Velmi odvážné návrhy analytika Visingra, co s uprchlíky, a jeho názory na přistěhovalce do Evropy. „Sluníčkáři“ mu vynadají, zbytek si může počíst

1. 10. 2015 13:40

Vojenský analytik a přispěvatel řady českých médií Lukáš Visingr čtenářům ParlamentníchListů.cz předestírá vizi, co s válečnými uprchlíky: Jednoduše řečeno, postarat se o ně mimo Evropu. Se značnou skepsí hledí na dosavadní výsledky integrace přistěhovalců do společností zemí Evropy a předkládá fakta, která dle něj nenasvědčují prospěšnosti migrantů pro nás.

Velmi odvážné návrhy analytika Visingra, co s uprchlíky, a jeho názory na přistěhovalce do Evropy. „Sluníčkáři“ mu vynadají, zbytek si může počíst
Foto: jdipracovat.cz
Popisek: Lukáš Visingr

Anketa

Schvalujete letecké údery Ruska v Sýrii?

98%
2%
hlasovalo: 15392 lidí

Generál Jiří Šedivý nedávno zmínil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jestli chceme někam vrážet miliardy eur, tak nejlépe do uprchlických táborů na pomezí Turecka a Sýrie. Je potřeba pro ty lidi nalézt jednoduchou výrobu, třeba něčeho, co se bude používat na obnovu rozbitého území Sýrie.“ Co si o tom myslíte? 

Určitě je to lepší řešení než sypat peníze do snahy o integrování uprchlíků tady. Každopádně bych ale zdůraznil to, že by ty peníze měly směřovat na nějakou smysluplnou činnost pro tyto migranty, tedy na jakousi mzdu za práci, nikoli aby se jim dávaly takřka za nic. Jestliže někdo dostává peníze jakoby jen za to, že je uprchlíkem, jakou má potom motivaci se o něco snažit? Takoví lidé, kteří nemají čím naplnit svůj život, jsou pak ideálním materiálem pro extremisty, jak lze typicky ukázat na příkladu Palestinců. A kromě toho by se mohlo uvažovat o tom, aby se uprchlíci ze Sýrie a Iráku zapojili do konfliktu proti Islámskému státu. Je zarážející, proč je mezi uprchlíky tak málo Kurdů. Přitom Kurdové patří mezi nejvíce ohrožené, jako muslimové jsou velmi tolerantní a na Středním vvýchodě jsou (podobně jako Židé) terčem velké nenávisti už jen kvůli své národnosti. Většina Kurdů proti islamistům bojuje a neutíká. Ačkoli už mnozí z nich přišli doslova o všechno kromě svého holého života, tak znovu a znovu berou do rukou zbraně a bojují proti Islámskému státu. A tohle by měla být inspirace. Češi, kteří odcházeli do zahraničí po Mnichovu a obsazení zbytku českých zemí, přece chtěli bojovat za svobodu proti okupantům, ale nezdá se, že by většina imigrantů toužila po výcviku a zbraních, aby se mohli vrátit do svých zemí a bojovat proti Islámskému státu. Ti opravdoví váleční uprchlíci by tento záměr jistě měli, protože odešli z politických důvodů či byli rovnou vyhnáni, ale ekonomický imigrant se domů asi příliš vracet nechce. Jen podotýkám, že těm, kteří by chtěli bojovat proti islamistům, by se měla poskytnout velká podpora, podobně jako by se měla dramaticky zvýšit pomoc mířící ke Kurdům, kteří bojují prakticky o přežití. 

Zaznívá myšlenka vytváření uprchlických táborů již na severoafrickém území. Je to správné řešení a jak ho realizovat, když státy jako Maroko nebo Tunisko nechtějí spolupracovat a Libye nemá funkční vládu? 

