxon v Rusku zodpovídal za vrty v Rusku a v Kaspickém moři jakož i za operace Sachalin I v pobřežních vodách ostrova Sachalin. Zisk z jeho řízení firmy měli nejen Rusové, ale hlavně a především akcionáři Exxonu. Zisk měly USA. Tillerson je členem Národní ropné rady, správní rady Centra pro strategická a mezinárodní studia, čestný správce Podnikatelské rady pro mezinárodní porozumění. Tillerson není anarchista, ale člověk, který ví, co je zodpovědnost za desítky miliard dolarů. Putin mu v roce 2013 neudělil Řád přátelství za to, že by byl kamarád, ale že nebyl nepřítel. Protože byl strategickým partnerem Ruska. Tyhle ruské nuance se musí naučit rozlišovat nejen američtí republikáni, ale i evropští politici a zejména novináři zamilovaní do demokratického intervencionismu . Aby ze sebe nedělali po celé trumpovské období šašky.
Trumpovi příznivci nevidí Rusko jako nepřítele. Studená válka byla bojem s ateisty, s komunisty ovládanou velmocí, která byla vyhrána. Poté, co bylo po všem a Rusko se vrátilo ke svým křesťanským kořenům, Moskva se vyvinula z nepřítele v kulturního spojence v daleko větším konfliktu s radikálním islámem, kterého pomáhala část USA stvořit stejně, jako kdysi stvořila mudžáhidy v „soukromé válce pana Wilsona“. Jako by ta soukromá válka neskončila… Nikdo dnes nepopře americká dvojí měřítka na Saúdy a další sunnitské vládce Zálivu. Nikdo nepopře vlivové působení USA v arabském jaru. Nikdo nepopře tulipánové a jiné barevné revoluce podle scénářů Gene Sharpa. Nikdo snad nebude popírat americkou a západoevropskou pomoc ukrajinským fašistům podle Churchillova výroku „Nepřítel mého nepřítele je přítel“.
Přibývá náznaků, že Trumpova administrativa vyvolá minimálně obchodní válku s Čínou. Trump značně popudil Peking poprvé, když překvapivě volal tchajwanské prezidentce, a po druhé, když prohlásil, že sice rozumí politice jedné Číny, ale neví, proč by tím měly být USA vázány. Nepůjde o zvrat směřující k bipolaritě? Jak se bude Čína chovat, zůstane-li stranou? A co Evropa?
Obchodní válku musí USA vyvolat se všemi zeměmi, kterým dlouhodobě dluží a kde je cena práce diametrálně levnější. Čína je největším věřitelem. Dováží do USA daleko víc, než vyváží. Za misku rýže nehodlá americký odborář jít do práce. Na globalizaci už nevydělávají Spojené státy, ale Čína.
Peking získal v Trumpovi silného soupeře. Bude zajímavé tuhle diplomaticko-obchodní válku sledovat. Trump ví, že nemůže útočit příliš agresivně, protože by si Číňané mohli nechat proplatit šeky na viděnou… A Číňané musí zvážit, zda rozhněvat svého největšího obchodního partnera a ohrozit tím svůj stabilní 6–7procentní růst. USA platí sice potištěným papírem, ale…
Objem čínského exportu ale musí Trump omezit, aby měl prostor pro americkou výrobu, aby mohl dát práci americkým dělníkům. Má-li oživit Detroit, nemůže Trump nechat dovážet levné čínské a korejské vozy. Má-li dát Američanům práci, musí Čína přijmout bez ochranářských opatření americké zboží. Win-win strategie musí vypadat jinak.
