Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize... I tak by se dala popsat první polovina roku, kdy si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. V kontextu tohoto výročí, co jsme se za uplynulé měsíce dozvěděli o naší společnosti? Je tento půlrok skutečně extrémně neklidný, nebo máme jen tendenci si idealizovat minulost? Co nám schází a co nás trápí?
Možná, že vás překvapím, ale podle mě je situace „extrémně klidná“. Alespoň ve srovnání s našimi vzory, tedy se „Západem“. U nás nejsou demonstranti masakrováni gumovými střelami jako žluté vesty ve Francii, mají možnost se vyjádřit a na volební preference to nemá, jak se ukazuje, žádný vliv.
Pokud jde o 30. výročí listopadu 89 – tehdy byla společnost jednotná v odporu proti selhávající moci. Té moci, která byla dosazena okupačními silami, vůči kterým se dokázala jen částečně emancipovat. Velmi dobře si pamatuji, jak rok 1989 probíhal, a mimořádně cenné bylo, že došlo ke spojení odporu organizovaného mimo KSČ i uvnitř KSČ. Proto se tak rychle podařilo změny provést.
Co nám schází a co by nás mělo trápit? To, že nemáme srozumitelnou, perspektivní a realistickou vizi dalšího vývoje, tj. toho, co je příčinou problémů, jak je řešit, jaké je naše místo v EU i ve světě, co se děje s dnešním světem, v čem je současná doba přelomová. Riziko spočívá v tom, že v současné době nelze od žádné politické strany očekávat, že by s něčím takovým přišla. A letenští demonstranti také, bohužel, trpí drahošovskou prázdnotou, člověk by skoro řekl, že pocházejí ze stejné líhně.
Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na vše podíváme s odstupem: co nám vlastně Milion chvilek pro demokracii ukazuje? Co tohle hnutí znamená?
To je jedna z věcí, kterou dost nechápu a která je víc než podezřelá. Marie Benešová je v naší justici jedním z nejsvětlejších momentů. Připomenu, že se k její osobnosti velmi podrobně a s argumenty vyjádřil místopředseda Ústavního soudu profesor Jaroslav Fenyk v článku velmi příznačně nazvaném „Kdo se bojí Marie Benešové?“, viz ZDE.
Absurdní je, že proti Benešové protestovali i ti, kterých se ve své době statečně zastala, např. místopředseda ČSSD Dolínek. Z toho se chce člověku zvracet a vypadá to hodně divně.
Přitom, všimněte si – neuvádějí se argumenty proti Benešové, protestuje se proti tomu, co by prý mohla udělat! Začínám mít pocit, že celý ten „Milion chvilek“ je vlastně jen obhajobou Fajtovy finty rozkrádání veřejných prostředků.
Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu“, jak naznačuje liberální část společnosti? Co přinášejí Česku oba dva, a hlavně jejich partnerství? Mimochodem, lze mluvit o partnerství? Co přinášejí svým voličům?
Zeman sehrál při přípravě listopadu 1989 mimořádně významnou roli, mj. svým skvělým článkem v srpnovém čísle Technického magazínu. Pak sehrál významnou roli při nápravě polistopadových pochybení, takovým chybám se nevyhne žádná změna. Česká republika se pod jeho premiérováním začala chovat jako suverénní země. On že by byl hrobař listopadu? Nebo některým vadí právě to, že se snaží dělat politiku nezávislé země, která není vazalem, nenechá se vtahovat do globálních lumpáren, na které sama nejvíc doplatí, nenechá se rozkrádat?
A Babiš? Ten měl už plné zuby toho, jak si různí Dalíkové říkali o úplatky. Tak vstoupil do politiky. Přímo, osobně, bez placených slouhů. Tím začala jeho jízda na tygru. A víte, čím nejvíc vadí? Tím, že – aby ustál svoji pozici – tak si musel říci o podporu ze strany většinové společnosti, tedy obyčejných, normálních lidí. Potřebuje je a normální lidé to vědí. Vědí, že tím nad ním mají i určitou moc. Stal se premiérem, který není slouhou současné globální moci. Proto ta obrovská nenávist vůči němu.