Rozhodně ano, toto by měl být jeden z hlavních kroků. Státy, které odmítají spolupracovat, by k tomu měly být donuceny. Oddělil bych od toho ovšem Libyi, kde formálně uznávaná vláda nemá téměř žádnou reálnou moc, funguje tam ale sekulární ozbrojená síla, která hodně stojí o podporu Západu. Libyjská národní armáda, kterou vede generál Haftár, by jistě velmi uvítala přímé angažmá západních vojsk proti islamistům. Právě Libye by byla optimálním prostorem pro vybudování jakési bezpečné enklávy pro všechny migranty, kde by bylo možno oddělit ty „opravdové“ válečné uprchlíky od ekonomických, aniž by tak vznikal přímý tlak na evropské země a aniž by nastávaly jakékoliv kulturní konflikty. Přinejmenším část válečných uprchlíků by mohla získat azyl v Evropě, zatímco ti ekonomičtí by zůstali v Libyi, na jejíž obnově by se mohli podílet. Samozřejmě by mohli žádat i o občanství v Evropě, ale jedině za pomoci zcela standardních legálních mechanismů. Pro ty i ony by však v každém případě a bezpodmínečně platilo, že se přizpůsobí veškerým evropským normám a hodnotám, resp. tomu, co tu vzniklo na antických, židovských a křesťanských základech. Jediným možným trestem za porušování této podmínky by byla deportace zpátky do Libye. V tomto smyslu by se Evropa mohla hodně inspirovat Austrálií a tím, co pravila bývalá australská premiérka Julia Gillardová: „Přizpůsobit se musí přistěhovalci. Toto je naše země a naše pravidla. Můžete si to všechno užívat, ale pokud budete fňukat a stěžovat si, pak vám doporučuji využít další velkou australskou svobodu, a to právo odejít. Pokud se vám tady nelíbí, tak odejděte.“ Pokud to snad někomu zní jako výroky od nějakého tzv. šovinistického, xenofobního, ultra-konzervativního pravičáka, tak dodávám, že Julia Gillardová patří k levicové Labouristické straně. 

To, že nyní Evropa čelí náporu uprchlíků, je výsledkem evropské politiky, která je určována Velkou Británií a Francií. V rozhovoru pro server Novinky.cz to uvedl syrský chargé d’affaire v Česku Bašár Akbik. „Prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti. Kdyby jim adresně pomohli, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti. Jenomže Evropa má politiku dvojího metru,“ kritizuje diplomat. Co vy na to? 

Na první pohled to zní hezky, ale v podstatě nejde o nic jiného než o žádost o peníze. Musíme navíc opět odlišit „skutečné“ uprchlíky před válkou a pronásledováním od těch, které pohání čistě ekonomická motivace. Ti první se snaží utéct ze své země jinam, kde očekávají bezpečí, a tudíž je žádné peníze „doma“ neudrží. A pokud jde o ty ekonomické, ti chtějí odejít zejména proto, že ve své zemi nemají možnost se ekonomicky či společensky uplatnit, a proto logicky doufají, že se jim to povede na Západě. Jestliže bychom případného ekonomického imigranta chtěli udržet v jeho zemi tím, že zlepšíme podmínky v této zemi, pak se ale fakticky nejedná o nic jiného než o tzv. rozvojovou pomoc. Jeden bonmot krásně říká, že rozvojová pomoc jsou peníze, které se nejdřív seberou chudým lidem v bohatých zemích, a potom se darují bohatým lidem v chudých zemích. Jinými slovy, drtivá většina peněz směřujících do států třetího světa se prostě rozkrade, a tudíž logicky klesá zájem lidí ve vyspělých zemích pořád jen podporovat země v Asii i Africe, když je zjevné, že většina této podpory vesměs končí v kapsách tamních zkorumpovaných politiků, úředníků, diktátorů a generálů. Kdysi však existoval jeden systém, v němž bohaté země pomáhaly těm chudým v Africe a Asii, jenže naneštěstí tento systém byl zrušen a většina těch hrůz, které dnes vidíme ve třetím světě, je toho přímým důsledkem. Ten systém se nazýval kolonialismus; a přestože měl jistě své chyby, tak navzdory veškeré dnešní multikulturní a politicky korektní propagandě přinesl africkým a asijským zemím daleko více dobrého než špatného. Pokud někde slyším, že by se západní země měly komusi omlouvat za kolonialismus, tak se ptám, za co přesně by se měly omlouvat? Za to, že tam postavily silnice, železnice, školy a nemocnice? Nebo snad za přinesení moderního právního řádu tam, kde bylo standardem otrokářství, krevní msta, kanibalismus a kmenové masakry? Omluvit by se mohly leda za to, že koloniální systém neuváženě rozpustily. 

