Rusku jde o pokračování migrace do Evropy, aby ji poškodilo. To bude hukot, až to zmáčkne i na Ukrajině. Toto násilné míšení ras připomíná kulturní revoluci v Číně, míní expert

22. 10. 2015 7:01

ROZHOVOR Dnešní společná Evropa pod vedením občanům už zcela nesrozumitelných lídrů vykročila neřešením migrační krize ke klinické smrti. Podle ředitele Centra bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO Institut a bývalého náměstka ministra vnitra Jaroslava Salivara není válečný konflikt tím pravým spouštěcím mechanismem pro masu lidí valící se do Evropy. Tím je motivace pro organizátory migračních proudů s miliardovými zisky, a tu jim nezpochybnitelně poskytla německá kancléřka Angela Merkelová.

Rusku jde o pokračování migrace do Evropy, aby ji poškodilo. To bude hukot, až to zmáčkne i na Ukrajině. Toto násilné míšení ras připomíná kulturní revoluci v Číně, míní expert
Foto: archiv T. Jirsa
Popisek: Imigranti v Makedonii

Anketa

Kterého intelektuála máte nejraději? (Obnovené hlasování, spuštěno 19.4.)

hlasovalo: 6237 lidí

Do Maďarska kvůli ochraně tamních hranic zamířili i čeští vojáci, počty migrantů do Evropy neklesají, ruské vojenské operace v Sýrii je mohou ještě zvýšit. Jaké máte aktuální informace o vývoji migrační krize a jaký trend očekáváte vzhledem k blížící se zimě a i v příštím roce?

Ještě bych k těm aktuálním událostem doplnil dvě novinky, a to dokončení plotu na maďarsko-chorvatské hranici a také jednání Evropské rady na konci minulého týdne. Situace v Maďarsku se trochu lepší, i když politika Chorvatska nemít s uprchlickou krizí pokud možno nic společného ničemu moc nepomáhá. Dnes, když je hranice s Maďarskem uzavřena a chorvatská „pomoc“ migrantům se tak projevila jejich okamžitým převozem z východní srbsko-chorvatské hranice na západní chorvatsko-slovinskou, tak spíše doufám, než věřím, v poněkud odlišný přístup Slovinska. To uvidíme. Jestli i Slovinsko jako členská země Schengenu selže stejně jako Chorvatsko či Srbsko, zatím nevím, ale určitě nám to opět ukáže, jak vážně to ta která země Balkánu s evropskými pravidly myslí. Nejistotu z dalšího postoje Slovinska už projevilo Maďarsko, které to myslí s respektem k evropským pravidlům opravdu vážně, tím, že zavedlo dočasné kontroly na maďarsko-slovinské hranici. Alespoň tak se pokouší chránit své území od dalšího koridoru na Rakousko a dále do Německa. Ale jak se zachová Slovinsko? Opravdu nelze říci. Počkejme a uvidíme. Optimismem nesrším. To, co děsí, je absolutně blesková reakce migračního proudu, tedy hlavně jeho organizátorů, na problémy s přímým vstupem z Chorvatska do Maďarska.

Možná ještě pár slov k maďarskému plotu. Kdy si konečně uvědomíme, že jeho kritika je kritikou pravidel, která v minulém období Evropa vymyslela, sporadicky zavedla a fatálně nedodržovala, na ochranu svojí vnější hranice? Nic víc, nic míň. Všichni pokrytečtí neupřímní kritici, samozvané morální autority a pseudoodborníci by si měli uvědomit, a na to maďarský plot ukazuje nejvíce, že jde o vnitrozemskou náhradu zejména řecké, ale i italské ochrany vnější hranice. Tento letitý výsměch evropským závazkům i právu, záměrně tolerovaný vůči některým oblíbeným státům nejen Evropskou komisí, ale všemi těmi dnešními kritiky a mnohými nejvýznamnějšími politiky Evropy, přináší své hořké plody. A nikdo z odpovědných se k tomu nehlásí, naopak. Řecko bylo za důsledné pošlapávání všeho, na čem se EU v oblasti migrace a ochrany vnější hranice dohodla, odměněno příkladně – řeckým komisařem pro migraci. Pokud Evropa nedonutí Řecko k plnění svých závazků či pokud Řecko nevyloučí ze svých řad, tato a další reakce bude jen logickou, bohužel, jedinou možností, jak regulovat nelegální migraci do Evropy. Nakonec to udělají všichni, čímž společnou Evropu pohřbí. Ale je třeba si uvědomit, že pohřbu vždy předchází úmrtí. A dnešní společná Evropa, pod vedením, občanům už zcela zjevně nesrozumitelných, převážně německých a francouzských lídrů, ke klinické smrti vykročila.

