Svět se zbláznil, hodnotí Tereza Spencerová a překvapuje: Mezi USA a Ruskem to začalo být úplně jinak, než vám vypráví. Na všech frontách

Dala jste si velmi záležet na vykreslení situace v Sýrii optikou změn v popřevratovém Turecku, které podle vás jaksi koplo do zadku své spojence z USA. Jednak proto, že je zaměstnáno čistkami ve všech oblastech veřejného života, a jednak proto, že USA a EU se na Ankaru mračí za brutalitu „normalizace“ společnosti, zatímco Rusko a Írán roztahují náruč a „nemají kecy“. Čili dle vás Turecko končí s podporou různých elementů proti Asadovi, které sponzorovalo spolu s USA, Američané jsou bez Turků v Sýrii namydlení, spěchají za Rusy dohodnout se a vše směřuje již jistojistě k vítězství Asada. Měníte tedy svůj nedávný odhad, že až se Asadovi bude chtít, odejde, na novou verzi, tedy „Asad a Rusové válku vyhrají a Západ si nebude nic diktovat“? Skoro to vypadá, jako kdyby měl zavládnout mír. To podle mnohých ale Putin nechce, Putin přeci chce destabilizovat Evropu proudem uprchlíků ze Sýrie hnaným ruskými bombami ještě celý příští rok, kdy budou volby ve Francii a Německu... A nakonec, proč by se takový kolos, jako jsou USA, nemohl přizpůsobit situaci a Erdogana zahrnout vším, co by chtěl, aby zase byl spolehlivou pákou v Sýrii? Bylo by to drahé, jistě, ale co...

Myslím, že není třeba měnit náhled. Fakt, že se nyní sbližují postoje Ruska a USA a Ruska a Turecka a Turecka a Íránu a Ruska a Izraele, v zásadě znamená jen to, že se v přístupu k Sýrii utváří jednotnější fronta, jejíž členové už si nebudou dělat nějaké zásadní naschvály, a zcela mimo zůstávají jen feudálové z Perského zálivu, mimochodem, mnohamilionoví sponzoři Hillary Clintonové. Pokud bychom vnímali válku v Sýrii jako šachovnici a Asada jako jednu z figur, tak je zřejmé, že se s ní dá zahrát i gambit, tedy obětování figury kvůli strategické výhodě. To, že se tak nestane nyní a ani v mnoha příštích tazích, je vcelku jistota – Rusko není pod tlakem, aby Asada „obětovalo“, naopak, Asadovo vítězství přiznává dnes už i exilová syrská opozice. To ale neznamená, že sám Bašár Asad neodejde „ve čtyři odpoledne pár let po válce“. Koneckonců, spousta mezinárodních a regionálních hráčů obětovala spoustu sil, energie, peněz i morálního kreditu na podporu džihádu k jeho svržení a nějakou „cenu“ by dostat měli, čistě proto, aby mohli – byť až po čase – vykázat výsledek a zbytečně zase „něco“ nezkoušeli.

Současně ale podle mého platí vaše formulace o „Západu, který nebude nic diktovat“. Mám totiž silný dojem, že jsme se umně promanévrovali do situace, kdy budeme vděční Rusku a Íránu za jakýkoli „drobeček ze syrského stolu“, ale to jen za předpokladu, že jim nebudeme nějak citelně kazit hru a okopávat jim kotníky například dalším financováním a vyzbrojováním syrského sunnitského džihádu. Je jasné, že pro některé západní jestřáby a jejich mediální tlampače, kteří si „boj proti Rusku“ vzali za svůj životní cíl, to bude situace k neskousnutí a budou se ze všech sil snažit válku udržovat při životě v naději, že tím alespoň Rusko finančně vyčerpají a Putin poklesne v kolenou. Otázkou je, zda se těmto silám dostane skutečné moci, nebo budou jen halucinovat v médiích. Tím se plavně dostávám k Putinovi a jeho údajné snaze destabilizovat Evropu proudem uprchlíků, které z domovů vyhánějí jen a výhradně ruské nebo syrské bomby. Obecně platí, že s bláboly nemá cenu polemizovat, tím spíš, že v tomto případě se stačí podívat na data, kdy začala uprchlická krize a kdy začalo Rusko v Sýrii s bombardováním, nebo na skutečnost, že náboženské zanícení syrských uprchlíků vysoce převyšuje obvyklý syrský průměr, z čeho lze vyvozovat, že to sice jsou uprchlíci před Asadem, ale uprchlíci, kteří ve značné míře fandili „revoluční“ islamizaci země; a poté, co pochopili, že by mohli i umřít, protože se režim odmítl sesypat a začal bojovat, vyrazili raději se svým islámem v hlavách a srdcích do Evropy. Nechci, aby to vyznělo jako generalizace, ale…

