Tak u nás proběhlo finále voleb do Senátu. Proč tak málo uspělo hnutí ANO? Opravdu jeho voliči považují Senát za zbytečný a nepřišli? Ostatně sám „velký předseda“ ve druhém kole nevolil a raději odjel za dcerou. Je to, že se Babišovi Senát nedaří, důkazem, že ANO nepřitahuje zajímavé osobnosti, které uspějí ve většinovém systému?
ANO 2011 je politické hnutí (podle svého programu), které ještě před volbami mělo méně než dva tisíce registrovaných členů a spoléhalo na „žoldnéře“, jak je nazývá František Roček, tedy nečleny, jejichž loajalita může být, a zdá se, že často i je, pod otazníkem. Příklady prominentních příznivců a členů, jako byl např. dnes europoslanec Telička nebo bývalý MNO a MZV Stropnický, jsou přímo exemplární. Mimo drobnohled zaujaté veřejnosti jsou i europoslanci, kteří jsou skryti oparem své důležitosti a nikdo je, pokud intenzivně negoogluje, skoro nezná. Pravda je, že po svém vzniku se ANO 2011 připravovalo jen na volby do Senátu, ale vládní krize a předčasné volby do PS ho přinutily změnit nejen taktiku ale i strategii. Andrej Babiš dnes mluví o změně volebního systému do obecních zastupitelstev ve prospěch systému většinového, ale i u tohoto způsobu voleb do Senátu nezaznamenalo ANO velký úspěch, alespoň ne takový, aby byl nepřehlédnutelný pro domácí mediální scénu. To, že Andrej Babiš nešel volit ve druhém kole senátních voleb, bych nepovažoval za velkou tragédii. Ostudná volební účast je jednak vysvědčením za dosavadní práci Senátu, ale málokdo si všímá těch, kteří volit nešli. Nejsou to přece jen nevoliči, ale je to asi 85% těch, kteří nevolí, protože si neváží výsledků dosavadní práce senátorů. Je to sice nesprávné, ale jak jinak mají občané ČR dát najevo svůj nesouhlas než tím, že si přizpůsobili senátní volby referendu o významu této instituce v našem parlamentním systému. Já si sice myslím, že to není správné, ale pokud chceme brát výsledky voleb vážně, což, jak vidíme, není v poslední letech obvyklé, musíme se podle toho také chovat. Nejen my občané, ale také politické strany a hnutí, nebo dokonce jednotlivci, jimž jde o službu státu, která by navíc, jak říkají klasikové politických studií, neměla být honorována. Třeba by to pak s těmi senátními volbami bylo jednodušší.
ČSSD dopadla bídně, což uznávají i její politici. Co by teď strana měla dělat? Škodila jí „sobotkovská“ většina ve vedení, jak tvrdí třeba Jiří Paroubek, nebo spíše „zemanovská klika“ čili lidé typu Zimoly nebo Foldyny? Mimochodem, předseda Hamáček v ČT řekl, že vůči názorovým proudům ve straně přitvrdí a že pokud někdo chce bojovat proti EU, tak „politické spektrum je široké“... Což si Foldyna vyložil jako výzvu k odchodu ze strany. Je toto moudré?
Možná pan Foldyna na vámi mně položenou otázku nezná odpověď stejně jako já. U mne to nevadí, já politiku ČSSD jen studuji a nedělám. Ale u poslance a člena vedení strany je to na pováženou. Zřejmě skutečně neví, co se se stranou děje, a možná jen tuší, že v ČSSD a okolo ní existuje skupina osob, které se připravují na řízenou likvidaci strany, rozprodej jejího majetku a odchod ze scény. Konečně mnozí z nich si dobře pamatují, jak se zhroutila a rozprodala také jedna z prvorepublikových politických stran (Národní socialisté). A může se jim zdát být atraktivní pokusit se o něco podobného.
Hamáček řekl, že pokud ČSSD odejde z vlády, nebude předseda. Pomohl by sociální demokracii odchod do opozice?
Domnívám se, že nikoli. ČSSD se stala, jak před tím už nejméně tři roky naléhavě mnozí varovali, a nejen její kritici uvnitř strany, ale i kritici z řad veřejnosti, vytrácející se stranou, která neví, čí zájmy kromě těch ryze osobních zastupuje. Její vládní angažmá ji bude ještě nějakou dobu umožňovat „být na očích“, ale případný odchod z vlády by jen odradil i zbytky jejích „přátel“ a utvrdil je, i mnohé jiné, v přesvědčení, že je to strana lidí, kteří se umějí spíše zrazovat než podporovat nebo být s někým solidární. Dnes už asi málokdo vzpomíná na Chovancův trik s ostudným odstraněním pplk. Šlachty a jeho asi 90 kolegů z PČS a další podobné omyly z posledních několika let. I proto panuje všeobecné přesvědčení, a nejen u dědiců pana dr. Altnera, že ČSSD se stala stranou nedůvěryhodnou. Vrcholným číslem jejího harakiri, a snad už si to dnes v Lidovém domě uvědomují, byla hra na nepostradatelnost pana Pocheho, Jaroslavem Přečkem pojmenovaného jako „svazáka s prošlou záruční lhůtou“, která pošpinila celé vedení ČSSD bez ohledu na jeho předcházející zásluhy. Dnes je snadné ČSSD a její vedení kritizovat, ale její jednotliví členové by měli začít zpytovat své svědomí a pokusit se uvědomit si, čí zájmy vlastně chtějí hájit.
