Při příležitosti oslav 20 let členství ČR v NATO měli v Praze občané možnost slyšet každou čtvrthodinu i speciální připomínkové hlášení, které upozorňovalo výročí vstupu do Aliance. „Byl to jeden z klíčových kroků, kterým jsme potvrdili naše směřování na Západ a posílili svou obranyschopnost. Jako zástupce vedení města bych si tímto s vámi rád připomenul tento významný den,“ znělo také v úterý z amplionů v pražském metru. Poslouchal jste speciální připomínkové hlášení? A jak berete vyjádření, že náš vstup do NATO byl jedním z klíčových kroků, kterým jsme posílili svou obranyschopnost?
Pokud jde o samotné hlášení, na těch slovech jsou důležité dvě skutečnosti. Za prvé, že primitivní politická výchova nám proniká pod kůži všemi možnými prostředky. Magistrát se rozhodl nezanedbat žádnou příležitost k tomu, aby nás osvítil. Dělá to způsobem sobě vlastním, a ve svobodné zemi má každý právo se zesměšnit. Za druhé, a to je důležitější, Piráti se ukazují jako přímí dědici Bursíkových Zelených. Svědčí o tom radikální pravicová orientace od vyvěšování tibetské vlajky až po zvláštnosti v podobě vyostřeného zahraničněpolitického postoje, který jako by nepatřil vůbec do jejich agendy. Je to ale dobře: lidé lépe vidí, jaký je obsah volebního balíčku „Piráti – česká verze“. Ideové dědictví je tu zřejmé a pravděpodobně i budoucnost Pirátů bude podobná jako u Bursíkových Zelených.
Když pomineme vlaječky na tramvajích a ukázky vojenské techniky. Co vás na oslavách nejvíc zaujalo?
Jestli něco bylo skutečně zajímavé, tak to, že oslavy, myšleno Aliance jako celku, byly velice střídmé. To, co se odehrává v zemích Visegrádu, je relativně druhořadé. Když se podíváme na samotný Brusel nebo do Washingtonu, nabízí se otázka, kde jsou ony bombastické summity jako u příležitosti 50. výročí? Tehdy se slavilo mohutně, byla přijata nová strategie i noví členové. Tentokrát ne. Jsou cítit velké rozpaky a obavy z toho, co by z případných velkých oslav udělal a řekl Donald Trump. Jeho výroky směrem k Alianci o tom, že je zbytečná, a kritika nízkých výdajů jsou pro celou řadu evropských politiků, kteří spojili svou kariéru s NATO, těžko stravitelné teze. Rozhodně byly oslavy 70. výročí skromnější, než nabízela příležitost.
Vicepremiér Jan Hamáček na úterní oslavě, která se konala na Pražském hradě, zhodnotil, že naše země neměla nikdy tak silné bezpečnostní garance, jako když jsme v NATO, a že jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. A uvedl i toto: „Jsme aktivní spojenec, který svým partnerům neváhá pomoci, a podílí se tak na rozvoji kolektivní obrany Aliance podle vzoru ‚jeden za všechny, všichni za jednoho‘.“ Jak vnímáte vy naše bezpečnostní garance a jak je to se vzorem „jeden za všechny, všichni za jednoho“?
Ti, kteří chápou NATO jako mušketýrskou organizaci, by si někdy měli přečíst Washingtonskou smlouvu o Severoatlantické alianci. Ta se předpokládá, že v případě napadení nějakého členského státu Aliance ostatní členové zahájí konzultace o tom, co dělat. Není automatismus, podle kterého by byly Spojené státy povinny přijít na pomoc Praze nebo Bratislavě, když se tu objeví na koni kozáci. Žádný samočinný mechanismus tu není! Válku Spojených států vůči jinému státu nevyhlašuje bruselská centrála NATO, ale, což je dáno ústavou, Kongres USA. Francie za prezidenta De Gaulla vystoupila z vojenské části NATO právě proto, že jediná rozumná odpověď na otázku, jestli Američané přijdou na pomoc napadené Francii, zní: „Nevím.“ Nevím! Nevíme, jak se Američané rozhodnou, až si vyhodnotí klady a zápory obrany nějakého mrňavého státu ve střední Evropě. Představy o mušketýrské čestnosti a solidaritě v mezinárodní politice jsou naivní. Takto svět bohužel nefunguje.