Zmíněný nový vztah Turecka k USA je opravdu zvláštní. Je vcelku zřejmé, že islamistický duchovní Fethullah Gülen se v celé té hře stal jen další figurkou. Ankara určitě ví, že tohoto muže – spjatého se CIA a se sítí islamistických škol takřka po celém světě včetně třeba České republiky – Washington nikdy nevydá, protože by tím ztratil cennou akvizici pro případné barevné revoluce třebas ve Střední Asii i zdroj nebezpečných informací. A proto tlačí právě na jeho extradikci a americkou neochotu ho vydat používá jen jako záminku ke zhoršení vztahů s USA. Velkou otázkou ovšem zůstává, co to Erdoganovi vlastně najednou „přelítlo přes nos“. Odpověď neznám, byť se samozřejmě nabízí možnost, že za pokusem o převrat byly USA a Ankara o tom má důkazy. Nebo že by byl Západem a jeho moralizováním a pokrytectvím prostě už jen znechucený? A kdo by taky nebyl, že?

Nad čím z vašich nedávných úvah mohl být v rozpacích čtenář zvyklý konzumovat česká média, je míra koordinace mezi Ruskem a USA v posledních týdnech. Již zmíněná koordinace postupu v Sýrii, dlouhá jednání Kerryho s Lavrovem a dokonce i Putinem, zmírňování kapitálových sankcí, dohoda o ruských dodávkách amerického paliva do USA... Kde jsou ta tvrdá slova vůči Rusku ze summitu NATO? Jefim Fištejn a mnozí další nadávají Obamovi, že je „měkký“, že vyklízí pole Rusům. Je to nějaký dílčí manévr? Nebo se Rusko ukazuje jako silnější a odolnější hráč? Ostatně, váš redakční kolega Raduševič upozornil na německou analýzu, podle níž by se mohl stát příštím ruským premiérem reformista Kudrin, což by byl možná znak Putinovy tiché reflexe směrem vpřed. Čili co se to děje ve Washingtonu a v Moskvě?

To je přesně ta situace, kdy nemá smysl vnímat slova, ale vrátit se ke klasikovi a „podle činů poznáte je“. Každý náš profesionální nebo jen amatérský rusobijce by si měl – než začne dštít oheň a síru – v první řadě uvědomit, že jednou z pozoruhodných vlastností obou kapitalistických velmocí je překvapivě vysoká míra schopnosti se vzájemně domluvit bez ohledu na to, jaké kýbly špíny na sebe kydají. Viz fakt, že John Kerry přiletěl do Moskvy – mimochodem, v uplynulém roce už potřetí a jen čtyři dny po tvrdě protiruském summitu NATO – jako by se nechumelilo. Kerry summit sám bulnul a zaletěl si místo něj domů do New Yorku na muzikál Hamilton, aby se tam nechal fotit s pophvězdami… Čili Kerry se na protiruské „hroziče“ ve Varšavě vykašlal a mohl to v Moskvě dávat k dobru. Možná měl varšavskou akci za partu bláznů, možná mu účast při sepisování obsáhlého protiruského komuniké přišla zbytečná, protože dobře ví, že NATO do války s Ruskem samo od sebe nepůjde, možná si řekl, že to má „už za pár“, tak co by někde blbnul, když si může doma vylepšit mediální image „na pak“… Když i estonské politické elity otevřeně mluví o tom, že NATO je jen papírový tygr, který by v případě války s Ruskem o Pobaltí nijak horlivě nebojoval, tak je zřejmé, že onen alianční summit byl ze všeho nejvíc jen křečovitou píárovou akcí.

