Vzhledem k zítřejšímu státnímu svátku zařazují ParlamentníListy.cz pravidelné shrnutí Terezy Spencerové mimořádně ve středu. Příští týden bude opět, jako vždy, ve čtvrtek
Nečekaně vysoký volební výsledek Alternativy pro Německo (AfD) spustil jakousi hru na kastování Němců na ty západní, vyspělé a kultivované – a na ty východní, hloupé a zaostalé, kteří tuto stranu volili ve velkém. Je to dle vás v pořádku? Vadí dělení „západní“ a „východní“ i vám jako Češce? Co vám vlastně předvedly volby v Německu, které dle Reuters ukončují snahu Merkelové a Macrona o vytvoření „pevného jádra“ EU, protože Merkelová bude v nové vládě v dosti blbé pozici?
Ta „kastovací“ hra je už poněkud omletá, měli jsme ji už při brexitu nebo při zvolení Trumpa – každý, kdo si myslí něco jiného než „my“, a navíc dokonce i volí proti „nám“, je debílek a čouhá mu sláma z bot. Je to samozřejmě unikátní pohled na demokracii v podání určité části spektra, ale současně je to už především nuda, která neustálým opakováním ze všeho nejvíc prokazuje, že se zastánci toho „jediného správného názoru“ vůbec nepoučili. Nebo lépe, nejsou s to vnímat realitu. A ta realita je vcelku jasná – nyní v Německu, ale předtím už v Nizozemsku, Rakousku, Francii, USA, Británii, Maďarsku, Polsku, Finsku, Švédsku, Itálii (chybějící státy si, prosím, případně doplňte sami) – se ke slovu hlásí nacionalismus. Z hlediska „všech kolem“ má ovšem výsledek německých voleb jednu obrovskou výhodu – už na nás z Berlína nemohou shlížet z jakýchsi svých „morálních“ výšin a převahy. Ukázalo se totiž, že jsou prostě jako většina ostatních. Tedy jako většina zemí, v nichž jsou občané-voliči čím dál tím nespokojenější s očividnou neochotou, ve skutečnosti ale neschopností, takzvaných elit a zavedených stran řešit problémy, které lidi opravdu trápí. Akce, nebo v konkrétních případech evropských „tradičních stran“ spíše neakce, prostě jen vyvolává reakci.
Současně si ale nemyslím, že vstup AfD do parlamentu – byť hned z třetího místa – by znamenal nutně nějaký konec „budování tvrdého jádra“ EU. Je pravda, že paní Merkelová se svými lidmi – a teď mám na mysli třeba jejího ministra financí Schäubla – „nadělala“ pro Evropu už od finanční krize z roku 2008 spoustu problémů, aniž by byla s to je skutečně řešit. Právě tehdy také AfD vznikla, jako „strana profesorů“, kteří odmítali politiku eurozóny. Až postupně převážili nacionalisté, kteří ovšem jen reagovali na další krok Merkelové, tentokrát v otázce přijímání migrantů.
A teď to bude mít paní Merkelová ještě složitější. Zdá se, že už se iniciativy chopil francouzský Emmanuel Macron. Ve svém včerejším projevu vcelku realisticky popsal Evropu jako „slabou“ a hned nastínil, v čem všem bychom se měli spojovat a sjednocovat, tudíž federalizovat. Jinými slovy, kde bylo pro mnohé „Evropy až moc“, mělo by jí být ještě víc. Prý nejde házet všechnu vinu na Brusel, protože „Brusel jsme my všichni“. Neuvěřitelné. Občan-volič EU nemá prakticky žádnou možnost ovlivnit chod Unie, tak komu jsou takové řeči asi tak určené? Nápovědou může být skutečnost, že jako první jeho projevu zatleskal Jean-Claude Juncker. Prý to bylo „velmi evropské“. Uf. Je jasné, že se EU nějak reformovat musí, aby formálně vůbec přežila, ale nejsem si jistá, jestli zrovna tudy vede cesta.
Nicméně, ještě k výsledkům německých voleb. Nejspíš lze očekávat, že vstup antiislámské AfD „na scénu“ ještě prohloubí roztržku mezi Německem a Tureckem, a tudíž ovlivní beztak už otřesené vztahy uvnitř NATO a možná Turky vypudí do čínsko-ruské Eurasie nadobro. Malé strany, které asi skončí v koalici s Merkelovou, společně s opozičními sociálními demokraty, současně nenamítají nic proti opětovnému zlepšení vztahů s Ruskem, takže se můžeme dočkat určité změny německé politiky vůči Moskvě. Zkrátka, cosi se asi změní.