V úvodu jsem zmínil ruské vojenské operace v Sýrii. Co podle Vás znamenají pro evropskou uprchlickou krizi?

Jestliže v době před nálety existovalo podezření na ruské prsty ve spoluiniciování migrace do Evropy, tak poté, co hned první nálety směřovaly do oblastí, které ve strachu před asadovským pokračováním války proti vlastnímu obyvatelstvu produkovaly podstatnou část migrace Syřanů, je všechno jasnější. Ano, Rusku jde také o další pokračování proudu do Evropy jako jednoho z destabilizujících prvků evropské reality. To je asi jeden z mála hmatatelných výsledků protiruských sankcí. A nezapomeňme, že prst na migrační spoušti mají Rusové také na Ukrajině a použijí ho hned, jakmile to budou potřebovat. A to pak bude zejména v České republice hukot. Ale o tom jsme spolu už mluvili. To, že turecké bombardování kurdských pozic ničemu nepomáhá, stejně jako ničemu nepomohl nepromyšlený a chaotický postup v severní Africe, Iráku, Sýrii, Afghánistánu a podobně, je jasné.

A s čím se dá na nejbližší období počítat? Existují jen špatné a ještě horší scénáře. Evropa má navíc děsivě impotentní zahraniční politiku. Nemá žádnou vizi, žádný plán. Rok diskutuje a fakticky nezrealizovala téměř nic. Pomalá, špatná a nedůsledná politika Evropské komise, ulpívání na kvótách, odmítání sebereflexe a poučení, nepřiznání chyb, pokrytectví kombinované se sebemrskačstvím a lhaní je tím největším ohrožením Evropy, její migrační politiky i bezpečnosti a možná i suverenity na další dekádu.

Jak hodnotíte diskuzi o uprchlících a sílící hlasy proti jejich bezbřehému přijímání v Německu včetně toho, že se bavorská vláda postavila proti kancléřce Merkelové, když na mimořádném zasedání odsouhlasila další opatření na omezení přílivu uprchlíků, kteří denně do Německa přes Bavorsko proudí?

Ano, začínají se objevovat některé hlasy, které říkají to, co my jsme říkali před několika lety. A také to, co od počátku tzv. řešení migrační krize říká naše politická reprezentace – tedy relevantní politici, ne Dienstbier či Pelikán. Už před mnoha lety jsme varovali před důsledky nedodržování dohodnutých pravidel, před organizovaným zločinem, balkánskou cestou, bezpečnostními riziky, motivacemi, ztrátou evropských svobod, svobodou pohybu počínaje a zbytky národní suverenity konče. Marně. Dnes, dvacet minut po dvanácté, se konečně začíná mluvit intenzivněji než dříve o ochraně vnější hranice, a co je podstatnější, začínají doopravdy zaznívat jména pachatelů, tedy Řecka a Itálie. Začíná se mluvit o povinné detenci těch, kteří neuspěli a musí se vrátit. Detence se začíná zmiňovat i v souvislosti s dublinskými přesuny a také s povinnou registrací, tedy i identifikací. Blýská se snad na lepší časy zdravého rozumu, ale zdaleka ještě nezahřmělo. Jistou naději vyvolává i debata o revizi a zefektivnění návratové politiky, velmi nesmělé počátky těch tzv. hotspotů a také zahájení diskuze o spolupráci s Tureckem. Jaká bude konečná podoba dohody právě s Tureckem a jestli taková dohoda nakonec vznikne, to bude jasné kritérium schopnosti Evropské komise vést jednání ve prospěch evropských zemí. V posledních letech žádné takové výsledky nebyly a ty první náznaky velký optimismus neskýtají.

Zůstaneme ještě u situace a názorových střetů v Německu. Čím se dá vysvětlit neochvějný postoj Merkelové v této věci?

