Předčasné parlamentní volby měly nyní ukončit přechodné období a plně legitimizovat nový režim na Ukrajině. Jejich plnohodnotné a ověřené výsledky slibuje Ústřední volební komise Ukrajiny zveřejnit do 10. listopadu. V zemi nyní probíhá sčítání hlasů a jejich postupné zveřejňování.

Širší kontext voleb

Nejde ale ignorovat kontext, ve kterém se volby organizovaly a konaly. Volby byly jistě pokusem o politický a demokratický restart a zároveň strategii, jak dát současné politice země plnou legitimitu. Na druhou stranu ale jsou stále důsledkem a tedy součástí ukrajinských problémů, které - už z podstaty - v současné konstelaci sil volby mohou vyřešit jen stěží. Rozjitřená společnost zmítaná sociálními i ekonomickými problémy ve státě, který se nachází v poločase rozpadu a vedl či byl nucen vést válku proti vlastním občanům, představovala reálný, specifický kontext a zároveň definující agendu ukrajinských voleb.

Z vnitropolitického hlediska se Ukrajina nachází v hluboké krizi státnosti. Vedle ztráty části teritoria v podobě Krymu je část východu země stále de facto ve válečném stavu, i když oficiálně platí příměří a Kyjev přistoupil na prozatímní kompromis, který dává oběma samozvaným republikám zvláštní status. Ten reálně přiznává, že Kyjev nemá na částech svého území kontrolu. Legitimita a autorita Kyjeva v této části země je kvůli válce zřejmě nenávratně ta tam, což ale řadu ukrajinských politiků neodrazuje od plánů ztracená území třeba i silou znovu získat pod kontrolu Kyjeva.

Ekonomická situace Ukrajiny nedává zemi šanci na to být a vést skutečně samostatnou a nezávislou politiku, protože země je nyní dána na milost a nemilost velmocenských zájmů situovaných v trojúhelníku EU, USA a Rusko a ekonomických zájmů nadnárodního kapitálu a domácí oligarchie.

Prezidentův vabank?

Od května do říjnových voleb představoval prezident Petro Porošenko jedinou ústavní instituci, která měla reálnou legitimitu (alespoň tam, kde se občané Ukrajiny mohli voleb účastnit) a parlamentní volby jsou do značné míry snahou Porošenka svou pozici v ukrajinské politice dál upevnit. Prezident i země potřebují stabilní a legitimní parlament, ze kterého by vzešla stabilní a legitimní vláda. Tady ale začínala řada otazníků. Bude Porošenkova strana schopná získat dostatečnou podporu? Nebude výsledkem voleb stranicky rozdrobený a radikalizovaný parlament? Bylo vhodné v situaci, ve které Ukrajina je, vyhlašovat volby? Nebyl to příliš velký risk?

Dílčí výsledky voleb potvrzují slabší postavení prezidenta a posílení Lidové fronty

Výsledky ukrajinských voleb nejsou oficiálně známy a v daný moment se dají zohledňovat jen výsledky národního exit pollu, který výsledky odhaduje, a dílčí výsledky zveřejněné ukrajinskou volební komisí. Podle včerejších odhadů získal Blok Petra Porošenka 23 %, Lidová fronta 21,3 %, Svépomoc 12 %, Opoziční blok 7,6 %, Radikální strana 6,4 %, Svoboda 6,1 % a Vlast 5,6 %. To znamená, že by se do parlamentu dostalo celkem 7 politických stran, Porošenkův blok by zaznamenal velmi nejisté vítězství a do parlamentu by se s menší podporou znovu dostala silně fašizující Svoboda. Porošenkova představa o tom, že jeho strana získá 300 křesel ze 450, respektive 423členného parlamentu je v perspektivě těchto odhadů nereálná.

V daný moment bylo spočítáno asi 38 % volebních protokolů, které sociologické odhady korigují. Podle dosavadních a známých výsledků je zatím těsným vítězem Lidová fronta s 21,60 %, za ní v závěsu Blok Petra Porošenka s 21,52 %, Svépomoc s 10,99 % Opoziční blok s 9,76 %, Radikální strana se 7,43 % a Vlast s 5,74 %. Svoboda je těsně pod 5 % (4,66 %) prahem vstupu do parlamentu. Fakt, že se voleb celkově účastnilo něco kolem 52 % voličů, což je historicky nejhorší výsledek, svědčí o tom, že velká část Ukrajinců neviděla ve volbách žádný konkrétní politický smysl. I volební neúčast je politickým vyjádřením, což dnešní politici rádi nechávají bez odpovědi.