Budeme mít zřejmě nového předsedu Senátu. Zájem má Jaroslav Kubera, tento flek naopak nechce Jiří Čunek. Lidovci prý z Kubery nadšení nejsou. Jak to asi dopadne? Kubera říká, že odmítá být neustále v konfliktu se Zemanem a Babišem, naopak chce spojovat společnost. „Kavárna“ naznačuje, že by dobrým předsedou Senátu byl naopak někdo, koho Zeman opravdu nerad, třeba Jiří Drahoš, Václav Hampl či Mikuláš Bek. Má se Zeman bát?
Nejen mezi nově zvolenými senátory, ale i mezi těmi déle sloužícími je hned několik takových, kteří jsou přesvědčení o tom, že by byli lepšími předsedy senátu než Milan Štěch. A kteří si podobně jako současný předseda Senátu myslí, že by při nějaké nové zvláštní příležitosti mohli dokonce nahradit současného prezidenta. I na tuto funkci by se našlo hned několik takto uvažujících, a kdo si zkusí jen tak pro doma sestavit jejich seznam, bude překvapený, kolik jich je. Samozřejmě že pánové Čunek a Kubera vědí, co funkce předsedy Senátu obnáší, lépe než ti ostatní vámi nejmenovaní, ale ti, na rozdíl od obou prvních, jsou ještě plni horoucí odvahy a přemíry naivity a sní o odstranění současného prezidenta a nahradit jej někým ze svých řad. Jak se domnívají, lepším a submisivnějším. A tak se asi budeme ještě nějakou dobu tímto sněním o odcházení bavit.
Jiří Čunek
Jaroslav Kubera
Jak v senátních, tak komunálních volbách bídně dopadli komunisté. Je pro ně nadějí Josef Skála? Když to celé trochu odlehčíme, co by na jejich dnešní práci řekli klasikové marxismu-leninismu?
Nejen klasikové a stoupenci světové revoluce, ale i obdivovatelé ideologie „výstavby socialismu v jedné zemi“ by se asi nestačili divit, jak se z původně revoluční strany a vládní strany, jež měla ústavně zaručenou „vedoucí roli ve státě“, která přežila svou transformační klinickou smrt, nakonec stalo „těžítko“, které lpí na minulosti posledních dvaceti osmi let. Pan Skála si dnes zaujímá radikálnější postoje a nešetří odvážnými slovy, ale jeho úspěch ve straně ani u veřejnosti není výrazný. A také je provázejí obavy, aby v případě úspěchu a zaujetí významné pozice v KSČM se jejich nositel nedal stejnou cestu „nepaměti do propasti“, na kterou, zdá se, už definitivně vstoupilo dnešní vedení KSČM.
Ve volbách posílila ODS. A zase je tu otázka, kdo by měl jít ve straně do popředí. Umírněný předseda Petr Fiala, nebo vyhraněný Václav Klaus mladší?
Jedno z dávných poučení z politiky je, že „přepřahat v kopci není snadné“. A činit tak na základě výsledků voleb do obecních zastupitelstev by bylo dokonce zpozdilé. ODS je v euforii, a i když si můžeme myslet, že je až upřílišněná, bylo by osudovým omylem zabývat se dnes tím, kdo by měl být ve vedení strany. ODS musí reflektovat svůj úspěch odpovídajícím způsobem a na odpovídající úrovni a nemůže se zabývat extravagantními úvahami o tom, kdo by měl stranu vést a kam. A při vší úctě k panu Klausovi, zdá se, že má víc obdivovatelů mimo řady ODS než mezi svými spolustraníky.
Dost smutným příběhem budou tyto volby pro TOP 09. I protože uspěla Jitka Chalánková, jež ze strany odešla a kterou vedení strany odmítlo podpořit. Naopak ji podpořil Miroslav Kalousek. Je to symbol toho, jak stranu Kalouskovi „ukradla“ mládež soustředěná kolem Jiřího Pospíšila? Jak se liší TOP 09 verze 2010 a 2018? Témata jako obhajoba uprchlíků, nadšené evropanství, silná kritika Ruska či obhajoba Tibetu nefungují?
