Smrdí to tu krchovem. Udržení dolaru, odposlechy našich politiků Američany... Jan Schneider a jeho slovo na závěr roku

Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Rok 2015 pokládám pouze za součást přelomového období, přicházející nové „osové doby“. Tento název původně použil německý filosof Karl Jaspers pro dobu mezi 800 až 200 př. n. l., kdy se tehdejší společnosti ocitly v krizi. Nezávisle na sobě pak vznikly nové nábožensko-filosoficko-sociální systémy, které ovlivňují život dodnes. V Indii se rozvinul hinduismus a buddhismus, v Číně taoismus a konfucianismus, v Orientě judaismus a zoroastrismus, v Řecku filosofická reflexe. Ve všech případech jde o pravidla „cesty životem“, která jsou v určitém souladu s transcendentnem a přírodou, avšak na jejich formování má svůj podíl člověk. To je výsledkem jeho sebeuvědomění coby mravně odpovědného jednotlivce. Osovou dobou by se tedy dalo nazvat období, kdy se dospívající lidstvo stalo vědomým tvůrcem a interpretem svých dějin. A k nutnosti učinit podobný, kvalitativní krok spějeme i dnes.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Evropské elity nemohly neselhat, protože všechny evropské politické špičky jsou systematicky odposlouchávány. Jsou to politici vesměs tuctoví, kteří Spojeným státům poskytují hojnost kompromitujících materiálů na sebe a na financování svých politických stran. Proto ani nemohou jednat podle svého nejlepšího vědomí, protože nemají čisté svědomí.

To vše se děje v kontextu boje o udržení světové dominance dolaru, kterému je konkurencí euro, platidlo migrační vlnou masírované EU. Evropa nemůže být úspěšná, protože analyzuje věci od prostředka, až když nastanou, a nejde k příčinám. To je pak ale každá léčba těžká!

Otázkou ale je, jestli Evropa vůbec na to má. Je strašně povrchní. Odkazuje se neustále na své křesťanské hodnoty, ale téměř nic z nich ve svém rejstříku reálně nemá. Je ustrašená. A jak zní stará moudrost: Jen pro to stojí žít, za co je člověk ochoten umřít. Zde v Evropě nikdo za nic. Sebrat prachy a zmizet. Navíc Evropa ztrácí i prostou chuť k životu, vymírá. Nevaž se, odvaž se. Proč bys přiváděl na svět nějaké uřvané hladové krky? Zajeď si na zážitkovou dovolenou na „Kanáry“, zbylé prachy naházej do forbesu. No, za takovou Evropu umírat, to by asi musel být jeden na hlavu.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Prožili jsme další „antizemanovský podzim“? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Toto jsou přesně příznaky blbé nálady. A ještě blbější je, že nikdo nemá dostatek rozumu, aby přešel na sestupnou křivku společenského napětí. A může za to i Zeman, protože nedokáže svým protivníkům přiznat ani „ň“. Možná je ambiciózní, ale slepý. Kdyby prorazil onen bludný kruh nesnášenlivosti, zapsal by se zlatým písmem do historie. Ale na to on asi nemá, a je to škoda. Přitom v zahraniční politice učinil některé dobré, ba vynikající kroky. Když ale promluví na téma islámu, chová se jak náhončí teroristů. Všechny muslimy pozurážet několika vychýlenými větami, to je hrůzný sen. On měl už kdysi strašný úlet, když G. W. Bushovi nakukal neověřenou informaci (která byla průběhem času spolehlivě vyvrácena) o „pražské stopě“, která dávala do souvislosti teroristy z 11. září 2001 s Irákem, a tím pomohl uvést Spojené státy do strašného omylu. Jeho čin se podobá roli Edvarda Beneše, který měl Stalinovi zprostředkovat desinformaci německé rozvědky, v jejímž důsledku bylo velení Rudé armády hůře než zdecimováno (kauza Tuchačevský).

Zeman by se měl poučit třeba u protiteroristického experta Amichaje Magena z institutu v Hercliji, který řekl, že „bojujeme o mysli a duše muslimů, i v Evropě. Ale džihádisté taky“. Způsob chování Zemana je však přesným opakem, který plní ty nejsmělejší tužby teroristů. Uvědomí si to někdy?

Na druhou stranu je obdobná škoda, že Zemanovi odpůrci jsou na tom lidsky stejně bídně, nedokážou mu přiznat ani ťuk, ani náznakem vyjít vstříc. Kampaně proti Zemanovi jsou dosti přízemní, i když, zase pravda na druhou stranu, on sám k tomu poskytuje dost příležitostí. Není to žádná slast, aneb slovy Víta Kremličky „je štěstí v této zemi žít a je neštěstí to štěstí mít“.

