Ve své analýze o vznikající velké koalici v Německu uvádíte, ze SPD riskuje svoji existenci. A to proto, že se funkcionáři bojí o svá teplá místečka a podařilo se jim přesvědčit členy, aby se vstupem do koalice souhlasili. Přitom už v té minulé koalici se sociální demokraté tak trochu ztratili, respektive poztráceli své voliče. Píšete, že SPD tím ztrácí šanci na obrodu. Proč? Je to tím, že opravdová obroda je možná pouze z opozice?
Německá sociální demokracie se musí jasně distancovat od CDU; mocensko-politicky, ale hlavně programově. Angela Merkelová dosud vždy obsadila všechna „levá“ politická témata, která v německé společnosti ještě zbývala; naposledy to bylo zrovnoprávnění sňatků homosexuálů s klasickou rodinou. Proto měla jít SPD do opozice. Tím spíše, že teď již nejde o pouhou obrodu, nýbrž o přežití.
Skutečně pomoci může pouze ideová radikalizace SPD. Chtějí-li němečtí sociální demokraté zachránit svou stranu, musejí se programově posunout směrem k postkomunistické „Die Linke“. Uměl bych si dokonce představit i sjednocení obou stran. To není tak nemožné, jak se na první pohled zdá. Jednak proto, že v nové velké koalici budou volební preference SPD v nejlepším případě stagnovat. Ale daleko důležitější je to, že radikalizaci levicových sil si budou vynucovat hospodářská fakta. Již teď je německá společnost rozdělená na malou skupinu (asi dvacet procent obyvatel) bohatých a superbohatých a reálně stagnující, respektive chudnoucí zbytek. Všechno nasvědčuje tomu, že se význam tohoto klasického levicového tématu bude rychle zvyšovat.
Je teď ve velice obdobné situaci česká ČSSD, a pokud půjde do vlády, také riskuje svoji další existenci?
Ano. Andrej Babiš má také schopnost ideově vykostit své koaliční partnery. Jeho strana a osobnost byly dosud prostě příliš dominantní. Ale nejsilnější ohrožení ČSSD je stejně jako v případě německé SPD to, čemu říkám „nová sociální otázka“. Ta je nastolena ze dvou důvodů. Jednak je to globálně končící éra ekonomického růstu a (velmi rychle a s dramatickými důsledky pro počet pracovních míst) postupující robotizace výroby. U nás, ale i v ostatních středoevropských zemích je dnes nedostatek pracovních sil a ten podnikatelé vyrovnávají automatizací. Firmám to umožní udržet si podíly na trhu. Ale u toho nezůstane. Dnes mají čeští výrobci dost kapitálu na to, aby mohli investovat do robotizace, a udělají to tím spíše, že cena lidské práce roste. Automatizace výroby bude mít důsledky zejména pro málo anebo průměrně kvalifikované zaměstnance. A ten, kdo utrpí sociální sestup, nebo dokonce ztratí práci, bude mít pořád ještě volební hlas. Mluvíme prostě o politické ekonomii. Tento proces bude probíhat ve všech rozvinutých zemích. Pro levici je to zároveň šance i hrozba. Já se o toto téma již dlouho zajímám a zjišťuji, že o těchto otázkách nepřemýšlí nikdo v podnikatelských kruzích, v politických stranách, ale ani v odborech. Také v sociálních vědách nevidím nikoho, kdo by tento problém pochopil a uchopil. Až na pár výjimek sociální věda uvízla v bažině postmodernistických teoriií. A přitom robotizace a konec ekonomického růstu nevyžadují nic menšího než radikální změnu myšlení o smyslu a formách hospodaření. To je daleko akutnější otázka než třeba „klimatická změna“. Když se jí nebudeme okamžitě věnovat, nejpozději střednědobě hrozí dramatické celospolečenské otřesy.
„Hledáme-li hlavní důvod toho, proč Angela Merkelová tak dlouho vládne, je to dlouhodobý programový posun CDU z pravého středu do vakua tematické libovolnosti. Tomu, aby se udržela u moci, obětovala kancléřka nezaměnitelnost své strany. Z konzervativní Křesťansko-demokratické unie udělala kočkopsa, který přátelsky vrtí ocáskem úplně na každého,“ napsal jste také ve výše zmíněné analýze. Bude tento pejskokočičkový posun problémem pro CDU do budoucnosti, anebo je tato rozkročenost a rozplizlost politických stran trendem dnešní doby?
