Fotogalerie: - Sjezdová sobota s Ficem
Kronika sjezdu předem ohlášené smrti
Čerstvě jarní Brno je svědkem už několikátého sjezdu sociálních demokratů. A zase je večer budu rozvážet do night klubů jako minule, radoval se taxikář který mne vezl sychravým ránem, nad nastávajícím kšeftem. Právě skončený sjezd se od všech předchozích ale lišil. Namazaný strojek předem dohodnutých a disciplinovaně dodržených koalic regionů nepřipouštěl jinou variantu než vítězství Sobotky a slepou poslušnost delegátů. Stalo se. Ovce šly na porážku, radostně bečíce. Některé odvážnější se i rozběhly. Někteří delegáti se raději předem ožrali božkovským rumem.
Metodická příprava na snadné vítězství
Vítězství na sjezdu se tvoří dříve, než sjezd začne – vítězstvím na krajských konferencích. Sobotka na svém znovuzvolení pracoval dlouho a poctivě. Pracoval jen on. Ostatní měli co dělat doma. Zimola se soustředil na svůj region a neměl ambice oslovovat jiné. Neumí to. Být reálnou alternativou chce čas, profesionální nasazení, tým lidí a odvahu. Omluvný úsměv není program. Tejc se zaměřil na obhajobu sebe sama a přežití. Je realista. Kdo čeká, ten se většinou dočká. Hašek padl a na zvednutí bude potřebovat čas. Škromach padl a chuť se zvednout už nemá. Všichni ostatní sklopili uši. Po „lánském puči“ vytvořená koalice na záchranu Sobotky zrušila dlouholetou hegemonii Moravy při určování kdo s kým a proti komu.
Karlem Březinou konsolidovaný pražský region se stal rozhodujícím článkem tmelení ostatních poté, co se Sobotka odvážil vykopnout Dienstbiera, a ejhle, ono se nic nestalo. Nad proklamovanou a nikým nechtěnou sluníčkovou modernizací, omlazením o nagelované mladé teplouše a programovým pobruselením zvítězilo zdravě učesané mocenské řešení. Likvidace ambic sluníčkářů, kteří flagrantně neuspěli v oslovení lidí. Izolace zelených výhonků, které slibovaly 5% výsledek, včetně bývalého předsedy Špidly. Návrat ke standardní levicové agendě, kterou doporučoval i Fico, když posměšně hovořil o evropských socialistech, kteří se ho neptají, jak změnit zákoník práce, ale zda homosexuálům povolil sňatky a uvítal uprchlíky chlebem a solí. Nad oponenty zvítězili Sobotkovi poslušní, pečlivě vybraní delegáti, protože oponenti nebyli dost silní ani dost inteligentní na sestavení týmů pro opravdovou alternativu.
TAKTO PO SJEZDU PÍŠE DIENSTBIEROVSKÝ WEB DENÍK REFERENDUM
Všichni přítomní na sjezdu tušili, že výsledkem parlamentních voleb nebude výhra. Časový rámec by potřeboval zázrak, aby se tak stalo. K defloraci panny už došlo. Všichni vědí, že viník „nevýhry“ bude nejspíše exemplárně popraven před zraky všech. Proto Crónica de una muerte anunciada… (Kronika ohlášené smrti, román Gabriela Garcii Marqueze- pozn. PL) Nikdo to ještě Sobotkovi, který v tomto kuse hraje roli Santiaga Nasara, neřekl. Otázkou je, zda z egoistických, pokryteckých či prospěchářských důvodů, z hlouposti či slabosti. Dosud neví, že Angela není panna. Nikdo nevěří hrozbě porážky, protože je daleko a všichni „přátelé“ jsou takoví „dobří lidé“. Předsedovo okolí interpretuje hrozbu jako „opilecký nesmysl“. Marquezův román zkoumá morálku kolektivní odpovědnosti, je sondou do povah společenství, které ví o budoucí popravě a nedělá nic. Delegáti tuší nebo už vědí o budoucí popravě a také nic neudělali. Všichni čekají, vzduch se dá krájet. A čas běží vstříc nevyhnutelnému. Šílenství Albert Einstein definoval slovy „dělat stejnou věc stále znovu a znovu a očekávat jiné výsledky“.
