Sedmnáctý listopad. Zvláštní svátek, kdy vlastně ani není co slavit. V roce 1939 to byla tragédie romantických idejí, které skončily Mnichovem. Že jednou vytvořená demokracie je věčná. Nacisté dokázali, že tomu tak není. Že nás západní spojenci zachrání. Nezachránili, protože si mysleli, že tím zachrání sebe. Nezachránili ani sebe.
Tomu, že rok 1989 byl povstáním lidu proti komunistům, už věří snad jen pár naivků. Byl to státní převrat, naplánovaný a provedený brilantně. Za aktivní spoluúčasti některých mocných té doby, za pasivního přihlížení zmrzlých a zkřehlých davů, které si myslely, že se v kapitalismu budou mít lépe. Většina se nakonec má hůř. A nebo si to alespoň dnes myslí.
Oběť českých studentů roku 1939 i českých romantiků v roce 1989 byla zapomenuta v obecném handrkování o uprchlíky a to, zda je Miloš Zeman „lump, nebo hrdina“. Škoda. Jsme jedna rodina. Ti, kteří Miloše Zemana nevolili, opět dali vědět, že je nějaký listopad 1939 nezajímá a že sledují jen svůj vlastní křik.
A tak se debatovalo o islámu a uprchlících, ale i o převratu na Ukrajině či pokusu o převrat v Sýrii – a nějak se v tom všem ztratil vlastní národ. Existuje ale ještě nějaký?
Jeden národ připomněl na Albertově Miloš Zeman. Složený z občanů, kteří jsou pohrdáni a uráženi jen proto, že nesouhlasí s iracionálními řešeními, které stejně nefungují. Nejsem si jista, zda je šťastné být na jednom pódiu s kontroverzní postavou současnosti, Martinem Konvičkou, ale je to výsostné rozhodnutí a odpovědnost hlavy státu, na čí pódium vyleze. Zeman se ovšem nebál shromážděným posluchačům říci, že všechna označování těch, kteří se bojí cizosti, a jejich nálepkování jako xenofobové či rasisté je v podstatě pohrdání občany.
Miloš Zeman si současné vystoupení pečlivě nastudoval během těch několika měsíců, co vystupuje a skládá účty ze své práce před občany na náměstích. Na náměstích, kam se premiér dosud netroufl rozjet. Zeman před lid vyšel, i s rizikem potyček a možného policejního zásahu. Bohuslav Sobotka pohovořil na shromáždění u Hlávkovy koleje a apeloval na udržení demokracie a právního státu. Ale zasazuje se on sám o ochranu „svého“ lidu dostatečně? Demokracie je vláda lidu, ne vláda těch, kteří souhlasí s vládou, ať je jakákoliv. Jako stoupenci demokracie nesmíme tyto každodenní obavy lidí bagatelizovat, pravil premiér. A nazývání oprávněných obav fašismem či xenofobií není bagatelizace? Kolik lidí bude muset v Paříži, Hannoveru či dalších zemích Evropy zemřít, aby to byly oprávněné obavy, kvůli kterým vláda začne jednat? Ve svobodné společnosti je právem odlišný názor vyjádřit, pravil Zeman a před ním Voltaire. „Demokraté“ ovšem Zemana za odlišný názor zatracují.
Čáru přes rozpočet snahám kritizovat Miloše Zemana ovšem učinila jedna z „kolébek demokracie“, totiž Spojené státy. Představitelé 15 republikánských států – například Arkansasu, Michiganu, Texasu a Alabamy „demokraticky“ ústy svých guvernérů odmítli přijímat syrské uprchlíky. „Ani vy, ani jakýkoli federální úředník nemůže zaručit, že se syrští uprchlíci nestanou součástí nějaké teroristické činnosti,“ vysvětlil guvernér Texasu Greg Abbott nechuť hostit migranty ze Sýrie v otevřeném dopise Obamovi. Obamův plán odmítly Alabama, Arizona, Arkansas, Florida, Illinois, Indiana, Louisiana, Maine, Massachusetts, Michigan, Mississippi, New Hampshire, Severní Karolína, Ohio, Texas a Wisconsin. Evropa zatím neví, i když bavorský ministr vnitra už to ví.
Podle listopadového dne se zdá, že po Paříži jsou hlasy kritických k bezbřehé lásce silnější. Kromě několikatisícového shromáždění na Albertově, kde až na několik odpůrců v zadních řadách občané Zemanovi naslouchali. Zatímco demonstrace „dobré vůle“ noblesně vybavena trenýrkami kráčela na Hrad, se lidé shromáždili před Strakovou akademií, aby skandovali neonacistické heslo „Nic než národ“ a žádali předsedu vlády, aby přišel mezi ně. Místo toho přišla policie.
Sedmnáctý den měsíce listopadu ukázal několik věcí
Jednou z nich je, že pokud se předseda vlády a „jeho“ vláda nevzpamatuje, bude volání „nic než národ“ silnější. A volby blízko. I Paříž je blízko, mnoho lidí ji zná, a tak ví, že od náměstí Republiky k náměstí Republiky není tak daleko. Odpůrci Zemana jej mohou nazývat xenofobem či tím, který se s xenofoby paktuje, ale neupřou mu jedno. Říká to, co lidé po celé republice cítí. Pokud v mešitě al-Aksá v Jeruzalémě vyzýval imám Muhammad Ajíd k dobytí Evropy pomocí uprchlické vlny, nelze obavy ignorovat, bagatelizovat či dehonestovat.