Ano, programová rozplizlost stran je trendem dneška. Západní civilizační model se projevil jako velmi úspěšný a se zánikem komunismu ztratil i svou, byť i jen teoretickou alternativu. Jeho sebezničující úspěšnost vedla ke dvěma důsledkům:
1. Ekonomizaci života celé společnosti. Stručně řečeno, vše ve společnosti je podřízeno potřebám eficientní výroby. I politika zaujímá vůči potřebám hospodářství služební pozici. Výkonnost takto nastaveného tržního modelu vede k tomu, že v rozvinutých společnostech již není hlavní problém hospodaření nedostatek, nýbrž nadbytek. Nadbytek znamená stagnující poptávku. Tím spíše, že rostoucí bohatství společnosti je jen velmi nerovnoměrně rozdělováno. Pozor. Nemluvím o „spravedlivém“, ale o (pro fungování systému) potřebném rozdělování bohatství.
2. Společnosti blahobytu hloupnou a ztrácejí pud sebezáchovy. Opakovaně upozorňuji na to, že intelektuální vrstvy těchto společností jsou stále méně schopné plnit svoje úlohy. Právě ti, kteří by měli bdít nad upevňováním západních hodnot, je zrazují a stavějí je na stejnou úroveň s hodnotami barbarských kultur. Ve společnosti je oslabována odhodlanost prosadit se proti svým nepřátelům. Intelektuální vrstvy navíc nejsou schopné řešit (a možná ani rozpoznat) opravdu závažné problémy. Jejich mozky melou naprázdno a produkují nesmysly ve jménu utopických představ o jakési globální dobrovládě.
Politické strany jsou dnes převážně zájmová seskupení, která odlišuje jejich podíl na moci, ale ne to, k čemu ji chtějí použít. Vzniká tak dojem, že politici
– chtějí moc získat a udržet pouze pro ni samotnou,
– že politické strany chod společnosti spíše ruší, než usnadňují a
– že nejsou nezbytně potřebné pro to, aby stát fungoval.
Začátkem března hlasovali Švýcaři o úplném zrušení poplatků za veřejnoprávní média. Kritici z hnutí No Billag poukazovali na příliš vysoké náklady a ideologičnost švýcarských médií. Švýcarští voliči sice tento návrh odmítli, přesto podle vás veřejnoprávní média vyhrála jen napůl. „Po referendu již nepřipadá v úvahu, že se příjmy veřejnoprávních médií víceméně automaticky navyšují. Začíná éra úspornosti, koncesionářský poplatek bude snížen. Úspornost automaticky zlepší kvalitu, protože zúží prostor pro ideologické pošetilosti ve jménu vlády dobra,“ napsal jste k tomu s tím, že lidé už nechtějí platit za vymývání mozků. „Hlasování ve Švýcarsku je dosud nejviditelnějším projevem toho, že se všude většinová společnost bouří proti misionářskému zápalu kasty majitelů pravdy,“ dodáváte. I u nás se vede podobná debata. Ale také přichází protireakce – viz vystoupení umělců při udílení Českých lvů, demonstrace na podporu České televize, údajně hrozí ohrožení její nezávislosti. Jak komentujete tento vývoj?
Na Twitteru jsem již upozornil na prazvláštní politickou angažovanost mnoha umělců. V loňských parlamentních volbách se jen velmi málo filmových umělců jasně postavilo za nějakou politickou stranu. Ale velmi mnoho z nich dnes bojuje za „záchranu demokracie“, za což zřejmě považují to, aby v hospodaření České televize zůstalo vše při starém. Jelikož není příliš složité rozpoznat jejich skutečné motivy, je cena tohoto kuriózního pojetí politické angažovanosti spíše pochybná. Sporná je ale i účinnost tohoto jejich snažení. Dnes je přece pro každého realisticky myslícího pozorovatele nepochybné, že výlučná pozice veřejnoprávních médií již není udržitelná. Vývojový trend, a to nejenom u nás, jde směrem pryč od jejich nekritizovatelnosti, nekontrolovatelnosti a nedotknutelnosti. Oficiálně to sice nikdo z médií nepotvrdí, ale vezměte jed na to, že si interně dělají velké starosti o svou budoucnost. Stručně řečeno, ti, kteří chtějí zachovat dosavadní stav ve veřejnoprávních médiích, jsou v defenzivě, a ti, kteří ho chtějí změnit, v ofenzivě. To se sice nijak dramaticky neprojeví v řádu týdnů, ale nepochybně v řádů měsíců.