A jestli to bude gradovat? Podívejte se na ty anonymní výlevy v diskusích pod články na internetu. V prostředí, kde je trpěným zvykem, neřku-li módou, anonymně kanalizovat své mysli, je mi proti té bandě psychotiků sympatický každý vrah, který šel „na férovku“. Jinými slovy, je to na každém z nás, zda dokážeme mentálně dozrát, učinit ten krok od puberty k dospělosti, a začít se chovat hrdě. Utrhli bychom se demoralizované Evropě o koňskou délku! (Ovšem nejšílenější na tom všem je, že si myslím, že na to máme!)

Totéž se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové.

Jde o souběh několika tendencí, jako ostatně asi vždy. Jednak je Evropa ustrašená, navíc neví, jak se bránit. A začíná zmatkovat, čímž ztrácí její jednání efektivitu. O mnoha nápadech se říká, že měly být nejprve vyzkoušeny na zvířatech (to by ochránci ječeli!). Ale na lidech se aplikují hned, jak se ti nejlepší z nás dostanou k mandátům a moře jim začne být po kotníky.

Nicméně největší nebezpečí pochází od nás samých. Politici by měli provádět základní osvětu, týkající se demokracie, totiž že bychom se zde měli nějak srovnat, chceme-li přežít, ačkoliv nemáme stejné názory. Ostatně stejných názorů už bylo dost, nebo se do té doby snad chce někdo vracet? Asi ne, takže se smiřme s tím, že zde s námi žijí lidé s protivnými, až velmi protivnými názory.

Jak velmi přesně napsal Přemek Houda v Lidovkách o jakési skupině: „Nechť Ortel zpívá! A proč? Zdravá společnost Ortela i s Mešitou snadno přečká, nemocné nepomůže, i když zakáže všechny Mešity a Ortely světa.“ Tudíž je blbost hned myslet persekučně, protože to bychom se dostali na úroveň Ústředního výboru KSČ v roce 1976, kdy se rozhodl zavřít Plastiky.

A jestli bude zvolena Merkelová, to opravdu není můj byznys. Zajímá mě pouze, jak se ti zvolení lidé budou chovat, ale sázet si na ně nebudu, nejsou to mí favorité a toto nejsou dostihy.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?

Rusko je na tom asi překvapivě lépe, než se zdá. Dovolím si to paradoxně odvodit od nepochybně velké podpory, které se dostává protiruským propagandistům v naší zemi. Jejich aktivity rostou jak houby po dolarovém dešti. Dobrý příměr, že? I s tím „houby“, co mají v rukách, jak se při jejich chatrné argumentaci ukazuje.

Postavení Ruska potvrzuje i ten zoufale silový boj, který ti nešťastníci vedou, aby si vysloužili svůj žold. Neštítí se vypracovávat seznamy „proruských“ webů a aktivistů – to je skutečně totalitní praktika z padesátých let. S demokracií to nemá co dělat! Jsem zoufalý z toho, že se neozvou chartisti, protože to je přesně moment, který by neměl ve společnosti zůstat bez razantní odezvy. Ukazuje se tím jen, že disent není žádná značka, že to bylo jen provizorní společenské zaparkování různých lidí v určité době, a že někteří tam byli s pochopením situace, a jiní byli pouze nešťastní, že nejsou „nahoře“. Nyní si to tedy vynahrazují, aniž by co z minulosti pochopili. Třeba to, že je třeba se zastat druhých, právě těch s protivnými názory, protože – jak se dlouho říkalo v disentu, který chtěl dosáhnout společenského dialogu – pouze v tom dialogu se může společnost zdravě vyvíjet.

Je však až komické, jak si mnozí ten dialog představují – že se snad všichni na sebe budou usmívat a mít šťastné výrazy v tvářích a hovořit to samé. Ne, nikoliv a hovno, jak pravil mistr Vaculík. Dialog, ten žádoucí společenský dialog, se totiž velmi pravidelně vede s protivnými lidmi s protivnými názory s protivnými ksichty s protivnou gestikulací a mimikou, prostě eklhaft, žádné souznění duší. Jediné, co nás může s touto situací alespoň malinko smířit, je to, že stejně blbý pocit z dialogu s námi mají ti protivní lidé.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Milan Syruček zřejmě vychází z existence americké studie „Migrace jako zbraň“. To je machiavelisticky chladná, přesná a děsivá analýza. Ano, to náhlé vzedmutí utečenců není jinak vysvětlitelné, ani směry jejich pochodu. Koincidence s teroristickými útoky není náhodná, ale nevychází z logiky migrace. Právě naopak.

