Co může dle vás potkat naši zemi příští rok?Anketa
Slavíme 25 let od 17. listopadu 1989. Vy jste prožil revoluční dny jako důstojník československé armády. Jak na ně vzpomínáte? Provokativně položeno, považoval jste protestující jako správný voják za nepřátele socialismu?
Já osobně jsem nepatřil k nomenklaturním kádrům, spíš naopak. Koncem osmdesátých let jsem pracoval s informacemi zahraničního původu na Ústředním vědecko-informačním středisku tehdejší ČSLA, tedy jakémsi armádním prognostickém ústavu. Tam působila řada politicky nespolehlivých špičkových odborníků a analytiků s ne vždy konformními názory. Vzhledem k nadstandardním informacím jsem si uvědomoval, že došlo k zastavení sociální mobility ve společnosti s ekonomickými a politickými dopady a změny jsou potřebné. Proto jsem se byl 16. a 17. listopadu podívat v centru a do demonstrace jsem se na jejím počátku připletl částečně ze zvědavosti. Málem jsem dostal obuškem, ale včas zmizel, než byl prostor zcela uzavřen. Bylo evidentní, že se bude jednat o jednostrannou záležitost, takže čekat na výprask mi připadalo zbytečné. Vzhledem k tomu, že policejní zásah jsem považoval za nesmyslný, protože demonstranti nic neničili, kritizoval jsem ho na pracovišti, čímž jsem si moc nepolepšil.
ParlamentníListy.cz exkluzivně: Ruský disident a nepřítel Vladimira Putina Grigorij Pasko komentuje pozvání ruského prezidenta do Prahy. Čtěte ZDE
Systém byl ekonomicky i politicky zatuhlý a do vedení se dostávalo stále více neschopných oportunistických hlupáků a kariéristů. Z vojenského hlediska lze konstatovat, že na likvidaci demonstrace 17. listopadu by stačil prapor četnictva nebo výsadkářů. Demonstrace byla ostatně rozdrcena pomocí obušků a slzného plynu bez použití střelných zbraní. Na rozpad státu a politické změny v podstatě neměla zásadní vliv, ty se konaly jinde a podle jiných not. Ale každý režim potřebuje hrdiny a legendy.
Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, Cyril Höschl, Tomáš Ježek, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE.
Samotný 17. listopad a děje po něm bývají popisovány jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní, nicméně střízlivou teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. Jak to bylo dle Martina Kollera? Co mrtvý student Šmíd? Co zdrženlivost rozklepaného ÚV KSČ, který zkrátka nedokázal podepsat rozkaz k zásahu proti protestujícím? Jakou roli v celé věci hrál Sovětský svaz?
K listopadu 1989 vedly podle mého názoru tři základní faktory. Byl to výsledek dlouhodobé ekonomické a informační války států NATO, západoevropských i dalších zemí se státy Rady vzájemné hospodářské pomoci - RVHP (a Varšavské smlouvy), dále destrukce Sovětského svazu daná neschopností tamní politické reprezentace, která v podstatě zcela a dlouhodobě zastavila sociální mobilitu, a v neposlední řadě řada chyb československého politického vedení. Z dlouhodobého hlediska se jednalo ještě o důsledky druhé světové války, kdy země na západ od (západo)německých hranic byly postiženy ekonomickými i lidskými ztrátami daleko víc než ostatní státy Evropy. Startovní pozice států RVHP byla ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století výrazně horší ve srovnání s protivníky.
Důsledkem předválečné politické nestability a válečného marasmu bylo vítězství levice v poválečných volbách, protože většina lidí toužila po zásadních změnách, především stabilitě a bezpečnosti. Všechny země RVHP byly zatíženy enormními náklady na zbrojení, obranu před NATO a vojensko-politickou expanzi, kterou realizoval především Sovětský svaz. Dalším problémem byly v mnoha případech zbytečné politické čistky, především v padesátých a později koncem šedesátých let, které vyřadily řadu odborníků ze státní správy a ekonomiky na všech úrovních a rovněž poctivých živnostníků a nahradily je ideologickými kádry.
