Co je největší hrozba pro naši bezpečnost?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Svobody, Marka Ženíška (z 26.1.) (+ ze 14.1.) , Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Karla Schwarzenberga (z 3.10.) + (ze 14.8.) Petra Pitharta, Ivana Gabala, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Martina Bursíka (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), , Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Jiřího Pospíšila, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové (+ z 24. 10.) Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Františka Bublana, Karla Hvížďaly, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)
Jako již tradičně začněme stavem bojů na Donbasu... Separatisté výhrůžně stojí před Mariupolem a mezinárodní organizace, včetně OSN, je obviňují z bombardování obydlených oblastí. Lídr DLR Zacharčenko už otevřeně ,,kašle" na příměří a tvrdí, že chce odsunout frontu od Doněcka. Médii obchází zvěsti o rozšíření bojů k Dněpropetrovsku i Charkovu. V jaké situaci jsou separatisté, v jaké armáda? Na co mají jednotlivé strany sílu a na co ne? Jak se to může vyvíjet?
Asi už to nesleduji tak pečlivě, ale mám dojem, že OSN konstatovala, že se v Mariupoli „cíleně“ ostřelují obytné čtvrti, ale na viníka neukázala. Nevím, třeba se ale pletu stejně jako v tom, že separatisté „výhrůžně stojí“ před městem, zatímco jsem získala pocit, že Mariupol obcházejí a obkličují. Ale nešť, vývoj bojů na konkrétních několika kilometrech čtverečních beztak nenabízí žádný ucelený obrázek o situaci, natož o stavu ukrajinské krize. Totéž platí o spekulacích o tažení na Dněpropetrovsk nebo Charkov; vždyť třeba americký portál Daily Beast už uvažuje, jestli by rebelové vlastně nemohli vyrazit rovnou na Kyjev…
Bitva o Mariupol je možná pro média atraktivní z hlediska „akčnosti“, ale o řešení ukrajinské krize jako takové nenapovídá nic. Nicméně o stavu obou sil si leccos odvodit lze. Třeba z toho, že obě strany prozatím v krizi vždy volaly po „mírových jednáních“ výhradně v situacích, kdy zrovna prohrávaly, ale jakmile se jim dařilo, „Minsk“ šel okamžitě stranou. Z tohoto pohledu se zdá, že navrch mají rebelové, kteří už jakákoli jednání odmítají, a o míře jejich převahy napovídá to, že Porošenko požaduje „dodržování minských dohod“ snad třikrát denně… Velitel žoldnéřského Azovu a nově i poslanec Andrij Bilecký otevřeně říkají, že válka je prohraná, experti odhadují, že se mobilizaci, kterou už „lid“ překřtil na mohylizaci, vyhnulo přes milion mužů, a co je zvláštní, do armády nenastoupila ani polovina povolaných ze západní Ukrajiny, která byla považována za baštu Majdanu a protiruských nálad. Zkrátka zdá se, že rebelové mají více nejen sil, ale hlavně bojové morálky. Asi – na rozdíl od mobilizovaných ukrajinských vojáků – vědí, za co bojují.
Psali jsme:
Internetem obíhá vtip: Paní Porošenková v noci probudí manžela a říká: ,,Petře Oleksandroviči, opolčenci s tebou chtějí jednat o kapitulaci.“ Porošenko nadšeně bere do ruky mobil a žena říká: ,,Ne po telefonu. Zvoní u dveří". Zároveň Ukrajina nedostala žádný příslib, že jí budou dodány zbraně. Chce se Američanům vůbec vyzbrojovat Ukrajince? Kam se události kyjevské politiky poslední dobou posouvají? Co koaliční vláda, ,,legionáři" z ciziny v ní, co státní pokladna, co bojové nadšení obyvatel čekajících na mobilizaci?
Ten vtip doputoval i ke mně, jen mi není jasné, jestli ho vymysleli někde v Donbasu nebo snad už rovnou v Kyjevě. Určení místa zrodu by mu dodalo hned další význam. Souvisí to s předchozí otázkou – nevím, jestli by moderní západní zbraně na situaci dnes ještě něco změnily, nemluvě o tom, že ve skutečnosti Ukrajince nejspíš žádná západní vláda vyzbrojovat beztak nechce. Západ kromě zbraní nechce dát zkrachovalé kyjevské oligarchické vládě ani požadované miliardy, a tak je situace od pohledu bezvýchodná a zlepšení nikde. Západní politici zůstávají u siláckých prohlášení, z nichž vyplývá, jako by byli připraveni proti Rusku bojovat až do posledního Ukrajince. Čím dřív to lidem na Ukrajině dojde, tím dřív se situace začne zklidňovat.
