V minulých dnech došlo k sestřelení ruského výzvědného letounu. Syrské vládní síly si ho spletly s izraelskou stíhačkou a zemřelo patnáct osob na palubě. Rusko z incidentu viní Izrael a v reakci dodá Sýrii rakety S-300. Mají zchladit horké hlavy, jak citovala ČTK ruského ministra obrany, a zvýšit možnosti protivzdušné obrany. Ruský plán ihned zkritizoval bezpečnostní poradce Bílého domu John Bolton. Znamenalo by to podle něj „vážné vyhrocení situace“, citovali například na aktuálně.cz. Jak celý incident čtete, a jaké bude mít následky?
První věc je, řekněme, organizačně technická. Co předvedla izraelská letadla a s nimi spojení velitelé na zemi, to se dá charakterizovat jako neprofesionální a nezodpovědné jednání. Od roku 2015 existuje mezi Ruskem a Izraelem dohoda o informování o vojenských akcích v prostoru Sýrie. Informace dodali Izraelci opožděně a nepřesně. Letadlo, které bylo sestřeleno, se už vracelo na základnu po varování, že Izraelci zaútočí na sever, ve skutečnosti zaútočili na západ Sýrie. Co my charakterizujeme jako tragédii, má pozadí buď v trestuhodném nepořádku, nebo v neprofesionalitě.
Druhá, obecnější, otázka je chování Izraele v Sýrii, které je nesmírně arogantní. Je to velmi kontraproduktivní aktivita. Řekl bych, že současná pravicová vláda v Izraeli zbavuje Izrael spojenců. Nehrají si na vyvolený národ, ale na vyvolený stát, který si může dovolit, co chce. Já to říkám z obavy o osud Izraele i Evropy. Tak arogantní jednání, které předvádí izraelská pravicová vláda, nesporně oživuje temné evropské tradice. Už to vidíme v Kosovu, na Ukrajině... Je to velmi nebezpečná předzvěst budoucnosti. Je třeba, aby se Izrael vzpamatoval a začal se chovat jako normální subjekt mezinárodního práva.
Můžete být konkrétnější? V čem vidíte nebezpečí, a proč nepříjemná předzvěst budoucnosti?
Samozřejmě, že chování Izraele má za následek sjednocování muslimských zemí i hnutí proti Izraeli. Zvedne se znovu palestinská, antiizraelská vlna. Izrael se chová tak, že se začíná zbavovat jednoho z klíčových spojenců, kterým je Rusko. Je to nezodpovědné. Když si představíme, že Rusové dodají na syrské bojiště rakety S-300… Tento systém už v minulostí Rusové Sýrii slíbili, a pak ho nedodali právě po dohodě s Izraelem. Vidíme, že se rozbíhá eskalace zatím v oblasti techniky, následně ve vojenství a v politice. Je to potřeba okamžitě zastavit. Přestat s arogancí, chovat se profesionálně a vidět společného nepřítele, nepřilepovat si vlastní soukromé zájmy na společný zájem a kolektivně bojovat s islámským terorismem.
Vladimir Putin a Recep Erdogan se dohodli, že bude do 15. října v provincii Idlib vytvořena demilitarizovaná zóna. Z ní, jak citovala média ruského prezidenta, mají být „vyvedeni“ islamističtí radikálové včetně bojovníků fronty An-Nustra. Stáhnout se mají taky zbraně všech bojových skupin, které jsou v opozici vůči Damašku. Je zdůrazňováno, že se nejedná o vojenskou operaci, jak si ale v praxi představit, že budou radikálové vyvedení? Je to nějaké poslední varování či šance před spuštěním ofenzívy?
Situace je velmi složitá. Nejdřív je potřeba říct, že dohoda Ruska a Turecka je i s Íránem, což je stejně silný hráč na syrském bojišti jako Turecko. Právě na iránské jednotky a gardy míří izraelské útoky v Sýrii. Idlib je zvláštní vnitrozemská provincie na severozápadě Sýrie. Jde o relativně malou oblast, která má asi šest tisíc kilometrů čtverečních. Před válkou měla necelých 1,4 milionu obyvatel, dnes se mluví o třech milionech. Žili tam před vypuknutím občanské války především sunnité. Vláda v Damašku byla pokládána za šiítskou. Provincie Idlib byla cílovým místem pro povstalce z jiných provincií v okamžiku, kdy došlo k dohodě mezi nimi a ruskými vojáky, že se stáhnou, aby se vyhnuli tvrdým bojům, na které by doplatilo civilní obyvatelstvo. Idlib je poslední bašta, kam se stahovali povstalci, a teď už nemají kam. Humanitární koridory, které vytvářeli ruští vojáci pro povstalce, směřovaly především právě do Idlibu. Povstalci jsou nejrůznějšího druhu, „umírnění“, co zabíjejí ve jménu spolupráce se Západem, a fanatičtí, co zabíjejí ve jménu Allaha. A jak to kdo rozliší? To je problém.