Martin Koller
Nezanedbatelné množství odborníků emigrovalo, takže jejich myšlenky a práce chyběly doma. To vše se odráželo na nižší životní úrovni většiny obyvatel ve srovnání s realitou většiny západoevropských zemí a USA. Z hlediska celého světa a okrajovějších evropských zemí typu Portugalska však nevycházelo srovnání nijak tragicky. V šedesátých letech se zprůměrovaná životní úroveň Československa blížila Francii. Rovněž z hlediska vzdělanosti, vědecké a vývojové činnosti jsme na tom byli dobře. Horší to bylo s aplikací výsledků do praxe. Jednalo se především o důsledek nepružného, přehnaně plánovitého, fakticky byrokraticko-ideologického řízení státu. Obyvatelé pociťovali problémy především z hlediska množství a kvality spotřebního zboží. Poměr životních nákladů a cen byl strukturován ve směru levných potravin a bydlení, bezplatného školství a zdravotnictví, tedy základních lidských potřeb. To vše bylo doplňováno velkými sociálními jistotami, především značnou cenovou stabilitou a více než plnou zaměstnaností, které ovšem nedokázala propaganda KSČ správně prodat.
Zde naprosto selhali poličtí pracovníci v civilu i v armádě. Většina z nich nedokázala, nechtěla, případně se bála překročit hranici omezené ideologické propagandy a bezuzdného lezení do zadku vrchnosti, především sovětské. Důsledkem byla rovněž kontraproduktivní informační blokáda, která se odrážela v oblasti ekonomiky. Systém oficiálně jedné vládnoucí strany a několika dalších (aktuálně politicky řečeno) kolaborujících stran Národní fronty vytvořil ve společnosti vybranou skupinu takzvaných nomenklaturních kádrů, které byly určeny a dlouhodobě připravovány pro vedoucí pozice v zemi. Tento stav pomáhal udržovat represivní aparát, mnohdy více vytvářením atmosféry strachu než reálnými akcemi.
Psali jsme:
Nakomandované jednostranné politické myšlení bylo stále více v rozporu s realitou a připomíná současné prázdné plkání o svobodě, demokracii, lidských právech a multikulturalismu. Do privilegované skupiny nomenklaturních kádrů se dalo stále obtížněji proniknout, což vedlo k postupnému zastavování sociální mobility, tedy ztrátě perspektiv a nadějí pro většinu obyvatel. Pro postup nahoru bylo nutné aspoň předstírat souhlas s ideologií a spolupráci s režimem. Vliv různých disidentů byl v podstatě omezený, znal je málokdo, někteří navíc spolupracovali s StB i KGB. Obecně je lze rozdělit na dvě skupiny. První tvořili nespokojení občané-idealisté, druhou v podstatě placení agenti západních zpravodajských služeb, kteří převzali v roce 1990 moc v zemi. Někteří z nich měli příjmy v tehdejších západoněmeckých markách ve výši českých korunových platů.
Disidenti a jejich vedoucí ze Západu i z domova byli v podstatě překvapeni vývojem situace a 17. listopadu, doslova jim ujel vlak. Připravovali totiž demonstraci na den lidských práv. Je tedy otázka, zda demonstrace 17. listopadu byla nečekaným předčasným emotivním vystoupením studentů vedených dlouhodobě připravovanými aktivisty, nebo akcí politické konkurence či dokonce některých politiků a části StB, která chtěla potlačení demonstrace využít k převzetí moci. Tomu by nasvědčovala i akční impotence politické reprezentace po 17. listopadu. Od ideologického pracoviště známého jako Ústav pro studium totalitních režimů se však pravdy zcela jistě nedočkáme. Odpověď bychom pravděpodobně nalezli v Moskvě u archivní služby FSB, případně i jejích operativců, kteří řídí jejich morálně čisté agenty ve vedoucích pozicích naší státní správy. Ale toho se tak brzy nedočkáme, a s tím i přepisování dějin listopadu 1989.
