Angela Merkelová je 15 let ve funkci německé kancléřky. Český internet tento týden přetékal oslavnými komentáři o ženě, která je v Evropě „nenahraditelná“, která „prokázala odvahu“ a která včas pochopila, že „zelená ekonomika je nezvratná nutnost a už nejde vrátit“. Co říci k takovým vývodům? A co byste k výročí Merkelové sdělil vy? Co vidíte za fascinací českých liberálů německou kancléřkou?
Patnáct let v nejvyšší funkci začíná pomalu vypadat jako vláda jedné strany a kult osobnosti do smrti nebo alespoň do důchodu, jak jsme je znali z různých diktatur. Jako zapřisáhlý feminista, s vědomím, že ženy dokážou do politiky vnášet úklid, rozvážnost a pragmatismus, jsem býval kdysi velkým fandou vládnoucích žen a přál jsem si jich vidět v nejvyšších funkcích co nejvíc. Jenže to bylo v dobách Thatcherové v Británii, Meirové v Izraeli, Ghándíové v Indii, Bhuttové v Pákistánu a taky ještě Bandaranaikové na Srí Lance, na tu se v kontextu mocných žen hodně zapomíná. Takže jsem zpočátku fandil i Merkelové. Ostatně vybral ji jako svou nástupkyni sám veliký Kohl, o jehož oddanosti demokracii, svobodě a kontinuitě západní civilizace se nepochybovalo, byl ještě z té staré, konzervativní linie nastavené po válce Adenaurem.
Teda fandil jsem jí – nebo mě na ní přinejmenším nezaujalo nic obzvlášť negativního – než otevřela hranice milionovému, nekontrolovanému přílivu afro-islámské imigrace sestávající převážně z mužů ve vojenském věku a obsahující prokazatelné prvky džihádu. Projevila jednak diktátorské sklony tím, že obešla parlament, jejž podle ústavy v takovém rozhodnutí měla předem konzultovat, jednak bezohlednost vůči občanům nejen německým, ale i ostatním evropským. Že ji i přesto německé politické struktury ponechaly tak dlouho ve funkci, možná svědčí o oživení tradiční německé mentality poslušnosti k vůdci, v tomto případě vůdkyni, ať už dělá cokoli. Z hlediska přežití Evropy jako demokratické civilizace bude možná jednou posuzována jako jeden z jejích hlavních hrobařů. Neřešitelnou záhadou asi zůstane, co Kohla posedlo předat tak důležitou mocenskou pozici osobě, jejíž socialistickou svazáckou minulost musel znát a jejíchž diktátorských sklonů si měl zavčas všimnout. Druhou neřešitelnou záhadou je, co na ní čeští liberálové shledávají liberálního.
Podobně se česká média rozplývají nad jmény, která oznamuje Joe Biden do své nastávající administrativy. A nad slovy, že „Amerika znovu bude vůdcem světa“. Jak zhodnotit obé, případně obecněji Bidenovu úterní tiskovou konferenci? A propos, může být Amerika zase „lídrem světa“? A bylo by to dobře?
I když se zdá vysoce pravděpodobné, že Biden prezidentem bude, zkusme si ještě jednou zopakovat, že jím není, dokud jej tak neoznačí sbor volitelů a kongres. A dokud takto prezidentem není, nemá co sestavovat nastávající administrativu. Taktéž si zkusme opakovat, že se stále hromadí důkazy o masivních podvodech ve volebním procesu. Tento týden začínají veřejná slyšení ve státních legislativách (Senát a Kongres) v Pennsylvánii, Arizoně a Michiganu. Prošetřují, zda „všechny legální hlasy byly sečteny a všechny nelegální hlasy byly vyřazeny“. Vystupují v nich svědci přísahající, že zaznamenali volební podvody. Předkládají se potvrzující videozáznamy, fotografie a dokumentace.
Ale dejme tomu, že to na Bidenově vítězství nic nezmění, tak se podívejme na tu jeho administrativu. Nestalo se to nejhorší, co očekávali pesimisté: Není to klika ultralevicových radikálů, jací stáli za Sandersem, jsou to vesměs ostřílení veteráni z administrativy Obamovy a z elitních univerzit. Nebude to tedy zjevně „převrat jedné strany“, ani „konec svobodných voleb“. Bude to jen návrat k „obamismu“. Čili pokračování jeho proslulé „fundamentální transformace“, čili levicové radikalizace strany demokratické a zneschopnění strany republikánské pomocí levicí ovládnutých médií, školství a korporací. Co to udělá s domácí politikou, je problém pro Američany. Bude to administrativa „zdvořilých a spořádaných pečovatelů o úpadek Ameriky“, zatweetoval si republikánský senátor Marco Rubio.