Diplomatická fronta diskutuje o tom, zda budou prodlouženy sankce proti Rusku a je zde též odvážný návrh: Vyloučit Rusko z platebního systému SWIFT. Proevropští analytici jsou zároveň zděšeni vítězstvím Alexise Tsiprase v řeckých volbách a mají strach, že to bude on, kdo ,,hodí vidle" do dalšího ,,sankčního" snažení EU. Nuže, může se Putin radovat? Mimochodem, Rusko chce nasypat do záchrany ekonomiky 2,4 miliardy rublů. A i obvykle protikremelsky orientovaný komentátor Libor Dvořák říká: ,,Myslím si, že odpor vůči válce bude vzrůstat na celé Ukrajině. Stále větší počet jejích obyvatel si totiž bude oprávněně myslet, že je to jen maření lidských životů a plýtvání prostředky, jichž je zoufalý nedostatek, a to v podmínkách, kdy se vojensky zvítězit nedá a kdy je třeba spoléhat hlavně na diplomacii." ... Tak tedy: Na co válka, když ji nejde vyhrát? Na co sankce, když se Kreml dál drží?
To vlastně všechno souvisí s už výše řečeným. Evropská unie už dávno ztratila svou unifikovanost, neví, co má dělat dál, a tak alespoň vypouští do médií informační balonky o rušení SWIFTu a podobně, aby se zdálo, že vůbec něco dělá. Ano, Alexis Tsipras může „hodit vidle“ do sankcí, jak jsem o tom mluvila už minulý týden, ale možná právě na to většina Unie už čeká jako na smilování bóží. Jakmile totiž Tsipras sankce vetuje, budou na něj všichni moci ukázat prstem „To udělal on, my jsme dál zásadoví“ a přitom si v duchu hluboko vydechnou, že je ta blamáž za námi. On hodí vidle, a ostatní, co si na vidle vylezli a nevěděli, jak z nich slézt, budou zachráněni. Samozřejmě že ani v takovém případě by normalizace vztahů nebyla nijak rychlá, protože jsme přece už před víc než rokem Putina vykreslili coby Hitlera, a tak s ním přece nemůžeme začít hned jednat, jako by se nic nestalo. Navíc je tu otázka, do jaké míry je Rusko, které mezitím přesměrovalo svou pozornost do Asie, ochotné znovu jednat s Evropou, navíc s Evropou, která se ho snaží srazit do kolen. Může Kreml takové Evropě ještě věřit? Samozřejmě, nejhůř na tom ale budou Ukrajinci, kteří uvěřili Západu, že o ně má fakt zájem, zatímco jediným zájmem Západu bylo ublížit Rusku. Zajímalo by mě, jestli je EU a její pracovní trh – pro případ, že se krize bude dál eskalovat – připravená na příval milionů uprchlíků z Ukrajiny.
Psali jsme:
Již zmíněný Alexis Tsipras: Levičáci oslavují, pravičáci varují před strašidlem marxismu obcházejícím Evropou. Jak Tsiprase vidět realisticky? Na co má sílu při vyjednávání s EU? Vyvede Řecko z eurozóny? Zavede socialismus? Inspiruje vlnu vítězství sobě podobných? Pro českého čtenáře: V čem se podobá např. KSČM nebo ČSSD, k čemu přirovnat jeho levicovost?
Myslím, že je předčasné spekulovat o tom, jestli Tsipras vyvede Řecko z eurozóny, protože to podle všeho nezáleží jen na něm, ale i na Bruselu, jisté ale je, že nezavede socialismus. Proč by to měl dělat? To už tu jednou bylo a nepovedlo se. Je možné, že Syriza svým triumfem ovlivní i volby ve Španělsku, kde má k vítězství nakročeno „protestní levice z náměstí“ Podemos. Ani jedna z těchto stran přitom není srovnatelná s ČSSD ani KSČM. Naši komunisté se po čtvrt století spokojeně vezou v parlamentu, nenesou za nic zodpovědnost, nabízejí programy a pusté slogany, které nikdo nečte, a ve své neakčnosti jsou až fascinující. A ČSSD? Asi bychom mohli dlouze diskutovat, zda je to vůbec levicová strana. Takže ne, co se týče Syrizy, počkejme si na její konkrétní kroky, které mají čáku být v rámci EU opravdu revoluční, tedy ve smyslu převratné, neboť dosud neznámé. Jak shrnul americký The Nation: „Naléhavé otázky, které řecká krize vznesla, nemají až tolik co do činění s Tsiprasem a tím, co bude dělat, jako spíš s budoucností celého kontinentu. Je to unie členských států, jejichž národy mohou určovat své osudy? Kde může demokracie převládnout nad neviditelnými duchy finančních trhů? Je politika prováděná tak, aby hledala řešení pro obyčejné lidi?“ Po vítězství Syrizy začneme na tyto otázky pomalu dostávat odpovědi.
Psali jsme:
Miloš Zeman se rozhodl z Pražského hradu zahřmět proti Islámskému státu a vyzvat všechny velmoci světa k boji proti němu. Bylo to ,,zahřmění", nebo, s odpuštěním, pšouknutí, jak se okamžitě jali naznačovat analytici v českých novinách? A jak hodnotit konferenci proti holocaustu, kde výzva zazněla a kam kromě organizátora Moše Kantora (blízkého Putinovi) dorazil i mocný muž Jakunin, ještě bližší Putinovi? Přičemž Jakunin přiváděl česká média do varu...