Psali jsme:
Rozpad státu umožnila logická kombinace neschopnosti politického vedení státu a neochoty k tvrdému zásahu proti demonstrantům, ale především jejich vůdcům. Ten v podstatě nepřekročil úroveň potlačování demonstrací policií jinde ve světě tehdy, ani v současnosti. Nikdo nebyl zabit a nebylo publikováno, že by si někdo odnesl trvalé zdravotní následky. Aktuální, mediálně oblíbený výraz masakr je tudíž účelovou legendou pro neinformované. Původně francouzský výraz massacre, ale i jeho česká verze masakr totiž znamená vraždění či pobíjení, tedy fyzickou likvidaci. Sedmnáctého listopadu se jednalo, slovy moderní policejní terminologie, o použití donucovacích prostředků, jednoduše bití obušky, lidově výprask. Neméně brutální zásahy jsme v polistopadovém období mohli vidět v době zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze a nikdo z demokratických politiků ani neméně demokratických mediálních pracovníků je za masakr neoznačil. Ostatně i kolem masakrů bylo na konci roku 1989 leccos jinak a cudně se tom mlčí. Nelze dokonce vyloučit, že vedení KSČ se paradoxně snažilo o humanističtější postup ve srovnání s jinými socialistickými zeměmi a tím paralyzovalo ozbrojené složky. Dost to připomíná postup prezidenta Janukovyče, který zabránil policii rozehnat demonstranty na Majdanu. Navíc se mezi demonstranty vyskytoval i určitý počet svazáků a dětí nomenklaturních kádrů, z nichž některé si již žily na západní úrovni a chtěly víc.
Letos se objevila obtížně prověřitelná informace, že sovětská armáda dislokovaná na našem území dostala rozkaz chránit demonstranty před českými ozbrojenými složkami. To by jen potvrzovalo konspirační teorie, které osobně považuji za vysoce pravděpodobné. Část sovětských a československých politiků prostě vytvořila zájmové skupiny a byla ochotna na základě svých dlouhodobých kontaktů do západního zahraničí prodat svoje občany, včetně členské základny KSČ a příslušníků silových rezortů ideologickému protivníkovi. Proto neměla zájem na potření protistátní činnosti v období kolem 17. listopadu. Otázkou tedy pravděpodobně není existence takového podvodu, který lze srovnat pouze s rokem 1968, ale spíše jeho rozsah a reálný podíl konkrétních osob a skupin. I zde si pravděpodobně na pravdu počkáme, pokud se dočkáme. Vše ostatní je dlouhodobě vytvářená legenda, z níž určité zájmové skupiny dlouhodobě profitují. To se v historii stále opakuje, tedy nic nového pod sluncem. Stačí vzpomenout na partyzánské oddíly vymýšlené po druhé světové válce.
Psali jsme:
Podívejme se na to, co je vaším oborem, tedy problematika armády. Armáda se zprofesionalizovala, výrazně zeštíhlila. Vstoupili jsme do NATO, stali jsme se pravidelnými účastníky zahraničních vojenských misí. Nyní čelíme realitě ruského postupu na Ukrajině a slyšíme, že armáda je podfinancovaná a musí se výrazně přidat. Necháme-li stranou politiku a podíváme se na posledních 25 let z hlediska vojenského řemesla... Co říci?