A tvrzení, že jsme na tom dnes lépe, než kdybychom nebyli členy NATO? Jsme opravdu v bezpečnější pozici než například Rakousko a Finsko, které nejsou členy Severoatlantické aliance? Je Švédsko více ohrožené než my? Není. Vstup do NATO byla ideologická záležitost, nebyla možná žádná věcná diskuse o alternativách zabezpečení českých a slovenských národních zájmů. Proto jsme členy Severoatlantické aliance. Ale tvrdit, že jsme se stali bezpečnější zemí? To by musel někdo dokázat, že je bezpečnější být cílem ruských raket než nebýt cílem ruských raket.
Konferenci na Pražském hradě zahajovala někdejší americká ministryně zahraničí a velvyslankyně USA při OSN Madeleine Albrightová, která upozornila, že v řadě zemí NATO sílí nacionalismus a někde jsou přijímány zákony k oslabení opozice nebo médií. Někteří představitelé podle ní říkají, že před svobodou mají přednost jiné priority. Albrightová vyzvala k vystoupení proti těmto tendencím. „Nemůžeme pomáhat (ruskému prezidentovi Vladimiru) Putinovi, který se snaží Alianci rozdělit a podkopat naši demokracii. Musíme být demokraciemi stoprocentně, nejen slovy, ale i činy,“ řekla. Pomáhají někteří v Alianci Putinovi?
Především by si paní Albrightová měla uvědomit, že nacionalismus roste hlavně ve Spojených státech. Co je America First!, politika, kterou prosazuje Donald Trump? Ti ostatní tzv. nacionalisti v Evropě pouze jedou na stejné vlně. Navíc proč by Vladimír Putin potřeboval rozloženou Evropu? Potřebuje Evropu jako partnera. Když bude spolehlivým partnerem EU a NATO, bude spokojený. Rusko je od roku 1994 členem Partnerství pro mír, což je přidružená organizace NATO. Pak se ale Aliance začala roztahovat směrem na východ a vysílat vojáky na mise, které nemají nic společného s obranou členských států Aliance. Copak Libye napadla někoho z NATO? Chaos je to poslední, co dnes Rusko potřebuje. Rusko potřebuje deset let klidu na rozjetí konkurenceschopné ekonomiky.
Strašení Ruskem, to jsou legendy, které se záměrně šíří, protože to někomu vyhovuje. Rusko nemá dostatek sil na to, aby vojensky obsadilo východní a střední Evropu a nemá to ani v plánu. Buduje si ale moderní armádu, protože se cítí ohroženo. Zase se bavíme o ideologii. To, co přednáší paní Albrightová, jsou konstatování, která se vůbec neopírají o vyhodnocení mocenské rovnováhy, pouze vyjadřují ideologické předsudky.
V letošním roce si připomínáme také 20 let od bombardování tehdejší zbytkové Jugoslávie. Během aliančního bombardování zahynulo kolem 2 500 civilistů, ženy a děti nevyjímaje. Ve veřejném prostoru se průběžně objevily informace nasvědčující tomu, že situace tehdy byla mnohem složitější a mnohé věci se staly jinak, než byly prezentovány. „Myslím, že to, co se dělo v Jugoslávii, v Bosně a Kosovu, hrozně moc lidí umřelo a musím říct, že jsme se dlouho snažili najít nějaké diplomatické řešení. Je to tragédie. Nechtěli jsme používat bomby, ale opravdu tam (míněné na Kosovu, pozn. red.) Srbové zabíjeli lidi a zkoušeli jsme všechno. Kolikrát jsme vedli diplomatická jednání, všecko jsme zkoušeli, ale Srbové zabíjeli lidi jenom proto, že byli muslimové,“ uvedla v této souvislosti na dotaz ParlamentníchListů.cz Albrightová. Co k tomu říci? Lze ještě po letech dnes něco dodat k bombardování Srbska letouny NATO?