Psali jsme:
Italové ve volbách podle europoslance Zahradila vzkázali Evropě a světu, co si myslí o současné podobě EU. „Pane Junckere, Macrone, proberte se! Vaše představy o EU už nefungují,“ konstatoval. Proberou se však uvedení politici? Je něco takového reálné? Jaký bude mít výsledek italských voleb vliv na Evropu? A co se bude dít v Itálii?
Ten, kdo se domnívá, že Macron a Juncker jsou snílci, je na velkém omylu. Oba pánové totiž myslí a jednají velmi realisticky, pragmaticky a místy cynicky. Jean-Claude Juncker potřebuje za každou cenu další centralizaci EU,k tomu, aby si udržel svou vlastní moc a šanci na vznik Spojených států evropských. A prezident Macron „sní“ ještě mnohem méně. Nezbytně potřebuje evropského ministra financí, Evropský měnový fond a všechno, co s tím souvisí. Proč? Protože chce hluboce hrábnout do peněženky bohatších členů eurozóny.
To, že nám naše média Macronovo proevropanství prodávají jako idealismus, je pouze pokus nás manipulovat a posvětit Macronův třeskutý realismus. Jediné, o co mu jde, jsou peníze německých, nizozemských a dalších daňových poplatníků, aby zachránil svou La France, která je ve skutečnosti „nemocný muž“ Evropy. A tak nemůže být o „probrání ze sna“ ani řeči. Juncker ani Macron ve svém úsilí nepřestanou kvůli tak (z jejich hlediska) podružné skutečnosti, že Italové hlasovali proti evropské integraci. Naopak, budou se snažit uskutečnit svoje cíle doslova za každou cenu.
V Itálii samotné se bude politicky dít, to co se tam dělo vždycky. Italové budou žít svou jedinečnou, v poslední době lehce začerněnou, ale pořád ještě nejlíbeznější formu západní dekadence. Pravda, s jednou důležitou výjimkou, italského finančnictví. Italská vládnoucí třída dosud financovala své „dolce far niente“ (sladkou nečinnost) vydáváním dluhopisů, které vesele nakupovaly italské banky. Vláda tak nemusela spořit a udržovala dobrou náladu svých občanů. Záda měl Řím krytá díky Evropské centrální bance řízené také Italem. Ale již před volbami se italských dluhopisů zbavovaly jak tamější banky, tak i mezinárodní investoři. To znamená, že další financování rozhazovačné politiky římské vlády již nepůjde přes italské banky, nýbrž bude muset (jestli vůbec) probíhat přímější cestou. Němcům tedy budou chtít do peněženek nepokrytě hrábnout nejenom Francouzi, ale také Italové. A když dojde na lámání chleba, Merkelová podrží raději Macrona. Proto bychom se měli připravit na překvapení v souvislosti s Itálií a eurozónou.
V Česku sílí euroskeptické nálady, čím dál více lidí nevěří v Evropskou unii. Ve Sněmovně však má vzniknout iniciativa, která si dává za cíl zlepšit povědomí Čechů o Evropské unii. S návrhem vytvořit nadstranický klub, který se bude zabývat evropskou agendou, přišla místopředsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. „Chybějí tu hlasy, které o Unii mluví pravdivě a nedemagogicky,“ objasnila. Co tomuto záměru říkáte? Má šanci změnit postoj Čechů k Unii?
Paní Pekarová Adamová má velmi speciální smysl pro humor. Právě sama TOP 09 je přece baštou EU-dogmatiků. To, že se její strana s odřenými zády dostala do Sněmovny, se stalo jenom proto, že TOP 09 je poslední českou politickou stranou, která obsluhuje v pražské kotlině sídlící a (jak volební výsledky ukázaly) postupně vymírající kmen nevyléčitelných euromilců. To je bod jedna. A bod dvě. Na rozdíl od příjmové a zájmové bubliny v pražské Sněmovní ulici žijí normální Češi v syrové realitě. Rozdíl mezi vzdělancem a normálním člověkem je většinou v tom, že vzdělanec věří ve své ideály a obyčejný člověk má životem ověřené zkušenosti. Takže agitky paní Pekarové Adamové účinné nebudou. Ale za to přibude nějaká další organizace s pár dobře zaplacenými pozicemi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