Sloužil jsem v armádě před listopadem 1989 i po něm, později několik let jako občanský zaměstnanec na ministerstvu. Obranyschopnost je dána především vztahem k nepříteli. Zda je naše republika obranyschopná nelze hodnotit paušálně. Otázka zní: „Proti komu má být obranyschopná?“ Vojensky nejsme schopni se z okolních zemí postavit Německu ani Polsku. S oběma zeměmi jsme v historii válčili. Válka se Slovenskem nebo Rakouskem je stejný nesmysl jako válka s Ruskem. Není k tomu důvod, pokud v případě Ruska nezačne válku pod nějakou záminkou NATO. Členství v NATO proto na jedné straně umožňuje efektivnější obranu, ale na druhé straně nás může přivést do války, která není naší válkou. Situace kolem Ukrajiny proto vyvolává nepříjemnou otázku, zda nás členství v NATO aktuálně dokonce neohrožuje. Vzdálenější ohrožení charakteru útoku nějakého státu jsou pro příštích dvacet let pouze chiméry a účelové mediální manipulace. Aktuálně nás ohrožuje především agresivní islamistická imigrace a chronická hospodářská krize, která je spojena s rozpadem evropských kulturních hodnot. V podstatě probíhá řízená destrukce Evropy zevnitř od Portugalska po Ukrajinu. Připravovat bychom se tedy měli spíše na občanskou válku a obranu hranic.
Armáda se v podstatě změnila jen navenek. Jako vždy se skládá z lidí a podle nich ji lze hodnotit. Nejlepší výzbroj nenapraví chronické problémy, které vycházejí z bezduchého přebírání zahraničních vzorů a ideologií. Americká armáda má technologicky nejmodernější výzbroj a její výsledky v Afghánistánu jsou neadekvátně ubohé. Obecně jsem toho názoru, že úroveň lidí v uniformě, především bojová hodnota, se postupně snižuje, především z důvodu nesprávné personální politiky. Jedná se o odraz vývoje v celé státní správě.
Zahraniční mise mají smysl, pokud vedou k žádaným změnám a jsou vojensky vítězné. V Iráku a Afghánistánu něco takového nevidíme. Násilné zničení Jugoslávie jako spojence Ruska a vytvoření islamistického Kosova lze z dlouhodobého hlediska označit za zásadní bezpečnostní chybu s negativními bezpečnostními dopady. Vydělaly na tom pouze USA, které mají na základnách v Kosovu kolem 10 000 vojáků. Tím je řečeno vše i k tamním misím. Podobné výsledky vidíme v Libyi a Sýrii. Každá armáda je syrovým, ne-li přímo naturalistickým odrazem reality svého státu.
Psali jsme:
Problém naší armády a bezpečnosti je v tom, že dlouhodobě chybí koncepce z více hledisek. Oslavovaná Bílá kniha je na něco takového parodií vytvářenou z velké části diletanty pod vedením novináře.
Obecně lze říci, že po roce 1620 čeští politici i vysoce postavení vojáci bezuzdně podlézali nejdříve Rakušanům, poté Francouzům, někteří i Němcům, později Rusům a v současnosti Američanům. Vždy jsme tedy měli jakéhosi velkého spojence, který byl nejlepší a na věčné časy. Jako symbol epochy od bitvy na Bílé hoře do současnosti by se pravděpodobně hodila hlava vetknutá mezi půlkami s heslem rektonauty navždy.
Podle mého názoru vyvstává zcela legitimní otázka, zda musíme stále někomu podlézat? Nemůžeme být samostatní a hrdí, obhajovat především svoje zájmy a jednat s druhými jako partneři, nikoli jako slouhové? Musí být náš stát donekonečna vnímán jako země levných pracovních sil, děvek, chlastu a drog a dále necivilizované zlodějiny, hlouposti, sprostoty a korupce?
Psali jsme:
Náš nový český zástupce na prestižním vysokém místě ve velení NATO, náčelník generálního štábu Petr Pavel, pravidelně varuje před tím, že Rusko již není náš partner, ale protivník. Jaký poměr dle vás máme mít k této expanzivní mocnosti? Nezahrává si Miloš Zeman s naší bezpečností, když se snaží podporovat byznysové kontakty s Ruskem i za cenu vstřícných politických prohlášení, která dráždí naše spojence? Máme takové dle některých ohýbání se před Rusy zapotřebí, coby členové společenství většinou ekonomicky vyspělých států zvaného Evropská unie?