Co to udělá se světem, se týká všech. V kontextu mezinárodním to bude politika „předvídatelná“, ujišťuje Biden. Stačí si vzpomenout, jak za Obamy vypadala. Šest válek, destabilizace několika do té doby klidných muslimských států uvedených v permanentní chaos, vznik ISIS, ústupky Íránu, podpora Palestinců, podrazy na Izrael, kamarádství s Erdoganem, sbližování s Čínou. Nic z toho nepřispívá k bezpečí Evropy.
Na co budeme muset zaostřit pozornost, jsou Bidenovy sílící sympatie k plánu, který si získává v Demokratické straně podporu a říká si „Great Reset“. Jeho hlavním americkým proponentem je Al Gore, jeho celosvětovým fandou je davoské Světové ekonomické fórum, jeho hlavním autorem je jeho předseda Klaus Schwab. Podporují jej velké nadnárodní korporace, řada velkopodnikatelů a finančníků, světových politiků a levicových hnutí. Vysvětleno velmi stručně, slovy televize FOX Business, je to hnutí usilující o „kompletní reset globální ekonomiky, který by zničil současný kapitalistický systém a nahradil jej progresivními a moderně socialistickými systémy, se zvláštním důrazem na eko-socialistické politické programy jako Green New Deal, vládami poskytované základní mzdy, masivní zvyšování daní, zrušení akcionářského kapitálu“. Nedávným prohlášením Klause Schwaba se projektu „musí účastnit každá země od USA po Čínu, a každé průmyslové odvětví, od ropy a plynu po technologie se musí transformovat“. FOX Business ten plán označuje za „největší ohrožení kapitalismu a individuálních práv od pádu Sovětského svazu“.
Benjamin Netanjahu se sešel se saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem. Spekuluje se, že Izrael předpokládá ochlazení vztahů se Spojenými státy po nástupu Bidena. Je to správný předpoklad? A uráží vás osobně představa, že kvůli nebezpečí z Íránu se židovský stát v blízké budoucnosti blíže propojí se Saúdskou Arábií, která se považuje za ochránkyni islámu? A jak vnímáte snahu prince Muhammada bin Salmána o přechod Saúdské Arábie k ekonomice „bez ropy“? Má šanci na úspěch?
V dějinách židovského přežívání Tvůrce vesmíru, Hospodin, Prozřetelnost či historická Nevyhnutelnost (říkejte tomu, jak chcete) působí často záhadně a občas mění náladu nepřátel. Dělá to tak, že v dobách největšího útlaku pod vládou jednoho nepřítele zmírní nenávist jiného nepřítele a udělá z něho spojence. Tak se třeba někdy z perzekuce křesťanské Židů ujaly země islámské, jindy naopak. Ve středověku Židé prchali z křesťanských zemí do islámských. V posledním století zase z islámských do křesťanských. Izrael si o saúdské lásce nedělá iluze. Ví, že se nemůže na nikoho spolehnout trvale, nýbrž jen tehdy, je-li mu k něčemu užitečný. Dnes je zjevně užitečný Saúdům, kteří mají větší strach z Íránu, a asi taky cítí, že na americkou ochranu a spojenectví Západu nemohou spoléhat navždy.
Ochlazení vztahů s Bidenem předpokládá Izrael správně. Bude to opět jako za Obamy. A saúdská „ekonomie bez ropy“? Princ Muhammad nepochybně vnímá, že doba ropy se eko-politikou chýlí ke konci a nic jiného mu nezbývá. A chce svou zemi uchránit slavného citátu jednoho svého přechůdce: „Můj táta jezdil na velbloudu. Já mercedesem. Můj syn lítá letadlem. Můj vnuk bude jezdit na velbloudu.“ Možná nás za pár let nepřekvapí, když Saúdové budou vyrábět izraelskou elektroniku.
Emmanuel Macron se rozčiluje nad americkými médii. Ta po jeho snaze zkrotit francouzský islám, ke které vy přistupujete se skepsí, psala, že Francie je rasistická země. Jiný komentář tvrdí, že Macron zaujal obvyklou taktiku francouzských prezidentů – přiklonit se doprava. Čím to, že „liberální princ“ Emmanuel najednou čelí takovým titulkům? A když přehlédnete francouzskou politickou scénu a možné protikandidáty při obhajobě mandátu, má Macron šanci? Uvěří lidé jeho pozici „krotitele islámu“?