Úterý fakticky zahájilo volební kampaň. ČSSD v ní bude, pokud se bude chovat nadále tak, jak se chová, ztrácet procenta. Městských liberálních intelektuálů je málo na to, aby ocenili Sobotkovo setkávání s dobrovolníky, kteří pomáhají uprchlíkům. Politik, chce-li být demokrat, musí reflektovat názory svých voličů. Sobotkovi proklatě chybí charisma a své voliče nezaujme. Nic razantního totiž zatím neřekl. Snad proto, že nic moudrého neřekl zatím Martin Schulz či Merkelová. Nahrává tím svému koaličnímu partnerovi a zároveň sokovi Andreji Babišovi a také Miloši Zemanovi. Ten, pokud neudělá chybu, má příští prezidentské volby vyhrané. Jako vyhrál i mezi čtenáři Mladé fronty Dnes. Podle premiéra máme reagovat soucitem, solidaritou, ale také rozumem. Je rozumný soucit a solidarita s davy migrantů, kteří se chtějí mít lépe a myslí si, že ráj je v Německu či Švédsku? Sobotkovi chybí znalost prostředí mimo kanceláře v Lidovém domě či Strakově akademii, chybí mu i politologická předvídavost a už dávno nemá politický čich, onen instinkt nasliněného palce, který mu pomáhal v jeho politickém mládí na Moravě. Voliči ČSSD nesouhlasili a nesouhlasí s „demokratickými“ intervencemi na Majdanu, nesouhlasili s „demokratickou“ vraždou Kaddáfího a zničením Libye, nesouhlasili ani s dalšími barevnými „sametovými“ revolucemi, které ambasády EU a USA a jejich neziskové organizace provokují v blízkém pohraničí Ruska. Necítí potřebu solidarity s uprchlíky ze zemí, na jejichž zničení jsme se nepodíleli. Necítí, že by sociálně demokratičtí politici reflektovali jejich názory a postoje. A tak stále častěji chodí na demonstrace Úsvitu. Brzy budou i na demonstracích Konvičky. „Jako stoupenci demokracie nesmíme tyto každodenní obavy lidí bagatelizovat,“ tvrdí Sobotka. „Musíme je vnímat a odpovídat na ně reálným a pragmatickým řešením současné krize.“
Jaké je pragmatické řešení? Ustoupit a rozdělit se s miliony migrantů o chléb náš vezdejší? Řešením je podle premiéra „ukončení migračního chaosu, obnovení fungujících vnějších hranic Evropské unie a mírová stabilizace regionů v její bezprostřední blízkosti“. Ukončit migrační chaos lze jen tak, že se začne násilím vynucovat právo nevpustit na území státu kohokoliv z neobčanů státu. To je ale de facto konec Schengenu.
Obnovení fungujících vnějších hranic Evropské unie nelze. Jen řeckých ostrovů je tolik, že jejich ostraha je nemožná. Námořní vnějších hranice Evropské unie začínají v moři. Co s narušiteli hranic? Potopit? Jak repatriovat ty, které chce Evropa odmítnout? Kam? Výsadkem do cizí země bez souhlasu tamní vlády? Takový postup je faktickým vyhlášením války. Mírová stabilizace regionů v bezprostřední blízkosti EU je také nemožná, když jsme doteď tyto země rozeštvávaly v zájmu spřátelených zájmů. Suma sumárum, EU neví, co chce, a nepřestane, dokud toho nedosáhne.
Třetí věcí, kterou ukázal letošní 17. listopad, je rozpor ve vnímání hodnot mezi elitami – akademiky, politiky a novináři na jedné straně a prostými lidmi na straně druhé. Zeman měl pravdu: hlas prezidenta republiky má být opravdu hlasem lidu, nikoliv hlasem médií.
„Náš národ není xenofobní. V tomto národě, v této zemi, žije více než půl milionu cizinců. A dokáží najít soužití s naší kulturou, jsou přijímáni přátelsky a nejsou s nimi žádné problémy, naopak, naší společnosti prospívají. Ale jejich kultura je plně slučitelná s evropskými hodnotami. Není to kultura vrahů a není to kultura náboženské nenávisti,“ konstatoval prezident.
To, jak o obsahu prezidentova a premiérova projevu, stejně jako projevech dalších politiků referovala jednotlivá média, ukazuje jasně nedostatek odvahy pustit se otevřeně do diskuse s lidmi o tom, jaké hodnoty jsou nám společné, jakou civilizaci či vlast chceme, za jakou chceme bojovat a za jakou jsme také ochotni umírat.
Nebude to dlouho trvat a heslo z roku 1989 „Máme holé ruce“ nahradí heslo „Máme hole v ruce“. Protože trpělivost odmítaných, marginalizovaných, pohrdaných a vysmívaných není bezbřehá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