Srovnáme-li názory prezidenta Zemana a generála Pavla, nic nového pod sluncem. Prezident Zeman byl vždy spíše levicový vlastenec, který obhajoval zájmy českého občana, včetně bezpečnosti. Nepodlézal zahraničním zájmovým skupinám, kterým jsou koneckonců tento stát i jeho obyvatelé lhostejní, pokud na nich nevydělávají. Úředníci v Bruselu, zvláště ti z okrajových kolonií, většinou hájí spíše zahraniční než české zájmy a především svoje korýtka. Dokladem je velvyslanec při NATO Šedivý a jeho známý přístup k českému obrannému průmyslu ve spojení s bývalým generálem Bulantem a dalšími „vlastenci“ na Ministerstvu obrany. Kupříkladu Francie svoje mise v Bruselu výrazně redukovala, protože dobře placení úředníci hájili vlastně cizí zájmy. Nelze se divit, že bývalý absolvent vojenského gymnázia a perspektivní předlistopadový socialistický důstojník Pavel, jinak schopný, sympatický a oblíbený velitel, zpívá podle toho, kdo ho živí. Jeho hlavní pracovní náplní byl od počátku devadesátých let boj za zájmy NATO v zahraničí. Osobně se mu nedivím, zvykl si na vysoký životní standard. Za ty peníze a důchod bych to asi udělal i já, a již přede dvěma roky jsem tento vývoj avizoval slovy, že bude vrtět ocáskem. Kdyby nešel do Bruselu on, mimochodem s nezanedbatelnou podporou prezidenta Zemana, nacpe se tam jiný a horší. A tak vypadá celá česká zahraničně-politická a bezpečnostní realita.
Psali jsme:
Poslední dotaz je ambiciózní, ale zkusme to: V jakém stavu, obklopeni jakým světem, jak bezpeční, jak bohatí, jak svobodní a po boku jakých spojenců budeme při současném vývoji za dalších 25 let?
Podle mého názoru se naše republika za 25 let buď (doufejme) začne probírat z dlouhodobého hospodářského propadu, nebo z války s islámem. Poslední a nezanedbatelnou možností je úplný ekonomický a sociální rozklad. Otázkou je, kdo bude v Evropě vládnout. Základ pro takový názor vytváří celý polistopadový vývoj a nejen u nás. Ekonomicky jsme totiž v daleko horší situaci, než si většina občanů uvědomuje. A podobná je realita v řadě dalších evropských zemí. Občanům těch bohatších to ještě nedochází. Proces chudnutí obyvatel a privatizace evropských států na úkor většiny občanů však urychlí smlouva TTIP s USA.
Z deseti milionů našich obyvatel zhruba milion hledá bezvýsledně práci a nejedná se o příživníky, jak je účelově označují pravicoví politici. Po odečtení dětí, studujících, nezaměstnaných, parazitujících na sociálním systému, rodičů na mateřské dovolené, dlouhodobě nemocných, nepracujících invalidů a nepracujících důchodců je ovšem aktivních obyvatel státu méně než polovina z těch deseti milionů. Uvážíme-li, že každý nezaměstnaný může mít minimálně jednoho příbuzného nebo blízkého člověka, je postiženo nezaměstnaností více než 20 %, tedy každý pátý obyvatel. Pokud bychom vycházeli z ekonomicky aktivního obyvatelstva, je to kolem 40 %, tedy téměř polovina. Osobně jsem toho názoru, že dlouhodobá nezaměstnanost vyšší než maximálně 2 % je dokladem chronické hospodářské krize státu. A kdy jsme měli za posledních 25 let svobody, demokracie a lidských práv nezaměstnanost pod 2 %?
Psali jsme:
Dalším dokladem hluboké a chronické krize je velké zadlužení státu, ať se jedná o vnitřní nebo vnější dluh. V současnosti už nejsme schopni bez dalších půjček zvládnout ani dluhovou službu (splácení úroků) a zadlužujeme se každý rok více. Za 25 let se situace stále zhoršuje a nedovedu si představit, že bychom někdy svoje dluhy zaplatili. Důvodem jsou zásadní hospodářsko-ekonomické změny.
