Donald J. Trump si ve Vietnamu podal ruku s Putinem… A asi si ji měl raději nechat upadnout. Protože kratičké setkání, během něhož stačil Putinovi naznačit, že ani tak moc nevěří, že by Rusko zmanipulovalo volby v USA, bylo následováno titulky amerického tisku ve stylu „Trump se nechal zpracovat Putinem“. Skutečně? Co zásadního pořídili DJT a Putin na onom summitu? Samozřejmě, deklaraci o Sýrii, ale co ještě? Australané začali naříkat, že spojenectví USA a Číny je ohrožuje. Je pravda, že DJT a Si Ťin-pching si porozuměli…
To bylo celé divné. Nejprve Bílý dům separátní setkání s Putinem sám avizoval, když pak Kreml kývl, tak ho Američané zrušili. Nevím, proč. Možná si na něj Trump netroufl v době, kdy hledání „ruských stop“ v Americe stále ještě nepolevuje, a tak by si tím jen zkomplikoval situaci. Nicméně, to přece mohl „tušit“ dopředu. Hysterie, s jakou antitrumpovci reagovali na prosté podání rukou, je dávno za hranicí psychiatrické diagnózy. A všechny ty řeči o tom, že se Trump nechal Putinem zpracovat, ani nemá smysl komentovat. A ani si jich všímat. Jsou to jen další hromady prázdných slov, jimiž si na Západě vyplňujeme prostor.
Summit se ale možná neuskutečnil i proto, že Rusové odmítli nabídnout Trumpovi nějaký „dárek“ ve formě ústupku, jímž by se mohl po návratu domů chlubit jako úspěchem své politiky a celé to setkání tím obhájit. Podle některých spekulací tímto „dárkem“ měl být ruský souhlas s odsunem íránských a šíitských bojovníků v Sýrii od hranic s Izraelem a nejlépe rovnou z celého regionu.
A možná prostě Bílý dům nechtěl summit v době, kdy je Sýrie horkou aktualitou, ale USA už nejsou s to garantovat ani chování svých hlavních spojenců, Izraele a Saúdů, což musí být pro velmoc typu USA zahanbující.
Určitě by se daly vymyslet i další důvody. V každém případě toho ti dva společně moc nepořídili, i když Trump naznačil nesmyslnost dalších protiruských sankcí i výhodnost spolupráce při řešení třeba krizí na Ukrajině a kolem Severní Koreje. Ve výsledku tak jen schválili předem připravené prohlášení o Sýrii, které znovu – možná už třetím rokem – opakuje zaklínadlo, že syrský konflikt „nemá vojenského řešení“. Nicméně stejně dlouho je očividné, že kdo si co vojensky urve, než vše opravdu skončí, tak bude mít o to větší slovo v poválečném vývoji. Pentagon ostatně pár dní na to oznámil, že když už „válka proti Daeši“ v Sýrii vlastně skončila, tak že vojensky zůstane aspoň dokud „úspěšně neskončí ženevská jednání“. Pokud ho budou Američané se Saúdy „vhodně blokovat“, může to být argument pro vojenské setrvání navždy. A když k tomu ještě ministr obrany Mattis prohlásil, že mají k pobytu v Sýrii souhlas OSN, což je opravdu, ale opravdu velká lež, tak je zřejmé, že to společné prohlášení je jen cárem papíru, v němž má největší význam oboustranné ujištění o pokračující spolupráci, která má předejít tomu, aby mezi sebou v Sýrii USA a Rusko nezačaly – třebas jen náhodně – válčit. Při vší té bídě je asi třeba právě tohle vnímat jako hlavní výdobytek.
