Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Schwarzenberga (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Jana Šinágla (z 22.3.), Pavla Šafra (z 21.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), , Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Jiřího Zlatušky, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma
Tématem posledních dnů v médiích, ale i často v debatách běžných lidí je chystané projetí vojenského konvoje armády Spojených států z Estonska přes Českou republiku do Německa. Novinář Erik Best říká, že to sice jako členové NATO nemůžeme odmítnout, ale to neznamená, že to musíme podporovat a propagovat. Jak na tuto věc podle vás hledět pokud možno objektivně a bez emocí kritiků a hlasitých podporovatelů?
Jsem přesvědčen, že je k této věci zapotřebí přistupovat věcně a racionálně. Radostné mávání vlaječkami na straně jedné, ani házení potravinami na straně druhé nepovažuji za smysluplné příspěvky do debaty, jež by tu dle mého měla probíhat. Problémem ovšem je, že k podobné diskusi se nám od mainstreamových médií nedostává potřebné penzum relevantních informací. Slyšíme, že prý jde o běžný přesun, kterých už jsme měli nepočítaně – jen teď se o tom mluví. Opravdu tomu tak je? Pokud je mi známo, technika bývá většinou přesouvána po kolejích – a cizí kolona se tu nepředvádí několik dní s tím, že na naše území vkročí na třech různých místech.
Zapomínat bychom neměli ani na kontext celé akce, kdy, jak například upozorňuje Lenka Procházková, přesun kolony nějak nepasuje na článek 1 Washingtonské smlouvy, „kde se smluvní strany zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“.
Tedy, jak jsem již uvedl, nepodporuji nevyzrálou až dětinskou formu protestu, jakou jsme mohli například v přímém přenosu sledovat 17. listopadu při odporu rudých karet vůči hlavě státu a současně vrchnímu veliteli ozbrojených sil, ale myslím si, že sami příznivci konvoje by měli vítat protiargumenty, neboť je pro demokratickou společnost minimálně zarážející, když je v ní zastáván pouze jediný názor. A velmi ostře se musím ohradit proti všem možným nálepkám – včetně urážlivých a jinak dehonestujících – kterými jsou častováni všichni, kteří si dovolí vyslovit v souvislosti s konvojem a schválením průchodu přes naše území pochybnosti.
Podívejme se také na samotný význam této americké vojenské akce. Do jaké míry lze říci, že je to v současné situaci potřebné? Není si Rusko samo velmi dobře vědomo, jakými vojenskými kapacitami, technikou a počtem vojáků NATO disponuje? Co soudíte o jednom z hlavních argumentů, kterým má být údajná hrozba, že by Rusko zaútočilo na některý z pobaltských států?
Podle mě by se mezinárodní vztahy měly řídit jinými principy než úvahami typu: Co by, kdyby. Bavme se o důkazech o ruské agresi, které nás opravňují k obavám o osud Pobaltí. Spíše by nás v tuto chvíli měla zajímat budoucnost rozvrácené a zbídačené Ukrajiny, kde se začínají různí oligarchové prát mezi sebou – a která je hluboce rozdělená. Právě její osud bychom měli řešit spolu s Ruskem – a ne opakovat Jaceňukovu mantru, že je třeba Rusko napadnout, protože Rusko je agresor (důvěryhodnost Jaceňuka podtrhuje jeho prohlášení, že Stalin prý napadl Hitlera).
Manévry v Pobaltí považuji za nešťastné. Raději bych viděl politiky u jednacího stolu, kde se stanoví takové podmínky, které budou vymahatelné od všech zúčastněných stran konfliktu a kde budou stanoveny sankce pro kteroukoli ze stran, jež tyto podmínky poruší. Obávám se, že minské dohody takto nefungují.
Z úst některých odpůrců amerického konvoje v této souvislosti zaznívá i otázka samotného členství České republiky v NATO. Pokud jde o zajištění bezpečnosti našeho státu, má vůbec země naší rozlohy jinou možnost, než být součástí Severoatlantické aliance? Existuje nějaká alternativa? Případně, dá se v současné době mluvit o tom, jaká je budoucnost NATO, tedy zda vydrží dalších deset, dvacet let?