Zprávy předsedy a místopředsedů byly první. Diskuse ke zprávám nebyla povolena. Následovala volba předsedy, statutárního místopředsedy a místopředsedů. Předcházet ovšem měla diskuse o zprávách, kterými se ti doteď zvolení měli zpovídat delegátům. Předcházet měla diskuse o programu, který přes přetrvávající kvalitu obsahuje řadu sporných bodů. Předcházet měla diskuse o jednotlivých ministrech, jejich úspěších a chybách. Předcházet měla diskuse o výkonech poslaneckého a senátorského klubu při realizaci politiky. Měla následovat katarze. Teprve pak měla následovat volba. Nestalo se.
Takto vypadala na sjezdu volba Bohuslava Sobotky předsedou
Zvolil se předseda. To byl test celého průběhu sjezdu. 460 hlasů pro Sobotku, proti 201. 67 % pečlivě vybraných delegátů v tajné volbě byl výsledek opravňující k silovému řešení. Od toho okamžiku měli všichni jasno. I v tom, že Chovanec bude zajišťovat předsedovu bezpečnost jako statutární místopředseda (379 hlasů, Tejc 280). I to, že Zaorálek dostane po pečlivě zaranžovaném vystoupení frenetický potlesk a víc než 80% podporu a stane se díky své rétorické schopnosti na jakékoliv téma mediálním buldozerem vlády. Bude rétorickým protivníkem Andreje Babiše. A nejspíš bude i budoucím předsedou. Jasné bylo i to, že Tejc definitivně prohraje a Zimola se o nic ani nepokusí. Jako minule. A že veškerá ostatní diskuse je jen alibi pro historii nebo pro umlčení svědomí. Quorum 345 hlasů. Jan Birke 486 hlasů; Petr Dolínek 366 hlasů; Miroslav Dvořák 57 hlasů (nezvolen); Jaroslav Foldyna 262 hlasů (nezvolen); Jan Hamáček 462 hlasů; Michaela Marksová-Tominová 497 hlasů; Jeroným Tejc 342 hlasů (nezvolen); Lubomír Zaorálek neuvěřitelných 591 hlasů. Všichni zvoleni v prvním kole. Je to dobré, už i Slávek se naučil stranu řídit jako firmu. Možná se mu to povede i se státem.
Sobotka mohl sebejistě říci: Dostal jsem silný mandát, strana je sjednocena, byl jsem zvolen počtvrté, jsem stejně úspěšný jako Miloš Zeman. Akorát že získal nejhorší výsledek, kdy se volilo bez protikandidáta. Akorát byl počtvrté zvolen sjezdem, ale Miloše Zemana čtyřikrát zvolili voliči. Akorát že krajské volby ČSSD prohrála flagrantně a nic nenasvědčuje tomu, že by strana získala na podzim 32 procent jako za Miloše. ČSSD do voleb ještě stihne dohnat v průzkumech komunisty.
Zpráva předsedy optimismem prodchnutá
Sobotka ve své zprávě zhodnotil sám sebe, zhodnotil práci své vlády. Vyzdvihl to, co se povedlo, pozamlčel to, co se nepovedlo. Přiznal, že koalice s ANO a KDU-ČSL měla programovou logiku a byla to ČSSD, která této vládě vtiskla její programový charakter, a byl to především program ČSSD, na němž byla založena tato vláda. Programové shodě přispěly podle Sobotky programová blízkost všech stran koalice a jejich společný kritický pohled na předchozí vlády pravice před rokem 2014. Nezapomeňme tu formulaci – programová blízkost všech tří stran koalice. Čili programová blízkost „catch all party“ sociální demokracie s oligarchickou stranou miliardáře Babiše. Takovéto přiznání se jen tak někomu nepovede.
Makroekonomický úspěch Sobotkovy vlády je nepopiratelný. Počínal si chytře a odpovědně. Po Topolánkově a Nečasově vládě to snad ani jinak nebylo možné. Rozhýbal pravicí uškrcenou spotřebu zvýšením mezd ve veřejné sféře, a to dokonce i lehce nad rámec inflace. Valorizoval důchody – ale pouze v limitech inflace, důchodci stejně nemají koho jiného volit než levici. Potud je Sobotkova vláda tvrdě pragmatická. Na tripartitě naslouchá. Sobotkova prorůstová makroekonomická politika, která vedla k úspěchům v zaměstnanosti (máme nejnižší nezaměstnanost v EU), ve výběru daní (poprvé se vybralo víc, než se plánovalo) i v tempu růstu (krize se Česku vyhnula), se opírala zejména o důsledné čerpání evropských peněz z programů ESIF.
