„Čeká nás zajímavý podzim a zima. V Unii se budou dít věci.“ Pavel Telička prozradil, na co se máme určitě připravit

Mluví se o tom, že Andrej Babiš, se kterým jste projednávali zahraniční politiku, vám již nenaslouchá. Údajně proto, že jste měl odlišné názory a vyjádřil se směrem k jeho krokům kriticky. Co je na tom pravdy?

To slyším poprvé. Myslím si, že půjde o jednu z věcí, které nestojí za komentář a je to spíše otázka na Andreje Babiše. S tím jsme eurounijní a zahraniční věci probírali zhruba před dvěma týdny a vedli jsme asi hodinovou diskusi. Naslouchali jsme si vzájemně, byť jsme se v některých věcech shodovali a v jiných rozcházeli, ale šlo o diskusi. Z vlastní iniciativy jsem rezignoval na post mluvčího hnutí ANO pro zahraniční politiku a z vlastní iniciativy jsem rezignoval na místo předsedy zahraničněpolitické komise hnutí. To samotné je signál, že tu rozdíly jsou. Jestli naslouchá a hovoří s jinými lidmi, na to má jako předseda plné právo a je to pro mne méně relevantní. Relevantní je, že v otázkách, které jsme před pár měsíci diskutovali v té vládní a pomalu ústavní krizi, jsme měli pět zásadních témat, která posunula věc výrazně pozitivním směrem. Ale mám pocit, že jsme si naslouchali.

Vaše rezignace tedy plynula z rozdílnosti názorů na zahraniční politiku?

Nemyslím si, že důvodem bylo rozcházení se v názorech, to nikoliv, ale musíte si vyhodnotit, do jaké míry činnost, které dáváte relativně dost času a úsilí, i když přinesla celou řadu pozitiv, je, či není brána dostatečně v potaz. Když není zakomponována do komunikačních kanálů a nedostáváte podněty k tomu, abyste se zabýval programovými otázkami, tak pak věc ztrácí smysl, který fungování komise první dva roky mělo. Tady nastává prostor k tomu, aby se pozice ujal někdo jiný a zvolili jiného člověka. Názorová rozdílnost nepostačuje, tu jsme měli ve verbální rovině i v minulosti, ale komise nebyla zakomponována tak, jak měla být, do různých komunikačních podrobností a koncepčních kroků. Je tedy legitimní dát prostor někomu, kdo by se mohl vybít a může to naplánovat.

Dělala jsem rozhovor s bývalými členy hnutí ANO. Ti se shodují v tom, že v hnutí panuje nemožnost vyjádřit svůj názor, který je opačný než ten Babišův. Je to pravda? Vyžaduje Babiš poslušnost?

Já samozřejmě nemohu generalizovat a nemohu hovořit k tomu, jak funguje předsednictvo hnutí ANO, výbor, jak funguje vedení poslaneckého klubu, protože nejsem členem hnutí ANO a nebyl jsem členem ani vrcholných orgánů. Do toho těžko mohu vstupovat. Moje zkušenost je, že jsem nikdy neměl problém projevit názor nebo že bych ho nedokázal prosadit vůči Babišovi, nemohl něco korigovat, nebo že by stanoviska a doporučení včetně materiálů nebyly brány v úvahu. Nestalo se mi, že by Andrej Babiš reagoval způsobem: tečka a dost. Na vlastní zkušenost jsem nezažil jediný případ, kdy by se obořil nebo bouchl do stolu a řekl: tak to ne. Vždy, ať jsem měl názory jakékoliv, jsem měl prostor je vyjádřit.

Řeknu, co jsem řekl mnohokrát. Problém není Babiš, ale jeho okolí. Pokud je v politice člověk proto, aby budoval nějakou osobní kariéru, a za každou cenu chce uspět v parlamentních nebo evropských volbách, tak ztrácíte přiměřenou nezávislost a tudíž svobodu a volnost a tudíž i sílu zastávat své názory. Tento problém jsem nikdy neměl a Babišovi slouží ke cti, že ten vztah byl vztahem vzájemně se respektujících, byť lišících se lidí. Opravdu se domnívám, že ten problém není Babiš, ale jeho okolí. Možná absence odvahy, koncepční schopnosti politických konkurentů jít do nějakého rizika.

Často slýchávám, že hnutí ANO vyhraje podzimní volby. Nasvědčují tomu i průzkumy. Vidíte to stejně? Vyhraje Andrej Babiš volby?

Do voleb je daleko. Uvidíme, s čím přijdou politické strany v programové rovině, což je otázka týdnů. Očekávám celkem intenzivní, tvrdou a hektickou kampaň a bude záležet na programech, na lídrech, na tom, kdo co bude hrát a zda použijí podpásovky. Bylo by chybou myslet si, že ANO má pohodlnou výhru v kapse, ale zejména s přihlédnutím k drajvu Andreje Babiše, jeho síle, jde o člověka, který si to umí odpracovat, a zároveň s přihlédnutím ke slabosti jeho oponentů si myslím, že je výrazným favoritem. Bylo by však chybou být si jisti, že je vše uděláno. Některé subjekty však promarnily šanci, jako například koalice lidovců se Starosty. Ano, my jsme proevropští. Když se podíváme, nevidíme silnou konkurenci a je chybou mnohých politiků, že se staví do pozice „antibabiš“, která ho spíše posiluje.

Pokaždé, když spolu mluvíme, se vás ptám na atmosféru v Bruselu. Jaká je tentokrát?