Alternativou může být neutrální status. Určitě je však na místě vést debaty o účelu organizace NATO jako takové. Časy se od dubna 1949 změnily. Alespoň jsme tedy doufali, že studenoválečné soupeření je minulostí. Dnes máme na obzoru hrozbu soupeření nového, ne-li hrozbu ještě mnohem horší, a to celosvětového konfliktu se zapojením jaderného arzenálu. Proti komu má dnes být NATO namířeno – a kdo se jím má cítit ohrožen? To jsou otázky, jež bychom si měli nejen klást, ale hlavně bychom na ně měli hledat odpovědi.
Oficiálním argumentem, proč se konvoj nepřesouvá po železnici, ale přímo, je podpora spojenců v Evropě ze strany USA a demonstrace síly či připravenosti vůči Rusku. Europoslanec Miloslav Ransdorf ale soudí, že jde o demonstraci síly nikoli vůči Rusku, ale vůči Čechům, aby si uvědomili, koho mají poslouchat. Dá se to „svalit“ pouze na běžný názor komunistického politika, anebo je v tom něco víc?
Nemám rád škatulkování, jak jsem již výše podotkl. Nemůžete vést debatu, pokud jakéhokoli názorového odpůrce zaškatulkujete jako „komunistu“, „agenta“, „pátou kolonu“ či mu sprostě nadáváte.
Podle mě se o demonstraci síly jedná. A je nasnadě, že část společnosti s tímto postupem souhlasit nebude, zvláště, když se s ní nikdo ani nebavil. Nelíbí se mi, jak se naše společnost opět dělí. Všimněme si jásotu organizovaných „rudých karet“ a nepokryté nenávisti vůči hlavě státu (P. Šafr, O. Neff a další). Nyní se jim opět naskytla příležitost k „manévrům“.
Novinář Jan Macháček se opatrně vyslovuje pro to, aby v rámci omezení ruské propagandy mohlo docházet v podstatě k jistému omezování svobody slova. V takovém názoru není jediný. Prý jde především o to, že „ruské lži“ mohou ohrožovat naši svobodu a demokracii, nebezpečně ovlivňovat lidi apod. Je nutné, třeba v malé a kontrolované míře, omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“?
V té chvíli se zeptám, kdo bude oním arbitrem či cenzorem, který posoudí, co je „lživá propaganda“? Nebezpečí vidím v tom, že pod tuto nálepku může kdejaký diktátor zahrnout cokoli, co ho ohrožuje a co se mu nelíbí. Spíše podporujme obecnou vzdělanost lidí, aby si uměli na věci udělat vlastní názor – a zajistěme objektivní zpravodajství, jež jim k tomuto procesu poskytne dostatek informací. Zrovna osoba pana Macháčka, který je schopen napsat, že: „Rus lže běžně ve všední den i v neděli, když to potřebuje, i jen tak pro potěšení či zábavu“, mě v roli takového cenzora vysloveně děsí. Tuto cestu tedy z hlediska demokratického směřování považuji za slepou – či přímo do pekel vedoucí.
Jak se stavíte k rozličným občanským a politickým iniciativám plánujícím buď vítání amerického konvoje s vlaječkami USA, anebo naopak protesty přímo na hraničních přechodech či v místech, kde se bude kolona pohybovat?
Ke každé iniciativě přistupuji podle toho, jak je konzistentní sama se sebou. Pokud někdo mluví o demokracii, a současně tíhne ke hnědnutí (příklon k nacismu) či černání (příklon k fašismu), nemůže být pro mě důvěryhodným.
Mám bohužel pocit, že je tu celá řada různých postaviček a hnutí sledujících pouze své mocenské ambice bez ohledu na nějakou alternativu ke stávajícímu systému.
Někdo hraje na strunu antiislamismu, jiný anticiganismu, další potom na strunu antisemitskou či antikomunistickou. Tyto anti-ismy mají jedno společné – najdou si zástupné viníky a abstrahují od problémů skutečných či primárních. Od problémů systémových.
Máme tu též jedince schopné podporovat odsouzené popírače holocaustu či neonacisty nebo bagatelizovat genocidu za druhé světové války – a současně se nazývat „Hlasem svobody a demokracie“.