Zaznívají argumenty o tom, že integrace uprchlíků bude pro nás prospěšná, ať už s ohledem na jejich vzdělanost nebo jejich přínos po pracovní stránce. Jaké informace máte vy o kvalitě uprchlíků? 

Skutečností jistě je, že do Evropy míří i lidé vzdělaní, mj. inženýři, lékaři nebo učitelé a stejně tak třeba i lidé méně kvalifikovaní, ale ochotní pracovat. To nikdo nepopírá. Ovšem kolik jich mezi těmi statisíci uprchlíků je? Můžeme to přesně zjistit? Patrně ano, ale rozhodně ne rychle a snadno. Rozhodně by tedy bylo chybou paušálně přijímat všechny a doufat, že mezi nimi je maximální množství těch „užitečných“. Zkušenosti ze západní Evropy říkají, že kromě těchto lidí je mezi imigranty i rozhodně nezanedbatelný počet těch, které nalákaly informace, že si tady v Evropě budou moci (díky štědrému sociálnímu systému) žít pohodlně i bez práce. Bohužel to je ale do značné míry vina samotných evropských zemí, že takovou iluzi vytvořily a stále ji udržují. Existuje dobrý postřeh Miltona Friedmana, který řekl, že můžete mít buďto štědrý sociální systém a uzavřené hranice, nebo omezený sociální systém a otevřené hranice. Ten druhý případ jsou dnešní USA, kam sice také přicházejí spousty ilegálních imigrantů, ale v drtivé většině přicházejí opravdu pracovat, protože americký sociální systém rozhodně není ani náhodou tak rozdávačný jako evropský sociální stát. Problém s dnešní Evropou je ale ten, že má štědrý sociální systém a otevřené hranice, takže potom zcela zákonitě vzniká dojem, že Evropa funguje jako univerzální sponzor celého světa. Stručně řečeno, nemůžete tady přijímat úplně každého člověka na světě, který potřebuje pomoc. 

Německá televize ZDF vydala dokument, který ukazuje na problémy s integrací cizinců v Německu. Vlastní světy, neznalost jazyka, paralelní právní systém, naivita, neochota a přehnaná byrokracie. To jsou všechno faktory, které celou situaci jen zhoršují. Co s tím?

Myslím, že to je řečeno naprosto výstižně. Integrace velmi často selhává a multikulturalismus jako myšlenka se ukázal jako totální fiasko. Nedávný průzkum zjistil, že velká část imigrantů mířících do Německa je úplně negramotná, většina zbylých zná pouze arabskou abecedu a jen několik procent umí nějaký evropský jazyk. Už to je obrovský problém, nehledě na to, že naše společnost je zcela odlišná od jejich. Požadavek přijetí našich hodnot a norem, o kterém jsem se zmiňoval výše, by byl, obávám se, pro většinu z nich zkrátka a jednoduše nesplnitelný. Pro dospělého člověka opravdu není nic snadného přesunout se do úplně jiné společnosti, kde jsou od základu jiné normy a hodnoty a fungování všech společenských mechanismů. Navíc je zde další problém, o kterém se moc nemluví. Část z první generace samotných imigrantů se někdy přece jen přizpůsobit dokáže, jenže jejich děti a vnuci, navzdory tomu, co by se dalo očekávat, zapadnout mnohdy nedokážou vůbec. Naopak podléhají islamistické propagandě, která je láká do „svaté války“. Většinu ozbrojených útoků v Evropě uskutečněných ve jménu islámu přece nemají na svědomí čerství imigranti, nýbrž lidé v Evropě už dlouhodobě žijící, případně jejich potomci. To je opravdu velká a často opomíjená hrozba. 

