Prezident Miloš Zeman vytrvale kritizuje práci i osobu ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Oba muži se potkali na sjezdu ČSSD, kde byl Tomáš Petříček zvolen místopředsedou strany. Obecně vzato, Zemanovi favorité se do vedení nedostali, stranu nyní řídí lidé, se kterými se prezident názorově neshoduje. Vyslali tím delegáti prezidentovi signál?
Pod vlivem slábnoucích volebních preferencí se ČSSD snaží přivábit voliče také nabídkou mladých, neokoukaných tváří. Mezi ně patří i Tomáš Petříček. Na sjezdu ovšem velkou díru do světa neudělal, prošel doslova „o fous“. Jeho počínání se zřejmě nelíbí nejen prezidentovi, ale i celé řadě členů a funkcionářů strany. Nekritické papouškování zahraniční politiky EU a NATO není zrovna přístup, který by odpovídal tradiční levicové pozici. Členství v obou zmíněných organizacích nás přece nesvazuje natolik, abychom nemohli dělat promyšlenou a vyváženou zahraniční politiku. Ta není v kompetenci Evropské komise, vše je otázkou konsensu v rámci Evropské rady. A v tomto orgánu má naštěstí silnější postavení premiér než ministr zahraničních věcí. A co se týče NATO, v minulosti i v současnosti známe příklady relativně samostatné politiky při zachování rámce Washingtonské smlouvy. Kdysi to byla Francie De Gaulla, dnes například Turecko či Řecko. Z ministra Petříčka je cítit podlézavost, nezkušenost, možná strach vybočit z řady. Prezident i premiér tutéž zahraničněpolitickou linii prosazují sebevědoměji, s větším akcentem na naše národní zájmy.
To, že se do vedení nedostali Zemanovi favorité, není nic nového. Stranu řídí lidé, kteří se ne ve všem shodují s Milošem Zemanem, již od roku 2003. Spousta „zemanovců“ ČSSD již dříve opustila, tato skupina zeslábla. Problém nejsou „zemanovci“ či „nezemanovci“, ale odklon sociální demokracie od tradičních levicových témat, prosazování zájmů pracující třídy a od mírové zahraniční politiky. To neplatí jen pro Českou republiku, ale i pro další evropské země. Sociální demokracie na to doplácí ztrátou pozic. Její lídři už zřejmě zapomněli, jakou politiku dělali takové osobnosti, jako byl Willy Brandt, Bruno Kreisky, Olof Palme či Francois Mitterand. Byli to politikové Západu, ale nebáli se i přes poštěkávání různých tehdejších jestřábů podat ruce partnerům z druhé strany železné opony. Dnes by tito skuteční vítězové studené války byli ostouzeni jako ruští švábové publicisty a pseudopolitology, kteří vyprávějí pohádky o statečném Reaganovi, který prý „uzbrojil“ Varšavskou smlouvu. Přitom on nedokázal „uzbrojit“ ani Castrovu Kubu a k jednáním o snížení počtu raket jej dotlačili evropští spojenci v čele s britskou premiérkou Thatcherovou. Příklad KLDR jasně potvrzuje, že majitelé jaderného arsenálu se „uzbrojit“ prostě nedají, a příčinou kolapsu předlistopadových režimů východní Evropy byla především touha obyvatelů regionu právě po takovém socialismu, který reprezentovali výše jmenovaní velikáni sociálnědemokratické politiky.
Doc. Michael Kroh
„Jste spíše stranou Prague Pride než stranou práce,“ zpražil zároveň Zeman delegáty ČSSD. Má pravdu? A je dnešní ČSSD snadno čitelná a srozumitelná?
Stabilně klesající volební preference potvrzují, že čitelná je. Voliči číst umí dobře a vědí koho nevolit.
Fotogalerie: - Proti NATO
Dává Zemanova podpora ČSSD smysl ve chvíli, kdy se nové vedení bude snažit směřovat stranu jiným směrem, než by vyhovovalo prezidentovi?
A kdo říká, že jiným směrem? Rozpor mezi prezidentem a některými vedoucími politiky ČSSD byl a do jisté míry ještě je v osobní rovině a táhne se už od jeho zvolení do čela strany v roce 1993. Souvisí s jeho způsobem vystupování. Některým prostě jeho styl nevoní a jsou z toho důvodu ochotni zapomenout, že programově se Miloš Zeman s vedením sociálních demokratů víceméně strategicky shoduje. Liší se spíše taktikou. Je až úsměvné, že například bývalý premiér Sobotka postupoval ve vztahu k Číně podobně jako Zeman, a přesto byl médii vychvalován jako obránce „evropských hodnot“, zatímco prezidentovi spílali za údajné podlézání čínským komunistům.