Je zřejmé, že svou roli hraje fakt, že Obamova administrativa končí; zbývá jí půl roku, během něhož už se coby „chromá kachna“ nebude pouštět do žádných velkých akcí, a pokud Rusko právě této situace využívá k tlaku v důležitých otázkách, může uspět. Pan Fištejn a spol. nechť jsou v klidu, za půl roku může být všechno jinak, o to víc, pokud vyhraje Hillary Clintonová. Stačí vydržať.

A co se týče pana Kudrina, moc bych na něj nesázela. Je to jen neoliberální ekonom, jehož recepty se nijak zásadně neliší od těch, co přivedly Evropu nebo i USA ekonomicky „cugrunt“, a to i bez toho, že by na nás někdo uvaloval nějaké sankce. Nevidím jediný důvod, proč by si Putin vybral zrovna někoho takového, i když je pravda, že si ho svým způsobem „pěstuje“ a dopřává mu sluchu. Ale třeba se pletu a pravdu má německá analýza, že se v Kremlu rozhodli, že jsme jim přece jen vzorem, který je nutné následovat… až ke dnu.

Možná je legrační, že až ve třetí otázce se dostáváme k tomu, co si o možném vývoji myslí Evropa. Jakou roli vlastně hraje Francie, Británie, Německo či EU v Sýrii? Francie „vymlátila“ jakousi vesnici v odpovědi na atentát z Nice, ale že by nějaké systémové zapojení? A zajímá vlastně někoho, co si Evropa myslí o Erdoganovi? A zajímá to Erdogana? Nebo Evropané, signatáři uprchlické dohody s Tureckem, budou muset čekat, jak se „sultán“ dohodne s USA, Ruskem a sám se sebou? A mimochodem, když máme takové orgány, jako je Juncker, Tusk nebo paní Mogherini – zaznamenala jste nějakou podstatnou aktivitu?

Ptát se na Evropskou unii v syrské válce nemá moc smyslu. Francie se tváří, jako kdyby byla Sýrie stále jejím mandátním územím, a koná – vzhledem k možnému ukončení války – kontraproduktivně. Británie aktuálně coby naprostou zbytečnost zrušila své specializované ad hoc „ministerstvo pro syrské uprchlíky“, německá tajná služba udržuje už roky přímé i nepřímé kontakty s Damaškem a kdesi uvnitř v Bruselu k tomu všemu dál funguje odbor plný erudovaných demagogů, kteří se pod českým vedením rozčilují nad tím, že se v Sýrii nic nevyvíjí podle toho, jak stanoví unijní norma ta a ta, a vydávají nové a nové naprosto zbytečné direktivy, demarše a prohlášení… A alespoň tak dokazují, že stále žijí, protože na výsledcích jejich práce by se to prokázat nedalo.

A Erdogan mezitím v rozhovoru pro France 24 jasně prohlásil, že nemá smysl brát ohled na názor EU, což je podle mého formulace naprosto vyčerpávající. A lze konstatovat, že něco podobného cítí i ostatní blízkovýchodní lídři. Co to bude znamenat pro „migrační dohodu“, netuším, ale je zřejmé, že má Turecko pocit – zřejmě oprávněný – že nás má na lopatě. A pokud jsme se umně promanévrovali až do takové situace, tedy že se celá EU nechá vydírat jedním Tureckem, tak pánbu s námi a zlý pryč. Evropská unie? Co to vlastně dneska ještě je? Třeba maďarský Viktor Orbán tvrdí, že se z EU stal „slabý regionální hráč, který není s to se sám ochránit“. Jistě, nadsázka zarytého nacionalisty. Ale jak velká?