A s tím porozuměním mezi čínským prezidentem Siem a Trumpem si taky nejsem tak jistá. Na Trumpa čekal sice v Pekingu červený koberec a kopec slávy, ale ve dnech před jeho příjezdem udělali Číňané dvě gesta. „Odtajnili“ největší plovoucí rypadlo na světě, které je s to za hodinu ze dna nasbírat tři olympijské bazény kamení a „házet“ je až na vzdálenost 15 kilometrů – a vytvářet tak nové umělé ostrovy. Jinými slovy, rozšiřovat čínské území v moři, jemuž chtěl ještě nedávno vládnout Barack Obama. A dva dny „před Trumpem“ čínská armáda „jen tak mimochodem“ údajně otestovala mezikontinentální balistickou raketu schopnou zasáhnout jakýkoli cíl v USA. Chci říci, že Peking dal Trumpovi jasně najevo, jaké jsou mantinely, a následné obchodní dohody – snad za 250 miliard dolarů – už lze vnímat jen jako pohlazení po hlavě: Když budeš, Donalde, hodný, ty peníze se zhmotní. Většina smluv se totiž týká projektů, jejichž realizace může zabrat deset i více let. Takže ještě jednou, o nějakém nadstandardním porozumění bych nemluvila. Ta australská reakce se spíš možná týká skutečnosti, že Trump přesto přese všechno upřednostňuje silnou Čínu a Austrálii, tradičního spojence, přehlíží. A co si má pak takový chudák spojenec bez loutkovodiče počít, že?
Co se týče Sýrie, tak tedy, nejprve byla vydaná deklarace mezi USA a Ruskem, že to „nemá vojenské řešení“. Pak začal chvíli „držkovat“ Erdogan, že když tedy problém nemá vojenské řešení, tak ať tedy USA i Rusko odejdou pryč. Ale pak Erdogan přiletěl do Soči a Hurriet nakonec píše, že se de facto připojuje k dohodě USA a Ruska. Jak to tedy chápat? Nějak mimo zůstává Irán, o kterém jsme se posledně bavili jako o součásti řešení pod vedením Ruska. Jak se tedy teď chtějí Rusko, USA, Írán a Turecko porovnat v té nebohé Sýrii?
Vím, že Erdoganovo prohlášení vyvolalo spoustu titulků, ale mám dojem, že v případě tureckého prezidenta je vždy třeba uvažovat, komu vlastně svá slova adresuje. A v tomto případě podle mého nebyli „příjemcem“ Rusové a Američané, ale Turci, Erdoganovi voliči, jimž je třeba čas od času připomenout, že jejich prezident není žádné „ořezávátko“, které se jen tak skloní před mocnějšími. Po jednáních v Soči následně Putin „vysoce ocenil“ spolupráci tria Rusko–Turecko–Írán při naplňování „společných cílů v Sýrii“, takže přinejmenším pro tyto tři země – v rámci možností – běží vše tak, jak si kompromisně představují. A současně to samozřejmě znamená, že Írán rozhodně „mimo“ nezůstává, jen prostě asi statisticky musí nastat v roce nějaký ten týden, kdy není Íránec v Moskvě, Rus v Istanbulu, Turek v Teheránu atd. atp.
Jaký výsledek z toho všeho ale vzejde pro Sýrii, si dnes neumím příliš představit. Američané se kasají, že budou východ Sýrie okupovat „nafurt“, Turecko dostalo na starosti „normalizaci“ džihádistické provincie Idlíb u svých hranic a turecké firmy – třeba banky nebo mobilní operátoři – už ji pilně obsazují, Írán se tváří, že v Sýrii (a Iráku a tak vůbec) zůstane navždy, Rusové si v Sýrii na skoro 100 let ponechávají své—zatím dvě – vojenské základny… Napohled je to chaos. Nebo multikulti, chcete-li.
Ale před dvěma lety, než Rusové na pozvání syrské vlády do tamní války vstoupili, měl Daeš nakročeno obsadit Damašek, takže je dnešní situace takřka ideální… Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet dál.
DJT je prý skálopevně přesvědčen, že díky své genialitě vyřeší izraelsko-palestinský konflikt. Je o něm známo, že nepije alkohol, takže to to zatím nebylo. Prý počítá s tím, že okolní sunnitské státy se ještě víc než Izraele aktuálně bojí Íránu. Dá se s tou úvahou pracovat?