Do jaké míry považujete za problém negativní zkušenost s imigranty? Někteří jsou usvědčováni ze lži, protože tvrdí, že jsou ze Sýrie, a není to pravda…

Kdosi s nadsázkou poznamenal, že pokud by byly informace od všech uprchlíků pravdivé, tak z některých syrských měst uteklo už více lidí, než kolik jich tam kdy žilo. Jistě nelze popřít, že ze Sýrie odchází nezanedbatelné množství lidí, ovšem také stojí za zmínku, že počet obyvatel Damašku se od začátku války zdvojnásobil. Existuje totiž i obrovská migrace uvnitř Sýrie, jak zejména šíité prchají před terorem Islámského státu a dalších islamistů, kteří se, přestože se to leckomu nechce přiznat, nacházejí v dost velkém počtu rovněž v řadách tzv. umírněné syrské opozice. Každopádně ale třeba v roce 2014 dorazilo do Evropy přes Středozemní moře kolem 218 000 imigrantů, z nichž 142 000 pocházelo z Libye. Mnoho uprchlíků nemá žádné doklady a bez perfektní znalosti různých dialektů arabštiny a místních reálií je pro Evropany prakticky nemožné zjistit, zda informace uprchlíka, že utíká ze Sýrie, odpovídá skutečnosti. A z pohledu samotných migrantů je to koneckonců velmi racionální taktika, jelikož se přece nebudou sami přiznávat, že nejsou ze Sýrie, jestliže dobře vědí, že údajný syrský původ jim zajišťuje daleko větší šanci získat azyl jako válečným uprchlíkům. A je logické, že pokud uprchlík zahájí svůj vstup do Evropy lží, tak to obraz imigrantů asi moc nevylepšuje. 

Lze alespoň rámcově odhadnout, jaké procento lidí, kteří míří do Evropy, má na azyl nárok a jaké ne? 

Obávám se, že to by byla čistá spekulace. Evropská pravidla definice toho, kdo má ono právo na azyl, jsou opravdu široká a pružná. Musíme navíc pochopit naprosto elementární odlišnost, která existuje v oblasti chování státu k obyvatelstvu v západních zemích na straně jedné a ve většině „zbytku světa“ na straně druhé. V západní a střední Evropě a USA totiž jsou (aniž by si to lidé většinou uvědomovali) ty standardy ve srovnání s jinými zeměmi tak vysoké, že to, co bychom tady považovali za strašlivý útlak, šikanu a pronásledování ze strany státu, je pro obyvatele mnoha zemí Afriky nebo Středního Východu naprosto normální. A pokud bychom to hodně přehnali a vztáhli bychom tyto naše standardy na celý svět a jejich neplnění bychom označili za utlačování a pronásledování, tak by to právo na azyl v Evropě mělo snad několik miliard lidí. Téměř celá Afrika, prakticky celý arabský svět, celá Čína a většina jihovýchodní Asie a většina Latinské Ameriky. Záměrně jsem to celé přehnal, ale to jenom proto, aby bylo jasné, že „nárok na azyl“ může být věc velmi diskutabilní. 

Česká republika je terčem kritiky za to, že uprchlíkům odebíráme peníze a zadržujeme je v detenčních zařízeních, přitom oni chtějí pouze jet do Německa. Co si o tom myslíte? 