Co je pro Evropu důležitější, je zřejmě pokračování řetězce teroristických útoků, které tak či onak provedli přistěhovalci či jejich potomci. Jak vnímáte vývoj debaty mezi stranami „může za to islám, špatná integrace a penetrace Daeše do Evropy“ a „jsou to prostě magoři a s islámem to nemá nic společného“? Europol každopádně odhaduje, že tvrdých a vycvičených džihádistů jsou v Evropě stovky. Další vrstvou problému jsou rozhněvaní a chudí mladí muslimové např. ve Francii. Čili po dalším divokém týdnu nám zde zase leží otázka, kterou jsme mnohokrát řešili – jaké nebezpečí hrozí od „penetrovavších Daešáků“ a jaké od „domácích muslimů“? Máme se těšit na pekelný zbytek roku, nebo je to vlastně všechno nafouklé?

Vývoj debaty nevnímám, protože – přinejmenším u nás – se ze zásady nediskutuje, jen se rozdávají rány názorovým protivníkům. Existují tak vlastně jen dva extrémní názory a mezi nimi – tam, kde obvykle bývá realita – nic. Jasně, že za všechny ty prokazatelně duševně narušené atentátníky nemůže islám, a jasně, že to s islámem má současně i něco společného. Když stát a posléze „jen“ policie sleduje někoho od jeho šesti let, neb je „divný“, a on potom o třináct let později a s vypnutým sledovacím náramkem na noze podřízne starého faráře, tak je samozřejmě někde chyba. Chyba podobná té české bláznivé paní, která podřízla ženu v obchoďáku, když ji pustili z psychiatrické léčebny. Blázinec není basa a do vězení nelze strkat nikoho, kdo ještě nic neudělal. Zkrátka, Francie s islámem, Česko bez islámu, ale problém je podobný – vyšinutých lidí na hraně je spousta, pravidla, která máme, v situacích „na hraně“ nepostačují; a k tomu jakoby se v dnešní době šílenci přes média aktivovali do celých řetězců.

Opravdu divné mi na tom ale připadá to, že pro pár mladých muslimských – psychiatrických – magorů se Daeš stal jakýmsi „brandem“, značkou, která všem, co jsou naštvaní na svět a zklamaní svým nanicovatým životem, umožňuje zřídit si jeho osobní „frančízu“. Stačí zvolat „Alláhu Akbar“ a nechat na internetu příslušný vzkaz, že „jdu s Daešem“, někoho pak zabít, nechat zabít i sebe, ale už v roli „vojáka chalífátu“ – a paráda, tam nahoře možná 72 panen, tady dole fotky ve všech médiích…

Podle mého situaci nijak neusnadňují ani čím dál častější výkřiky typu „jsme ve válce“ a „oko za oko, zub za zub“. Při venčení psa se potkávám se spoustou lidí „mimo bublinu“, s nimiž bych se jinak nikdy neseznámila, a překvapuje mne, kolik z nich je očividně vystresovaných z toho, že „jsme ve válce s muslimy“. Slyší to denně desetkrát z různých stran. A pokud to ještě chvíli potrvá, jakože nejspíš ano, protože nejrůznější politici a „proroci“ na tom získávají body, tak se sami pustí do nějakého boje – vystřelí nebo bodnou kohokoli, kdo se na ně byť jen křivě podívá, protože „jsme přece ve válce“, politici nás neochrání a každý za sebe... Přitom skutečná válka mezi křesťanstvím a islámem je to poslední, co Západ vlastně potřebuje – automaticky by to miliony evropských muslimů, z nichž 99,9 procenta teror odmítá, postavilo do role nepřátel a tajné služby už pak v takovém chaosu ty skutečné teroristy nenajdou nikdy. Jasně, kdyby sáhli do Bosny nebo Kosova, bašt Daeše v Evropě, neprohloupí, ale to bychom zase museli přiznat, že naši lídři udělali další tragickou chybu. A to by bylo, aby se naši politici přiznávali, že jsou vlastně životu nebezpeční… Tím spíš v situaci, kdy se nám obecně fakt moc nedaří, a strach se proto stává skvělou zástěrkou, aby lidé zbytečně nepřemýšleli o tom, proč nemají na nájem, večeři v restauraci, dovolenou nebo na školní lyžařský týden pro své děti…