Ing. Miloš Zeman
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé zmanipulovaní, jak naznačují třeba umělci Mádl a Geislerová? Až jejich voliči odejdou, nastane vláda stran typu Piráti, kteří vévodí mezi mládeží? Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?
V psychologii se tomu říká projekce – své nedostatky projekuji, tedy připisuji druhému. Vždyť nevzdělaní a nedovzdělaní jsou právě ti, co tento argument používají.
Pokud jde o Piráty, zklamali mě. Jejich reprezentace se stala slouhy současné globální moci. Jak je možné, že vůbec nepozdvihli hlas na podporu Assangeho? Vždyť tím přestali být sami sebou. Je to jen jejich naivitou a nezkušeností, nebo byli tak dobře „rozpracováni“ současnou globální mocí?
Pokud jde o mládež, tak existuje určité riziko jejího zneužití ve stylu „palte na štáby!“ jako za kulturní revoluce v Číně. Ale znám tolik normálních mladých lidí, kteří se chtějí poctivě v současné době vyznat, že naší mládeži věřím. Měli by využít mimořádnou příležitost, kterou jim poskytla doba, a snažit se pochopit, o co jde.
Letos pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře kvůli vysokým cenám za bydlení a jídlo či kvůli hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?
Naše země má obrovský potenciál – stačí jen trochu řádná správa a trochu sebevědomí. Hlavně nebýt vazaly. Někdo se nám stále snaží vnutit představu, že náš národ je rozpolcený. Není. Je jednotný. Pouze slouhové cizí moci kalí vodu. Všimněte si, že řešení problémů nenabízejí, jen používají dvojí metr k rozdělování na dobré a zlé. Tak se chovají vždy ti, kteří – ať chtějí či nikoli, ať si to uvědomují či nikoli – slouží cizí moci.
Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Lze se s tím ztotožnit? A měli by to právě komunisté navrhovat? Co naši společnost tíží více – zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?
Nepovažuji to ze strany KSČM za šťastné. To, že každou velkou změnu provázejí excesy, je každému normálnímu člověku jasné a k tomu není nutné přijímat žádné usnesení. KSČM tím jen trapně nahrazuje svoji programovou bezradnost, pokud jde o prosazování pozitivních změn, o řešení problémů. Je to projevem krize Filipova vedení této strany.
Jak se naše společnost vyrovná s případným ekonomickým poklesem, nedej bože, s ekonomickou krizí? Když už nyní, za ekonomického růstu, probíhají demonstrace a lidé se hádají? Máme politickou reprezentaci, která lidi uchrání před dopady něčeho takového, co přišlo na konci minulé dekády?
Je velmi pravděpodobné, že jdeme do globálních finančních a ekonomických turbulencí. Proto bychom se na ně měli včas připravit. Stabilizovat průběžný penzijní systém a další systémy, které jsou důležité pro přežití země – výchovu v rodině, vzdělání, péči o zdraví. Tady je prostor pro reformy zvyšující efektivnost ekonomického systému. Touto problematikou se osobně zabývám velmi intenzivně, viz např. ZDE.
Další oblastí je prohlubování spolupráce s našimi nejbližšími sousedy – ve V4 a s celým středounijním prostorem. A hlavně – je nutné vědět, o čem je současný svět. K tomu nám žádné demonstrace nepomůžou. Spíš platí – abych trochu provokoval – učit se, učit se, učit se. Učit se učit a učit se racionálně analyzovat, co přináší život. Nestát se obětí slibů, nabídky snadných řešení, nestát se oběťmi manipulace.
Psali jsme:
Postupuje diskuse o tzv. dezinformacích a fake news. Komisařka EU Věra Jourová varovala před tím, aby mladší lidé nechávali seniory samotné u počítačů, protože čtou řetězové maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů? Kam se celkově dostáváme při řešení dezinformací, fake news a tzv. předsudečné nenávisti na internetu, hlavně na sociálních sítích?