Zadržování uprchlíků někde, kde zcela zjevně nechtějí být, je od základu chybné, což by si ale měli uvědomit i ti, kdo prosazují kvóty na jejich rozdělování v Evropě. Pokud bychom dneska otevřeli všechny tábory a další zařízení, většina imigrantů by okamžitě udělala co? Ano, určitě by odjeli do Německa, popř. snad Rakouska, resp. pokusili by se o to. Vzhledem k tomu, že se nyní evropské země takříkajíc předhánějí v uzavírání hranic a zavádění hraničních kontrol, by tyto pokusy měly asi velmi variabilní a nejspíše klesající úspěšnost. Takže bychom tady měli spoustu stále více naštvaných lidí, kteří by byli drženi na teritoriu České republiky proti svojí vůli. Nyní jsou nespokojení v detenčních zařízeních a v opačném případě by byli nespokojení mimo ně. To je mimochodem také pravděpodobný důsledek zavedení oněch kvót, protože mi není jasné, kdo a jakým způsobem by měl zajišťovat, aby imigranti, které by nám sem někdo „přidělil“, tady také zůstali, zejména když tu zůstat nechtějí. Většina jich zajisté směřuje tam, kde již existují velké komunity přistěhovalců a kde je štědřejší sociální systém, tedy zejména do Německa, Francie nebo Švédska. Zadržování imigrantů kdekoli v Evropě je naprostý omyl z principu. Buď je nechejme odejít tam, kam sami chtějí (což by však patrně znamenalo, že by zůstali stát na hlídaných hranicích západoevropských zemí), nebo je odvezme z našeho území, ale jejich zadržování u nás dlouhodobý smysl zkrátka nemá. 

EU zatím nezasáhla agresivně proti převaděčům. Je vlastně možné monitorovat místa, kde se shromažďují? V komentáři pro Lidové noviny položil Tomáš Pojar, prorektor Cevro Institutu, bývalý diplomat, otázku, jak je možné, že dosud nebyl potopen jediný člun pašeráků, který pendluje mezi tureckým pobřežím a ostrovem Lesbos? Zároveň konstatuje, že jde o „triviální operaci“. Situaci zdůvodňuje tím, že nejsme schopní připustit, že pro obranu hranice je možné použít sílu. Co si myslíte o tomto názoru a domníváte se, že časem k silovému řešení dojde? 

Tento fakt považuji za další alarmující důkaz toho, co je pro Západ kamenem úrazu. Dobře si pamatuji na zajímavý rozhovor s hercem Petrem Nárožným, který řekl takový smutný vtip, že na náhrobku západní civilizace bude stát: „Byli jsme humanisté.“ Tehdy se to týkalo toho, jak neefektivně západní země bojovaly proti pirátství u břehů Afriky, ale myslím, že to perfektně sedí i na imigrační krizi a všechno kolem ní. Prostě jsme si odvykli, že ozbrojené síly jsou tu primárně k ochraně suverenity a bezpečnosti státu, a zvykli jsme si, že vojáci jsou nasazování jenom někde daleko v expedičních mírových a protiteroristických misích, nikoli znepokojivě blízko našich domovů. Zároveň jsem ale optimista a myslím si, že se Západ nakonec probudí, pochopí svoje omyly a začne konat správně. V historii to takhle bylo vlastně vždycky, Západu to trvalo dlouho, někdy zareagoval, až bylo vlastně téměř pozdě jako ve druhé světové válce. Většinou je na tu správnou odpověď třeba i pomoc Ameriky, protože Evropa nedokáže sama vyřešit problémy, do kterých se (většinou vlastními chybami) dostala, avšak nakonec vždycky Západ najde odvahu a vůli jednat, jak je potřeba. Proto jsem přesvědčen, že vojenské operace proti pašerákům a také mnohem rozsáhlejší ozbrojené akce proti Islámskému státu začnou, ale ještě to bude nějakou dobu trvat, možná ještě několik let. A ta celková situace asi bude muset být horší, než se Západ konečně probudí. Ale pak, až k tomu dojde, budou islamisté nesmírně litovat, že se kdy rozhodli bojovat proti Západu, protože bych odhadoval, že ta finální porážka islamismu bude muset být strašlivá a exemplárně tvrdá. 

Politolog Oskar Krejčí říká, že tuto krizi nepůjde už řešit bez násilí. Analytik J. Štefec hovoří o hrozbě povstání muslimů v Evropě. Je to přehnané? K čemu by situace mohla dospět, pokud se nebude nic dít, ať už po stránce ostrahy hranic nebo efektivních zásahů proti převaděčům. Jak ostrých zákroků bude potřeba? 