Je zřejmé, že nikdo rozumný nechápe, co Angela Merkelová vlastně chce. Míra jejího sociálního inženýrství je už neúnosná. Extrémně intenzivní snaha o změnu chování, ideálů, osobních hodnot a vztahů nejen Evropanů, násilné míšení ras a etnik spíše připomínají Velký skok či kulturní revoluci v Číně než promyšlené a udržitelné chování evropského, demokratického a konzervativního politika třetího tisíciletí. Nedodržování společných pravidel neřešila, multikulturalismus prohlásila už před pěti lety za nefunkční, integraci za totálně nezvládnutou, platný a funkční Dublin za mrtvý. To vše korunovala pozvánkou celému světu k nevyčerpatelně bohatému evropskému stolu. A protože její nabídka byla daleko velkorysejší než to, co je ve většině světa, bez ohledu na aktuální válku, zvykem, tak její výzva byla vyslyšena a jde nepochybně jen o začátek.

Pokud si přiznáme, že ti, kteří k nám přicházejí poté, co převaděčům zaplatili v přepočtu stovky tisíc korun, jsou sice v zoufalé situaci, ale na první pohled většinou ve stonásobně lepší kondici než tisíce dětí a žen, které denně umírají hlady a žízní někde ve střední Africe, lehce zjistíme, že válečný konflikt není tím pravým spouštěcím mechanismem. Tím je motivace, zejména pro ty organizátory migračních proudů, s miliardovými zisky. A tu jim Angela Merkelová nejen nezpochybnitelně poskytla, ale stále dokazuje, že v tom hodlá pokračovat. A ví dobře, že návratová politika nefunguje, že nebude kam vracet a že ti, kterým tak chce pomáhat, mnohdy nejsou ti nejpotřebnější. Ti na cestu do Evropy neměli. Musí také dobře vědět, že možnosti Evropy jsou omezené, a to nejen ekonomicky, má-li Evropa vůbec zůstat Evropou.

To, že nám Bavorsko dává za pravdu, je sice hezké, ale nejsem si jist, jestli bychom měli jásat nad destabilizací vnitroněmeckých poměrů, která nepochybně bude sílit. Ale i tady musim říci, že musíme počkat, protože konec je ještě daleko. Jisté je pouze to, že Angela Merkelová už nikdy nebude zvolena německou kancléřkou. Smiřování se s faktem, že o mnohých věcech, souvisejících s migranty, s náladami a názory německého, ale i evropského, obyvatelstva se prostě oficiálně nesmí mluvit, je také něco jiného, než jsme od Německa čekali.

Pozorujete nějaký posun v názorech na migrační krizi v rámci Evropské unie a mohou uspět hlasy, které jako politolog Petr Robejšek upozorňují, že přijde stav, kdy bude třeba tzv. zaklapnout dveře do Evropy? Blíží se ten stav?

Jednoduchá a rychlá odpověď zní: Ano, ale velmi pomalu. O zastavení proudu ještě opravdu, bohužel, nemůže být řeč. Zaklapnout dveře nepůjde nikdy, máme-li dodržet své závazky vůči mezinárodnímu právu, a určitě ani nechceme. To, co chceme, je, abychom do Evropy nepouštěli ty, kteří nemají nárok na mezinárodní ochranu a jsou čisto čistě těmi, komu se říká eufemisticky ekonomický migrant. Pro ty z nich, které potřebujeme nebo chceme, dávno existují jiné formy legálního vstupu. Ne cesty vyznačené převaděči. A samozřejmě platí, že skutečné řešení problémů spočívá ve zdrojových zemích, tam musí být místo vhodné pro život, tam musí být silnější motivace zůstat a budovat a chránit svou zemi, své rodiče a děti, tam musí Evropa směřovat své bohatství a pomoc. Masivní stěhování těch silnějších, schopnějších, zdravějších a odvážnějších za lepším, vnucovaným evropským snem, který navíc zůstane mimo jakoukoli pochybnost pouze snem, a ponechání těch slabších svému osudu v těch poničených a přitom mnohdy potenciálně nesmírně bohatých zemích přece nemůže být vizí, dlouhodobě a seriózně podporovanou civilizovanou Evropou.