Americká média (a v tomto případě i britská) jsou už dlouho cáklá neomarxistickou politickou korektností a navíc Američané (i Angličané) nefandí Francii v ničem, naopak se škodolibě radují, když se dostane do maléru. Francie už je v maléru delší dobu, tak už by si na něj měla zvykat jako na normál, přála by si americká média. Za Bidenova prezidentství se americká média ještě víc zpovykají proti čemukoli a komukoli, kdo by se odvážil bránit tu zvrhlou rasistickou západní civilizaci. Další důvod nedoufat, že Amerika se postará o evropskou bezpečnost. Prezident Macron se ale možná probudil ke zjištění něčeho, co si mohl načíst v islámských dějinách. Islám se radikalizuje, když se mu ustupuje, a pacifikuje, když dostane pár facek. Co s tímto probuzením Macron udělá a zda v tom bude věrohodný, budeme jistě sledovat se zvědavostí a napětím.
Někteří občané jsou zneklidněni návrhy, aby vakcinace proti koronaviru SARS CoV-2 byla „nepovinně povinná“ – nikdo vám to nutit nebude, ale na základě jakéhosi „vakcinačního pasu“ se snáze dostanete za hranice či nebudete muset nosit roušku. Padla přirovnání o výjezdních doložkách za komunistů. Je takové zneklidnění na místě?
Zneklidnění jakéhokoli druhu nad jakýmkoli nepovinně povinným opatřením je na místě. Na druhé straně asi je logické připustit zneklidnění na straně lidí, krajů či zemí obávajících se z pokračujícího importu nákazy odjinud. Takže budeme i tak pořád vystaveni svobodnému rozhodování: Bez vakcíny zůstat doma a cestovat po své vlasti s náhubkem nebo jezdit kam se nám zlíbí s vakcínou. Důležitější otázka ale je, zda je ta vakcína opravdu účinná, a zda nemá nežádoucí následky. Takže dokud se nepotvrdí obé, víc nás asi bude před vakcínou váhat.
A co vás za poslední dva týdny pobavilo?
Papež. Přesně řečeno pozornější výklad jeho nedávné encykliky Fratelli Tutti čili „všichni jsme bratři“. Obecně se zatím vykládala jako sluníčkářský vítačský pamflet, s pasážemi jako: „Jsme povinni ctít právo všech jednotlivců a nalézt místo, které splňuje jejich základní potřeby a kde mohou nalézt osobní naplnění. Naše odpověď na jejich příchod by měla být shrnuta do čtyř slov: vítat, chránit, pomáhat a integrovat.“
A taky:„Imigranti, jestli se jim pomůže integrovat, jsou požehnáním, zdrojem obohacení a novým darem povzbuzujícím společnost k růstu.“ Na to mu taky skočil Biden a jako věrný katolík se mu pochlubil, že už chystá zastavit stavbu mexické zdi, zrušit záchytná migrantská centra a legalizovat právo pobytu nelegálním migrantům.
Jenže dáte-li se do pozornějšího čtení, vyskočí na vás ta papežova kritická podmínka „integrace“. Čili chvála ne jakékoli migrace, nýbrž té, která se integruje. A jde to dál. On příjemcům imigrace klade na srdce taky toto: „Lidé by neměli opouštět své tradice, a tak ztrácet nejen svou duchovní identitu, ale také svou morální integritu, a nakonec i svou intelektuální, ekonomickou a politickou nezávislost.“ Napomíná lidi (a kolik takových my známe), kteří „znevažují vlastní kulturní identitu“. Varuje, že „není horší forma odcizení než pocit vykořenění, nepříslušnosti k nikomu“ (a kolik my známe i takových). A korunuje to tímto: „Ty různé kultury, které kvetly po staletí, je nutné zachovat, jinak se náš svět zbídačí.“ Ale pravou pecku tomu dává tímto: „Zamezit migraci, není-li nutná, pomocí jiným zemím k důstojnému životu a integrálnímu rozvoji jejich občanů.“ Prozřel a něco se v něm náhle změnilo jako v Macronovi? Nebo to vždycky takto myslel a jen jsme si ho sluníčkářsky vykládali? Nebo si ze svých katolíků včetně Bidena utahuje?
Kurasovu novou knihu najdete zde
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