Za spuštění EET se Sobotka také pochválil. Není divu. Desítky tisíc podnikatelů, kteří tradičně volí strany pravice, podnikaly pouze proto, že minulé vlády umožňovaly daňové úniky a čachry při platbách v hotovosti. Tento motor šedé ekonomiky vyhovoval zejména straně úvěrových „podnikatelů s holým zadkem“, sdružených v ODS. Ti teď zažívají krizi. ODS se po „kabelkovém“ úderu na Nečase likviduje sama svou nepoučitelnou hloupostí a nikdo jí nepomůže, tím méně mladý Klaus. Zle se nyní povede vietnamským tržnicím, čínským restauracím, trafikám i hospodám a melouchářům všeho druhu. Skončila doba tvorby nijak neregulovaného kapitalismu všehoschopných kapitalistů za peníze všech ostatních.
Problematické už je Sobotkovo hodnocení školství. Ano, Valachová prosadila navýšení prostředků školkám, což pomáhá matkám malých dětí. Ano, zvýšila platy učitelům a zabránila jejich propouštění na prázdniny. Ostatní kroky ale předseda raději nezmínil. Přibylo administrativy a inkluze přinesla problémy přetíženým učitelům, aniž jim přinesla peníze navíc. Valachová s Němečkem prakticky znemožnili výuku chemie na základních i středních školách zákazem práce s jedy a žíravinami. Diskuse o genderové vyváženosti slabikářů byla směšná a Valachová v ní bezradná. Počítačové vybavení i učební pomůcky zastarávají morálně i fyzicky, školství je notoricky podfinancované a erodované zastánci domácího vzdělávání dětí či elitních škol.
Není divu. Pokud je v nabité třídě třetina inkludovaných cikánů s různými poruchami chování či inteligence, vyučování trpí na kvalitě. Učitelka bere tytéž peníze jako prodavačka zeleniny a rodiče děti přehlašují jinam. I za cenu zadlužení. Vznikají „zbytkové“ státní školy a ekonomickou bariérou školného oddělené soukromé školství, kam se okamžitě stahují nejlepší učitelé. Rodiče raději zaplatí, i kdyby se měli zadlužit. Nedivím se jim, i když je mi líto konceptu veřejné, jednotné školy, připravující děti na život nejen vzděláním, ale i socializací v kolektivu dětí s různým ekonomickým a vzdělanostním zázemím. Praktické školy měly svůj smysl a na výtky lidskoprávních organizací lze z vysoka kašlat.
Souhlasím se Sobotkovou chválou bezpečnostní politiky. Ano, v Česku je klid. Objasněnost trestných činů stoupá. Ano, hybridní policejně-politické mafie už hrozí po likvidaci center policejní politické moci méně. Do struktur zvláštních útvarů policie, prorostlých organizovaným zločinem, se ale nikomu šťourat nechce. Jejich aktivity a prorostlost státními strukturami jsou ale menší stejně jako jejich ambice prostřednictvím policejních výsadkářů mezi „investigativními“ novináři skandalizovat politiky, a tak formovat a korigovat politiku podle představ a zájmů policejních plukovníků. Chovanec ovšem odvrátil největší bezpečnostní hrozbu: nepřipustil masovou migraci přes Česko a zajistil, že proud afrických a středovýchodních žravých kobylek se Česku vyhnul.
Sobotka už ale nedodal, že se tak stalo pod tlakem veřejnosti a že původně migranty chtěla ČSSD vítat stejně, jako je vítali Mladí sociální demokraté a na ČSSD navázaní Idealisté. Sobotka už neřekl, že nás čeká nejdůležitější migrační bitva: nepřipustit rozptyl migrantů z Německa do Česka a nepřipustit příliv ukrajinských gastarbeiterů na český trh po zrušení bezvízového styku s Porošenkovou Ukrajinou. Obojí bude znamenat permanentní mobilizaci všech složek policie i orgánů činných v trestním řízení. Milan Chovanec nicméně porazil Jeronýma Tejce ve střetu o prvního místopředsedu právem. Odpracoval to. Tejc neměl jak.