Ať chceme nebo ne, žádné jednoduché a rychlé řešení neexistuje. Ti, kdo tvrdí, že by se měli všichni muslimové z Evropy poslat zase zpátky, ať si nejdřív zkusí doma cvičně vymáčknout zubní pastu a pak ji zase natlačit zpátky do tuby. Tudy to fakt z mnoha praktických důvodů nepůjde. Už při americké agresi do Iráku, která si dodnes vyžádala na čtyři miliony obětí – to jen na konto těch, co chtějí „oko za oko“ – se říkalo, že z akvária lze udělat rybí polévku, ale obráceně to prostě nejde. Čekají nás turbulentní dekády složitých problémů souvisejících s integrací, hledáním identit, náležitým vzděláváním a osvětou a dost by se šiknul nějaký skutečný státník s vizí… A tím fakt nemyslím bezmyšlenkovité a mnohamilionové hurá akce typu HateFree. Přitom je lehce šílené, že nikdo ani netuší, jestli existuje vůbec nějaká naděje na úspěch.

Ale zmínil jste „stovky“ skutečných teroristů podle Europolu. Německá kriminálka zase tvrdí, že v Německu je 410 potenciálních teroristů. Jak na to přišli? Proč ne 409? Nebo 411? Nebo 734? Nebo 112? Zkrátka, tápeme.

Kdo sledoval projev Donalda Trumpa na republikánském konventu, byl zaskočen mírou toho, jak moc se miliardář staví proti velkým korporacím, proti obchodním dohodám, které připravují o práci Američany, tedy i proti TTIP. Blokové dohody jsou prý k ničemu a je třeba jednat s jednotlivými státy a proti velkým korporacím jako takovým. A dokonce zazněly i tóny proti finančnímu průmyslu. Trump vábil všechny chudé a protisystémové Američany, kteří mají rádi Bernieho Sanderse, do svých řad, tvrdil, že je ochrání, a litoval starého Sanderse, jak ošklivě se k němu Hillary Clintonová chová. Uspěje s tou taktikou Trump? Věříte mu ten „boj proti establishmentu“? A myslíte, že rána uvnitř Demokratické strany – příznivci Sanderse jsou fakt naštvaní – je tak hluboká, že vynese Trumpa, který ji schválně dále rozkopává, do Bílého domu? Co je zajímavé, levicový režisér Michael Moore s lítostí oznámil, že podle něj Trump vyhraje... Čili budíček, paní Hillary?

Donald Trump má určitou výhodu v tom, že se rozhodl zbavit se politické korektnosti, čímž oslovuje prekarizovanou většinu amerického obyvatelstva – je zvláštní, že po dekádách „kódovaných řečí“ zastírajících realitu stačí nazývat věci brutálně, pravými jmény, a lidé reagují. Právě Michael Moore mu nepokrytě vyčítá, že oslovuje chudé Američany, kterých je dnes už většina, nebo bělochy, kteří se co nevidět v USA stanou menšinou, zatímco politicky korektní Hillary přece jede v nejlepší establishmentové tradici přisluhování korporacím a lobbistickým tlakům a kašlání na přání nebo potřeby občanů… A proto je Trump špatný a Hillary skvělá. Když se na to díváte, tak máte opravdu pocit, že se náš svět už naprosto zbláznil.

Trump je možná politický „dlaždič“, ale jeho heslem je „Amerika především“. Čert ví, co by to znamenalo v praxi, určitě by se mělo počítat nejen se snahou navrátit outsourcované výroby zpět do USA a zajistit tak lidem práci, ale i s případnými dalšími „Iráky“ nebo „Libyemi“, protože formulace o nutnosti hájit „americkou národní bezpečnost“ je příliš vágní na to, abychom si mysleli, že se Trump izolacionisticky stáhne na svůj kontinent. Nicméně, jeho zásadní otázka „Proč by USA měly platit za bezpečnost?“ třeba Evropy a celého NATO je vcelku logická. Spojené státy za poslední Obamův rok poskočily s dluhem o další bilion a kus, přiblížily se k už beztak matematicky nesplatitelným 20 bilionům dolarů dluhu, a kdyby prostá pravidla „má dáti, dal“ platila i pro USA, tak už je to stát v bankrotu někde na úrovni Ukrajiny. To, že by Trumpovy „počty“ mohly znamenat konec NATO – pokud si ho členské státy nezačnou platit samy – je podle mého jen pragmatická úvaha. Je jasné, že by tím spoustě lidí sebral hračku, ale nefunkční a rozbité hračky beztak končí na smetišti, no ne?