K Robejškovu, jehož výjimečně rozumných a realistických postřehů si nesmírně vážím, zaklapnutí dveří snad jen tolik, že se vinou hlouposti a umanutosti Evropské komise právě jisté zaklapnutí dveří velmi rychle blíží. Z našeho pohledu ovšem také půjde o to, kdo ty dveře zaklapne. Bude-li to Makedonie nebo Srbsko, bude možná lépe. Bude-li to Německo, pomáhej nám pánbůh. Pak ovšem zaklapnou dveře všichni všem. Je to závod s časem, závod, který prozatím Evropa prohrává. A všichni víme proč.

Když se vrátíme k rozhodnutí o povinných kvótách migrantů, které prosadili většinovým hlasováním ministři vnitra Evropské unie, co znamená pro suverenitu členských zemí Evropské unie?

Kvóty jsou neuvěřitelná hloupost, a to jak samy o sobě, protože nemůžou nic vyřešit, tak – a možná především – v kontextu celkového řešení a v akcentu, který Evropská komise tomuto prvku „celkového“ řešení dala. Neudělat nic z toho, co by mohlo přinést odhalení a nápravu příčin a velmi drsně a zjevně neevropsky – protože na brutálním politickém násilí a válcování snad společná Evropa nestojí, a pokud ano, tak dlouho stát nebude – prosazovat velmi špatné řešení následků je principiálně špatné. A kvóty jsou navíc něco, co lze připustit u manipulace s neživými věcmi, bez vůle, názoru, přání, ale v žádném případě ne u lidí. Proto nemůžou a nikdy nebudou fungovat. A právě proto se musím vyslovit velmi kriticky k takovému postupu Evropské komise. Chová se agresivně, nevybíravě a arogantně, zkouší postupné kroky, jakými byla první dočasná relokační akce pro 40 tisíc migrantů i ta druhá pro 120 tisíc dalších. Dnes už hovoří o 200 tisících a tak to půjde dál, byť nic nakonec trvale zrealizováno nebude.

Stanovisko české vlády k prvnímu relokačnímu mechanismu bylo sice jakési pomyslné vítězství v jedné z bitev s Evropskou komisí, zároveň však strategickou prohrou, ze které dnes Evropská komise těží. Hrátky s trvalým relokačním mechanismem jsou toho jasným příkladem. Jako kdybychom zapomněli, že přesně o tohle Evropské komisi jde od samého začátku. A řekněme si, proč se vlastně bavíme o relokacích? Je to jen proto, že se Evropská komise nikdy nevzchopí a neudělá nic ve vztahu ke státům, které tuto situaci zavinily. Itálie a zvláště Řecko si zvykly na to, že své povinnosti vůči celku nemusí plnit a že následky toho řeší na úkor ostatních. Nejde jen o disfunkční nebo absentující národní systémy ochrany hranic, ale – a možná především – o celé systémy azylové a imigrační politiky. O azylové infrastruktuře v Řecku nejlépe svědčí mediální zprávy, o té italské se toho moc neví. A nikoho to nevzrušuje, zvláště pak ne ty, které by to mělo alespoň z hlediska elementárního dodržování evropských pravidel a práva zajímat. Heslo nejdříve odpovědnost a teprve potom solidarita mělo a musí mít v evropském kontextu elementární platnost. Anebo snad hlavním cílem všech kroků Evropské komise je získat naprostou hegemonii v azylových a migračních otázkách? To je po všech zkušenostech uplynulých let tou nejhorší z možných cest. Nejenže degraduje národní suverenitu jednotlivých členských států, ale zároveň do života evropských občanů vnáší prvky, které jsou naprosto neslučitelné se zachováním jejich pocitu bezpečí a ohrožující dobrou perspektivu dalšího vývoje. A vraťte se k vynikajícímu Robejškovi a velmi důrazně spolu s ním křičme: Držme se zdravého selského rozumu a utíkejme co nejrychleji od všech těch pološílených experimentů sociálního inženýrství, kterými se opájí Evropská komise.

Jaká vůbec je představa o tom, jak u nás budou přidělení migranti žít? S volným pohybem? S jakou perspektivou? Jak by mohli být postihováni, pokud by od nás odešli? Když v Sýrii skončí válka, bude jim ukončen azyl?