Těžko lze předpovídat, jaká by byla situace v případě, že by režim v listopadu 1989 nepadl a prováděly se připravované reformy. Ale nějaký vývoj vpřed by být musel. Ostatně za 25 let nespaly ani západní země, takže srovnávání situace na základě statistik z roku 1989 je ošidné. Ve srovnání s vyspělým zahraničím typu Německa jsme si za 25 let moc nepomohli, aspoň většina z nás. Počátkem devadesátých let bylo v jedné studii CIA konstatováno, že státy bývalé RVHP se na úroveň Západu nedostanou nikdy, přičemž se jednalo o plánovaný fakt.
Základním problémem je, že stát potřebuje na školství, zdravotnictví, sociální systém, infrastrukturu, bezpečnost a obranu mnoho peněz. Ty získává v normální situaci z daní. Těmi zde jsou myšleny i odvody na sociální a zdravotní zabezpečení, protože se logicky nejedná o nic jiného než formu daně. Zde je velmi různé srovnávání z hlediska procentního podílu, celkového objemu a hodnoty peněz, což využívá mediální propaganda. Značná část českých médií totiž neposkytuje občanům informace, natož relevantní, ale vykonává ideologickou propagandu jako před listopadem 1989.
V nestandardní situaci si stát pomáhá půjčkami. V naší zemi se za 25 let výrazně snížil výběr daní, a to jak obecmným snižováním, tak bezbřehými odpisy na kdejaký nesmysl. V podnikatelské sféře je sportem nakoupit mobily či auta pomalu i psovi a kočce a odepsat kdejakou žranici, jen neplatit daně. Stát rovněž přišel o velkou část z výnosů cel. Děsivý je rozsah odpisů, které mizí v mnohdy hloupé, otravné a neúčinné reklamě. Všechny tyto peníze chybí ve školách, nemocnicích, na silnicích i jinde. Výběr poklesl také proto, že se stále snižují reálné platy většiny zaměstnanců v poměru k životním nákladům. Ze společnosti se vytrácí loajalita k zaměstnavatelům a chuť k práci obecně, jako doklad ztráty nadějí do budoucna. Avšak nadávat lidem, kteří se nechtějí dostat na úroveň otroků od nemakačenků je obyčejné demagogické sprosťáctví. Poměr českých platů, cen a životních nákladů ve vztahu k sousednímu Německu je notoricky známý a sami Němci přiznávají, že Češi pracují víc. Takže je zde evidentní rozpor.
Mzda, která nepokrývá ani životní náklady, nemůže nikoho stimulovat. Stačí se podívat na ceny elektřiny, vody nebo benzínu a rostoucí ceny potravin. Problém je navíc v tom, že zaměstnanec si benzín a amortizaci auta používaného k cestám do práce z daní neodepíše. Obecné stlačování platů samozřejmě vede ke snižování výběru daní. Z malých platů se jich dá vybrat méně. Kromě toho jsou zde podvody s oficiálním a vedlejším nezdaněným platem a nezdaněná práce některých cizinců. Ti jsou mnohdy ochotni žít jako dobytek či otroci a pracovat za méně než domácí obyvatelé. Jenže nízké platy těchto cizinců jsou vysoké u nich doma, kde bývají nesrovnatelně nižší životní náklady. Zároveň daně vybrané z platů těchto gastarbeiterů nestačí pokrýt sociální náklady na české nezaměstnané, kteří kvůli nim přišli o práci. Notoricky známá je neplacením daní vietnamská komunita.
