Ratko Mladić dostal v Haagu doživotí. Někteří tvrdí, že mnozí Albánci či jiní dostali za podobné věci mnohem méně, protože byli zadobře s Madeleine Albrightovou. Jsou to, slovy Václava Klause, jen „zlé, zle větičky“? Je rozsudek spravedlivý?
Neumím posoudit, do jaké míry je rozsudek spravedlivý nebo ne, ale je samozřejmě do očí bijící, že v Haagu odsuzují viníky válečných zločinů jen ze srbské strany. Jako kdyby kosovští teroristé a kšeftaři s lidskými orgány byli zcela OK, nemluvě už o dalších národech bývalé Jugoslávie, které se do války zapojily, nebo ji – jako v případě Chorvatska – rovnou rozpoutaly.
Takový postup se nedá nijak obhájit a v plné nahotě ukazuje politiku USA a Západu obecně. Pak se samozřejmě jeden nemůže divit, proč se George W. Bush musel kdysi při pohledu na mapu světa vzletně a naivně ptát: „Proč nás nemají rádi?“ V každém případě platí, že se pocit nějaké apriorní spravedlnosti, která by uzavírala balkánské války, jaksi nedostavuje.
Těsně před prezidentem Zemanem přijel do Soči Bašár Asad. Putin mu představoval ruské vojenské velitele a dával mu najevo spojenectví. Agentury v té souvislosti uvedly, že odstranění Asada již není na pořadu dne. S čím může Asad od Rusů a dalších spojenců počítat? A mimochodem, v českém tisku se objevily spekulace, že i české firmy by se mohly podílet na obnově Sýrie. Jde snad o reakci na výsledek českých voleb?
Syrský prezident Bašár Asad v Soči byl skutečným zjevením, protože tuto cestu se podařilo udržet v dokonalém utajení. Asad poděkoval za záchranu Sýrie – nesmíme zapomínat, že těsně před ruským vstupem do tamní války i americké modely počítaly s tím, že Damašek rychle padne do rukou Daeše – a současně oznámil, že je připravený přistoupit na politický proces, byť v současnosti asi není příliš jasné, co si pod tímto pojmem vlastně představovat. Vzápětí po Asadovi se v Soči konal summit s prezidenty Turecka a Íránu, Putin si potom telefonoval nejen s Donaldem Trumpem, ale i s izraelským premiérem a s lídry Saúdské Arábie a Kataru, tedy dvou monarchií, které po většinu války podporovaly různé teroristy, ať už je řeč o Al-Káidě, nebo rovnou o Daeši. A k tomu se ruský vyslanec zúčastnil i jednání syrské exilové opozice, která se sešla v Saúdské Arábii. Myslím, že leitmotivem všech těchto akcí je hledání kompromisů, a to nejen od všech vnějších aktérů, ale i od syrské vlády. Uvidíme, co z toho nakonec bude, nicméně Rusko v uplynulých dnech opravdu zařadilo na „vyšší rychlostní stupeň“, aniž by přitom byl zcela očividný nějaký konkrétní důvod. Možná je to snaha „zabetonovat“ nějakou zásadní shodu před prosincovým obnovením ženevských rozhovorů v rámci OSN, kde Rusko nemá až takovou váhu jako v regionu samotném. Jako by to Kreml chtěl mít co nejrychleji z krku; a přitom třeba „tlačil“ i na další, souběžné otázky typu úrovně těžby ropy v OPEC, ruského plynovodu do Turecka… Nicméně, jen samotný fakt, že Asad, který měl už dávno na přání Západu a jeho tmářských spojenců z Perského zálivu padnout a nejspíš i zemřít, si létá do Ruska, tedy do zahraničí, nasvědčuje tomu, že zmíněné kompromisy se jeho osoby a setrvání v čele státu fakt netýkají.
O tom, že by se české firmy mohly na obnově zničené Sýrie podílet, mluvil Bašár Asad v rozhovoru pro Literárky, který jsme spolu vedli už v lednu 2015. To nemá nic společného s nynějšími volbami, ale s dlouhodobou politikou českého státu, který se po zničení Iráku nebo Libye už do třetice odmítl poslušně podílet na bezhlavé zničující politice Západu na Blízkém východě a razil vůči Sýrii racionálnější přístup. Takže by to byla spíš odměna za politiku, kterou coby ministr zahraničí zahájil Karel Schwarzenberg a kterou následující vlády udržely. Přitom si ale musíme uvědomit, že lví podíl na rekonstrukci zničené země „spolknou“ hlavní spojenci Sýrie, tedy Rusko, Írán, Čína a tak podobně, ale kontrakty už podepisuje třebas i takový Omán, nominálně saúdský vazal, který se ale po dobu války držel stranou…
Je vcelku legrační, jak Evropská unie, která většinově chtěla Sýrii zničit, už se znovu politicky „probrala“, unijní vyslankyně se točí kolem Damašku a nabízí „naši“ pomoc při rekonstrukci. Syrská exilová opozice si stěžuje, že už „bruselským“ prý ani nezáleží na tom, jestli dostanou záruky Asadovy politické rezignace, či nikoli, hlavně aby se „napakovali“. Trapné, ale výmluvné.