Je samozřejmě fajn, když se i Česká republika – se svou velikostí a globálním významem – vyjadřuje ke globálním problémům, jakým je třeba právě extremistický islám. Horší je, že naše malá česká rozhádanost nevede k diskusi, ale ke vzájemnému osočování a nadávkám. Podle mého je absurdní si myslet, že lze Islámský stát – stejně jako jakoukoli jinou ideu – zlikvidovat pouhou silou; to se v dějinách ještě nikomu nepodařilo. Na druhou stranu teze ministra zahraničí, že by si radikální islám měli vyřešit muslimové sami, stojí také mimo realitu; koneckonců to byl Západ, kdo stvořil Al-Kájdu a podporoval ji pro své cíle, a to až do té míry, že si z ní vypiplal mnohohlavé monstrum. A za této situace si umyjeme ruce a řekneme, aby si to dali do kupy sami? Logický by přitom byl průnik obou postupů a s aktivní spoluprací Západu, ale logické věci se u nás (a na Západě obecně) prosazují snad nejhůř ze všech. Blbé nápady mají obvykle přednost.
A co se týče zmíněného varu českých médií… Co s tím? Nesleduji je a prezident Zeman přece už proslul svou schopností rozžhavit je do běla. Ať se tedy znovu vaří, i když si myslím, že už jsou dávno dokonale rozvařená.
Islámský stát je vytlačován z Kobani a zaměstnává světovou veřejnost vydíráním jednotlivých států, nyní Japonska, jejichž občany unesl a postupně je zabíjí. Jaký je nejnovější trend v bojích? A propos, jakou má ,,činnost" Islámského státu podporu v jiných arabských zemích, hlavně těch chudších? Má vzhlížení k němu rostoucí tendenci?
Zmíněný zájem „světové veřejnosti“ je zájmem veřejnosti západní, v konkrétním případě také japonské, ale určitě ne světové. Žijeme neustále s pocitem, že jsme pupek světa, a že co si myslíme my, musejí si myslet všichni, ale tak tomu samozřejmě není. Namátkou, v Pákistánu, Iráku nebo Jemenu, kde denně rukou džihádu nebo pod bombami amerických dronů umírají stovky lidí, vydírání Japonska kvůli jednomu rukojmímu žádný „světový zájem“ určitě nevyvolává. Není proč.
A sympatie k Islámskému státu mohou sílit jedině tam, kde se lidem žije tak uboze a nebezpečně, že jim řád IS vracející vše do středověku připadá jako mana z nebes. Pokud se tedy někde ideje IS šíří, pak je to k hlubokému zamyšlení (nejen pro Zemana a Zaorálka). Pokud americká okupace Iráku vytvořila v některých oblastech podmínky vhodné pro nastolení středověku, je to šílená vizitka západního „vývozu demokracie“. A vzhledem k tomu, že pár tisíc nejbohatších neustále bohatne a zbytek planety chudne a upadá do beznaděje, pak ano, vzhlížení k brutální fantasmagorii IS může mít sílící tendenci.
Psali jsme:
_635569057156029466.JPG&id=38740)
Máme dva roky od zvolení Miloše Zemana a rok od jmenování Sobotkovy vlády. Jak se tyto obě jednotlivé politické entity předvedly v zahraniční politice? Za co je jednotlivě pochválit či pokárat, případně za co se jim vysmát?
Stručně bych řekla, že zatímco Sobotkova vláda poslušně drží americkou „lajnu“ bez ohledu na realitu a zdravý rozum, prezident si občas dovolí z řady vystoupit, ale při svých pravomocech nemá skoro možnost cokoli fakticky ovlivnit. Schytává to pak ze všech stran, i když podle mého je politika vlády horší, protože zpochybňuje byť jen představu, že by Česká republika byla ještě stále svrchovaným státem. Na druhou stranu se ale v tomto směru současná vláda příliš neliší od těch předchozích, takže jde vlastně jen o zvyk.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týdny stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Podle principu o košili a kabátu bude letos hodně zajímavé sledovat pomalý rozval Evropské unie. Po dvou dnech hlasitého „bu bu bu“ a slibů o přitvrzení sankcí proti Rusku se Unie nakonec na dalších sankcích neshodla, prý jen prodlouží ty stávající ještě o půl roku. A bude to opravdu celý půlrok? Vždyť Tsipras ještě ani nezačal „úřadovat“. Rakousko a Maďarsko si v posledních dnech vyjednaly s Ruskem sólo smlouvy o dodávkách plynu, Pobaltí by naopak rádo s Ruskem rovnou válčilo, ve Francii a Británii sílí nacionalisté, pro něž je Brusel větším nepřítelem než Putin, do toho padá euro a uvolňuje tak řízeně prostor pro americké koncerny v rámci TTIP… Bude to smutný pohled na nablýskaný zmar.
Psali jsme:
-634848040809504053.jpg&id=7688)
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