Je vidět, že Trump kupodivu četl Umění války Mistra Sun'c. „Největším válečnickým uměním je zaútočit na plány nepřítele. Další v řadě je útok na jeho spojenectví, potom na jeho armádu a nejmenší umění je útok na opevněná města.“ Politika jedné Číny je už více než půl století, od Šanghajského komuniké z roku 1972, mocenský symbol. Velká idea. Symbol velikosti pevninské Číny a malosti Čankajškova ostrova. USA tehdy podepsaly, že „Spojené státy berou na vědomí, že Číňané na obou stranách Tchajwanské úžiny mají za to, že existuje pouze jediná Čína a že Tchaj-wan je součástí Číny.“ Díky tomuto respektu ze strany USA byla Čínská lidová republika akceptována mezinárodně. Zákon o vztazích s Tchaj-wanem (Taiwan Relations Act) sice slíbil zachování „podstatných“ vztahů mezi „lidem USA a lidem Tchaj-wanu“ a zavazoval USA „přispívat k míru, bezpečnosti a stabilitě v západním Tichomoří“. To ovšem mohlo a nemuselo znamenat pomoc Tchaj-wanu v případě napadení ze strany ČLR. Takto nejistá je asijská politika USA už od roku 1979. Dokud nebudou uzavřené nové obchodní dohody, politika jedné Číny bude Trumpem relativizována. Trump si s tímto dynamitem mezinárodní politiky bude ostentativně pohrávat. Vágní formulace politiky tzv. strategické mnohoznačnosti (strategic ambiguity) to umožňují. Kissinger byl génius. Proto Trump prohlásil, že by jeho administrativa status quo nemusela respektovat. Je to silná karta. Silnější než americké křižníky v Jihočínském moři. „Kráčej tam, kde tě nečekají, útoč tam, kde nejsou na útok připravení,“ pravil Mistr.
Evropa je co? Brusel, londýnská City po brexitu, Berlín, Řím, Paříž, Praha nebo Bratislava? Evropa je mimo hru. Nikomu nestojí za to, aby se jí ptal.
Podívejme se ještě do Sýrie. Evakuace z Aleppa nakonec pokračuje, Rada bezpečnosti OSN jednomyslně odklepla vyslání pozorovatelů OSN do východního Aleppa. Mezitím Bašár Asad plánuje údery na další město pod nadvládou tzv. opozičních sil. Chýlí se nejhorší fáze syrského konfliktu ke konci?
Vítězství v Aleppu je symbolické. Pokud Asadovy jednotky dosáhnou úspěchu v Aleppu, 90 % syrského území bude pod kontrolou vlády. A to je porážka Západem podporovaných sunnitských islamistů proti „šíitské hrozbě“. Aleppo bylo nejlidnatějším městem v Sýrii, s populací přes 2 miliony lidí. Více než 80 % obyvatel Aleppa byli přitom sunnitští Arabové. Zároveň bylo jedním z největších křesťanských společenství na Blízkém východě, zejména mnoha orientálních ortodoxních křesťanských komunit, arménské apoštolské církve a pravoslavných církví, ale i chaldejců, maronitů a melkitů. Žilo zde 250 tisíc křesťanů, v míru s muslimy. Pod ochranou syrské vlády zde žili i Židé, poslední rodina byla evakuována z města v říjnu 2016. Osmnáct milionů obyvatel Sýrie je mozaikou etnicky, kulturně a nábožensky odlišných komunit, které tvořily dlouhou dobu jeden stát.