Hrozba povstání radikálních muslimů je scénář pesimistický, avšak, bohužel, nikoli vyloučený. Spíše si dokonce myslím, že v nějakém měřítku k tomu někde opravdu dojde, protože už je na to takříkajíc „zaděláno“. V řadě západoevropských zemí už existují ulice a čtvrti, o kterých se hovoří jako o „no-go-zones“, míněno ve vztahu k policii. Legální státní moc tam už prakticky nefunguje a reálnou moc mají islamistické skupiny, které uskutečňují právo šaríja. Obávám se právě toho, že v některých těchto zónách by mohla vypuknout ozbrojená povstání, při kterých by tito radikální islamisté začali například vyhlašovat lokální chalífáty, veřejně se přihlašovat k Islámskému státu a otevřeně bojovat proti státní moci. A nejsem si jistý, jestli mají evropské policejní síly kapacity na to, aby takové události zvládaly, takže se patrně bude muset sáhnout k nasazení armády. Podotýkám ovšem, že i kdybyste zítra neprodyšně zavřeli hranice Evropy a nepustili sem jediného imigranta, tomuto scénáři, pokud by už k němu mělo dojít, byste tím stejně nezabránili, protože ony „no-go-zones“ jsou realitou dneška. Kolik se vlastně v Evropě nachází islamistů? A kolik z nich je ochotných za tuto ideologii bojovat i se zbraní v ruce? Na druhou otázku odpověď neznáme, ale u první jsou už dobře známa alarmující čísla z několika průzkumů názorů mezi západoevropskými muslimy. A tyhle průzkumy rozmetávají na prach jakákoliv tvrzení ve smyslu, že absolutní většina muslimů je bezproblémová a umírněná a jen několik málo procent tvoří radikálové a extrémisté. Realita je bohužel taková, že názory, které bychom patrně charakterizovali jako extrémistické a fundamentalistické, zastává nadpoloviční část západoevropských muslimů, zatímco ti umírnění a sekulárně smýšlející tvoří maximálně třetinu z muslimské populace v Evropě. Většina médií však o těchto číslech nehovoří, protože by to samozřejmě nebylo tzv. politicky korektní. 

Západoevropské vlády nezachází s problémem uprchlíků správně, míní Petr Robejšek, politolog z německého Hamburgu a zakladatel Institutu 2080. Náboženství velké části z nich není privátní záležitostí každého jedince, ale náboženstvím, které od každého věřícího vyžaduje, aby svoje okolí upravoval ve jménu a ve prospěch toho náboženství. „Je tam expanzivní tlak, který chce měnit společnost, do které jsme přišli, nikoli přizpůsobit se té společnosti,“ upozorňuje Robejšek například v rozhovoru pro Český rozhlas. Hrozí, že vznikne paralelní společnost?

Ta nevznikne, ta už reálně existuje. Právě ony „no-go-zones“ jsou toho příkladem. Bohužel se pořád pracuje převážně s představou, že islám může v Evropě fungovat stejně bezproblémově jako křesťanství. Opomíjí se ovšem jeden naprosto elementární rozdíl, který spočívá v tom, že křesťanství prodělalo reformaci a odluku církve od státu, načež postupně našlo jakýsi „modus vivendi“ se státem. Tak se vytvořila moderní západní sekulární společnost, ve které vždycky a zásadně platí, že náboženství je soukromou záležitostí jednotlivce a nezapojuje se do politiky, resp. do veřejného prostoru. Odluka církve od státu zde znamená, že se odděluje to soukromé a veřejné, sakrální a profánní, duchovní a materiální, náboženské a politické. Křesťanství toto zvládlo, ne snadno, ne rychle, ale zvládlo. Když se ještě vrátím k oněm průzkumům, tak mezi křesťany zastává extrémistické a fundamentalistické názory jenom několik málo procent, což je oproti té nadpoloviční většině muslimů dost podstatný rozdíl. Pokud to teď mám říct trochu zjednodušeně, tak současný mainstream islámu se z hlediska vztahu ke společnosti a politice nachází takřka ve středověku. Nepochybně existuje mnoho muslimů, kteří v moderní západní sekulární společnosti dokážou normálně fungovat a svou víru si nechávají do soukromí, sám i takové znám, ovšem islám jako celek, resp. jako civilizačně-kulturní entita toho dnes schopný není. Neříkám, že toho nebude schopen nikdy, naopak bych si přál, aby toho schopen byl, ale k tomu právě musí nejdříve prodělat onen ekvivalent reformace a odluky církve od státu. Stojí ale za zmínku ještě jedna zajímavá věc. Pokud něco podobného řeknete, tak od spousty médií dostanete okamžitě nálepku islamofoba a xenofoba. Až sem nás tedy dovedla ona neskutečně hloupá a sebevražedná koncepce „politické korektnosti“. 