Fotogalerie: - Máte slovo o Ukrajině
Osobně podporuji Hnutí za Přímou Demokracii, které se snaží navázat na odkaz zesnulého teoretika přímé demokracie, Milana Valacha a Ne Základnám, konkrétně Václava Novotného s Evou Novotnou, kteří neúnavně vystupují proti různým dvojím metrům a častému porušování demokracie – jak jinak než v jejím jménu.
Také bych ještě zmínil platformu Evropané proti Válce a jméno Milana Daniela. Chybí mi zde ovšem výzva podobná německému prohlášení: Ne naším jménem, jehož nepřeslechnutelnými hlasy se stali čelní kulturní i političtí představitelé země.
V souvislosti s chystanými demonstracemi a protesty se objevila varování, že by účastníci takových akcí nemuseli skončit dobře. Například Armádní noviny v jednom z článků píší o tom, že i plánování nějakého odporu vůči konvoji na internetu může být považováno za sabotáž či rozvracení republiky. Doporučil byste tedy občanům, kteří s tím nesouhlasí, aby se k tomu raději nevyjadřovali a zůstali doma?
Potřetí v tomto rozhovoru zdůrazňuji, že mi házení potravin či čehokoli jiného přijde dětinské. Jsem zastáncem dialogu jako prostředku k rozvoji demokracie. Dialogu, který sestává z různých stanovisek a kde rozhoduje síla argumentu, ne síla fyzická.
Dovolím si ale jednu zlomyslnou poznámku, která směřuje především k těm, kteří pokrytecky na někoho házení vajec schvalují – a u jiného „cíle“ to považují za zločin. Pokud je u nás dovoleno vrhat vejce na vrchního velitele ozbrojených sil, jímž prezident republiky je, zřejmě se tato kratochvíle vztahuje i na obyčejné vojáky, třebaže zahraniční. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Někde vás přivítají chlebem a solí, jinde vajíčkem do hlavy. Německý prezident Gauck by mohl vyprávět.
Ale nyní vážně: Nejsem ten, kdo by měl někomu něco doporučovat. Přesto bych se přimlouval za to, abychom zbytečnými excesy nenahrávali těm, kteří nás chtějí zaškatulkovat a kteří již mají připravené červené karty proti člověku, který se nechce nechat zastrašit a chce uctít jak vojenské tak civilní oběti v zemi, která sehrála při porážce Hitlera jednu z klíčových rolí.
Místo používání síly použijme rozum. A požadujme debatu, kde se pro někoho nepříjemná fakta cenzurovat nebudou. Dne 28. 3. 2015 se v Praze na Václavském náměstí uskuteční od 15 hodin nenásilný protest proti eskalaci napětí a za posílení míru Evropě. To je například akce, kde si dovedu představit, že je lepší doma nezůstávat.
Co soudíte o debatách na téma účasti a neúčasti státníků na květnových oslavách 70. výročí konce druhé světové války v Moskvě? Měli bychom to brát tak, že takové události nelze ignorovat bez ohledu na současné mezinárodněpolitické dění, anebo by tam podle vás český prezident neměl jezdit?
Je škoda, že se dnes na školách neučí takové samozřejmosti, jakými by měl být význam bitev před Moskvou či u Stalingradu. Nedovedu si představit, že by představitel země, v níž žiji, nejel památku těchto obětí uctít. Možná i díky nim tu dnes jsme. Éterem se sice šíří, že tam budou pouze Zeman se severokorejským vůdcem, ale tak to není. Pozvánku přijalo asi 28 představitelů různých zemí a vedle slovenského či řeckého premiéra by se tam měl objevit i například izraelský prezident. Miloš Zeman se dlouhodobě hlásí k těm, kteří jsou rádi, že byl Hitler poražen – a je tedy jedině logické, že jede tento svůj postoj demonstrovat.
Koncem minulého týdne v rozhovoru pro ParlmanetníListy.cz publicista a pedagog Tomáš Klvaňa řekl, že v květnu 1945 tehdejší Československo Rudá armáda dobyla, že nešlo o osvobození. Podobně před časem mluvil ukrajinský premiér Jaceňuk, když hovořil o „sovětské agresi na Ukrajině a v Německu“. Co o tom soudíte? Jakou optikou bychom na tehdejší události měli nahlížet?