Mezi Babišem a Zemanem
Sobotka přiznal to, co všichni vidí: nedostatky v oblasti komunikace a politického marketingu. Fňukal, že Babiš má vlastní média (jako by vlastnit vosí hnízdo byla výhra). Ano, Babiš umí komunikovat lépe. Protože má mozek normálního člověka. Pohyboval se doposud v normálním světě normálních lidí. Rozhodoval se vždy sám, neměl poradce, na které by důsledky rozhodnutí mohl svést. Nezní jako plechový bubínek, nemluví větami bruselského úředníka, nedrmolí naučené fráze jako Bělohradský či Pehe. Nelže si do kapsy jako Patočka. Neuvěřil vlastní propagandě, ale umí ji komunikovat. Selský rozum je pojistkou i pro vysokého manažera. Sobotka se na rozdíl od Babiše doteď neobklopil lidmi, kteří se mediální komunikací živí. Bison et Rose je příliš úzký kolektiv a navíc spíše korporátně zaměřená firma. Tiskové oddělení Lidového domu není mozkový trust, ale čtyři uštvaní chudáci v čele s Martinem Ayrerem. Tisková oddělení sociálnědemokratických ministrů nekoordinují svou práci s tiskovým oddělením premiéra či tiskovým oddělením Lidového domu.
Sobotka omlouvá neúspěch ČSSD nedůvěrou k tradičním politickým stranám. Ale předtím připustil, že dvě zbývající vládní strany posílily. ANO v regionálních volbách, KDU-ČSL v senátních. Dlužno dodat, že ANO na krajské úrovni přineslo nové tváře úspěšných regionálních podnikatelů. Ne šedé myši. Křesťané opření o Starosty v senátních volbách našli osobnosti regionální kultury, ekonomiky i veřejné správy, jejichž pozice dlouhodobě budovali. Nedůvěra k „tradičním politickým stranám“ se tedy týká pouze umírajících komunistů, které už zajímá pouze to, kdo zprivatizuje sídlo strany, zkrachovalé zlodějské ODS a nemastné neslané ČSSD, zglajchšaltované do Sobotkovy neškodící podoby.
„Jsme demokraté, ale za každou ránu, kterou dostaneme, musíme dát dvě,“ řekl Chovanec bojovně ve svém projevu. Sál tleskal. A čekal létající kamení.
Nedůvěra k tradiční straně
Sobotka si odmítá připustit, že změna agend, přinesená aspekty nezregulované globalizace a západními pokusy o nastolení globální světovlády, mění diskurz celé společnosti. A politická strana na změnu diskurzu musí reagovat flexibilně. Je třeba připustit, že obyvatelstvo má nezávislé zdroje informací o událostech ve světě, a nelze lhát. Nelze verbálně slavit vítězství demokracie na Majdanu, když i blbý volič ví, že jde o neofašistický a ultranacionalistický převrat, a ne o demokracii. Že jde o Drang nach Osten, ne o rozšíření EU na východ.
Nelze žvanit o demokratické syrské opozici, když volá Allahu Akbar a teroristickými metodami bojuje proti legální syrské vládě. Nelze darovat zbraně Kurdům, když skončí u hnutí an-Nusrá. Nelze „přijímat"“ migranty na dovolenou v Evropě, když směřují nikoliv do první mírové země, jako všichni váleční uprchlíci, ale míří pouze do zemí s vyspělým sociálním systémem, který chtějí podojit. Ano, jsou to uprchlíci. Ale ekonomičtí. Ano, možná prchají před bezvýchodností války. Anebo také před trestem za válečné zločiny, kterých se dopouštěli, protože jim Západ sliboval ochranu, pomoc a vítězství radikálního islámu v jejich zemích, kde měli zničit sekulární konzervativní socialismus, a nedodržel slib. Možná prchají i před důsledky nekoloniální politiky Západu a mají morální nárok, abychom se s nimi rozdělili o naše bohatství, o evropský luxus. Ale…
Nelze omlouvat zahraničněpolitické selhání EU, nenažranost německých bank v Tsiprasově Řecku, selhání Merkelové při její Willkommen politice a tvrdit, že řešením je „solidární spolupráce a vzájemná pomoc členských zemí“ EU. Ne, není a nebyla to politika EU. Byla to politika SRN. Byla to politika Angely Merkelové a několika bruselských byrokratů. A ať si teta Angela důsledky této politiky vyžere sama. Zemi má plnou uprchlíků, které ona sama pozvala. Zchudlé Německo nikomu nevadí. Orbán uzavřel maďarské hranice a oznámil do rozhořčeného Bruselu, že na ně kašle. Jednal přesně podle pravidel Evropské unie. Chovanec s Haškem uvedli do stavu pohotovosti hranice české. A Brusel se dozvěděl, že přes Česko uprchlíci neprojdou, a když se o to pokusí, skončí v internačním táboře. Bez ohledu na to, co si o tom myslí Human Rights Watch nebo komise OSN pro lidská práva.