Mimochodem, jak to, že žádná „těžká váha“ typu „Evropských hodnot“ ještě neobvinila Putina z toho, že nám pohnojil Německo? Oni tam snad spí, nebo co?
Porošenko na Ukrajině schválil školský zákon, který vadí některým národnostním menšinám. Hlavně Maďarům, ale může mít i další jazykové dopady. Činí Ukrajina dobře? Nehrozí problémy třeba i od Poláků? Jinak, americký zmocněnec pro Ukrajinu Kurt Volker se prý nechal slyšet, že pro Rusko je pokračující konflikt drahý a vyčerpávající, což je pro USA šance ho z Ukrajiny vytlačit. Je to správná úvaha?
Vaše formulace „vadí některým národnostním menšinám“ je příliš útlocitná. Proti tomuto ukrajinskému zákonu už se totiž kromě Maďarska ozvaly také Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Moldova, samozřejmě Rusko, a kupodivu i Řecko. A Budapešť k tomu už současně slíbila, že zablokuje veškeré cestičky, které by Ukrajinu mohly dovést „do Evropy“, což se vcelku snadno řekne, protože je už pár let očividné, že Evropa Ukrajinu beztak nechce. Západ potřeboval naštvat Rusy a vyhecovat je k akci, a na to byla Ukrajina dobrá, ale dál nic, proboha!
Kyjev nyní prosí o rozhovory s Budapeští, v době, kdy v nacionalistickém Polsku sílí „žízeň“ po opětovném získání Lvova a celé Haliče… Chci říci, že Porošenko si svým ultranacionalistickým školským zákonem nadělal další fůru problémů venku, ale nejspíš to bylo nezbytné, aby vyhověl svým vlastním nacionalistům a nepřišel o hlavu doma. Vůbec mu jeho „flek“ nezávidím, vlastně se divím, že se toho šíleného prezidentského křesla pořád ještě drží. Asi pořád ještě „nese“. Za loňský rok si prý právě Porošenko ze všech ukrajinských oligarchů „vydělal“ nejvíc, ale třeba jsou to jen pomluvy…
Neznám čísla o ruských nákladech na Donbas a tak netuším, jestli je to pro Moskvu vyčerpávající, nebo ne. Na druhou stranu je ale jisté, že Ukrajina byla pro Rusko „nárazníkovou zónou“ se Západem, a při udržování takového „polštáře“ se na peníze nehledí. Je to existenciální záležitost, takže si nemyslím, že by USA byly s to Rusko v tomto případě vytlačit. Vlastně jsem si tím jistá.
Iráčtí Kurdové vyhlašují referendum o nezávislosti, leč západní země se nějak nemají k tomu, aby je podpořili. A Turecko přímo vyhrožuje intervencí. Zaslouží si Kurdové vlastní stát?
V referendu se pro nezávislost vyjádřilo až podezřele moc – skoro sto procent – iráckých Kurdů, což ve mně, s ohledem na rozbroje uvnitř kurdské komunity, vyvolává určité pochybnosti. Ale nešť, počítejme s tím, že by i při necinknutém hlasování podpořilo nezávislost oněch 70 procent, jak se uvádělo ještě před vyhlášením výsledků. Hlas lidu, hlas boží. Teprve teď totiž začínají skutečné problémy.
Západ se drží stranou. My totiž mluvíme o právu na sebeurčení jen v případě, že to může nějak poškodit protivníka (třeba v případě Čečenska nebo Kosova nebo Tibetu), ale nepodporujeme právo na sebeurčení, když by to poškodilo nás. A irácký Kurdistán je právě takovým případem. Jeho nezávislost odmítají i USA, protože by se tím jen v plné nahotě znovu prokázalo, že jsou s to všechno jen rozbít. Agrese do Iráku přitom přece měla Saddámovic zemi demokratizovat a stabilizovat, a ne destabilizovat a zničit, vzpomínáte?
Zatím se přitom zdá, že nezávislý kurdský stát obecně nadělá mnohem víc problémů než výhod. Nezapomínejme, že Kurdové žijí převážně v Iráku, Turecku, Sýrii a Íránu. Jakákoli změna statu quo by mohla vést k válce a k dalšímu chaosu a k další migrační vlně do Evropy a tak vůbec. Lze totiž předpokládat, že pokračující kurdské tažení za „nezávislostí“ povede jen k eskalaci násilí mezi Kurdy na jedné straně a na straně druhé Araby, Turky, Turkmeny a sunnity a šíity. Nemluvě o tom, kdyby se jim v Iráku podařilo silou ovládnout Kirkúk a jeho ropu; výsledkem by bylo zchudnutí okolních sunnitů, kteří by asi nezůstali zticha. K tomu by se rozhořely boje o hranice a hlavně o vodní zdroje a ve výsledku by nastala další válka a etnické čistky, možná krvavější než jsou na Blízkém východě ty nynější. A s ohledem na roztříštěnost kurdského tábora, lze předpokládat i to, kdo by v nich prohrál.