Pohled na „neúspěch“ TOP 09 je trochu zkreslený tím, že tato strana vznikla jako účelový projekt Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga a podobně jako ANO 2011 neměla šanci ucházet se o místa v obecních zastupitelstvích jinak než prostřednictvím svých sympatizantů. Dokonce i v senátních volbách měla malou naději a i o tu se připravila zavržením kandidátky Jitky Chalánkové, což nepřímo a správně kritizoval jen Miroslav Kalousek. A pokud jde o „témata“ TOP 09, ta byla volena až příliš okatě účelově a „Pospíšilova mládež“ a její proevropská orientace se zdá být spíše úsilím nikoliv být nablízku EU, ale být hodně blízko, nebo se dokonce ztotožňovat s Jiřím Pospíšilem jako poslancem EU a jeho postavením v unijních institucích.
Politolog Daniel Kunštát říká, že samostatně už TOP 09 nemá šanci. Jedině v rámci společné kandidátky. Může být v rámci takové kandidátky problém s Miroslavem Kalouskem, který může být toxickým jménem nežádoucím pro případné partnery? Dovedete si vlastně představit příští Sněmovnu bez Kalouska?
Pan Kalousek je už tak dlouho v politice a přežil tolik svých osobních krizí stejně jako úspěchů, že je možné uvažovat i o „Sněmovně PČR bez Kalouska“. Dovedl bych si samozřejmě představit i TOP 09 bez Kalouska, ale Sněmovnu s Kalouskem. Ale na takové úvahy máme ještě nejméně dva roky času a nechci se pouštět do politologických proroctví, která jsou dnes u nás běžná, ale politologů i samotné politologie nedůstojná.
Do Senátu se nedostal předseda KDU-ČSL Bělobrádek. Proč? Za co mu to „spočítali“, a navíc u něj doma v Náchodě? A proč se nedostal Daniel Herman? Co na něm asi voliče odradilo? A pokud jde o stranu jako takovou, kam se po ohlášeném odchodu předsedy Bělobrádka posune? K zemité politice typu Jiřího Čunka, nebo k proevropskému liberalismu typu Hayata Okamury?
Pan předseda KDU-ČSL měl těch hříchů v očích svých potenciálních voličů víc, dokonce už z let Sobotkovy koaliční vlády. Na různých webech dnes panuje přesvědčení, že důvodem jeho neúspěchu, podobně jako pana Hermana, byla až příliš okázalá náklonnost k „jejich krajanům“, ale to bude asi jenom část pravdy. Je téměř jisté, že si voliči nepamatují všechna až extremistická vybočení z normálu obou pánů, ale celkový „umělecký dojem“ z jejich opakovaných vystupování na různé úrovni zůstává v paměti mnohých. Hlavně jako nepřiměřená arogance prostá jakékoli pokory k občanům ČR, a někdy dokonce i k některým členům KDU-ČSL. Kromě toho i takové maličkosti, jako byl třeba připravovaný odchod pana Bělobrádka z velké politiky do „zápecí“ Senátu PČR, mohly být důvodem jeho neviditelné volební kampaně a vyhlášení rezignace ještě před oznámením výsledků voleb. Konečně pan předseda KDU-ČSL už několikrát mluvil o svém zdravotním stavu, takže možná bychom mohli mluvit i o osobních důvodech s podobným zaujetím, s jakým se přetřásá zdravotní stav prezidenta republiky. Zajímavá je ale druhá část vaší otázky, zda se vlastně nehledá v KDU-ČSL nová politika, možná i vůči vládě Andreje Babiše, jejímž projevem není jen „zemitost“ Jiřího Čunka nebo politika a la moralismus Hayata Okamury, kteří mají vztah nejen k tradicím a hodnotám ČSK, ale i k jejím snahám být vždy nablízku jakýmkoliv koaličním vládám.
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
Sněmovní výbor pro školství upozornil Českou televizi, že nemá ve zpravodajství určeném pro děti nejmenší diváky indoktrinovat. Šlo o reportáž, která líčí strádání palestinských dětí poté, co Donald Trump seškrtal pomoc pro Palestinu. Co k tomu říci?
Vypadá to, jako kdyby si sněmovní výbor vybral tu nejméně spornou část zpravodajství určeného dětem, aby pomohl zakrýt jiné hříchy ČT páchané na dětech i dospělých milosrdným mlčením. Snad si mohl raději vybrat zneužití -náctileté Viki na podestě Národního divadla a její špatně skrývané kritické nenávisti vůči prezidentu republiky kvůli domnělému zneužívání Ústavy ČR a tzv. ústavních zvyklostí. Chápu, že i v PS PČR jsou lidé, kterým jde o to, aby ČT nezneužívala svých sedm miliard povinně placených jejími diváky, resp. i pasivními konzumenty jejího vysílání, ale snad mohli poslanci a poslankyně obrátit svou pozornost k jiným programům, které jsou z hlediska „indoktrinace“ mnohem škodlivější než trochu spíše neobratná prezentace než zlovolný záměr ubližovat pravdě připomínáním strádání dětí v zemích, které musejí žít v prostředí střetů velmocí a politicko-ekonomických zájmů různých desperátů. Také by možná mohli mít na paměti, že ne každé sdílení je sdíleno, tak jak si jeho producenti představují.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