Ústava Syrské arabské republiky, která byla přijata v roce 2012, zaručovala náboženskou svobodu: Článek 3 říká, že „stát musí respektovat všechna náboženství a zajistit svobodu vykonávat všechny rituály, které nepoškozují veřejný pořádek. Osobní status náboženských komunit musí být chráněn a respektován“. Sýrie byla do propuknutí občanské války vnímána jako sekulární stát. Existovaly zde dva druhy soudních systémů: sekulární a náboženský. Sekulární soudy projednávaly záležitosti veřejného, občanského a trestního práva. Náboženské soudy zodpovídaly specializované otázky rodinného a dědického práva, rozděleny na soudy šaría pro muslimy, doktrinální soudy pro Drúzy, duchovní soudy pro občany židovské či křesťanské. Článek 35 syrské ústavy tvrdí: „Svoboda víry je zaručena.“ Zahrnuje svobodu ponechat si nebo si vybrat své náboženství nebo nahradit současné náboženství jiným nebo přijmout ateistické názory. To vše v soukromí – bez narušování veřejného, sekulárního pořádku, u muslimů ovšem bez možnosti změnit muslimský rodný list či jiné osobní doklady. Všechna náboženství, náboženské řády, politické skupiny a mediální organizace se musely registrovat u vlády, která monitorovala získávání finančních prostředků a požadovala povolení pro všechna náboženská a nenáboženská setkání mimo bohoslužby. To vše kvůli intervencím Saúdů.
Asadova politika byla silově nekompromisní, ale multietnicky a multinábožensky koherentní. Asad vylučoval z náboženského života pouze sektáře, potlačoval extremistické a konzervativní formy islámu a „politicky motivované sionistické organizace“ – Svědky Jehovovy. A tou největší sektářskou organizací se ukázalo být Muslimské bratrstvo, které žilo v ilegalitě celá desetiletí, už od vlády jeho otce – Háfize al Asada. Příslušnost k Muslimskému bratrstvu byla trestána smrtí, ačkoli v praxi byl trest obvykle změněn na 12 let vězení. Probuzeno Američany podporovaným arabským jarem se Muslimské bratrstvo stalo hybnou silou sunnitského, salafistického odporu nejen vůči Asadovi. Jediné pravé náboženství. A v Sýrii navíc pomsta za neúspěch předchozího sunnitského povstání, které vyvrcholilo v roce 1982 při masakru v Hama, kdy bylo 40 tisíc muslimských bratrů a jejich rodin zabito regulérní syrskou armádou.
Ke schválení pozorovatelské mise OSN došlo díky Rusku, které dosud podobné rezoluce v Radě bezpečnosti vetovalo. Kde hledat důvody pro změnu postoje?
Francie vyměkla – šla na kompromis. A USA nedostaly instrukce... Po ukončení hlavní fáze dobrovolné evakuace civilního obyvatelstva v předchozích dnech je třeba bez ztráty tváře evakuovat dodatečný počet lidí, kteří chtějí opustit oblast. I když to jsou kromě „opozičních“ civilistů i „umírnění“ bojovníci. Asadovy jednotky to vyjde levněji než je postřílet. O to jednodušší bude pak vítězství. Aleppo už bylo v pondělí zcela čisté od teroristů.
Stálý zástupce Ruska v OSN Čurkin doufá, že zlepšení situace v Aleppu po přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN o mezinárodní kontrole evakuace civilistů poskytne „základ pro nový dialog o Sýrii“, může vytvořit příznivé podmínky pro obnovení procesu vyjednávání o budoucnosti Sýrie. O Asadovi. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Sýrii je podle ruského zamini „nadstavba“ na již probíhající praktické práce „v terénu“. Dnes bude o situaci v Sýrii, včetně Aleppa, diskutovat v Moskvě ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, jeho íránský protějšek Mohammad Javad Zarif a turecký ministr zahraničí Mevlut Çavuşoglu. K jednání se připojí i ruský, iránský a turecký ministr obrany, tedy Sergej Šojgu, Hossein Dehgans a Fikri Yshik. Dříve probíhal dialog o Aleppu a dalších aspektech situace v Sýrii především po rusko-americké červené lince. Nicméně, řada jednání a desítky telefonátů nevedly k závažným změnám. A tak ruská strana začala aktivně používat jiné formáty… „Myslím, že tento kanál může být účinnější než mnoho měsíců marného rozhovoru s americkými kolegy,“ komentoval nový vývoj situace ruský ministr Sergej Lavrov. „Pokud vím, s tureckou stranou je mnohem jednodušší vyjednávat než s těmi Američany,“ řekl v rozhovoru pro RIA Novosti ředitel odboru evropské spolupráce ministerstva zahraničí Ruské federace Andrej Kelin. Rusko přikládá diplomatickým dohodám stále větší sílu než mocenskému diktátu na základě jednoznačného vojenského vítězství. Otázka je, zda náhodou takto neprohraje válku, i když vyhrává bitvy. V Libyi Rusko válku prohrálo bez jediného výstřelu. V předpokoji Rady bezpečnosti. Zde se Rusku prozatím podařilo stvořit neuvěřitelné – aktivní dialog s Íránem a Tureckem o opatřeních v Sýrii. Bez Američanů, kvůli slabosti Obamovy administrativy a konci Obamova mandátu. Nezdařený gullenovský převrat v Turecku Spojené státy z této hry vyautoval.