Čeští voliči jsou sice izolovaní agendově i jazykově, ale díky tomu nelpí na evropské byrokracii, tak aby obětovali svou zemi na oltář falešné unijní solidarity. EU byla doteď chápána ne jako prostor sjednocujících se idejí, ale jako kasička laciných peněz pro grantové sosače a protektorské centrum vydávající direktivy. Za evropské peníze postavené cyklostezky nezlepšily život nikomu potřebnému. Za evropské peníze nevznikly sociální byty, nevznikly komunální podniky dávající práci v místě. Evropské peníze nevyrovnávají chudobu těch nejchudších. Čeští voliči stále vnímají prostor na západ od Šumavy jako Západ, kde jsme chudší než doma a nejsme tam doma.
Souhlas s Brexitem je radost z porážky těch, které neumíme sami porazit. Nadnárodních řetězců, globálních firem, nafoukaných a agresivně arogantních elit. Proto i potenciální hrozba Czexitu. Proto tolerance k Orbánově velkomaďarské aroganci. Závidíme Maďarům silného odbojného premiéra. I Slovákům závidíme silného premiéra. Proto dlouhodobé standing ovation Ficovi na sjezdu. Proto orientace na Putinovo Rusko, a ne na Obamovy USA.
Závidíme Rusům silného prezidenta, který Rusko vyvedl z krize a nepodílel se na jeho rozkradení. Proto radost nad vítězstvím bílého primitiva Trumpa. Protože porazil – proti všem včetně „demokratických“ médií – arogantní elity „demokratických“ Spojených států, hrozících zavléci svět do III. světové války. Je nám fuk, jestli Trump rozvrátí americkou ekonomiku, nebo ne. Je nám fuk, rozpadne-li se „kolébka demokracie“ a padne-li dolar. Výsledek, kvůli kterému se chudí Češi radují z vítězství excentrického miliardáře, je, že padne monopolární doktrína nového amerického století. Že americké bombardéry už nebudou mít sílu bombardovat Bělehrad, Tripolis či Bagdád. Že Sorosovy miliardy už nebudou financovat další barevnou revoluci, destabilizující nějaký stát na opačné straně zeměkoule.
Kdyby Sobotka chápal tyto souvislosti a motivy chování lidí, nenazýval by jiné xenofoby. Nepřipustil by lavírování strany. Reagoval by asertivně a odvážně už od samého počátku, a ne pod tlakem a s omluvně rozpačitým úsměvem svých umělých zubů. Přestal by mluvit o solidaritě s těmi, kterým jsme předtím rozbombardovali domovy kvůli lacinému plynu a ropě a kteří v nás vidí neznabohy žeroucí vepře a chovající psy.
Psali jsme:
Pochybnosti o pravolevém konfliktu
Zatímco Sobotkova ČSSD je v zajetí ideologického schématu západoevropského sociáldemokratismu a liberální společnosti minulého století, je Babišovo ANO flexibilně populistické. Babišovi je vcelku jedno, bude-li Česko v EU, nebo ne. Babiš je národní, ne nadnárodní oligarcha. Pole ani komíny továren Agrofertu nejsou v Bruselu. Robert Fico ve svém projevu řekl, že je sice zapálený Evropan, ale především hrdý Slovák, kterému nebude Brusel diktovat nesmysly. Díky tomu má na Slovensku euro, ale i dlouhodobě 40% podporu. Sobotka nikdy neřekl, že je mu Česko bližší než Brusel a že hodlá riskovat zlobu západních zemí jako Orbán. A proto má 15% preference. I když si pochvaluje Visegrád.