Do Evropy zjitřené teroristickými útoky se vhání další dráždidlo. Ti Evropané, kteří se neudrží a prvoplánovitě zareagují plošně, obecně proti uprchlíkům, navozují situaci, že Evropa je zaplavována masou, která se tou projevovanou nenávistí homogenizuje, ale ve smyslu nepřátelském vůči domácímu obyvatelstvu, které však není schopno oné migrační vlně zabránit. Je to takový samosvorný proces, kdy si Evropa chystá vlastní nedůstojný konec. Nezbývá mi než znovu připomenout onoho již citovaného izraelského experta Amichaje Magena, že klíčovým je boj o mysli a duše muslimů. Neříkám, že se to musí někomu líbit – ale jestli Evropané dají více na pocity, než na rozum, pak je čeká konec, který si zaslouží.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího: „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?

Asi tak jako na chcípající kobyle. Oskar Krejčí má hlubokou pravdu, protože toto je kontext všech těch dílčích situací, o nichž hovoříme. A znovu připomenu George Friedmana („Příštích sto let“, kdo to ještě nečetl, ať se hanbí!). On před skoro deseti lety předpověděl, jak to bude s charakterem oné „nestability“, kterou tak úporně Spojené státy vyváží. Budují svou hegemonii na ovládání moří, proto musí všechny své konkurenty oslabit při budování jejich námořních sil. A světe div se, Rusko má kolem sebe podpálené pozemní požáry a na poslední chvíli zachránilo Sevastopol, svůj přístupový bod na jižní moře. Turci mu nyní budou dělat problémy s průjezdem Bosporem. Proto Rusové zachraňují svou námořní základnu v syrském Tartusu.

Jsme svědky zhroucení neobvykle gentlemanského pokusu řízeně snížit napětí ve světě, které se projevilo ukončením studené války. Možná to bylo podobně idealistické očekávání, jako pražské jaro v roce 1968. Jsem ale hrdý na to, že jsem něco podobného zažil.

Zvýšení napětí nastoupením jestřábí politiky Spojených států je ale svým způsobem logické, protože, jak píše Jan Campbell, západní bramborová kultura je postavena extenzivně (jako „letadlo“ neboli „pyramida“) a neumí se transformovat do intenzity (ta totiž nahrazuje expanzi duchovnem, kteréžto se obtížně uplacíruje na burze). Proto musí bramboráři neustále někoho vysávat a podvádět a okrádat.

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

Amin Maalouf uvádí ve své knize „Nezkrotitelná planeta“ jeden velevýznamný aspekt, proč bychom se o americké volby – chtě nechtě – měli zajímat doslova všichni: „Prezident Spojených států je dnes mocný. Jeho politická rozhodnutí se dotýkají osudu celé planety. To ovšem znamená, že jeho voličům je přidělena úloha, na niž nemají právo; jejich volba totiž bývá často rozhodující pro budoucnost Asijců, Evropanů, Afričanů a Jihoameričanů.“

A z těchto spojitých nádob, jak američtí voliči „přečtou“ globální vývoj a jak na to svojí (svět zpětně ovlivňující) volbou zareagují, na mne jde chandra, těžkomyslnost, splín, deprese a ještě i trudnomyslnost.

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

Obětí džihádu se rozhodně nestaneme. Pouze si naděláme do gatí a nebudeme bojeschopní. Aspoň to budeme moci svést na ty gatě, protože ta krize je mnohem hlubší a nespočívá v nikom vnějším. Evropa prostě ztratila chuť žít, nereprodukuje se. Nemá orientaci biofilní, ale nekrofilní. Smrdí to tu krchovem. Vytáhnout se z té bažiny, v níž je smrádek, ale teploučko, to by stálo námahu. Ale Evropa nemá motivaci. To všechno dohromady v ní generuje strašný vztek, a protože už dlouho sama sobě lže, zkouší to svést na druhé.

Nicméně si nemyslím, že by to tu nutně muselo být perspektivně celé muslimské. Ono to nikdy není tak horké, jak se zdá. Podaří-li se zastavit příliv uprchlíků na míře takové, že ti, co se v Evropě usadí, si co do životní úrovně polepší (protože kdyby uprchlíků přišlo moc, snížila by se životní úroveň podle těch přišedších), tak začnou jíst víc maso, začnou být sobečtí, prostě přestanou mít tak závratnou natalitu a postupně začnou degenerovat jako staří vymírající Evropané. Cesta z této vývrtky existuje, ale je hrozně pracná a náročná a není vůbec lákavá.

Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnil očekávání, anebo naopak zklamal prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?