Turci mají na některé skupiny povstalců velmi dobré kontakty. Dohoda Moskva–Ankara–Teherán zní: odzbrojit a vyvést. Jenže někteří povstalci už dnes dávají najevo, že sice budou vyjednávat, ale nevzdají se ani území, ani zbraní. Velmi nepříjemná situace, ale logická. Ti, kteří uzavírali třístrannou dohodu, s tím museli počítat. A co je dál nebezpečné na této situaci? Některé skupiny povstalců umějí předstírat chemický útok. Existuje poměrně vlivná skupina lidí na Západě, kteří si myslí: když už Asad vyhrál, neměl by mít funkční ekonomiku ani infrastrukturu. Jestli nám opět někdo sehraje chemický útok v Idlibu a následně Západ vybombarduje důležité body v Sýrii, pak bude dosaženo toho, čeho má být dosaženo. To je nejtragičtější varianta. Optimistická varianta zní: Turkům se podaří přesvědčit klíčové složky povstalců, někteří složí zbraně a odejdou do Turecka. Přestane být ohroženo civilní obyvatelstvo, lidé by nemuseli utíkat do Turecka a naopak z Turecka by se otevřely hranice pro návrat uprchlíků. Je to konec války a ten se někomu líbí a někomu ne.
Psali jsme:
Zejména je zdůrazňována hrozba humanitární katastrofy. V případě ofenzivy vládních vojsk by podle OSN mohlo k hranici Turecka, které na severozápadě s provincií Idlib sousedí, vyrazit až 2,5 milionu lidí. Nejčernější scénáře předpokládají statisíce mrtvých. Před tím varoval zásadní způsobem prezident Trump…
Demilitarizovaná zóna už se buduje, to znamená, stahují se jednotky z oblasti, aby nedošlo ke zbytečným provokacím a snížilo se riziko nenadálého konfliktu. Ruské letadlo, které bylo sestřeleno, monitorovalo tuto oblast.
A slova o humanitární katastrofě... To jsou propagandistická hesla Západu. Tragédií je válka, na jejímž odstartování se některé západní mocnosti aktivně podílely. Vždy, kdy se obnoví válečné aktivity, je to humanitární katastrofa. Rozdíl je jen v propagandě: když se bojovalo o Rakká, kde bombardovali Američané, humanitární záležitosti nikoho nezajímaly. Liberální pojetí selektivní demokracie je velkým nebezpečím pro demokracii samotnou. Jestliže se Západ bojí humanitární katastrofy, měl by působit na ozbrojené skupiny v Idlibu, které vyzbrojoval, ať složí zbraně a stáhnou se třeba do Turecka. To je cesta jak zabránit humanitární katastrofě, ne udržovat poslední enklávu povstalců, aby působila v Sýrii co nejdéle jako hnisavý nádor. Ať pomůžou Turecku, Iránu a Rusku vyřešit situaci způsobem, který oni nabízejí: odzbrojit a odchod.
Aktuálně se koná Valné shromáždění OSN. Prezident Donald Trump už se setkal s Emmanuelem Macronem a hovořili i o Sýrii. Co očekávat od amerického prezidenta?
Co hrozí? Máme v současné době těsně před volbami v USA. Podle posledních průzkumů celoplošně vedou o osm až 12 procent demokraté nad republikány. Bílý dům potřebuje impuls. Jestli to bude protičínská akce nebo divočina na Blízkém východě, je nepředvídatelné. Americká politika je nekonzistentní, nárazová, velice divadelnická. Je klidně možné, že se ještě před volbami v USA dožijeme nějaké velké teatrální akce.
Vidíme, že Rusové se přátelí s Čínou, domlouvají se na postupu v Sýrii s Tureckem a Iránem. Na druhé straně stojí Spojné státy se spojenci… I když všude jsou jisté neshody. Do jaké míry se oba světy odchylují? Je to pro nás nebezpečné?