Možná, že jsou poslední průzkumy o Trumpově popularitě opravdu budíčkem pro Hillary. Ale to se má jako vysvléknout z kůže a začít si hrát na „Babičku“ Boženy Němcové? Kdo by jí to uvěřil? Osobně jí ale pořád věřím – dokázala se profalšovat demokratickými primárkami, udělala ze Sanderse naprostého hlupáka a systém ji dokáže profalšovat až do Bílého domu… Na postupu její kampaně mi připadá nejlegračnější – a tím vlastně i nejzoufalejší – že bojuje proti Trumpovi snahou všemožně ho spojovat s Ruskem, a tak to ve finále skoro vypadá, že Hillary v Americe kandiduje proti Putinovi…

Když se jeden z mých kolegů něčemu opravdu hodně diví, říká, že na to kouká „jak péro z gauče“ nebo „jako klacek z bahna“. Mně se to přihodilo v případě článku na revue Přítomnost, kterou vydává doktor Martin Jan Stránský, potomek Ferdinanda Peroutky a muž vážený mimo jiné i pražskou kavárnou. V článku se autor zděšeně ptá, na čí straně je vlastně Naďa Savčenko, když mluví o smírném řešení konfliktu na Donbase. A to přeci není možné, vždyť je to armádní důstojnice a národní hrdinka! Jak vnímáte její počínání? Má to ze své hlavy? Nejde náhodou o jakousi psychologickou přípravu Ukrajinců na změnu politiky směrem k ústupu, či dokonce ke střídání stráží v Kyjevě?

Na portálu ukrajinského prezidenta Petra Porošenka už pár dní nabírá hlasy petice, která požaduje, aby Savčenkové odebrali titul Hrdinky Ukrajiny a navrch ještě aby ji vyšetřil psychiatr. Přiznám se, že jsem po jejím propuštění z ruského vězení čekala všechno možné, ale ne „mírové řeči“. Cynik by připomněl jedovaté poznámky na netu, podle nichž jí Rusové vymyli mozek, nebo na Ukrajinu rovnou vrátili dvojnici…

Na druhou stranu je zřejmé, že Západ o Ukrajinu ztratil zájem – byl to hezký pokus ukousnout kus ruského vlivu, který ale zase skončil neúspěšně a na krku nám zbyla kleptokratická kyjevská elita, která pořád jen natahuje ruce po milionech a miliardách v domnění, že je pro někoho po nepovedené „hře“ ještě zajímavá. Je samozřejmě na hlavu, že jsme to zkoušeli už podruhé, první skvělá oranžová revoluce proběhla už v roce 2004 a skončila naprosto stejně. Možná to zkusíme zas někdy, ale teď je očividné, že se Západ snaží vše uklidnit a zbavit se zátěže. A podivuhodné mimochodem je, že třeba německý ministr zahraničí Steinmeier současně navrhuje, aby se z jedné vody na čisto vyřešilo i ruské Podněstří, které by mělo prý získat zvláštní status v rámci Moldavska.

To jsou pohyby, které mi tak nějak nesedí k obrazu „Nadi“, odvážné „holky z masny“, na kterou by snad nikdo soudný žádné velké a dějinotvorné úkoly nekladl, ale… Nechci se zbytečně opakovat, ale svět je čím dál bizarnější.

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli příští týden sledovat?

Všechna zmíněná témata se budou vyvíjet a slibují spoustu překvapení. Okurková sezóna rozhodně nehrozí.