Navíc se stále větší počet těchto cizinců věnuje obchodu s drogami a mnohé jejich obchody slouží pravděpodobně pouze k praní špinavých peněz. Obecně lze konstatovat, že stát sponzoruje podnikatele zaměstnávající cizince na úkor vlastních občanů. Tím porušuje svoji základní povinnost, tedy ochranu svých občanů. Dále je zde šedá ekonomika, která mnohdy slouží rovněž jako pračka peněz. O korupčních předražených zakázkách státní a obecní správy raději nemluvit. Zhruba před rokem napsal profesor Švejnar v časopise Ekonom, že kdyby byl náš stát odpovědně spravován, měli bychom platy a důchody vyšší o zhruba 20 %. Je to ještě mírné vysvědčení české ekonomice za celých 25 let. Snaha o to, aby zaměstnanci pracovali za minimální mzdy, a tak jsme konkurovali Indii a Bangladéši, situaci nezlepší a rostoucí tlak na vesměs nepříliš bohaté domácí živnostníky a malopodnikatele situaci rovněž nevyřeší. Nelze se jim divit, že uhýbají, kam se dá, a mnozí stejně krachují. Naopak při vybírání daní od velkých, nejlépe nadnárodních subjektů se daňoví výběrčí drží zpátky. Vždyť jsou to nezištní sponzoři politických stran. Když doplníme státní manažery s milionovými platy, členy dozorčích rad a mračna zbytečných vedoucích pracovníků ve státní správě, můžeme ekonomickou situaci označit za neřešitelnou. Nezachrání ji ani rozprodej zbytku státního majetku, který republika budovala od roku 1918. Je to jen odklad.
Postupující privatizace státu povede k dalšímu poklesu příjmů z daní a především ztrátě zisku z činnosti odprodávaných státních ekonomických subjektů, stejně jako dosud. Neustálý pokles reálných příjmů obyvatel pomalu zlikviduje i část služeb, tedy živnostníků a malopodnikatelů. Přijdou o zákazníky a postupně se stanou zaměstnanci nějaké nadnárodní firmy za minimální plat. Obecně je to jeden z dokladů faktu, že státní ekonomika se nedá postavit na převaze služeb nad produkcí.
Problém hodnocení hospodářské situace je v tom, že média spolu s některými politiky usilovně překrucují realitu. Tvrdí, že důvodem špatného stavu ekonomiky je rozbujelý sociální systém, stejně jako údajně v Řecku. Tam však vznikly problémy především korupčním rozkradením státu a vyvedením peněz. Naše republika je naopak jedním z nejasociálnějších států v Evropě. Diví se tomu i Ukrajinci, kteří zde žijí. Pravda je taková, že čtvrtstoletý hospodářský vývoj pod prapory neoliberalismu vedl k likvidaci nemalé části průmyslu a zemědělství a rozsáhlé ztrátě zisků z nich, mnohdy cestou jejich levného výprodeje do zahraničí. Zároveň byla vytvořena pro většinu zaměstnanců stresová situace permanentního strachu o práci na základě nestability pracovního trhu s cílem potlačení jejich snahy o odpor při snižování mezd.
Výsledným efektem je na jedné straně snižování státních příjmů a na druhé nárůst počtu nezaměstnaných, kteří přibývají v sociálním systému. Takže se jedná o pravý opak toho, co nám podsouvají média, přesněji záměnu příčiny a důsledku. Dále je zde rozpad rodiny, která je základem každého státu a národa a především hloupnoucí atomizovaná společnost jako protiklad občanské. To vše vede k rozbití evropského státu, který svými sociálními výdobytky poskytoval občanům především stabilitu a ochranu před okolními vlivy. Uvedenou situaci nelze ekonomicky zvládnout ani v horizontu jedné generace. Důvodem je dlouhodobý diletantský a korupční systém ve státní správě a vazba na ideologizovanou EU, která je svými reprezentanty stále více tlačena do pozice kolonie USA. Pravděpodobně o podporu zájmů Evropanů není ani velký zájem. Lze je nahradit masou povolnějších přistěhovalých cizinců. Vedení Evropské unie a naší republiky tedy evidentně dlouhodobě do značné míry ignoruje svoji základní politickou povinnost, a to ochranu zájmů většiny obyvatel. To vše ve prospěch úzkých zájmových skupin, zatímco náklady a problémy nese stát a jeho občané. K tomu napomohl i listopad roku 1989. Ideologizace ve školství, která se opírá o legendy roku 1989, je navíc pravděpodobně výraznější než v předlistopadovém období, zato úroveň absolventů v mnoha případech podstatně nižší.