Navíc se vytvořil trojblok donedávna znepřátelených, ale dnes spolupracujících států – Turecka, Iráku a Íránu – který se postavil proti Kurdistánu. Západ dnes ani nemá nátlakové páky, jak by tuto regionální sílu porazil, zatímco Rusko se snaží „bruslit“ a vyjít s každým, což ovšem značí, že jim musí ustupovat. Realitou se tak stává představa, že případný budoucí nezávislý irácký Kurdistán bude jen protektorátem tří zmíněných zemí a jeho smysl začne „jaksi unikat“. Veškerou ropu, kterou až dosud vyvážel přes Turecko, je Ankara připravená zastavit, a nechat Kurdistán „vyhladovět“. A v regionu, kde si Turecko a Írán „parcelují“ vliv, jim v tom hned tak nikdo nezabrání.
Je ironií, že jediného, fakt jediného, stoupence iráčtí Kurdové našli v Izraeli, který jejich nezávislost podporuje. Byl totiž největším odběratelem ropy, která byla levná, protože fakticky ukradená iráckému státu, a navíc v Kurdech vidí prodlouženou ruku ve svém nekončícím boji s Íránem. Je jen ironií osudu, že týž Izrael odmítá přiznat právo na sebeurčení Palestincům, ale takový je už nás svět.
A jestli si Kurdové zaslouží vlastní stát? Osobně volám „jistě“! Ale při pohledu na realitu současného světa mi to jako dobrý nápad nepřijde. Samozřejmě za předpokladu, že se Kurdové nerozhodnou k tomu, že vyrazí do boje „proti všem“. Zahalení do izraelských vlajek, s nimiž chodily spousty Kurdů v Irbílu v noc referendového hlasování, jim nijak nepomůže. Spíš naopak.
Donald J. Trump začal nadávat Kim Čong-unovi „Malý Rakeťák“, nadávky směrem k DJT američtí novináři jen s obtížemi překládají. Je to prý něco jako „bláznivý stařec“. Pomáhá tento spor prezidentu USA? Je to divadlo, nebo už se to dost vyhrotilo? Co Rusko a Čína? A mimochodem, je dle vás DJT bláznivý stařec?
Jak už jsem říkala v některém z našich rozhovorů v uplynulém měsíci, ti dva – myslím Trumpa s Kimem – se fakt hledali. Halekají na sebe nejrůznější urážky a trumfují se, kdo to tomu druhému „víc natře“. Jestli si některá média lámou hlavu přesnými překlady, značí to především, že asi nemají nic lepšího na práci. Navíc, ze zkušenosti vím, že některé nadávky – a dokonce i ze spřízněných jazyků – jsou beztak nepřeložitelné. Musíte znát jazyk a kulturu a tradici, abyste pochopil, jak moc vás vlastně kdo uráží. Mimochodem, z tohoto pohledu mi Trump přijde jako prvoplánově komiksový. Nevím, jestli je „bláznivý stařec“, ale jeho mantinely už začínají být fakt čitelné. A je v nich spíš legrační, než cokoli jiného. Přece i on ví, že je ve hře jaderná válka, v níž se jen máloco dá předvídat, natož plánovat, A tak radši sáhne po slovníku z dětského hřiště, aby ovládl pískoviště…
Čína s Ruskem prý cosi kutí „v zákulisí“, podle čínských médií dokonce „převezmou“ bezpečnostní situaci v regionu „do svých rukou“, ale uvidíme, s čím to vlastně přijdou. Ale bude pro ně velmi těžké odtrhnout od sebe Trumpa s Kimem. Ti dva se potřebují – první, aby udržel svou pozici „rozhodného prezidenta“ doma, druhý, aby potvrdil svým občanům/poddaným, že USA opravdu chtějí jejich „idylku“ zničit a on je jedinou záchranou…
Samozřejmě, kdyby Trump „jel“ ve své racionální, „obchodnické“ rovině, tak už s Kimem něco vyjednal, ale dneska se prostě zdá, že výhodnější je hulákat na sebe přes oceán. Život je boj.