Miloš Zeman si zřejmě také uvědomuje, že kdyby sociální demokracie opustila Sněmovnu, vznikla by zde po příštích volbách s pomocí Pirátů čistě pravicová vláda, a to si jako levicový prezident nepřeje.
Jakým směrem se bude ČSSD dále profilovat, není ještě úplně jasné. Pravděpodobné ovšem je, že bude pokračovat ve stávajícím kurzu, který směřuje stranu k 5% hranici voličských preferencí. Spojení podpory neoliberální Evropské unie a NATO s levicovým programem v sociální oblasti se tradičním voličům ČSSD v podmínkách zvyšování významu mezinárodních faktorů asi moc líbit nebude. A liberální voliči mají na výběr z několika dalších stran, takže ČSSD tímto směrem těžko prorazí.
Co byste si představoval jako dobrý výsledek v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu? Posílení euroskeptiků? Nebo spíše mandát pro silnější integraci EU?
Určitě by bylo dobré, kdyby v Evropském parlamentu posílily subjekty, které prosazují reformu Unie. Označovat je všechny za euroskeptiky je ale přehnané. Czexit neprosazuje dnes žádná strana, která má podle průzkumů šanci v europarlamentu zasednout. Tlak na reformy mohou prosazovat subjekty odleva doprava. Dokonce i jednotlivci z tradičních mainstreamových stran a hnutí. Lidé by především měli pochopit, že v nastávajících eurovolbách nepůjde o tradiční sociální témata, na která jsou zvyklí z domácí scény, ale o další směřování Unie. Čili proti sobě budou stát reformátoři nejrůznějších odstínů a tradicionalisté, kteří chtějí zachovat jen mírně upravený status quo. Samozřejmě působit na evropské parlamentní scéně budou i početné skupiny oportunistů, kteří sice slovně uznávají nezbytnost reforem, ale bojí se cokoli změnit, protože vědí, jak těžce se rodí dohoda dvaceti sedmi zemí. Mezi ně se patrně zařadí i čeští lidovci, zástupci TOP 09/STAN a bohužel také sociální demokraté – pokud se do Evropského parlamentu dostanou. Nasvědčuje tomu i velmi krotký program (spíše soubor v praxi a bez reformy těžko realizovatelných zbožných přání), který prezentoval na sjezdu ČSSD designovaný lídr evropské kandidátky Frans Timmermans.
Miliardář a filantrop George Soros si postěžoval, že EU se hroutí jako SSSR v roce 1991 a že „politbyro“ jen vydává zbytečné příkazy. Je jeho hodnocení trefné? Nebo za to mohou právě lidé, jako je on?
Je zajímavé, že se Soros přidal k těm mnoha euroskeptickým politikům a komentátorům, kteří přirovnávají dnešní EU k Sovětskému svazu. Řeklo by se, když už to tvrdí i on, tak na tom něco pravdy být musí. Krize EU má celou řadu příčin, většinou jsou spojeny s hybridním modelem, zakotveným v Lisabonské smlouvě. V něm se v určitých oblastech (zejména týkajících se jednotného trhu EU) dávají nevolené Evropské komisi pravomoci srovnatelné s vládou unitárního státu, zatímco v ostatních oblastech platí poněkud upravené pravidlo konsensu. Evropská komise však není vládou vzešlou z voleb, ale skupina úředníků dosazených členskými státy. Je to technokratický orgán byrokratů a podle toho se chová. Její nařízení často reflektují zájmy nejvlivnějších zemí, většinou ze „staré“ patnáctky, a nerespektují situaci v nových, méně vyspělých členských státech. Nedomnívám se, že fungování jednotného trhu EU vyžaduje totální unifikaci pravidel. Stačila by jen ta základní a zbytek by si členské země upravily samy.
Velkým problémem je organizace eurozóny, která vyhovuje zemím evropského severu a škodí jihu. Namísto aby sjednocovala Evropu, prohlubuje rozdíly. Zaplaťbůh, nás se to netýká, ale voličům důrazně doporučuji při volbě vzít v úvahu, kdo přijetí eura prosazuje, popřípadě s ním v dohledné době počítá.
Nejlépe by bylo, kdyby členské země hromadně odstoupily od Lisabonské smlouvy, čímž by se přistřihl hřebínek Evropské komisi a otevřela se cesta k hlubokým reformám, které by reflektovaly změněné podmínky na našem kontinentu, ale i ve světě.