Chápu to jako další úlet Jourové. Nebylo by mnohem rozumnější vyzvat k tomu, abychom se snažili v rodině i při jiných příležitostech více mezigeneračně komunikovat? Bez toho, aby si jedni mysleli, že ti druzí jsou méněcenní? A komunikovat tak, že člověk je schopen porozumět tomu druhému a s porozuměním na něj reagovat?
Ohlédneme-li se zpět: Po ukrajinské krizi v letech 2013 a 2014 jsme se stali obětí útoků ruské propagandy, nebo se spíše jen ukázalo, že výrazná část veřejnosti nestojí o prozápadní politiku? A v rámci migrační krize v roce 2015 se naše společnost svým odmítavým postojem bránila legitimnímu nebezpečí, nebo se propadla do nenávisti podpořené dezinformacemi? Kde v obou případech najít správné proporce?
Osobně jsem žádný útok ruské propagandy nezaznamenal. Jen občas nějaký nekvalifikovaný žvást, který se objevil v ruských médiích. Takové žvásty jsem zaznamenal i v našich i v západních médiích... Jiná věc je, že veřejnost je pod obrovským tlakem mediálního mainstreamu, který jí vnucuje hodnocení vývoje dvojím metrem. Kdokoli podlehne hodnocení reality dvojím metrem, se postupně zapouzdří do svých názorů, stane se obětí manipulace a snaží se o potvrzení svých názorů v rámci skupinové stupidity. Těch nešťastníků zase není tolik a občas se jedná jen o dočasný efekt propagandy.
Letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Čí je to chyba? Proč slýcháme, že jsme nevděční vůči starým zemím EU?
To je problém, který urychlí politické turbulence v rámci EU. Selhání euroreprezentace. Připomenu, co k tomu říká Jakub Janda na svém profilu 9. června: „Evropská unie jmenovala 43 nových šéfů svých delegací, de facto velvyslanců EU po světě. Není mezi nimi ani jeden Čech. Takhle vypadá úplný diplomatický debakl. Když stát na svou zahraniční politiku dlouhodobě politicky kašle, končí to takhle. Nemáme poprvé v historii žádné zastoupení v nejvyšším vedení EU, dodneška nemáme nominovaného komisaře či komisařku, nemáme stanovená preferovaná portfolia v Komisi, jaká chceme, nemáme žádné europoslance jako členy zahraničního výboru EP (což není jako jediné chyba české vlády). Nyní v nové vlně výměny unijních velvyslanců nemáme ani jednoho českého profesionála. V naší diplomacii pracuje spousta dobrých vlastenců-profesionálů, ale reálně vláda na zahraniční politiku dlouhodobě politicky kašle a tohle celé je výsledné vysvědčení.“
Pro srovnání: Takto, tedy jako současné vedení EU, se v jednom z významných pokusů o integraci více národů do jednoho svazku (multietnického, multijazykového, multináboženského) nechoval ani Tito či později Miloševič, kteří vždy uplatňovali princip pozitivní diskriminace a úzkostlivě dbali na reprezentativní obsazení všech federálních institucí. Proto také Jugoslávie fungovala tak dobře, než bylo rozhodnuto ji likvidovat z pozice silnějšího po rozpadu bipolárního světa.
Na Jakuba Jandu jsem reagoval: „To je hlavně debakl současného vedení EU. Tak pitomou politiku nedělal ani Miloševič. Trestat za projevení nesouhlasu s úplnými nesmysly. Mj.– opravdu ‚velká ztráta‘, že nebudeme mít dalšího Teličku, který střílí do vlastní branky, který je pátou kolonou proti naší vlastní zemi. To je fakt škoda.“
Reagoval jsem takto pozdě večer, již jsem něco požil, ale stojím si za tím. Složení nové euroreprezentace je velký problém hlavně pro tuto euroreprezentaci, která posílá EU do velkých turbulencí, do změn, které budou v mnohém připomínat boj o investituru na přelomu 11. a 12. století.