Náš prezident Putinovi sdělil, že Asad je demokraticky zvoleným prezidentem. Což se velmi nelíbilo např. pánům Schwarzenbergovi nebo Gazdíkovi. Jak reagovat na podobné nálady stejně jako na častá nařčení, že alavité jsou jakási vládnoucí kasta, která v Sýrii všechny utiskuje?
No, nevím, mluvit o demokracii na Blízkém východě mi vždy přišlo poněkud nemístné, protože tamní společnosti prostě tradičně fungují jinak a upřednostňují jiné hodnoty a principy než my na Západě. Tamní společnosti vycházejí z principů rozvětvených rodin, které si navzájem pomáhají natolik, že „stát“ v našem pojetí do značné míry ani nepotřebují. Strávila jsem v oblasti spoustu času diskusemi o demokracii a místní ji prostě nechápou, nebo lépe řečeno, nepovažují ji za životně důležitou. Mnohem zásadnější je pro ně apriorní existence nějakého „spravedlivého diktátora“, který by společnost řídil podle platných a všem srozumitelných pravidel, ale přitom se jim moc nepletl do života, ovšem s výjimkou toho, že jim a jejich dětem zajistí bezpečí a alespoň nominální spravedlnost.
Možná by bylo přesnější říci, že byl Bašár Asad zvolen v řádných volbách a v rámci dostupných možností. Beztak neměl – a ani nemá – žádného seriózního protikandidáta, což samo o sobě samotnou „demokratickou volbu“ jaksi znehodnocuje. Syřané ho většinově chtěli a zvolili si ho. Tečka. Můžeme tady kvůli tomu hulákat, jak chceme, ale taková jsou fakta.
Nevím, co k Sýrii aktuálně namítá česká „okrajová pravice“, ale odmítám si to i googlovat, protože to fakt není vůbec, ale vůbec důležité.
Italská televize patřící Berlusconimu publikovala výpovědi údajných snajperů z Majdanu. Ty měl jakýsi bezpečnostní poradce Saakašviliho úkolovat, aby v osudové fázi Majdanu 2014 prostě stříleli na kohokoliv a na cokoliv, protože „je potřeba to urychlit“ a „není možné čekat na předčasné prezidentské volby“. Někdo chtěl tedy vyvolat chaos a krveprolití. Co říci na takovou verzi? Slz prolévá Ukrajina za „Nebeskou setninu“ litry, jaká jsou tedy pevná fakta z vyšetřování?
Už letos v dubnu se provalilo, že Porošenkova prezidentská kancelář nechala skartovat řadu dokumentů, které mohly objasnit střelbu na Majdanu, a stalo se tak zcela vědomě, aby se příslušné složky nedostaly k soudu. Mimochodem, ani po čtyřech letech ukrajinská justice nedokázala dospět ohledně střelby na Majdanu k žádnému závěru, což je pozoruhodné. A výmluvné. Umožňuje to totiž dál omílat lži o tom, jak „proruský Janukovyč“ nechal střílet do „obyčejných lidí“. Letos v létě pak jeden z aktivistů Majdanu v ukrajinských médiích popisoval, jak byl zasažen do zad, tedy ze směru, kde žádní snajpři svrhávaného prezidenta Janukovyče ani být nemohli… Nynější italský dokument tak v zásadě na základě výpovědí gruzínských „žoldáků“ jen uzavírá další příběh další západní „false flag“ operace. Co k tomu říci? No, možná nebude od věci připomenout, že velmi podobně začínala v roce 2011 i „revoluce“ v Sýrii, kde „neznámí odstřelovači“ v jihosyrském Daráa, „rodišti vzpoury“, pálili do vládních vojáků i demonstrantů, zabíjeli na obou stranách barikády a vyvolávali chaos… Čili třeba si to „někdo“ v Sýrii odzkoušel a v Kyjevě pak pro „velký úspěch“ jen zopakoval?