K tomu řeknu jediné – je to evidentní přepisování historie. V květnu 1945 nás osvobodili jak Sověti, tak Američané – po dohodě. Výše popsanou logikou bychom mohli tvrdit, že nás obě armády tehdy okupovaly. Prohlásíme tedy 8. a 9. května za dny národní pohromy?
Pokud premiér Jaceňuk tvrdí, že Stalin napadl Hitlera, ptám se, kde jsou historici, aby se k tomu vyjádřili?
Psali jsme:
Poslední dobou se zapomíná na samotné téma Ukrajina, byť médiím dominovalo v podstatě nonstop v uplynulém zhruba roce. V tomto směru bych se vás rád zeptal na nedávná slova německé kancléřky, že Ukrajina se nikdy nestane členem EU ani NATO a že asociační dohody nic takového neznamenají. Jak to máme chápat? Asociační dohoda byla přece rozbuškou Majdanu a následné války na východě Ukrajiny. Bylo to tedy všechno zbytečné a Ukrajinci bojovali nadarmo za svoji evropskou budoucnost, která nepřijde?
Tyto otázky považuji za stěžejní. Obávám se, že Ukrajinci bojující proti oligarchům nedosáhli ničeho jiného, než že jsou porobeni novým oligarchům. Země je zpustošená, před krachem, krvácí lidsky i ekonomicky. Je nasnadě, že se ukrajinští občané budou ptát, kdo za to může.
Který novinář se dnes věnuje například smrti Valentiny Samenjuk-Samsonenkové (mj. bývalé šéfky Fondu národního majetku Ukrajiny)? Původně byla její smrt vydávána za sebevraždu, později byla klasifikována jako vražda. V letech 1994–2006 byla poslankyní, v roce 2002 předsedkyní Zvláštní kontrolní komise pro privatizaci a v letech 2005–2008 předsedkyní Fondu národního majetku Ukrajiny.
Než se zabývat vnitřními problémy Ukrajiny, může být pro její dnešní vůdce lákavé odpoutat pozornost lidí k zástupnému nepříteli. A Rusko je tak lákavě blízko…
Jakým způsobem se v obecnějším hledisku díváte na problematiku ukrajinské krize, Majdan, válku na východě Ukrajiny a v poslední době iniciativu tyto věci zarazit prostřednictvím druhých minských dohod?
Pro mě jsou stěžejní odpovědi na některé otázky. Odpovědi, na něž zatím marně čekám. Základní otázky by mohly znít: Kdo stál za krvavou podobou Majdanu a co předcházelo anexi Krymu?
Anexi Krymu vytrženou z kontextu předchozích událostí lze skutečně označit za protiprávní akt. Nás by ale mimořádně měly zajímat ony předchozí události – to znamená, kdo je zodpovědný za krvavou proměnu Majdanu a zda nedošlo v Ukrajině k převratu a porušení její ústavy a jakému nebezpečí v tu dobu Krym čelil. Studie profesora Katchanovského, z níž vycházel při zkoumání dění na Ukrajině profesor Sapir, se u nás bohužel příliš necituje. Popírá ovšem jednoznačnost anexe Krymu jako ruské agrese a upozorňuje na okolnosti, za nichž by vyznívala úplně jinak:
„Ve světle toho, že současná vláda v Kyjevě nemá zájem o objasnění celé této záležitosti, chopili se tohoto úkolu nezávislí experti z oblasti politických věd. Jejich práce byla představena před několika týdny profesorem Katchanovským na půdě ottawské univerzity. Katchanovski došel při pečlivé analytické práci a zkoumání zdrojů, jež pochází v drtivé většina z promajdanského tábora, k jasnému názoru. Podle jeho mínění operovali odstřelovači zevnitř a jednotky věrné Janukovyčovi pouze opětovaly střelbu. Většina zabitých demonstrantů se tak ocitla v křížové palbě a byla zasažena zezadu, protože před nimi stály policejní jednotky… Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní.“ Podrobněji se tomuto tématu věnuji v článku „Rusko, náš (ne)přítel?“ na webu Disidenti.org (15. 3. 2015).
U minských dohod mi chybí postih ukrajinské strany, pokud poruší „pravidla hry“. Zatím slyšíme pouze o sankcích vůči Rusku.