Nedá. Další – kolikátý už? – americký plán na řešení izraelsko-palestinského konfliktu ještě nemá ani žádné uchopitelnější obrysy a prý by se mohl zhmotnit někdy příští rok. Nevíme sice, jak bude vypadat, ale dá se předpokládat, že pokud by měl opravdu něco řešit na principu vzniku dvou států, tak ho Izrael zablokuje, Bílý dům a Kongres pod tlakem židovské lobby ustoupí a bude jako vždy po všem. Takže proč si dělat zbytečné mrzutosti a nenavrhnout něco zhola nesmyslného, ale za to opentleného „mírovým procesem“, aby to Palestinci rovnou odmítli a vina za krach „mírového procesu“ tak padla na ně? Zkrátka, bude to zase jen takové píárové plácnutí do vody.
Nicméně v situaci, kdy z „Palestiny“, jak ji kdysi nakreslila OSN, zbývají už jen tři navzájem nepropojené ostrůvky na Izraelem okupovaném území, veškeré úvahy o nezávislém palestinském státě beztak nemají smysl. Tím spíš, když se objevují úvahy o „přesunu“ pásma Gazy na egyptskou Sinaj a „přifederalizování“ Západního břehu k Jordánsku, čímž by se Izrael okupace „elegantně“ zbavil.
A jestli se sunnitské státy víc bojí Íránu než Izraele? Třeba pro Saúdy to platí, pro jejich donedávna poslušné spojence ze Zálivu, Katar nebo Omán, už nikoli. A mimochodem, Izrael brojí proti Íránu i za cenu, že by celou oblast ovládl Daeš, který Izraeli připadá být přijatelnějším… Žádné obecně platné „pravidlo“ v tomto směru neexistuje.
Prezident Zeman jede do Ruska, následován houfem podnikatelů. Co to, vždyť jsou sankce? Mimochodem, i do českých médií již pronikají zprávy, že ruský byznys se ze sankcí raduje. Jak vnímáte kyselé reakce z českých kruhů, že kvůli návštěvě míní Zeman ignorovat svátek 17. listopadu?
Zeman by od svých kritiků „dostal za uši“, ať by udělal cokoli, takže výtka, že tu „s námi“ nebude 17. listopadu, mě nijak zásadně „nevzrušuje“. Samozřejmě by bylo zajímavé, kdyby pan Hradílek „dotáhl“ svou protestní hladovku právě tento den. Ten symbolismus! Mimochodem, napadlo vás někdy, jak by třeba zareagovali třeba Topolánek, Drahoš nebo Horáček, kdyby proti nim někdo přišel s hladovkou? Odstoupili by? Nebo by zavolali sanitu? Sebevrahy třeba z Nuselského mostu policie s týmem psychologů běžně zachraňuje, tak co se bude dít v tomto případě?
Ale, vážně. Sankce Rusku asi opravdu pomohly. A nejen tím, že byly vůbec uvaleny, ale především tím, že tady na Západě máme „zaťaté demokraty“, kteří je budou prodlužovat a prodlužovat „do nevidim“. Ve výsledku tak slabý rubl a skvělá úroda proměnily Rusko v zemědělskou supervelmoc, což pro změnu třeba podle Wall Street Journal snižuje světové ceny a tlačí na americké producenty… Bordel, že jo? Tuhle jsem kdesi na FB sledovala reklamu na nové ruské ledničky značky, kterou už si nepamatuju. Ale: zájemci si mohou nechat ten jinak nudný bílý přístroj ručně vymalovat motivem podle vlastního přání a k tomu všechny ty stroje při otevření dveří hrají melodii, kterou si tam taky prý můžete sami „naťukat“. Ty ledničky frčí v Rusku a prudce stoupá i vývoz na Západ! Ufff!