Představa, předpokládám, existuje. Velmi jasná existovala za naší vlády, a jak znám ten úřad, má ji i nyní. Otázka je, jestli sem nějací budou chtít anebo tu po vynucených relokacích budou chtít zůstat. Na to není snadná odpověď, vše nasvědčuje tomu, že to je právě ten největší kámen úrazu při relokacích. Při volném pohybu, který pro ně vyplývá z národního i mezinárodního práva, si cestu do vyvolené země poměrně rychle zajistí. Postihováni podle plánů Evropské komise prý budou, ale to by je museli chytit. Nejspíše rozšíří armádu 13 až 15 milionů nelegálů v Evropě. Vynikající výsledek evropské politiky! A není asi od věci si uvědomit, kolik obyvatel střední a východní Evropy by také nejraději žilo v Německu či v Dánsku a i by se klidně smířili s tou „almužnou“ 22 tisíc měsíčně, která by jim byla, pokud by ovšem byli teoretičtí uprchlíci, po nedávném dramatickém snížení podpory z 39 tisíc měsíčně, vyměřena. Rumunští spoluobčané, kteří se svého času, coby občané EU, vydali do Francie, však nepochodili.

Budou-li se chtít po válce vrátit do Sýrie, jsou jen spekulace. Rozdíl kvality života v poválečné Sýrii a v Evropě bude jasný i po válce. Délka konfliktu určitě zajistí, aby i při zrušení azylu našli v Evropě jiný pobytový status a kdyby ne, pak odchod do ilegality a komplikovaná evropská návratová politika jistě dokáží to podstatné: zůstat v Evropě. A samozřejmě do té doby bude mít Evropa tisíce nových rodilých Evropanů, kteří ve většině případů ani teoreticky nebudou mít v plánu jít objevovat krajiny předků, svými rodiči opuštěné.

Mluví a píše se o tom, že mezi syrskými uprchlíky je hodně vzdělaných lidí. Přesto se v Německu diskutuje o tom, kolik ho budou migranti stát, zda budou schopni pracovat. Jsou známa procenta, jež by zachycovala počty vzdělaných a nevzdělaných mezi Syřany, kteří bývají považováni z migrantů za ty, kteří by mohli v Evropě nejlépe uspět?

O množství vzdělaných lidí často mluví ti, kteří chtějí svým voličům či svému okolí dokázat, že přijímání této migrační invaze nebyla fatální chyba. Je to jedna ze součástí jakési kouřové clony, která má přesvědčit ty ostatní, že ti, co přicházejí, najdou v Evropě uplatnění. Nenajdou. Stejně jako ho nenašli ti vyloučení a právem zcela zoufalí nešťastníci ze severního předměstí Paříže a dalších evropských ghett. A to přicházeli v počtech o několik řádů nižších a v dobách budování rozvinuté multikulturní evropské společnosti, která se ovšem později, i slovy Merkelové, ukázala jako utopistický nesmysl. Dnes to budou mít výrazně složitější a je zcela nezodpovědné, že jim to paní kancléřka v pozvánce nesdělila. Procenta známa nejsou a ani nikdy známa nebudou. Podobně jako o přílivu vzdělaných se mluví o přílivu analfabetů. Pravda bude někde mezi. Jen se obávám, že těch druhých bude podstatně více než těch prvních. Jistě budou jednotlivé příklady těch úspěšných, bohužel, však podstatně více bude těch neúspěšných. A konsekvence si domyslete sami. Sociální dávky budou tím nejmenším zlem. A není to jen další příklad nechutné pokrytecké a falešné hry argumentovat u uprchlíků, tedy oficiálně nikoli ekonomických migrantů, jakýmsi přínosem pro trh? Mezinárodní právo, kterým se mnozí tak rádi ohánějí, při propagaci celé této migrační krize, přeci žádnou profesi či vzdělání uprchlíka, při přiznávání jeho statutu, neznají. Pozvánka přeci zněla jasně – všichni, kteří mají nárok na postavení uprchlíka, z celého světa – je nesmyslné omezení na Sýrii či Afghánistán – mají nárok jít do Evropy. To je přeci ta vysněná Evropa Merkelové a Junckera. Alespoň to tvrdí. Vše ostatní jsou spekulace a řešení dvou rovnic o pěti neznámých.