Pravolevý konflikt zaměstnavatelů a zaměstnanců se nevytrácí, jak si Sobotka myslí. To Sobotkovi zcela jasně a všem srozumitelně sdělil Středula, když varoval českého premiéra před tolerancí dvojích standardů potravin i dvojích standardů zacházení se zaměstnanci. Když ilustroval nepřijatelnou situaci, kterou česká vláda toleruje, na příkladu německé firmy, která vyhodila na dlažbu ty, jež využili svého práva a založili odbory. Josef Středula vzal hostování na sjezdu pozitivně – jako příležitost k náboru členů do odborů. Dobrá taktika.
Sociální demokracie ovšem nesmí bezradně lavírovat mezi podporou podnikatelů a podporou zaměstnanců. Mezi podporou výrobců a podporou spotřebitelů. To je to, co ji dělá nečitelnou. Liberalismus přetvořený v bezzásadovost. Sobotkově sociální demokracii bylo doteď jedno, existují-li soukromí exekutoři, terorizující její v dluhové pasti uvízlé voliče. Sobotkova sociální demokracie toleruje neexistenci zákona o lichvě, který by jasně definoval nejvyšší úrok při půjčování peněz. Sobotkova vláda toleruje praxi, ve které dlužník platí i stonásobek dlužné částky vymáhané s nemravnými poplatky exekutorů, právníků i soudů.
Nutný půlobrat vlevo
Ano, ČSSD se musí vrátit k tradičním cílovým skupinám a jejich očima nazírat společnost. Ne mezi šíbry a klienty advokáta Pokorného. Ne mezi klienty agentury Bison et Rose. Musí opět začít vidět svět očima chudých, očima „dolních deseti milionů“. Ne je vychovávat, ne je mentorovat, ne je peskovat a nutit jim něco, co nechtějí. Ne je nechat okrádat. Musí se vrátit ke spravedlnosti v režimech zdanění. K převažujícímu zdanění zisku, ne spotřeby. Nezdaňovat základní potraviny, ale bavoráky.
Nezdaňovat progresivně živnostníky, ale banky, velké firmy a mezinárodní řetězce. Zdaňovat milionové příjmy manažerů, ne desetitisícové příjmy dělníků. Zabránit unikání 300 miliard dividend do zahraničí. K tomu nevede progresivní zdanění každého, kdo má 35 tisíc čistého. K tomu vede zdanění poboček firem, které mají sídlo v daňových rájích. Vyloučení takových firem z veřejných zakázek. K tomu vede progresivní korporátní daň na laciné peníze – v bankách, leasingových společnostech, u firem provozujících nebankovní půjčky, u regionálních nebo síťových monopolů.
Ano, ČSSD se musí vrátit mezi lidi práce. ČSSD musí tvrdě požadovat zvyšování mezd i v soukromém sektoru. Nad rámec inflace. Musí ne omezit, ale zrušit agenturní zaměstnávání. Musí naslouchat odborům, respektovat je a nepodvádět je. Nehrát dvojí hru. Nepřipouštět gastarbeitery, tvrdě stíhat jejich zaměstnavatele. I drakonickými pokutami, odebíráním živnostenských oprávnění a likvidací firem. Nepřipouštět terorizování zaměstnanců, jako se tomu děje u pokladních v obchodních řetězcích a u jiných prekérních zaměstnání.
ČSSD musí bránit privatizaci veřejného prostoru a veřejných služeb. Ano.
Znamená to například nepřipustit skrytou privatizaci státem zřízených fakultních nemocnic tak, jak ji nastavili Hegerovi stratégové a nyní ji chce (i s gramatickými hrubkami návrhu, odkazující na Hegerovo autorství) legalizovat nový Sobotkův ministr zdravotnictví Ludvík. Ne, to není pouhé přejmenování fakultních nemocnic na univerzitní. To je změna zřizovatele. To je odstátnění. To je předstupeň zadlužení, u kterého si ministr zdravotnictví umyje ruce jako Pilát Pontský. To je přesypávání budoucích dluhů z kapsy ministerstva zdravotnictví do kapsy univerzit žijících z kapsy ministerstva školství. To je cesta odmítnutí odpovědnosti vlády.