Návrh francouzské rezoluce nazvalo v Radě bezpečnosti Rusko „nebezpečným a neproveditelným“ a rozeslalo alternativní návrh usnesení. Během konzultace, která trvala více než tři hodiny, došlo ke kompromisnímu znění. Pro byla nakonec i Samantha Power…
Do jaké míry lze v současnosti říci, jak se k syrskému problému postaví budoucí Trumpova administrativa?
Trump, kdyby se pevně držel tvrdé linie vůči teroristům, se stane přirozeným spojencem Asada. Trump by mohl resetovat vztahy se Sýrií, akceptovat Asada, který ten svinčík uklidí, a na tom základě stavět vztahy s Putinem.
Asad sám chce, aby Trump vyřešil teror na Středním východě, ale zůstává opatrný v jednání na základě předvolebních slibů. „Trumpova prohlášení během jeho kampaně v souvislosti s bojem proti terorismu, nevměšování do vnitřní politiky druhých států s cílem sesadit vlády, byla jasná,“ uvedl Asad v rozhovoru pro syrskou agenturu SANA. „To je dobré, ale závisí na vůli a schopnostech Trumpa, aby prezidentský úřad vykonával s tímto přístupem… V tom případě se musí rozhádat s lobby v Kongresu, v Senátu, v médiích a v průmyslových firmách, které mají zisk z válek. V případě, že by Trump byl schopen překonat všechny tyto překážky a skutečně působit proti terorismu, věřím, že bude naším přirozeným spojencem i přirozeným spojencem Ruska,“ dodal syrský prezident.
Nejsem tak optimistický jako Asad, i když bych tomu chtěl věřit. Během Trumpovy kampaně to znělo jako andělský chór. Ale vliv bipartijních lobby v americké mezinárodní politice, například Rady pro zahraniční vztahy, semlel doposud všechny. Jádro senátorů, vyšetřujících údajný ruský hacking prezidentských voleb – Charles Schumer, Jack Reed, John McCain a Lindsey Graham – jsou dva demokraté a dva republikáni, kteří jsou významní neokonzervativci. Groupthink není demokratický ani republikánský, ale skupinový.
Blíží se konec roku, tak zcela závěrem, máme podle vás v roce příštím očekávat nějaký zlom na mezinárodní scéně, krizi, nebo naopak přelomově pozitivní událost? Jaká jsou vaše očekávání do roku 2017?
Optimistická. Porážka globálních elit v USA je porážkou miliard dolarů nahrabaných Clintonovou politicky nekorektními idejemi naštvaného miliardáře Trumpa. A to nabízí mému mozku víc příležitostí než rizik. Přelomově pozitivní událostí by mohlo být klíčové „resetové“ setkání Trumpa a Putina na půl cesty, třeba v Praze. Trump se snad bude snažit obnovit americkou politiku vůči Rusku a zahájit konstruktivní dialog. To by byl zlom na mezinárodní scéně po dvou desetiletích amerických intervencionistických válek. Není to důvod otevřít na Nový rok šampaňské a něco si přát?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