Jaké jsou v Evropě obecně zkušenosti s tím, zda si střední třída mezi migranty, o níž často mluví zastánci přijímání migrantů, dokázala tento svůj status uhájit? Nebo to spíš dopadá tak, na což pro PL.cz upozornil advokát a pedagog VŠ CEVRO Institut Tomáš Sokol, že na ně nejspíš zbyde krumpáč a pak je otázkou, zda s ním budou ochotni dělat?

To je pravděpodobně diskuze o jiné kategorii migrantů, těch legálních. A i tam, jak nám ukazují příklady z minulosti i současnosti, uhájit svůj status střední třídy je velmi složité. Stačí se vrátit ke zkušenostem našich emigrantů ze šedesátých let nebo k imigraci Ukrajinců do České republiky. Začátky byly vždycky těžké a jen některým se podařilo se z této tíže vymanit rychle. A to mnohdy nezačínali s úplnou nulou a už vůbec ne ve zcela odlišném civilizačním okruhu se zásadně odlišným hodnotovým žebříčkem. Hodně to záviselo a závisí na profesi, hodně na osobnosti. Migrace, třebaže za lepším, nevede automaticky ke zlepšení statusu či životních podmínek. V tom je ten podvod na stovkách tisíc obětí spáchaný převaděči a spolu s nimi i těmi, kteří vyprávějí o krásných zítřcích. Musí v tom být neskutečné odhodlání a pracovitost a obrovské štěstí.

Mluví-li kolega Sokol o krumpáči, pak se nemýlí, bereme-li toto slovo jako jakési synonymum nekvalifikované práce. A co bude, když se jim to nebude líbit? Tuhle otázku položte těm nadšeným, kteří Evropu otevřeli. Docela by mě zajímalo, jak ta odpověď bude znít. Nejspíš tak, že selhal stát nebo že ten, který tuto velmi legitimní otázku klade, je xenofob. Takhle bohužel dnes Evropa funguje. Komentáře mnohých politiků a političek odsuzujících všechny, kteří si kladou jakékoli otázky související s migrační krizí a nesdílejí návaly štěstí jako oni či ony, pod pokličkou svědčí o něčem jiném než jen o jejich aroganci, bohorovnosti, patentu na rozum, samozvaném právu každého s odlišným názorem kritizovat, urážet, mentorovat a zesměšňovat. Svědčí o tom, že pohrdají zejména těmi, o kterých tak rádi, v naprosté většině za peníze daňových poplatníků, hovoří. Teď si hrají na ty lepší, moudřejší, povolanější a bez špetky pokory kašlou na to, co s těmi nešťastnými lidskými bytostmi bude za deset let. To je to, čím se má každý rozumný zúčastněný zabývat. To nás má trápit.

Jak v souvislosti s migrační vlnou vnímáte prvek násilí, a to ať už násilné střety v zařízeních, ale i při překonávání hranic v Evropě? Považujete za přehnané obavy z násilných akcí ze strany migrantů poté, co se dostanou ze zařízení, v nichž nyní většinou jsou, nebo je násilí nyní vyvoláváno především tou vzrušenou atmosférou?

Nevím, jestli je násilí vlastní většině z těch, kteří přicházejí. To určitě ne, byť přicházejí mnohdy z míst, kde cena života je nahlížena zcela odlišně než v Evropě. Co je ale pravda, a s tím se musíme smířit, že si zatím vynutili všechno, čeho chtěli dosáhnout, včetně útoku na maďarský plot. Zčásti to bylo situací, zčásti davem, ve kterém se to odehrálo, a zčásti touhou dosáhnout svého cíle za jakoukoli cenu. Přehnaných akcí se v Česku neobávám, jak to bude třeba v Německu, uvidíme. Ale že bych počítal s harmonickým soužitím, to tedy ne. A budou-li se problémy záměrně tajit, nebo nebude-li možné závadové chování včas preventovat a účinně ve spolupráci se všemi dotčenými odstraňovat či alespoň eliminovat, pak je zaděláno na obrovský problém – zejména strach lidí, kteří, byť jsou mírumilovní, pracovití a vstřícní, se strachem žít neumí. V Německu už byl, bohužel, džin z láhve vypuštěn.