Teď je poklidnější, protože, když budu mluvit za Evropský parlament, tak od minulého týdne máme pauzu, kdy jsou poslanci zaměřeni na své volební obvody, pobírají dovolenou, což skončí v srpnu. Takže atmosféra má jemnější nádech. Samozřejmě atmosféra se vyvíjí, ale myslím si, že přes praktiky politiků, kritiky občanů i českých politiků, se Unie v celé řadě oblastí lepší v řešení problémů. Zdaleka ne u všech, ale je vidět posun.

Po volbách v různých členských státech včetně německých uvidíme, že přijdou s propracovaným koncepčním návrhem dalšího vývoje v Evropské unii. Bude se týkat vnitřní bezpečnosti, lepšího ekonomického vládnutí i dalších témat, ale půjde o nosná témata. Podle mne to zařadí jiný rychlostní stupeň, což bude i signál pro českou vládu, aby ukázala, kde chce být a jakou roli chce hrát. Jestli chce paběrkovat, nebo něco ovlivnit. Čeká nás zajímavý podzim a zima a v Unii se budou dít věci. Něco se už daří, ale ukazují se i slabiny. To však leží také na schopnosti států, takže i Česká republika musí prokázat schopnost a vůli problémy řešit. Ne jen prskat a stěžovat si, ale být jedním z těch lídrů. Z vlastní zkušenosti vím, že to jde. Kategoricky odmítám tvrzení některých českých politiků, že věci se nedají ovlivnit, realita je odlišná. Řada věcí se ovlivnit dá.

Nálada se bude lišit, jiná bude v otázkách zajištění bezpečnosti, jiná v Parlamentu a tak dále. Pro všechny však platí jedno, a to je přeci jenom posun od atmosféry, která byla tíživá. Sice zůstala tíživou nadále, ale je tu uvědomění následující: za prvé, že musí jít o evropské řešení, jednotlivé státy na to nestačí. Za druhé, nemůžeme jen napadat a polarizovat. Budeme hledat shodu. Atmosféra je dělnější než před týdny a měsíci a vidím pozitivní posun.

V jednom rozhovoru jste mi řekl: „Nemohu nebýt nezklamán, nemohu nesdílet rozladěnost. Ale nějaký posun tu je, závěry existují… co postrádám, je, aby všechna relevantní opatření byla odsouhlasena, ale i interpretována a přinášela ovoce.“ Zlepšilo se něco?

Je tu jeden základní hendikep. Žádná z členských zemí není identifikována stoprocentně. Evropská unie je založena na členských státech a tam jsou vlády politické, které mají své zájmy. Vlastně politika dvacátého prvního století trpí nedostatečnou politickou vizí a odvahou, takže se problém často hází na Evropskou unii, i když tomu tak není. Naopak úspěchy si přisvojují. To funguje téměř dokonale všude včetně České republiky. Jde o krátkozrakost, která má ale dopad na veřejné mínění. Jinými slovy, situace rozhodně není špatná. Tak z osmdesáti procent funguje Unie velmi dobře, vidím to každý den.

Z dvaceti procent má problémy, z nichž se některé podaří vyřešit, a zase se soustředíme na to, co nefunguje. Veřejné mínění je, a teď použiji slova českého politika, téměř zfanatizované. I když si nemyslím, že jde o zfanatizování, tak se s tím bojuje relativně těžko. Ale tím neomlouvám skutečnost, že Unie by měla být v řadě věcí efektivnější. Znovu se vracím k tomu, co přijde v prosinci. Francouzi, Němci přijdou s iniciativou a bylo by dobré, abychom byli nejen připraveni, ale také abychom se na ní podíleli. Z hlediska stavu se blížíme momentu, který bude velký třesk, a uvidíme, který z politiků umí opustit klišé a nálepkování a kdo dokáže přispět návrhy a prosadit je. Nestačí čekat na prosinec po volbách, rád bych, abychom se podíleli.

Nechal jste se také slyšet, že je třeba pracovat na tom, aby byl více slyšet hlas střední a východní Evropy. Trochu jste na to narazil v předchozí odpovědi. Jsme tedy slyšet málo? A za co bychom měli podle vás křičet nejvíce?

Já bych jednu věc zakřičet chtěl, a to je neustále otázka naší sounáležitosti s Unií. Naše členství je otázkou zásadního, strategického významu a my jsme součástí Evropské unie, ať v tom, co se jí daří, či nedaří, jsme spoluzodpovědní. Věřím, že kdybychom vedli debatu nad základními věcmi, lidé si uvědomí, co členství znamená, kam chceme patřit a jak chceme, aby naše práva, svobody, zákony a principy byly obhajovány a respektovány. To se týká právě aktuálních témat, o kterých už byla řeč. Právo na zajištění bezpečnosti nejen v boji s terorismem a dalšími riziky. Vnější bezpečnost, aby Evropská unie měla integrované vojenské síly, aby mohla naši bezpečnost chránit.

Dále bych rád, abychom přistoupili k reformě Unie, i když to může znít jako klišé. Já sám chci do dvou měsíců zpracovat nástřel reformních kroků. Příkladem je, aby každá země nemusela mít svého člověka v každé komisi, takže by neměla osmadvacet, sedmadvacet členů, ale třeba čtrnáct, a ti by se měnili ve funkčních obdobích. Pak by na ně byl vyvíjen tlak, aby nezneužívali postavení své země, byli by pod větším drobnohledem. Odpadne zbytečná agenda, vše bude transparentnější a bude podřízeno kontrole Evropského parlamentu.

Překážkou jsou některé trhy, právě se zabývám trhem nákladní automobilové dopravy, který se týká i českých dopravců. Je i na nás, jak se nám podaří pravidla dovařit, schválit a podle toho bude fungovat vnitřní trh Evropské unie. Je třeba se zaměřit na vnitřní a vnější bezpečnost, lepší ekonomické vládnutí eurozóny a pak je na řadě nastolování českého zájmu, tedy říci: jsem za kormidlem.