Profesorka Dvořáková o nepříjemných jevech ve společnosti a o tom, co nejhoršího nás může potkat

„Naše demokracie velmi připomíná slavné Potěmkinovy vesnice. Na povrchu vypadá takřka normálně, ale jde jen o virtuální realitu, o jakousi zkarikovanou podobu demokracie. Máme Ústavu, ale tu si každý interpretuje, jak chce, protože ji vlastně nikdo nečte a nikdo se jí neřídí. Máme politické strany, ale ty neplní základní funkce politických stran. Máme vládní koalice, ale jejich jednání nelze analyzovat podle teorií koalic. Také máme zastupitele v Parlamentu, ale ti údajně nevědí, o čem kolikrát vlastně hlasují. A koneckonců – máme i protikorupční policii, i když korupci většinou nevyšetřuje. Též máme státní zástupce i soudce, ale soudy se nemohou shodnout, kdo z nich patří k justiční mafii a kdo ne…“ říká Vladimíra Dvořáková, profesorka politologie na pražské VŠE. A zamýšlí se nad tím, co s tím.

Ve své knize Rozkl(r)ádání státu se věnovala možným cestám, jak tento stav napravit. Naznačila, kdo by měl udělat takové kroky, co musí případná změna obsahovat a jak se jí má dosáhnout a prosadit ji. Jelikož stojíme právě na rozhraní dvou roků, kdy většina z Čechů uzavírá různá předsevzetí, možná mohou být doporučení této profesorky dobrou inspirací pro všechny, kteří touží po změně.

Kdo se má na prosazení změn podílet?

„Je to jednoduché – my. Tedy lidé nejrůznějších názorů, postojů, zájmů, víry, vzdělání, ale tací, jejichž cílem je žít slušně, v profesionálně spravované společnosti,“ reaguje na jednu z prvních otázek politoložka. A dodává, že je třeba si připustit, že dobrý král Miroslav (i když se nacházíme krátce po svátečním období, kdy jsme se s ním mohli setkat na obrazovkách) nepřijde.

„Ani do prezidentského úřadu neusedne další T. G. Masaryk, stejně jako se nepodaří kompletně vyměnit politiky. Nelze vyloučit – a osobně v to doufám – že by se naše politická reprezentace mohla pozitivně kvalitativně změnit. I nyní znám osobně totiž slušné politiky. Ale je třeba, abychom my všichni vytvořili podmínky těm politikům pro jejich změnu. Bez naší pomoci, proměněné atmosféry ve společnosti, bez našeho tlaku, mají ti slušní politici totiž mnohem slabší postavení a menší prostor se prosadit,“ konstatovala Vladimíra Dvořáková dále. Vědoma si toho, že slovo či označení „My“ bývá často spojováno s různými populistickými výkřiky, upozorňuje pak i na další fakt, který bývá při podobných prohlášeních opíraných právě o slůvko „my“ opomíjen.

„Za určitých okolností se slovo My může lehce změnit na označení Oni. V okamžiku, kdy se někdo z nás stane třeba novým politikem. Když kdysi vyzýval Miroslav Sládek, aby byli naházeni politici do Vltavy, také pozapomínal nebo si neuvědomoval, že i on byl politikem a seděl v té době dokonce v Poslanecké sněmovně. Stejně tak Věci veřejné brojily proti ‚dinosaurům‘, aby posléze prasklo, že mnozí z nich byli dávno před tím vlastně spíš ‚oni‘,“ vysvětluje politoložka.

Doporučuje proto to, abychom si uvědomili, že každou součástí onoho ‚MY’ je jednotlivec – tedy JÁ. „I když většina z nás má pocit, že individuálně nic změnit nemůže, není to pravda. Každý si musíme uvědomit naši zodpovědnost za to, v jaké zemi žijeme. To není moralizování, ale připomenutí úlohy občana v demokratické zemi, ve svobodné společnosti. Chci-li žít svobodně ve své zemi, musím se také tak chovat a tu svobodu bránit. Záleží vždy na okolnostech a možnostech, ale v žádné zemi se neudržela svoboda a demokracie, pokud o ni občané nepečovali a nebránili ji. Není přitom nutné se stávat mučedníkem či jít hlavou proti zdi. Stačí obyčejné: Nebát se a nekrást,“ říká Vladimíra Dvořáková.