Psali jsme:
Obecně lze říci, že po čtvrtstoletí svobody, především pro porušovatele zákonů a morálky, demokracie pro vybrané a lidských práv jako účelového prostředku politického nátlaku chybí v naší zemi spravedlnost jako základ jakékoli demokracie a práva, pořádek téměř ve všech sférách ekonomiky a společnosti a především pravdivé mediální informace. Stačí se reálně zamyslet nad tím, které politické subjekty obhajují v této zemi zájmy té neprivilegované mlčící většiny tvořené značnou částí českých zaměstnanců, živnostníků a malopodnikatelů a nikoli jen svých vedoucích špiček a jejich kamarádů. Řízený rozklad společnosti začíná do značné míry připomínat dobu před listopadem 1989 a z evropského hlediska druhou polovinu třicátých let minulého století. Za hlavní klad polistopadového vývoje považuji poměrně volný transfer informací, který nabyl na kvalitě především díky internetu. Dále možnost volného cestování do řady zemí, tedy i možnost opustit neperspektivní stát a vyrazit tam, kde lze za srovnatelnou práci dostat několikanásobně větší plat a užít si nezkorumpovaného a slušného jednání úředníků. Této možnosti využívá stále větší množství, hlavně mladých lidí z pobaltských zemí a Polska a nás tato vlna čeká v dohledné době. O správnosti vývoje, perspektivách a nadějích se totiž hlasuje nohama.
Nechoďme kolem horké kaše v jedné věci: Někteří čtenáři mohou mít problém s tím, že jste byl nedávno médii označen za spolupracovníka vojenské kontrašpionáže, který udával vojáky pro politickou nespolehlivost, například za vyprávění vtipů o Husákovi. V evidenci VKR jste evidován a komunistická vojenská kontrarozvědka má mezi lidmi znalými poměrů v komunistické armádě pověst, s prominutím, práskačských sviní. Jak obhájíte svou minulost a své zde uvedené analýzy a názory před čtenářem, který si může říct, že „ten bolševický práskač Koller stejně lže“?
Snažím se analyzovat, a to cokoli na základě vlastních praktických zkušeností, dosažitelných, pokud možno relevantních informací, zachovávat při tom odborný přístup a vyhýbat se ideologiím. Předpokládám, že většina čtenářů si toho všimla. Práce pro vojenskou kontrarozvědku nemá žádný vztah k odbornosti konkrétní osoby. Neznám mnoho bývalých spolupracovníků VKR, ale vesměs to byli lidé nadprůměrné odborné úrovně. Kontrarozvědka si nevybírala hlupáky, potřebovala výsledky, nikoli politické žvásty a ideologické komedie. Těmi se zabývali protekční absolventi politických, novinářských a uměleckých škol, někteří z nich dodnes.
Z představy, že jsem nejchytřejší a neomylný, už jsem dávno vyrostl, vždy se může najít někdo s lepšími specializovanými znalostmi a schopnostmi. Je smutné, že po pětadvaceti letech zdaleka nevládne takové nadšení, jaké bylo očekáváno. Jsou zde klady i zápory. Nikdy jsem neměl dobrý vztah k politice. Už proto, že můj otec byl v meziválečném Československu krátce poslancem (nikoli za KSČ), procestoval velký kus světa a měl na politiku velmi negativní názor. Říkal, že politika je špína, komedie a obelhávání voličů. Svými články jsem se do ní tak trochu namočil. Bohužel se jí téměř nelze vyhnout. Život je jejími dopady nasáklý stejně, možná víc než před listopadem 1989. Zjistil jsem, že stále větší počet lidí se mnou chce komunikovat. Proto přikládám e-mailovou adresu, kterou jsem vytvořil pro tento účel: anltk01@post.cz. K otázce mojí práce pro vojenskou kontrarozvědku připravuji článek, který leckoho nepotěší, pokud bude uveřejněn.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