Zkrátka, ano, sice prý zrovna prudce zdražuje červený kaviár – aby to tam, holenkové, neměli až moc jednoduché! – ale v obecné rovině i západní finanční instituce kroutí hlavou a potvrzují, že se Rusko zvedá. A to i „díky“ sankcím, které vyhnaly z tamního trhu naši západní produkci a uvolnily tak ruce místním investicím. A protože si neumím představit, že bychom se tu pochlapili a řekli něco jako „Přestaňme jim pomáhat, sakra!“, tak budeme „trestní“ sankce prodlužovat. Všimla jsem si, že je v poslední době hodně módní citovat Lenina a jeho „užitečné idioty“. V tomto případě je to ideální popis setrvačných „západních elit“. Tedy za předpokladu, že si vůbec někdo ještě vzpomene, proč že je Rusko vlastně ten náš nepřítel…
Takže jsem na jednu stranu v duchu ráda, že náš prezident zrovna k těmhle užitečným idiotům odmítá patřit, ale současně je jasné, že „houf podnikatelů“, kteří ruský trh poslušně vyklidili, může najít v Rusku jen prostor, v němž pro ně už nebude místo. Nezapomínejme, že kromě ruských investorů se tam etablovali všichni, kdo si s těmi západními sankcemi až tolik hlavu nelámou. A svět je přece mnohem větší než jen USA a Evropa…
Michail Saakašvili měl Ukrajincům slíbit „Nový rok bez Porošenka“. A také pravil, že inteligentní telefony jsou teď zbraní opozice. Je to tak vážné? Jak je vlastně možné, že člověk, který na Ukrajinu přijel nelegálně, si tam může nejen pobíhat, ale i organizovat opozici? Jinak, před čtyřmi lety začal Majdan. Zajímá to vlastně ještě někoho?
Představa, že ilegál bez dokladů a státní příslušnosti v nějaké zemi zcela svobodně organizuje jakýsi další převrat, je svým způsobem nejvýmluvnějším popisem rozkladu ukrajinského státu. Co víc by k tomu chtěl někdo ještě dodávat? A co se týče čtvrtého výročí Majdanu, tak se musím přiznat, že mně osobně je to „šumák“. A pokud se tu nesesbírá nějaká reprezentativní delegace složená z těch, co Majdan kdysi tak horlivě a osobně podporovali, a nevyrazí do Kyjeva gratulovat, tak to bude znamenat jediné. Nezajímá to už nikoho. Tedy, s výjimkou ukrajinských oligarchů a nacionalistů, kteří se tehdejší pučem dostali k lizu. A ti teď s napětím čekají na další prachy – Světová banka, svoloč, už své limity peněz pro ukrajinskou černou díru vyčerpala a nové ani nehledá, zato Mezinárodní měnový fond je prý ochotný cosi „restrukturalizovat“ a najít další miliardy, ale prý jen za podmínky, že Kyjev protlačí reformy, které nedokázal protlačit čtyři roky… Jsou to samí zrádci!
Akce evropských států na potlačení migrace v Libyi prý způsobují, že imigranti tam nevýslovně trpí. Díky obchodu s nimi atd. No jo, ale co jiného dělat?
Pozdě bycha honit. Rozbili jsme Libyi, aniž bychom dodnes vlastně věděli, proč že to vůbec bylo nutné, a dneska tam kvete svého druhu otrokářství – jeden uprchlík, který marně čeká na propašování do Evropy, se na „lidských trzích“ prodává až za 400 dolarů. A stává se z něj třeba zemědělský otrok. A když nyní EU zahájila převozy migrantů z klecových táborů v Libyi jižněji do Nigeru, tedy jako by „zpět“, není to o moc lepší. Chci říci, že prostor pro skutečnou, nejen slovní humánnost jsme si svými politiky nechali vytunelovat už dávno a teď prostě jen naráží kosa na kámen. Jak vyřešit lidsky problém, který je sám o sobě už dávno v naprosto nelidském stádiu? Vzít je fakt všechny do Evropy? No nevím, nevím.
Co bychom měli v příštích týdnech sledovat?
Svět je v pohybu, každý si to „své“ téma určitě najde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