Ta přiznala v jednom z rozhovorů pro ParlamentníListy.cz také to, že její osobní sen je žít ve společnosti, kde by se člověk mohl svobodně rozhodovat o tom, co by chtěl dělat, kde a jak by chtěl žít a měl možnost maximálně realizovat své schopnosti. „To si totiž myslím, že jsou ty základní svobody. Vyžaduje to ale, aby fungovala společnost, ve které by bylo slušné chování normou a udržovaly se základní hodnoty. Například aby se odmítlo to, když se někdo k něčemu dostává nečestně, když se nedodržuje slovo, dělají se podrazy. Aby se nahoru nedostávali ti průměrní až podprůměrní a postavení jednotlivce nezáviselo na tom, v jaké je straně či kolik má kde známých. Jde tedy o takový běžný sen o normální slušné společnosti, kde musí fungovat i sociální solidarita, která by umožňovala důstojný život a bránila by skutečné chudobě,“ uvedla pro ParlamentníListy.cz tato politoložka. A představila i to, jak podle ní má vypadat sociální stát.

„Moje představa? Takový stát, který vytváří podmínky pro to, aby lidé mohli maximálně realizovat své schopnosti. To například znamená fungující veřejnou dopravu, aby se lidé dostali za prací, dostatek jeslí a mateřských školek, aby ženy mohly spojit mateřství i práci, zkvalitňovat školství, abychom se neproměnili jen v montovny, podporovat chráněné dílny, aby se mohli realizovat i lidé zdravotně postižení a podobně. Sociální stát tedy neznamená jen vyplácení finančních prostředků, což je samozřejmě také mnohdy nutné, ale je to takový stát, který uznává důstojnost člověka a vytváří podmínky pro jeho svobodný a samostatný život,“ řekla Vladimíra Dvořáková. A ve své knize uvádí i rady, jak takové představy naplnit.

Co udělat, abychom se dostali ze začarovaného kruhu?

Mnohým se ovšem může zdát jako nesplnitelný úkol vylepšit stav společnosti a dostat se z osidel korupce, klientelismu či různých druhů patronáží. Pokud se začne však prý pracovat na prosazování dílčích změn, vše by mělo být podle Vladimíry Dvořákové nakonec korunováno úspěchem.

„V poslední době se daly ocenit změny na Nejvyšším státním zastupitelství, na Vrchním státním zastupitelství v Praze a dalších zastupitelstvích. Boj o očistu se tak dostal možná až do dramatických poloh, navíc byly přijaty zákony, které, ačkoli nejsou dokonalé, odhalují nakročení správným směrem (napříkl. o veřejných zakázkách). Možná však jde opravdu jen o jakési ‚ostrůvky pozitivní deviace‘. Zároveň se totiž objevují i zákony nebo změny v institucích tak, aby se vytvářel prostor pro další tunely. A to dokonce přes protesty profesních spolků a expertů,“ jmenovala jevy ve společnosti Dvořáková. Není přitom žádným tajemstvím, že dlouhodobě poukazovala zejména na to, že v ČR chyběl zákon o státní službě.

I tak si je politoložka vědoma toho, že všechny změny jsou během na dlouhou trať a nelze čekat, že se uskuteční rychle, jako mávnutím kouzelného proutku. Přesto varuje, že není dobré jakkoli změny oddalovat, ale nutně na nich pracovat, aby mohly být nastolovány co nejdříve. „Uvědomme si, že se ocitáme uprostřed globální, národní i evropské krize. Stát, který je ovládán zájmy odvozenými z propojení mezi úzkou skupinou politiků a takzvaných podnikatelů, není schopen hledat a ani nemůže nalézt politické nástroje, které by takové krizi alespoň částečně čelily. Je tomu zcela naopak. Privatizovaný stát svou politikou hledání bezprostředních zisků pro vládnoucí oligarchii dál zužuje prostor, který v době globalizace národní stát má,“ varuje Dvořáková. Podle ní stojíme na určité historické křižovatce a rozhodnutí, kterou cestou se vydat, bude ovlivňovat postavení našeho národa i v dalších desetiletích.

„Pokud se nedokážeme této oligarchii vzepřít a nastavit standardní mechanismy fungování státu, čeká nás osud těch, co jsou pouhou zásobárnou levné pracovní síly. Myslím, že přitom máme na víc…“ domnívá se Dvořáková.