Bruselský think tank ECFR, Evropská rada pro zahraniční záležitosti, spočítal, že kdyby v květnových volbách euroskeptici získali více než třetinu křesel, mohli by bránit přijímání nových zákonů a zásadním způsobem ovlivnit směřování EU. Bylo by to žádoucí, nebo je naopak potřeba hasit evropský dům, který nám hoří, jak říkají někteří proevropští aktivisté?
Evropský dům nehoří, ale postupně se rozpadá, zahnívá. Někomu to ale zřejmě vyhovuje. Jinak by tradicionalisté a oportunisté nerýsovali katastrofické scénáře, pokud reformátoři získají alespoň třetinu křesel. Jsou to ale především právě takzvané euroskeptické a patriotické subjekty, které chtějí evropskou integraci zachránit před úplným rozpadem. Proto bych si přál, aby na potřebnou třetinu dosáhly.
Francouzský prezident Emmanuel Macron se rozhodl oslovit Evropany prostřednictvím otevřeného dopisu. Podle jeho slov musí Evropa hledat svou budoucnost, bránit se zneužívání nenávisti a v mnoha aspektech sjednotit své kroky. Souhlasíte, že jsou to pro dnešní Evropu palčivé otázky?
Macron by se měl soustředit na řešení problému ve své domovině, kde pokračují protesty žlutých vest. Ty mají daleko radikálnější požadavky i ve směru EU. Patetickým frázím se dnes posmívají i jeho bývalí spojenci, včetně našeho premiéra. Některé návrhy jsou ale racionální. Zaujal mne návrh na svolání jakéhosi konventu, podobně jako tomu bylo na počátku tohoto století. Tehdy byl výsledkem návrh evropské ústavy, který paradoxně shodila se stolu právě Francie. Později se upravil do méně ambiciózní, avšak o to více kontroverzní Lisabonské smlouvy. Dnes by takové shromáždění mělo zakládající smlouvy z gruntu přepracovat, Lisabonskou smlouvu zrušit a evropské spolupráci dát podobu aliance suverénních států, které se dobrovolně účastní společných projektů, o nichž jsou přesvědčeny, že budou pro ně prospěšné.
Fotogalerie: - Sjezd ČSSD 2019
Solidarita podle Macrona tkví ve „společné azylové politice se společnými pravidly přijímání a odmítání“. Myslíte si to také? Měli bychom společnou azylovou politiku chtít? A takovou, jakou ji chce pan Macron?
Společnou azylovou politiku bych přirovnal k dětské hře Černý Petr, kdy ti, co si neví rady s přílivem migrantů, chtějí vzniklou zátěž přenést na ostatní. Je správné, že takovéto pokusy odmítá unisono celá naše politická reprezentace. Věřím, že žádný podobný návrh neprojde, ať ho navrhne kdokoli.
Macron by rovněž v rámci EU vytvořil klimatickou banku pro financování ekologických projektů. EU by také měla zřídit společnou pohraniční policii a azylový úřad. Férové volby by Macron zajistil vytvořením agentury, která by chránila před zásahy do voleb zvenčí. Posunou tyto ideje Evropu kupředu?
Spolupráce v oblasti ochrany životného prostředí je nutná. Pokud by jí pomohla klimatická banka, nebyl bych proti.
Společná pohraniční policie a azylový úřad souvisejí se společnou azylovou politikou, tudíž jde alespoň pro mne (a doufám, že i pro naši vládu) o nepřijatelný návrh.
Také si nedovedu představit, co by měla dělat agentura proti zásahům do voleb zvenčí. Vypínat internet? Cenzurovat média? Macronův návrh je projevem zoufalství současných elit z volebního chování stále rostoucí části veřejnosti. Podobně jako jsem to zažil v době před rokem 1989, i dnes se hledají příčiny rozporu mezi oficiální propagandou a skutečnými názory občanů v rejdech zahraničních agentů. Z objektivně daných rozdílů v interpretaci událostí se dělá hybridní válka, z názorových odpůrců třídní nepřátelé. Macronovy ideje mohou Evropu posunout, ale v žádném případě kupředu, spíše ještě blíže k propasti.
Bývalý armádní šéf Jiří Šedivý v rozhovoru pro Reflex pronesl, že do Evropy bude chtít nová generace migrantů z Afriky, v důsledku čehož se evropská společnost radikalizuje pod heslem, že „násilí plodí násilí“. Lze s tímto pohledem souhlasit? A co by měla Evropa dělat?