Znamená to například nepřipustit skrytou privatizaci obcí zřízených nemocnic „propachtováním“ tak, jak ji chce provést sociálnědemokratický radní městské části Praha 1 u nemocnice Na Františku, aby radnice nemusela hradit vzrůstající režii tohoto zařízení.
Ano, ČSSD musí bránit pokusům zpoplatňovat zdravotnictví a školství. Například tím, že stát vykoupí autorská práva na učebnice a tisknout je bude v neziskovém režimu, tak aby vydržely nepočmárané a sloužily několika ročníkům studentů tak, jak učebnice sloužily za našeho mládí. Aby na studentech a jejich rodičích nevydělávali paraziti jako vydavatel Fraus. Aby všechny učebnice pro základní a střední školství postupně byly veřejně a nezpoplatněně k dispozici v elektronické podobě všem studentům jako OPEN DATA. Aby knihy, vyžadované učiteli a univerzitními pedagogy jako povinná četba, byly bez omezení k dispozici i v elektronické podobě ve všech knihovnách. Jde to. Jen se nebát a na místě ministryně školství mít osobu, která je kompetentní.
Ano, ČSSD se musí soustředit na obranu spotřebitelů. Musí zajistit, aby výrobci nepodváděli spotřebitele jinou kvalitou potravin ani předstíranou kvalitou dalšího zboží (nenositelnost „módní“ obuvi). Tvrdě trestat neschopnost státní kontroly a regulace, ale i neschopnost sociálním demokratem řízeného antimonopolního úřadu.
Ano, ČSSD by se měla podívat na zločinnost nečinnosti soukromých provozovatelů vodních rezervoárů, vodovodů a kanalizací nejen v Praze, na jejich nemravné zisky a nedostatečné investice. Omezit toto parazitní podnikání bez rizika. Omezit vývoz dividend do zahraničí. Vrátit ceny vody, energií, telekomunikací na nákladovou úroveň s regulovaným přiměřeným ziskem, případně přímo do státního vlastnictví. Ne že se bude muset zájemce o nízký telefonní tarif vystěhovat do Polska. Flagrantní arogance náměstka ministra Mládka nemohla dopadnout jinak než jeho dovoláním, a pokud k němu nedošlo okamžitě, tak odvoláním ministra. Mohlo ale proběhnout ještě dramatičtěji – předseda vlády mohl reagovat rychleji, daleko ostřeji a hlasitěji.
Zahraniční vlastníci vodovodů nejsou přínosem. Zahraniční vlastníci telekomunikačních sítí nejsou přínosem. Nepřidávají ke službám žádné know-how, žádnou firemní přidanou hodnotu. Prostě kdysi investovali a od té doby jen kasírují kartelový nebo regionálně monopolní zisk za zkorumpovaného přihlížení státních úředníků a nečinnosti regulátora.
Export dividend do zahraničí tvoří skoro 9 % HDP: A to je ostudné. Nejsme kolonie.
To všechno jsou chyby, které možno s klidem připsat Bohuslavu Sobotkovi jako předsedovi strany, respektive sociální demokracii jako straně takové. Nikdy neměla bez protestů a bez pokusů o nápravu tristní stav mnoha sfér veřejného zájmu připustit. Nikdy neměla vyměnit loajalitu k voličům za loajalitu k ministrům. Strana není vláda. Role předsedy strany není rolí zastíratele rozporů ve vládě ani role předsedy vlády. Voliči ani řada členů či příznivců neodpouštějí straně beztvářnost.
Jeden předseda, jedna strana, jeden hlas
Sobotka vyčítá některým sociálním demokratům, že nechtějí „mluvit jedním hlasem“ – tím jeho hlasem. Ale ono je to těžké. Ne vždy jsou Sobotkovy názory, říkané ze Strakovy akademie, použitelné v praxi v regionech. Já vidím jiný problém. Kabinetní politiku. Neodpovědnost voličům jindy než u voleb. Neschopnost se tázat a následně obhajovat názory svých voličů veřejně – třeba i proti názoru předsedy strany. Většině politiků sociální demokracie možno připsat i další hřích.