Vojenské zásahy USA v oblasti bývalé Jugoslávie se datují od roku 1992, v roce 1993 už Američané sestřelovali nad bývalou Jugoslávií srbské bitevníky. Bombardování Jugoslávie v roce 1999 samozřejmě probíhalo po neúspěšných jednáních. Ale byla to Madeleine Albrightová, která záměrně předkládala na jednáních požadavky, které byly pro Srby nepřijatelné. To byly kapitulační požadavky, kde se usmíření se Západem rovnalo tomu, že se budou vojska NATO volně pohybovat po území Jugoslávie. Ať si paní Albrightová vzpomene, co předkládala za návrhy. Zcela nepřijatelné pro jakýkoliv stát či národ, který si sám sebe váží. A tvrdit, že v občanské válce se dopouští zločinů jedna strana a druhá ne, je samo jen další propagandistické klišé.
Běžte se podívat na výstavu, kterou k výročí NATO rozmístili naši vojáci v Praze na Vítězném náměstí. Jsou tam panely o válce v Jugoslávii, a na obrázcích vidíte rozbité budovy ve Skopje. Kde jsou ale budovy rozbité bombardováním NATO, jako jsou televize v Bělehradě nebo čínské velvyslanectví tamtéž či zničené mosty a podobně? Nejsou tam. To symbolizuje fakt, že chybí odvaha věcně vyhodnotit, co se vlastně v roce 1999 stalo. Kritickému pohledu brání lidé, kteří se na rozhodnutí zabíjet podíleli a trochu se stydí za to, co spáchali. A nikdy nepřiznají, že bombardování Jugoslávie byl zločin a že kompromis vypadá jinak než to, co oni navrhovali.
Psali jsme:
Někdejší velitel amerických sil v Evropě Ben Hodges si myslí, že během deseti let může vypuknout válka s Čínou. Vyplývá to podle něj z toho, co dělá Čína a co říkají její představitelé. USA podle něj potřebují spojence z Evropy, Kanady a Austrálie. Zprávu přinesla ČTK. Vyzval také Německo, aby dalo více peněz na obranu. Rusku je podle něj potřeba ukázat sílu. Hovořil takto už na zmiňované konferenci. Pane profesore, je pravděpodobné, že do deseti let vypukne válka s Čínou?
Válka s Čínou je pravděpodobná, pokud o ni budou Spojené státy usilovat. Jinak pravděpodobná není. Když budou velmoci dělat hrubé chyby, válce se nevyhneme. Že by ale existovala zákonitost, která nás válčit nutí, to samozřejmě není pravda. Jen taková prohlášení, jako zaznělo od amerického generála, nás k válce přibližují. Když bude dobrá vůle, není důvod válku očekávat. Ať mi řekne, co konkrétně v postojích současného Pekingu ohrožuje Spojené státy. Američané začali znovu dodávat zbraně na Tchaj-wan, rozmísťují nové protiraketové systémy v Japonsku a Jižní Koreji, jejich válečné lodě se pohybují v Jihočínském moři, což je čínský Karibik. Ale kde jsou čínské lodě či základny v Karibiku? Washington dospěl k závěru, že jakákoliv změna ve světové rovnováze je projev agrese proti němu, ale změny budou, protože život už takový je. To, co pronesl Ben Hodges, je velmi nebezpečné prohlášení a u nás je budou mnozí politici a novináři lokajsky opakovat. Zatahovat Alianci do nebezpečných hrátek USA v Pacifiku, tomu by se měl každý rozumný Evropan bránit.