Regionální štěpení pokračuje, východ přebírá Opoziční blok

Částečné výsledky, které nyní přichází z jednotlivých oblastí, zase potvrzují existující regionální štěpení země, které velkým dílem přispělo k ukrajinské krizi jako krizi ukrajinské státnosti. Regionálně se podpora stran distribuuje znova tak, že v oblastech východu Ukrajiny volby vyhrála následnická strana Strany regionů Opoziční blok, zatímco na západě Ukrajiny a v Kyjevské oblasti Lidová fronta, s výjimkou Zakarpatí, kde vyhrává Blok P. Porošenka. Porošenko vede rovněž v centrálních oblastech země a v samotném Kyjevě. Regionální štěpení, které je ale ve své podstatě zase ideologické, na Ukrajině zůstává a bude se přes současné politické elity integrovat do demokratické politiky. Opoziční blok se totiž stává reálně legitimním zástupcem zájmů (části) východu Ukrajiny.

Na Ukrajině nevznikne prezidentská, ale koaliční vláda

Podle srovnání těchto prozatímních dat je tedy jasné, že vítězství prezidentské strany se nekoná, nebo bude jenom velmi těsné či žádné. Jinak řečeno, Ukrajina nebude mít prezidentskou vládu a propočty Porošenka, které tímto směrem šly, se nebudou moci realizovat. Na Ukrajině vznikají dvě silná, politická centra moci. Z výsledků také vyplývá, že volby nepředstavovaly samy o sobě zásadní změnu, ale že spíš potvrdily dosavadní situaci. S výjimkou politického pádu Vlasti, která přišla kolem 20 % podpory, a nové Svépomoci ukrajinskou scenérii ovládly post-majdanovské strany a osobnosti, pokud odhlédneme od jejich nové kosmetické úpravy v podobě nových subjektů (v BPP je integrovaný Kličkův UDAR, Lidová fronta staví na bývalém lídrovi Vlasti Jaceňjukovi). Citelné ale je oslabení Opozičního bloku, pohrobka Strany regionů, a totální propad Komunistické strany Ukrajiny jako „antimajdanovských“ stran bývalé moci.

Pokud by rozložení sil bylo skutečně takové, jak indikují dílčí výsledky a odhady, potom je zřejmé, že ve hře bude koaliční vláda mezi BPP a LF, do které se mohou přidat ještě nějaké menší strany. Prezident už oznámil, že svojí stranu vidí jako základ budoucí koalice a Lidovou frontu jako svého partnera v budoucí vládě. O dalších partnerech se ale nevyjádřil konkrétně. Mezitím ale představitelé Svépomoci účast v koaliční vládě odmítli, což značně zúží výhodné možnosti koalice. Porošenko poukázal na to, že „strany vlády“ získaly 50 % hlasů, což je podle něj projev důvěry v dosavadní politiku, a že většinu mají politické strany, které podporují jeho mírový plán na zvládnutí krize. To je nicméně spíše optimistické vyjádření vzhledem k tomu, že Lidová fronta (také nazývaná jako „strana války“) má k silovému řešení minimálně značně ambivalentní vztah. Porošenko se ale nyní snaží vyslat do Moskvy i světa signály, které ukazují na nezměněný kurz Ukrajiny.

Nové víno do nových měchů?

Zásadní otázka ukrajinské politiky se týká toho, jak velká je už propast už existuje a jak se tato propast bude zvětšovat v nejbližší budoucnosti mezi pozitivními požadavky či programem Majdanu a skutečnou politikou. Tématy Majdanu byla nikoliv jenom „evropská volba“, ale rovněž otázky korupce a pozice oligarchie v ukrajinské politice, které jsou celkem logicky chápány jako brzdy demokracie. To první téma se snažila poúnorová vláda částečně uchopit zavedením tzv. lustračního zákona, který má ukrajinskou politiku a veřejnou sféru od korupce „očistit“. I kolem něj je řada otázek. Problém oligarchie ale vyřešený není ani zdaleka. Ukrajinští oligarchové mají i nadále vliv na ukrajinskou politiku, jeden z nich je dnes prezidentem. Další jsou v pozicích gubernátorů či šedých eminencí politických stran a politiků. Kontinuita s minulostí je stále velká, nehledě na nový postmajdanovský nátěr v podobě rétoriky a sloganů. Před volbami byla publikována statistika upozorňující na to, že 312 z dosavadních poslanců (zvolených v roce 2012) kandiduje znovu, a to i přes nové politické subjekty soutěžící v letošních volbách. Vedle toho se ukazuje, že oligarchové na Ukrajině si sami pro sebe dodávky plynu zajistili „jinými cestami“. Mluví se o tom, že oni ani jejich firmy nedostatkem nijak zvlášť netrpí.

Rozpor mezi sliby a realitou, Majdanem a konkrétní politikou, aspiracemi a možnostmi se může stát Ukrajině osudný. Další, tentokrát ozbrojený převrat (o kterém se na Ukrajině už mluví) by země nezvládla a upadla by zřejmě do neřiditelného chaosu. Volby vůbec nemusí znamenat konec politického radikalismu na Ukrajině, protože, jak známo, politická hnutí s fašistickou či jinak extremistickou ideologií nepovažují demokratické metody za zavazující a získávají ad hoc podporu nespojených a frustrovaných. Radovat se nad prohrou Svobody či malou voličskou podporou Pravého sektoru se může časem ukázat jako předčasné.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.