Problém euroreprezentace je však především v tom, že došli kvalifikovaní slouhové. Podlehnutí dvojímu metru vede ke zhloupnutí a výsledek se dostaví... K tomu podrobněji viz ZDE.
V rámci demonstrací Milionu chvilek zaznělo obvinění, že prezident Zeman je, pokud jde o jeho „čínskou politiku“, ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu v Číně tím, jak formuluje svou vstřícnou politiku vůči Číně. Je Zemanův vztah vůči Číně korektní? Zaprodává nás, nebo se snaží o dobré vztahy s mocností budoucnosti? A co lidská práva v Číně? Má pravdu Tomáš Sedláček, když říká, že „s kým obchodujeme, tomu se dříve nebo později budeme podobat“?
To jsou argumenty kolaborantů s cizí mocí, kteří by nás chtěli omezit i v těžce vydřeném obchodování se zahraničím. Pokud má mít naše ekonomika perspektivu, musíme vliv kolaborantů a záškodníků omezit tak, abychom s Čínou, s Ruskem i s dalšími zeměmi mohli obchodovat přímo tak jako Německo či USA, nejen formou reexportů bez ziskové marže třeba právě přes Německo. Jde o stovky miliard, které jsou klíčové třeba pro firemní výzkum.
S tím souvisí i téma vztahů s Ruskou federací. Zeman přijal na příští rok pozvání Vladimira Putina na oslavy konce války. O čem jeho rozhodnutí svědčí? Vnímáte Vladimira Putina jako nepřítele, nebo jako vhodného vládce pro Rusko? Co říkáte na názory, že Putin podporuje evropskou ultrapravici a rozvrat EU?
Minimálně 95 % zahraničního vlivu na naši zemi mají US, a to i prostřednictvím dosazené a vydíratelné euroreprezentace. Vliv Ruska je marginální. Pro svéprávnou zemi je přirozená svéprávná politika.
Liberální osobnosti vyjadřují starost o zachování svobodných veřejnoprávních médií čili České televize a Českého rozhlasu. Příznivci Zemana a Babiše naopak upozorňují na jejich údajnou nevyváženost a tendenčnost. V Poslanecké sněmovně dosud nebyly schváleny výroční zprávy ČT, členem RRTV se stal Ladislav Jakl. Co k situaci veřejnoprávních médií říci? Měla by se nějak změnit?
ČT jako vlajková loď mediálního mainstreamu vsadila – v rozporu se svým statutem – na to, že bude dělat propagandu obhajující a sugerující politiku dvojího metru. Jak je vidět, neprochází to. Je to jedna z věcí, která svědčí o vysoké kulturní úrovni našeho národa. Patrně je to dáno tím, co si náš národ v historii užil a jak obtížné bylo v různých dobách uchovat svou existenci.
Jak je v současné době vnímána osobnost Václava Havla? Jak ho zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě?
Člověk s mimořádně vyvinutou schopností pokrytectví a sebeobhajoby křiváren, což ho přivedlo k selháním typu „humanitárního bombardování“, vzor slouhovství současné globální moci. Mj. je to dobře patrné i z toho seriálu o něm, kde Čalfu hrál Lábus. Doufám, že při příležitosti výročí listopadu budou tento „prohavlovsky“ (on byl skutečně natočen tak, aby byl ve prospěch Havla, ale skutečnost o sobě dala přece jen vědět) natočený seriál dávat. Neuškodí podívat se i na Havlovo „Odcházení“, které sám dokonce i režíroval.
Na závěr, co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohl udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?
Stačilo by málo: Připomenout, jak rok změn probíhal, autenticky, objektivně. Tak, aby se z toho mohli poučit i nepamětníci. Místo toho nás ale spíše čeká boj o interpretaci událostí. Možná, že by stálo za to připomenout v pravidelné rubrice hlavní zprávy z té doby, tak jak šly autenticky den za dnem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