Stydí se jít mezi lidi. Stydí se s nimi sdílet jejich chudobu, aby pochopili jejich problémy. Stydí se obhajovat veřejně politiku své strany. Stydí se s lidmi o té politice mluvit, diskutovat, vysvětlovat, přesvědčovat, hovořit do mikrofonu, bojí se hovořit do médií. Nevyhledávají takové příležitosti, nevytvářejí je. Stydí se čelit tekutému hněvu davu, protože podvědomě vědí, že ti lidé mají pravdu a oni neudělali všechno, co udělat mohli a měli. Lidé se bojí o svou bezpečnost. Bojí se o důchody, o zdravotní péči, bojí se migrace. Už velmi dlouho jsem neviděl politiky sociální demokracie, kteří by vyjeli mezi stávkující nebo kteří by dokonce stáli v čele demonstrace proti něčí bezcharakterní politice – například při potupné a asociální privatizaci sídliště podnikových bytů v Písnici v Praze, kterou Sobotkova vláda přes protesty občanů dopustila, stejně jako dopustila privatizaci bytů OKD. Měli to být poslanci sociální demokracie, kteří by stáli v první řadě protestu občanů Písnice před Strakovou akademií. Měli tam být. Nebyli tam.
Requiescat in pace
Sobotka pochopil realitu už před sjezdem. Přečetl si průzkumy. Nerozhodl se prorazit hlavou zeď a stavět unisexové záchody. Nerozhodl se pro multikulti homofilní řešení menšinových témat. Jak tvrdí sám, obrátil razantně doleva. Ve skutečnosti se vrátil chtě nechtě po tři roky trvajícím reformistickém experimentu a hledání mladých nadšenců k tradičním tématům i tradičním voličům. Možná mu to uvěří. Vříská prozatím jen pražská kavárna, Patočka, Idealisté a Dienstbier. Smutná je Anna Šabatová a pár militantních feministek. Důvod ke kritice mají „obskurní spolky“ a Zelení, klimatická změna se neřešila vůbec a lidská práva zmínil Chvojka dvěma větami... Možnost rozdávat balenou vodu uprchlíkům a možnost adopcí dětí homosexuálními páry jsou pro tyto marginální ukřičence měřítka demokracie, zejména té sociální. Pro sociální demokracii po právě proběhlém sjezdu ne. A to je dobrá zpráva.
Sjezd sociální demokracie proběhl bez rozsáhlé diskuse. Tváří v tvář dohodnuté a zvolené realitě nebylo o čem mluvit. Rozhádané strany prý lidé nevolí, bylo heslo sjezdu. Pár řadových delegátů si postěžovalo, jinak hovořili pouze místopředsedové, kandidáti na místopředsedy, sem tam někteří ministři, hejtmani a pouze nemnozí poslanci. V kuloárech o politice hovořili pouze mladí, ve frontě na chlebíček se probíraly obecné komunální drby. Sjezd nepolemizoval o dlouhodobém programu. Sjezd nepolemizoval ani o tématech parlamentních voleb. Sjezd se nezamyslel ani nad matematickými možnostmi sestavení většinové vlády po volbách poté, co se ČSSD vymezila proti Babišovi. Sjezd nepolemizoval ani nad varovnými slovy, která pronášeli předseda ČMKOS Středula či Jan Keller.
Novináři byli svědky velmi tichého, spořádaného sjezdu. Sami až na výjimky v ohrádce pro ně určené. Seděli a nikam neodcházeli. Kromě Haška, Tejce, Zimoly, Dienstbiera a dalších pár poražených nezapřádali většinou kuloární rozhovory s nikým. Protože nebylo s kým a nebylo o čem. Kuloáry byly tiché. Dokonce ani skoro nikdo nevysedával v baru.
Strana není jednotná, i když vypadá jako jednotná. Strana nehovoří jedním hlasem, strana nehovoří. Strana bude tweetovat. A to je ta největší tragédie sociálnědemokratické levice, která jako ty ovce čeká na tušenou, předem ohlášenou smrt z rukou voličů poslanců příštího parlamentu.
Jsem optimista. Věřím, že se sociální demokraté proberou ještě před kampaní do parlamentních voleb. Že je jejich voliči donutí, aby se probrali. A že je nakonec přes všechna protivenství zvolí. 10–13 % pro ČSSD a 9–11 % pro komunisty by byla špatná zpráva pro celou zemi.
Další hodnocení sjezdu ČSSD:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Štěpán Kotrba