Jak na to?

Politoložka zdůrazňuje, že je opět dobré začít každý sám u sebe, jelikož neseme zodpovědnost za své činy i za to, jaký život ve společnosti, kterou vytváříme, žijeme. „Je nutné se chovat slušně, přijmout určité standardy chování a vystupování. Tím nemyslím sterilní chování, v kterém se neprojeví emoce, temperament, ale spíše to, abychom se naučili empatii a neponižovat oponenty či podřízené. To je totiž ta pravá politická korektnost, proto tolik někomu stále vadí,“ upozornila dál Vladimíra Dvořáková.

Připomněla i to, že prestiž jednotlivce může mít různé podoby. „Některé tváře známe z bulváru, který jim prestiž vytváří na základě skandálů, cynismu, v lepším případě zdůrazňováním oblékání do značkových oděvů. Naproti tomu se snad každý z nás někdy setkal s nějakou osobností, která si dokázala okamžitě získat neformální autoritu – třeba jen svojí schopností naslouchat, vnímat toho druhého, slušně argumentovat. To jsou lidé, kteří vytvářejí společenskou atmosféru a mohou ovlivňovat standardy chování. Protože ale nejsem idealista, vím, že slušnost musí být jistým způsobem vynucována. Tím mám na mysli tlak na běžné udržování pořádku, potrestání vandalismu, potrestání drobných krádeží a zamezení šikany sousedů. A tím nenarážím na situace z blízkosti ghett takzvaně sociálně vyloučených skupin. Podobně je to totiž i v případě ‚zlaté mládeže‘ v lokalitách vůbec ne vyloučených – a přesto v nich mohou vládnout velice nepříjemné jevy,“ vyjmenovala profesorka politologie s opakujícím se apelem na vlastní aktivitu všech občanů.

A jak je pro ni typické, varovala i před tím, co nastává, pokud se situace dlouhodobě neřeší a nechává se vyhrotit. „Když napětí vyústí v neorganizované protesty, dochází k nejhorší možné variantě. Odráží to frustraci, může docházet k násilí, které nemá konkrétní cíle a pohybuje se mimo právní rámce. Politici pak dokážou takovýchto násilných akcí využít ve svůj prospěch. Přitom vše může končit velkými škodami, krveprolitím a někdy dokonce i nástupem nedemokratických režimů,“ varuje Dvořáková. Poukazuje zároveň však na další cesty, kterými lze též změn docílit, je-li s nimi nakládáno efektivně a s rozumem. Na mysli tím má občanskou neposlušnost a petice.

Znovu pak však i pro ParlamentníListy.cz Vladimíra Dvořáková zdůrazňuje to, že každý z nás může dát najevo, že tohle není to, co chce a chceme, pokud se nám to nelíbí. Jak? Poněkud jinými slovy to již zde bylo zmíněno, přesto politoložka apeluje.

„Třeba i slušným chováním v každodenním životě. Nebát se vystoupit proti aroganci a šikaně třeba i na pracovišti. Ale především je nutné dávat najevo, že tito lidé a jejich způsob chování není způsob chování elit, jak by nám možná někdo chtěl namluvit. Že to je chování lidí, kterým moje babička říkala póvl. Toto označení se nikdy nevztahovalo k bohatství či chudobě, ale k chování, vlastnostem, hodnotám. Pokud většina veřejnosti bude dávat najevo, že tito intrikující, zamindrákovaní a arogantní lidé jsou vlastně směšní, jejich řeči jsou směšné a jejich chování je směšné, tak to může mít trochu osvobozující dopad. Vzpomeňme si na slavný projev ‚Červený hrádek‘ v roce 1989; tehdejší smích se svým způsobem stal mezníkem. Zkusme se proto trochu posmívat tomu, co se tady stává normou. Těm rádoby odborníkům, kteří ‚nastavují procesy‘, ‚zkomunikovávají‘ problémy společnosti, podrážejí si navzájem nohy a okopávají kotníky. Nejhorší, co nás totiž může potkat, je to, že přijmeme tento typ lidí jako elitu,“ konstatovala pro ParlamentníListy.cz.

Na závěr pak tato politoložka vyzývá i ve své knize k tomu, abychom si vzájemně drželi palce, aby krize našeho státu vyústila v něco pozitivního.