Jistě, Michail Saakašvili, který bez občanství, dokladů, bázně, hany a studu vede na Ukrajině další „revoluci“, italský dokument zpochybňuje, protože by jeho gruzínští krajané prý nic takového nikdy nedělali, a co víc, televize, která jej natočila, patří Silviu Berlusconimu, takto velkému příteli Vladimíra Putina. Co jiného mu ale také zbývá než vše zpochybňovat? Ukrajinské úřady ale v uplynulých dnech vyhostily ze země hned několik Gruzínů spjatých se Saakašvilim a majících vazby na někdejší gruzínské silové struktury, přičemž podle médií by sám Saakašvili měl být – v rámci „speciální operace“ – do konce roku vyhoštěn do Polska, odkud nyní na Ukrajinu ilegálně přišel…
Nicméně, zpět k Majdanu. Bohužel se už pomalu ale jistě stává pravidlem, že když už Západ někomu nasadí „psí hlavu“, je z toho vždy jen velká lež – Saddámovy zbraně hromadného ničení, Kaddáfího „50 tisíc zmasakrovaných civilistů“, Janukovyčova „krvelačnost a příklon k Rusku“, byť se ukrajinský prezident jen snažil pro svou zemi vyjednat méně drancující podmínky asociační dohody s EU, a klidně bych k tomu přidala i Asadovy „chemické útoky“… O nich nás vesměs přesvědčují tytéž tajné služby, které přísahaly na neexistující Saddámovy zbraně hromadného ničení, a „důkazy“ jim k tomu aktuálně dodává Al-Káida – dojímavá spolupráce mezi Západem a teroristy; jen nevím, kdo v tomto páru komu dělá užitečnějšího idiota.
Sice to vypadá jak z nějakého sitcomu, ale jak na vás působila celá mediálně-politická výměna ohledně ruského článku stran roku 68? V úterý se mainstream čertil, že je to projev ruské arogance. Dnes, po scéně Zemana s Medveděvem, pan Kalousek tvrdí, že je to akce připravená Hradem a FSB...
Celé mi to připadá tak neuvěřitelné, až jsem si to musela sama projít. Pod ruské ministerstvo obrany formálně spadá jakýsi mediální holding, v němž šéfují lidé, kteří první zkušenosti získávali v legendárních mediálních impériích Berezovského a Gusinského. A pod onen holding spadá i „vlastenecká televize“ Zvězda, která proslula jako chrlička „fake news“, i když její „fejky“ – třeba tvrzení typu, že v ukrajinské armádě na Donbase bojují nacistické zombies, nebo že EU má v plánu proměnit Ukrajinu ve svou gay kolonii – ze všeho nejvíc připomínají náš kdysi geniální magazín Hrom.
A na tomto ruském senzacechtivém bulvárním webu se objevil text o „bratrské pomoci“ v osmašedesátém. Mimochodem ve své předchozí „analýze“ týž autor zasvěceně popisoval, jak „maďarští fašisté“ v roce 1956 hromadně upalovali krásné komunistické maďarské děti… Ten člověk to nebude mít v hlavě asi úplně v pořádku, dokonce i redakce se od jeho textů distancuje, ale přesto ho očividně hltá celá česká politická a mediální scéna, což by zase pro změnu naznačovalo, že to v hlavě nemá úplně v pořádku ani ona. A tak vznikl „politický skandál“, z něhož naše „okrajová pravice“ hodlá vyždímat, co se dá, i kdyby se přitom sama měla stát semeništěm dezinformací a fejků. Jako kdyby neexistovaly v téhle zemi jiné a zásadnější problémy, než je jeden blbej text na webu beztak už pochybné ruské telky… Nebo jako kdyby v Česku i „seriózní“ média snad každý den nepsala o Rusku naprosté zhovadilosti. Zkrátka, mnoho povyku pro nic. Ale za to velmi cenný pohled na to, jakých pochybných stébel se tu u nás bude kdo chytat, jen aby to tomu Zemanovi „znechutil“.
Mě osobně pak ale zarazilo, že po Zemanově stížnosti text z webu Zvězdy zmizel. Tedy, že nátlak našeho demokratického prezidenta alespoň drobně přispěl k cenzuře médií v Rusku a tím současně i ke zkulturnění ruského bulváru. Dost to připomíná situaci se sankcemi, které ruské ekonomice také pomohly se nadechnout. Zase jim už pomáháme! Co by si bez nás asi tak počali?
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Nevím, co konkrétního vypíchnout, zajímavých témat se valí tolik…
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