Svět je nesmírně komplikovaný a jiný než před dvaceti lety. Když čtete Kissingerovy práce o Číně, zdůrazňuje rozdíl mezi západním a čínským myšlením. Z toho čínského bychom se měli něco naučit. Západní politici, když vidí problém, navrhnou jedno řešení a myslí si, že svět se zklidní. Číňané jsou přesvědčeni o tom, že když je jeden problém vyřešen, objeví se další. Mění se geopolitická struktura světa. Západ není mentálně připraven k adaptaci na roli, kterou přebírá Čína. To je velmi smutná a nebezpečná věc. To, co předvedl Washington, když minulý týden vyhlásil embargo na čínské vojenské firmy dovážející zbraně do Číny a zakázal vstup šéfovi firmy do USA, je příznačná ukázka nepřipravenosti vnímat současný svět. Když se budeme chovat takto, bude mít svět dvě paralelní formy globalizace a ty se mohou dostat do konfliktu.
Spojené státy dnes mají jeden nenahraditelný vývozní artikl a to je dolar. Vývoj spěje k tomu, že dolar bude jako základní mezinárodní měna nahrazen. Jestli se zhroutí za deset, patnáct, padesát let nebo pozítří, to nevím, ale pak budou Spojené státy řadovým státem, jen budou mít nějaký čas strategické zbraně.
Nemůžete dnes s Čínou zacházet tak, jak s ní zacházejí Američané. Je to riskantní. Trumpova administrativa po hrstech zahazuje všechny dohody minulých vlád. Nejenže se rozkládá struktura světového politického systému, která byla v posledních desetiletích vytvářena, ale USA se stávají krajně nespolehlivým partnerem. Která dohoda se Spojenými státy bude zítra platit? To je problém, který vede k narůstání chaosu a k tomu, že se část světa kolem Ruska, Číny, Indie, Turecka odděluje a vzniká paralelní globalizace, kdy Západ nebude hrát v podstatě žádnou roli. Když se podíváme na všechna embarga, která hodily USA na Čínu, k čemu vedla? Peking plánoval na letošní první pololetí nárůst hrubého domácího produktu o 6,5 procent, nejnovější čísla ale říkají, že dosáhl 6,8 procent. Naopak cena barelu ropy překročila 81 dolarů. To je výsledek narůstání chaosu. Jinými slovy, každá z českých domácností bude na narůstající chaos platit.
Vládní strana Jednotné Rusko dostává velmi špatné zprávy z hlasování v krajích. Vliv na volby má jistě i penzijní reforma, kvůli které lidé vyšli masově do ulic. Ekonomické výsledky nejsou dobré, takže nakonec zvýšení cen ropy může být pro někoho i dobrou zprávou… Spekuluje se o tom, že by se proti Vladimiru Putinovi mohly postavit některé silné osoby v ruské elitě. Kdo tohle ustojí, a kdo ne?
V pozadí neúspěchů v některých gubernátorských volbách je skutečně penzijní reforma. Všimněte si ale, kdo nahrazuje prokremelské kandidáty. Jsou to levicoví kandidáti, především komunisté a Spravedlivé Rusko. Řečeno jinak, Vladimír Putin platí za penzijní reformu a za dlouhodobě neoblíbeného premiéra. Má jednoduché řešení, do kterého se mu jistě nechce, tedy vyměnit předsedu vlády. Nevím, zda jste sledovali kampaň komunistů proti penzijní reformě, ale z technického hlediska byla brilantní. Myslel jsem si, že předseda komunistů Gennadij Zjuganov je přestárlý politik, ale překvapil mě obsahem i dikcí.
Samo o sobě, dělat penzijní reformu v době voleb, je obrovské riziko. Putin to ustojí, otázkou je, jestli to ustojí Dmitrij Medveděv.
Co je v širším kontextu pro Kreml nepříjemné, je prohra Jednotného Ruska v Primorském kraji, v oblasti, kterou před pár dny Putin navštívil. Je to stále oblast, odkud lidé utíkají, je tam demografický pokles. Ovšem z hlediska uspořádání budoucnosti je to klíčový region. Pokládám to za velký problém Ruska a nesouvisí ani tak s volbami, ale s celkovou náladou v ruské společnosti a s neporozuměním globálním procesům u určité části ruské politické elity. Putin potřebu posílení těchto krajů prosazuje od příchodu k moci, ale tady se mu zatím moc nedaří. Že by to celkově Vladimira Putina vážně ohrozilo, se mi nezdá. Navíc zvyšování cen ropy vytvoří podmínky pro nějaký sociální polštář. S pravděpodobností hraničící s jistou lze zároveň dodat, že Západ určitě přijde s nějakým útokem proti Rusku, který Putinovu pozici opětovně posílí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