Evropská unie nařídila přerozdělovací mechanismus ostatním státům Unie. Na bruselský postup si postěžoval i český premiér Bohuslav Sobotka. Prý se mu především nelíbí to, že zatímco on investuje politický kapitál do proevropské politiky, Evropa se odvděčuje diskuzí o kvótách, která posiluje jen radikály a euroskeptiky. Do jaké míry je otřesena důvěra v Evropskou unii? Měli bychom jít do legálního sporu?

V prvé řadě bychom kvóty neměli akceptovat bez ohledu na to, jestli nás někdo přehlasuje či jak dopadne legální spor. Prostě bychom měli jednostranně prohlásit, že je nepřijmeme zcela bez ohledu na postoj jakéhokoli jiného státu, protože se jedná o záležitost naší suverenity. To by měl být zásadový postoj naší politické reprezentace, který by zaručeně měl podporu drtivé většiny české veřejnosti. Nezapomínejme, že reálné donucovací pravomoci Evropské unie se limitně blíží nule a že ve skutečnosti není žádný způsob, jak některou členskou zemi donutit, aby z titulu evropského práva udělala to, co Brusel nařizuje. Jestliže někdo hrozí sankcemi ve smyslu odstřižení od evropských fondů, tak si stačí uvědomit, že od příštího roku bude Česká republika prakticky čistým plátcem, takže i kdyby se nám nakonec povedlo vyčerpat všechny „evropské peníze“, na něž budeme mít nárok (a to se nám téměř jistě nepovede), stejně to pro nás bude ztráta. Takže na onu hrozbu stačí klidně odpovědět tím, že prostě nebudeme odvádět peníze do evropského rozpočtu, takže bychom na tom ještě vydělali. Teď jsem to samozřejmě záměrně trochu přehnal, ale v každém případě se nesmíme bát Evropské unii vzdorovat. Když je schválen nějaký nesmysl (a že jich z Bruselu nepřichází málo), měli bychom se mu vzepřít a odmítnout jej, klidně si třeba jednostranně vyhlásit výjimku nebo prohlásit nějakou smlouvu za dočasně neplatnou pro naše území. Abych se ale vrátil k té původní otázce, do sporu by se zcela jistě jít mělo, ačkoli, popravdě řečeno, nečekám, že by Evropská unie vydržela existovat tak dlouho, než se onen legální spor opravdu vyřeší. 

Dochází k viditelným změnám politické mapy, nejnověji se zapojuje do debaty o migrační krizi také vicepremiér Andrej Babiš. Do jaké míry stáhne voliče na svou stranu právě Andrej Babiš, nebo to dopadne jinak? Očekáváte například, že by mohl vstoupit do politiky prostřednictvím spřízněné politické strany více prezident Miloš Zeman nebo exprezident Václav Klaus?