Americký prezident Donald Trump velmi důrazně upozorňuje evropské členské státy NATO, že neplní, co slíbily, tedy přispívat na obranu 2 % HDP. Česká republika je nyní na pouhých 1,11 % HDP. Měli bychom se na 2 % dostat co nejrychleji, nebo je lepší postupovat pomalu?
Je pozoruhodné, že i politici, kteří velmi střízlivě hodnotili číselné hry kolem povinných migračních kvót, najednou přísahají věrnost stejně absurdním číslům, jako je navýšení vojenských výdajů na dvě procenta HDP. Tvrdit, že je to nezbytné, je zcela v rozporu s veřejně dostupnými údaji. Britský Mezinárodní institut strategických studií zveřejnil před několika dny údaje o vojenských výdajích ve světě. Když necháme stranou NATO jako celek, kde se výdaje pohybují přes bilion dolarů, tak evropské státy NATO vydaly loni na takzvanou obranu 264 miliard dolarů. Rusko 63,1 miliardy. Řádově čtyřikrát méně. A když zvedneme výdaje evropských členů NATO na požadovaná dvě procenta HDP, přidáte další 102 miliardy dolarů. O jakém ruském nebezpečí je tu řeč?
Co je v pozadí problému? Stockholmský institut pro výzkum míru (SIPRI) tento týden zveřejnil údaje o obchodu se zbraněmi. I k mému překvapení z nich vyplývá, že za posledních pět let klesl ve srovnání s předcházejícími pěti lety nákup amerických zbraní v evropských státech o 8,1 procenta. Vůbec se nebavíme o nějakém vyrovnání vojenských sil mezi Ruskem a evropskými státy NATO. Bavíme se o přání prodávat americké zbraně, o kšeftu se zbraněmi. Především vojenských letadel, která tvoří největší část amerického exportu zbraní. Proto ona velkorysá nabídka východoevropským partnerům v NATO týkající se pomoci s modernizací letišť. To z čísel SIPRI jasně vyplývá.
Podstata problému je v tom, že nevíme, jestli dvě procenta jsou moc, nebo málo. Musíte vyhodnotit rizika a hrozby. Až pak můžete říct, jak velké vojenské výdaje jsou nutné, a ne plácat do větru jako na summitu ve Walesu, od kterého se ta dvě procenta odvozují. Proč? V této chvíli Česko nikdo vojensky neohrožuje. Nepotřebujeme klasické Ministerstvo obrany nebo klasickou armádu. Potřebujeme ministerstvo pro mimořádné záležitosti, pod které budou spadat moderně vybavené jednotky určené k zásahům při přívalech migrantů, záplavách a velkých požárech. Prostě při hrozbách, které jsou reálné, a ne imaginární. Proti migrantům budeme bojovat čím? Tanky? Budeme hasit požáry bojovými vrtulníky? Nás ohrožují klimatické změny, a ne Hunové z Asie.
Jak naše členství v NATO s odstupem dvou dekád hodnotit, je pro nás přínosem?
Když se podíváme na bojeschopnost armády, z hlediska reálných potřeb se nijak nezlepšila. Naše účast na misích v zahraničí má diplomatický význam, nikoli vojenský. Vojenský smysl by znamenal, že zásadním způsobem ovlivňujeme situaci na bojištích a že jsme si stanovili vojenský cíl. My cíl nemáme na bojištích, ale v podbízivé „družbě“ s našimi velkými spojenci, jež pak místo o své agresi mohou mluvit o postoji ad hoc vytvořeného „mezinárodního společenství“. NATO je instituce, která stále hledá novou identitu. Prozatím ji našla v rozšiřování na východ, což je podle mého názoru obrovská chyba. Neznamená to, že NATO není schopné transformace. V této chvíli ale, při pohledu na kvality evropských a amerických politiků, k zásadní proměně nakročeno nemá. Ovšem Evropa potřebuje novou bezpečnostní architekturu, ne armády připravené zaútočit na východ.
Psali jsme:
autor: Daniela Černá