Pro mne je překvapením, malým sice, ale poměrně nadějným, kupodivu premiér Sobotka. Snad se mi to jenom nezdá, že se snaží poslouchat názorové oponenty. Bylo by nanejvýš záslužné, kdyby celkovou vládní politiku přitvrdil a pokusil se integrovat i proudy doposud odmítané. Národ by si mohl uvědomit, že sranda pomalu končí a že na nějaké ubohé hádání, jak předvádí pamětník časů Národní fronty Kalousek, už opravdu není doba. Vláda by měla přitvrdit řízeně a uváženě. V případě jejího nekonání by se tak potom mohlo stát neřízeně a mohlo by to destabilizovat celou společnost.

Myslím například na to, že by se měly sjednotit (v maximální možné míře všechny) aktivity směřující k obraně republiky a k ochraně jejího vnitřního pořádku. Nyní jsou ty různé proudy znesvářené, nadávají si a pokusy porozumět pokládají za slabost. Je nutné vyvinout – a to z úrovně vlády, především ministrů obrany a vnitra – cílenou snahu etablovat a legislativně upravit něco na způsob prvorepublikového Svazu brannosti, z něhož se později stal Svazarm, s přihlédnutím k různým formám domobrany a dalších uskupení na principu dobrovolnické a občanské participace na bezpečnostním systému země, které se vyskytují v civilizovaných zemích. Je prostě potřeba dát těm aktivistům legislativně upravený prostor a současně i dobré vedení. Zde vidím místo veteránů, kteří válku skutečně prožili a jsou schopni těm military-fandům povyprávět, že je dobré, když je člověk na správné straně pušky, ale že dojde někdy i k opaku. Mnoha veteránům by to též pomohlo při vyrovnávání se s post-traumatickou stresovou poruchou.

Ale zpět k těm politikům – Kalousek se již nyní nebude moci skrývat, pojede na svou tvář, a to by ho mohlo zlikvidovat. Přiznám se, že jeho vystoupení a snahy o polemiky pokládám za bezcenné, je to jen politikaření na úrovni oblastního přeboru.

Babiš se Zemanem mají výkyvy, ale Babiš se to politické řemeslo zatím učí, a taky jde o to, koho poslouchá, kdo mu radí. Někdy to jsou rady zadarmo drahé jako například v posledním rozhovoru v Právu, když Babiš soudí, že by se měly „uzavřít schengenské hranice“. Samozřejmě, že úsilí všech rozumných lidí k tomu směřuje, ale je to úkol nesmírně těžký, je-li vůbec efektivně možný. Ty hranice totiž odolají jen určitému množství běženců. Možná Babišovi ještě nikdo neporeferoval o té americké studii „Migrace coby zbraň“. Pak by zjistil, že se nejdřív musí začít pracovat na zmírnění toho migračního tlaku ve zdrojových zemích, protože to je úkol na příšerně dlouhou dobu. A přesně po takovou dobu už je zanedbáván.

Nebo když se Babiš diví, že „úřady mají migraci pod kontrolou ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii, tak proč by to nešlo v Evropě?“ – Ano, pane ministře, ale ráčil jste již pohlédnout na mapu?

Na druhou stranu je prima, když pochválí prezidenta Zemana za jeho východní politiku. A pak ještě řekne, že mír bez Asada není možný. A že Turecko není součástí řešení, ale součástí problému. To jsou pěkně smělé výroky, které nekloužou po povrchu. Už vidím, jak se ti bývalí svazáci, co se nyní dali do služeb protiruské propagandy, do něj pustí. A jak mu to budou chtít zavařit alespoň na Slovensku u toho soudního procesu kolem lustrace, protože mají velmi dlouhé pařáty. A nic jiného neumějí než kádrovat a posluhovat.

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho?

V těchto dnech opakovali geniální pohádku „Šíleně smutná princezna“. Tam jsou naprosto úchvatně (Josefem Kemrem a Darkem Vostřelem) ztělesněni dva váleční štváči. Nádherně satiricky, s českým humorem je vystižen princip vojensko-průmyslového lobbování. Příkladně je pak s touto škodnou naloženo na konci pohádky – chcete se prát, tak se perte. Ale sami.

Proto je dobře dávat pozor na to, který psychopat chce „dávat válce šanci“. Jestli chce Evropa zachovat aspoň nějaké své křesťanské kořeny, musí s takovými kazišuky vyběhnout. Jako v té pohádce.

Oproti těmto psychotickým, tudíž zkratovitým „řešením“, stojí jedna cesta, trnitá a kamenitá a strmá. Dlouhodobě ji prosazuje Miroslav Polreich a směřuje od snižování napětí a ukončování konfliktů k budování důvěry. Je to cesta provázená posměšky, nezdary, chybami, vyčerpáním a téměř beznadějí. Je to však jediný důstojný, člověka hodný postoj v tak podivně počínajícím století. Porodní bolesti nové osové doby budou asi velké, možná strašné. Ale při pohledu zpět na to všechno, co ta původní osová doba přinesla, je to velká a úctyhodná výzva.