A tady se dostáváme k otázkám o ohrožení bezpečnosti a s tím souvisejícím pocitem bezpečí. Domnívá-li se někdo, že dokáže lidem nařídit, kdy se mají bát a kdy je jim to zakázáno, pak nic nepochopil. Strach je špatný rádce, vystrašený dav je neřiditelný. Náklady na zajištění bezpečnosti a pocitu bezpečí občanů budou stejně obrovské jako nesmyslné. Desítky miliard eur neposkytnutých na zlepšení kvality života ve zdrojových zemích budou v nepříliš vzdálené budoucnosti vypadat jako směšný, bohužel, ve správné době neuskutečněný, výdaj. Byla zvolena varianta, která nakonec nikomu fakticky nepomůže, ale bude významně dražší.

Co říkáte kritice, která se valí na český stát ať už ze zahraničí, ale i z domova, za to, že zadržuje migranty, přičemž je hodně slyšet ministr spravedlnosti Robert Pelikán, jenž de facto vyzývá k žalobě na český stát?

Pan ministr Pelikán činí tak, jako činí ti, kteří potřebují skrýt své vlastní chyby a nedostatky. A jeho vystupování v této záležitosti nevybočuje z jeho aktivit v jiných oblastech. Co je však zarážející, je znovu Babišovo ticho v této záležitosti. Je to právě on, kdo má k migračním otázkám zjevně velmi vyhraněný vztah a není tedy úplně jasné, jak nějaký jeho ministr může na veřejnosti vytrubovat zcela opačně tak, jako to dělá právě ministr Pelikán. A premiér si je toho zřejmě vědom. Jinak by musel tak obrovskou dávku neloajality ke své vládě už dávno řešit. A ministr spravedlnosti, je-li přesvědčen o odůvodněnosti žaloby, má žalovat. Já si opravdu myslím, že ministerstvo vnitra postupuje správně.

Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek označil podmínky v českých takzvaných detenčních zařízeních pro uprchlíky za nelidské a ponižující. Také ombudsmanka Anna Šabatová se přidala ke kritikům podmínek, které v nich panují. Měl by v této věci stát, respektive ministerstvo vnitra, něco podniknout?

Každý hraje roli, kterou si zvolil a podle vlastních zájmů. To, co by mě naprosto překvapilo, by byla pochvala z úst pana Rozumka či paní Šabatové na poměry v detenčním zařízení. Nevím, čím by se potom živili, kdyby neupozorňovali na to či ono. Fatální omyl paní ombudsmanky, že se zajištění cizinci ničeho nedopustili, je stará hra, kterou rozehrávají za státní peníze lidskoprávníci vždy, když se jim to hodí. Zařízení pro zajištění cizinců není ani uprchlické zařízení ani vězení. Jsem přesvědčen, že nebylo náhodou, že paní ombudsmanka vyrazila do Bělé-Jezové právě v době největší krize. Účel světí prostředky. Podle zpráv z vnitra v té době v zařízení, které bylo koncipováno pro nějakých tři sta osob, jich bylo krátkodobě umístěno více než dvojnásobek. Ale tady by se měla rozhlédnout po Evropě, jak vypadal v podobné situaci rakouský Traiskirchen či salzburgské nádraží. Asi by musela konstatovat, že příslušní pracovníci ministerstva vnitra podobnou situaci zvládli se ctí, ale to ona nikdy neudělá. Docela by mě zajímalo, jak by hodnotila situaci v těch německých zařízeních, kde dochází ke rvačkám, pokusům o znásilnění, vraždám, co říká aktuální péči o uprchlíky na slovinsko-rakouské hranici a tak podobně. Ale to už je na jejím svědomí. Každopádně nekonečná diskuze o tom, jak někdo, o kom nevíme vůbec nic, se ničeho nedopouští při ilegálním překračování státních hranic, je naprosto zcestná, stejně jako představa, že příslušné orgány to budou tolerovat. Ještě štěstí, že tomu tak není.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Slovo pro Terezu Spencerovou: Hlásí se přímo ze Sýrie

8:34 Slovo pro Terezu Spencerovou: Hlásí se přímo ze Sýrie

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Lidé v Damašku jsou nadšení, že se blíží osvobození Aleppa, nicméně …