Karel Schwarzenberg vystoupil ve světovém médiu, aby dal najevo zklamání z toho, jak vypadá postkomunistická část Evropy, tedy i Česko. „Toto není, jak jsme si to představovali,“ sdělil Bloombergu k situaci států východní Evropy a kontextu výsledků německých parlamentních voleb Karel Schwarzenberg. „Domnívali jsme se, že si lidé vezmou z komunistické éry lepší lekci,“ uvedl. „Mnoho z naší temné minulosti v nás ale zůstalo,“ upřesnil své dojmy… Co dodat? Je, či není to to, co „jsme si představovali“?
Četla jsem to na Bloombergu a přemýšlela především o tom, za koho že to pan Schwarzenberg vlastně mluví. Kdo jsou to ti „my“, kteří si něco představovali a o něčem se cosi domnívali… V rozhovoru se ho na to nezeptali, i když by asi měli. A když nevím, čím jménem vystupuje, tak to beru jen jako názor dnes už bývalého politika, který něco chtěl a nedostal. Takových lidí je mezi námi spousta – každý kluk možná chtěl být kosmonautem a holčička modelkou. A kolika z nich se to asi tak splnilo? Život je prostě jedno velké zklamání. Pan Schwarzenberg ale – coby šlechtic v republice, která šlechtu neuznává – i tak došel k miliardám. Zas až tolik by tedy zklamaný být neměl. Já na jeho místě jsem šťastná jak blecha.
Skončil dosud platný program na přerozdělování uprchlíků. Velmi zdatně se nám ho podařilo bojkotovat. Bude následovat další, obsahující třeba i africké migranty? A mimochodem, uvažuje někdo reálně nad tím, jak donutí Syřany, uprchlé do Evropy, aby se po válce vrátili do vlasti?
Jak to bude s dalším „přerozdělováním“ dalších migrantů, třebas těch z Afriky, fakt netuším. Je jasné, že do Evropy dál přijíždějí, a tak se asi bude muset něco dělat. A při neúspěchu s „minulým postupem“ sázím na to, že ho zopakujeme.
Ale když vezmete v potaz to, že německá vláda jen pár týdnů před volbami poskytla skoro 400 tisícům Syřanů – tedy pokud jsou to opravdu všichni Syřani – možnost dovézt si do Německa své rodiny, tak dosavadní lídr Evropy s nějakým zásadním navracením ani nepočítá. Průměrná arabská rodina má, dejme tomu, šest členů, k nimž nepočítám rodiče nebo sourozence. Násobte. Je očividné, že většina „oslovených“ Syřanů této možnosti využije – získají německé občanství, někteří z nich se pak vrátí domů, ale budou „kreativně“ týt z výhod, které jim dvojí občanství poskytne. Dvojí občanství je totiž pro mnohé svatý grál současné migrační krize.
Jinak se ale jen za letošní rok už do Sýrie vrátilo přes 800 tisíc lidí, přičemž další stovky tisíc – převážně z Turecka, Libanonu nebo Jordánska – přes hranice do vlasti zatím jen pravidelně pendlují sem a tam. Stačí, aby válka, kterou Západ pomáhal rozdmýchat a pak ji živil dodávkami peněz a zbraní a ochranou sunnitských teroristů, skončila, a uvidíme, jak budou čísla navrátilců narůstat. Na druhou stranu je vcelku logické, že se do Sýrie nevrátí ti, kteří aktivně a se zbraní v ruce (a často s islámem v srdci) bojovali proti režimu. Takoví nám tu zůstanou najisto, se všemi důsledky, které z jejich ideologických a náboženských postojů vyplývají.
Co bychom měli v příštích dnech sledovat?
Jednoznačně Katalánsko a tamní referendum o nezávislosti na Španělsku, naplánované na 1. října. Madrid už celou záležitost řeší jen silou, zatýkáním, raziemi a posilováním oddílů policie a armády, které mají referendu zabránit za každou cenu. Podaří se jim to? Nevím, ale faktem je, že když už se uchylujete jen k represím, prohráli jste předem. Ještě před nedávnem byly názory na katalánskou nezávislost vcelku vyrovnané, ale brutální postup federální vlády mohl „namíchnout“ i některé dosud nerozhodnuté voliče, nemluvě už o Trumpovi, který tamní referendum označil za „hloupost“. Znovu se tedy ukáže, jak vážně to v EU myslíme s těmi omílanými svobodami, potažmo právem na volbu vlastní budoucnosti. Na výsledek už čekají Baskové, Skoti, Severní Irové, Sardové, Benátčani a další regiony v Evropě, které by se z různých důvodů chtěly vydat k nezávislosti. Možná že Evropu čeká hodně neklidná dekáda…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