Fotogalerie: - Pařížská předměstí
Část českého politického spektra hovoří už delší čas natvrdo o tom, že Rusko je agresor, stát s imperiálními choutkami, který je pro stát jako Česká republika přímým nebezpečím. Jak na tyto názory, například často zaznívající z úst představitelů TOP 09, nahlížíte?
Pokud někoho definujeme jako agresora, měli bychom to nějak důkazně doložit. Děsí mě skutečnost, že ukrajinští poslanci předložili americké straně zfalšované fotografie, jež měly ospravedlnit tažení proti jiné zemi. A my to bereme jako něco všedního, ne-li normálního. Toto má být náš důvěryhodný partner?
Agresora vnímám jako někoho, kdo je schopen vést válku bez mandátu OSN a na základě „podvržených důkazů“. Kdo druhého okupuje, porobuje, zbavuje ho svobody.
Rusko si nijak neidealizujme (především jeho politické vedení). Nejsou „dobré“ a „zlé“ velmoci. Jsou toliko velmoci – a používají až nápadně podobné prostředky k dosahování svých cílů.
U řady politiků TOP 09 a ODS ovšem čouhají dvojí metry jak sláma z bot. Na jednu stranu jsou schopni souhlasit s vedením války bez mandátu OSN, na stranu druhou odsuzují anexi Krymu jako bezprecedentní porušení mezinárodního práva a charty OSN. Tento způsob uplatňování politiky v praxi mi připadá poněkud nešťastným.
Co politika USA především ve vztahu ke zbytku světa? Zůstane dle vašeho mínění i v budoucnu bez pochybností Amerika velmocí číslo jedna, která bude mít hlavní slovo v řešení mezinárodněpolitických otázek?
Domnívám se, že jsme svědky dlouhodobého procesu, kdy USA postupně ztrácely vliv ve svých neokoloniích v Latinské Americe. Monroeova doktrína, která posvěcovala vliv USA v Jižní Americe, je dnes mrtvá. USA vedly jednu válku za druhou – a žádná jim nepřinesla zisk ani morální, ani hmotný. Mohli jsme pozorovat posílení vlivu Číny (zejména v Asii a Africe, ovšem i Latinské Americe) – ale i Ruska, v nichž se etablovaly jiné formy kapitalismu (a v jiném stadiu).
V případě Číny bych mluvil o kapitalismu státním, v případě Ruska o oligarchickém. Evropská unie se zmítá někde mezi tím. USA se jí budou snažit k sobě připoutat smlouvami typu TTIP. Smlouvami, které však nenahrávají nějakému posílení mezinárodního přátelství, které však nahrají nadnárodním farmaceutickým a jiným koncernům.
Jak na základě výše zmiňovaných geopolitických témat hodnotíte české politiky? Co byste řekl na činnost ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka, premiéra Sobotky či prezidenta Zemana?
U Lubomíra Zaorálka mohu ocenit jeho důrazné vymezení vůči posílání zbraní na Ukrajinu. To by skutečně mírový proces neposílilo. Navíc je třeba se ptát, zda chceme, aby v občanské válce padlo ještě více obětí – nebo proti komu chceme tyto zbraně vlastně použít? Nesouhlasím ovšem s rolí našeho ministra zahraničí v otázce protiruských sankcí, které evidentně dopadají na řadu sociálně slabších zemí EU (a nejen na ně).
Premiér Sobotka by si podle mě měl uvědomit fakt, že je zároveň předsedou sociálně demokratické strany – a měl by se zamyslit, jak by se asi sociálně demokratická strana měla profilovat. Napovím – neměla by to být strana „války“.
U prezidenta Zemana můžeme kritizovat řadu jeho kroků – od podpory dronům, přes poněkud nekritickou podporu izraelskému premiérovi až po jeho kritiku „nešetrných Řeků, kteří nechtějí platit své dluhy“. Můžeme s ním o těchto tématech diskutovat. V případě pohledu na ukrajinský konflikt mi však přijde, že jako jeden z mála politiků klade důraz na potřebu jednání a držení se faktů.
Více než selhání jednotlivých politiků mi však vadí selhání řady těch, kteří se hlásí k roli „hlídacích psů demokracie“ – a zatím mám spíše pocit, že se jí silně zahryzli do lýtka.
Psali jsme:
_635622830952218722.jpg&id=70587)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