V případě hnutí ANO obecně a Andreje Babiše konkrétně je za poslední měsíce krásně vidět, jak se ten názor posunuje. Ne ze dne na den, nýbrž postupně. Od poměrně přátelského postoje vůči uprchlíkům až k ohnivým výzvám k zavírání hranic a nasazení armády. Stejně tak ANO pozvolna mění názor na Evropskou unii a pravděpodobně bude usilovat o získání hlasů aspoň části umírněných euroskeptiků, tedy těch, kteří na EU říkají „Ano, ale…“ Pravděpodobně ale nebude zaujímat tak razantní postoj jako např. koalice Bloku proti islámu a Úsvitu, pro kterou se tématika imigrace stala úplně základní. Od tohoto subjektu mimochodem očekávám, že by mohl docela dobře zabodovat už na podzim 2016 v krajských volbách. Jak víme, lidé mnohdy považují krajské a obecní volby za „referendum o vládě“, resp. volí i podle toho, jaké postoje mají vůči celostátním tématům, která se na úrovni kraje či obce řešit nemohou. A i proto by se mohla prosadit koalice BPI a Úsvitu, případně i některé další strany, které by dovedly to téma dobře uchopit. Možná jím vezme za vděk i ODS. V případě Miloše Zemana předpokládám, že bude sázet spíše na své sympatizanty v již existujících stranách či mimo ně, kdežto u Václava Klause bych další politické angažmá nevylučoval. Do krajských voleb pořád zbývá ještě více než rok a do parlamentních přes dva roky, takže na politické scéně se toho může přihodit ještě dost. Tématika imigrace a islámu zajisté rychle nezmizí. Počet českých voličů, pro které jsou tahle témata natolik významná, že by se ve volbách rozhodovali výhradně podle nich, je podle jednoho nedávného průzkumu natolik vysoký, aby již nyní zajistil politickým stranám s touto profilací vstup do Poslanecké sněmovny. A pokud to takhle půjde i dál, tak by takovéto strany mohly za dva roky čekat klidně dvouciferné výsledky. 

Když se podíváme na evropské země, dochází k nárůstu hlasů protiimigrační strany. Opravdu tyto názory zvítězí?

O vítězství těchto názorů vůbec nepochybuji, otázkou však je, pod hlavičkou kterých stran to nastane. Ty tzv. krajně pravicové, populistické a xenofobní strany (z nichž mnohé ty nálepky dostaly nezaslouženě) podle mě nebudou mít šanci se dostatečně silně prosadit, protože jejich prvotní úspěchy povedou ke změně chování politiků mainstreamu pravice a levice. V tomhle je volební matematika opravdu krutá a neúprosná. Většina voličů v Evropě se jednoduše staví vůči masivní imigraci a vzestupu islámu kriticky, to je nepochybný fakt. Ale většina politiků zatím zastává a prosazuje jiný názor, to je také fakt. A dlouhodobě prostě není možné, aby se tato dvě fakta udržovala současně. Politické strany, které se staví proti imigraci, zaznamenají několik vítězství, popř. získají natolik veliké počty mandátů, aby se s nimi už muselo počítat. A co se stane pak? Čekáte, že mainstreamové strany budou jenom nečinně přihlížet tomu, jak pozbývají voliče, a tudíž i křesla a přístup k moci? Některé možná ano, ale ty pak prostě zmizí v propadlišti dějin, protože nedokážou reagovat na názory voličů. Ale většina stran se dovede přizpůsobit. Někteří političtí činitelé zřejmě opět ne, a tak je čeká sesazení a nahrazení někým, kdo bude na poptávku voličů reagovat. Domnívám se proto, že po několika velkých úspěších oněch proti-imigračních subjektů začnou jejich agendu v zásadě přebírat zavedené pravicové i levicové strany. Samozřejmě zvolí trochu jinou rétoriku, ale obsah bude podobný. Tak trochu to už můžeme vidět u ANO. V zahraničí tak postupují třeba britští konzervativci, kterým jinak hrozí, že by jejich nespokojené voliče přebrala UKIP. A podobně to následně bude i v dalších státech, kde politici nakonec budou muset reflektovat názory voličů, jelikož jinak ti voliči dají své hlasy jiným politikům. Tomu se totiž říká demokracie. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniela Čunková

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 33 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Migranti volby nerozhodnou. Politolog vysvětluje, jak se toto téma stranám podařilo „zazdít“

16:46 Migranti volby nerozhodnou. Politolog vysvětluje, jak se toto téma stranám podařilo „zazdít“

POLITOLOGOVÉ Migrační krize, která sužuje mnohé západoevropské státy, začíná zasahovat do rozhodován…