Výrok generála Šedivého vystihuje situaci trefně, ale týká se pouze následků, nikoli příčin. O tom bychom mohli hovořit od rána do večera, je to složitý problém. Sám jsem se k němu vyjádřil již vícekrát. Rozdíly v životní úrovni již překročily hranici, za kterou se očima zbídačených obyvatel zaostalých regionů vyplatí riskovat majetek i život, pokusit se nelegálně dostat na území bohatých států a zkusit se tam uživit lépe než doma. Netýká se to jen Afriky, Blízkého a Středního východu, ale také Latinské Ameriky. Na hranici mezi USA a Mexikem nejsou problémy o nic menší než ve Středozemním moři.
V dnešních podmínkách globalizovaného světa se nelegální migrace nedá zcela odstranit a je prakticky jisté, že se části migrantů podaří překročit hranice, ať už ji budeme hlídat za pomoci nejmodernější techniky, žiletkových plotů, či Trumpových zdí. Tím neříkám, že bychom měli zůstat pasivní a tolerovat nezákonné přechody hranic, jak se o to snaží různí „hate-free“ aktivisté, kterým nahrávají příliš idealisticky koncipované mezinárodní dokumenty a smlouvy. Nelegální migranti by měli být okamžitě vyhoštěni, bez ohledu na pohnutky, které je podnítily k pokusu o přestěhování. Kromě převaděčů by měly být policejnímu vyšetřování podrobeny i posádky „záchranných“ lodí, které s převaděči evidentně spolupracují. Jinak by asi jen těžko mohly tak rychle „zasahovat“ u potápějících se gumových člunů. V tomto směru se ale kvůli hyperkorektnosti a podpoře migrace ze strany některých vlád neděje nic.
Základní slabinou je návratová politika. Připouštím, že je těžké přesvědčit země původu migrantů či tranzitní země k zpětnému přijetí nelegálních přistěhovalců, kteří nedostali azyl. Problémem je i jejich identifikace. Ale základní příčinou váznoucí návratové politiky je benevolentní přístup motivovaný přílišným ohledem na příliš široce interpretovaná lidská práva, promítnutá i do legislativy. Překážkou je i přehlcený a těžkopádný soudní systém, který umožňuje opakovaně se odvolávat proti rozhodnutím, která jsou nepříznivá pro příchozí cizince. Přesto si státy musejí zjednat pořádek a nekompromisně vyhošťovat neúspěšné žadatele. Je to dnes v podstatě jediná možná cesta, přerozdělování žadatelů o azyl je sebevražedná politika.
V delším časovém horizontu mohou pomoci masové investice do hospodářství v zemích, odkud přicházejí migranti. Pokud se díky zahraničnímu kapitálu mohly hospodářsky pozvednout země jihovýchodní Asie, proč by totéž nemohlo nastat i v dalších chudých regionech? Velmoci vynakládají miliardy dolarů v zájmu hegemonistického soupeření, které může docela jednoduše skončit válečnou katastrofou. Kdyby investovaly alespoň část do produktivních sektorů výroby v chudých a strukturálně postižených regionech, lidé by tam dostali naději na lepší život a migrace by poklesla.
Konečně je třeba změnit politické ovzduší v Evropě, kde stále vládnou iluze o multikulturním obohacování a o absolutně otevřené společnosti. Odpůrci migrace se lživě označují jako xenofobové a fašisté i ze strany vlivných politiků. Úděsné je faktické zavádění principů práva šaría do vnitřní legislativy na základě kontroverzních rozsudků evropských soudů. Člověk by si až myslel, že se ti soudci zbláznili, nebo mají strach z pomsty přistěhovaleckých gangů. Prostě je třeba vzít na vědomí, že stát není jen milostivý dobroděj, vyplácející dávky sociální podpory, ale také organizované násilí k zajištění bezpečnosti občanů. Tam, kde se bojí násilí použít, oslabuje se bezpečnost a posiluje frustrace obyvatel, zvláště když se na druhé straně policie nezdráhá „vyřádit“ na nespokojených demonstrantech. A teď se vrátím zase na začátek našeho rozhovoru. Velmi neblahou úlohu zde v některých zemích sehrává sociální demokracie, která kalkuluje s migranty jako budoucími voliči, mhouří obě oči nad problémy s radikály a zločinci a snaží se jejich řádění zamést pod koberec. Pak se nemůže divit, že se přízeň voličů obrací jinam. A proto v letošních evropských volbách oslabí ve prospěch vlasteneckých stran. Zda to bude stačit na zahájení procesu proměny Evropské unie, uvidíme v květnu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
