Pane docente, povězte mi jako autor zejména té poněkud kontroverzní knihy Lvi přicházejí, pojednávající velmi upřímně o různých společensko-politických tématech, setkal jste se v této souvislosti také s nějakým nátlakem nebo rovnou výhrůžkami?
Pokud si dobře vzpomínám, tak nesetkal. Většinou ti, kteří se mnou názorově nesouhlasili, dělali, že prostě neexistuji, že ta věc je pro ně tabu.
Začnu tedy trochu zeširoka – jak se dnes žije na Slovensku?
Pokud se budeme bavit na té akademické úrovni, tak myslím, že Slovensko se v minulých letech pohybovalo po té trajektorii pozitivně směrem nahoru, klesla nezaměstnanost, ekonomický růst šel vzhůru, ale teď je ta situace po covidu asi jako všude horší a těžko říct, kdy a zda se vrátíme k těm starým číslům.
Vy jste byl ve vysoké politice do roku 2010, především jako ministr vnitra – z té funkce jste odešel v roce 2006 – to ovšem ještě nebyla doba toho, co se řeší v médiích primárně dnes – to jest faků, hoaxů atd. – nebo se pletu?
Tak ono se to odvíjí od charakteristiky třeba toho hoaxu. Samozřejmě že tehdy to nebyly ty dnešní tradiční proruské nebo protiruské záležitosti, ale existovaly zase jiné alternativy. Já vždycky říkám, že ten nejjednodušší, a přitom ve svých konsekvencích zcela osudově nedozírný hoax, byla zpráva, že Saddám Husajn disponuje jadernými zbraněmi hromadného ničení...
Psali jsme:
Následky téhle nepravdy se řeší dodnes – už 17 let – a stálo to život nespočet lidí. A to všechno úplně zbytečně.
Je Jaromír Soukup dobrý moderátor? (Ptáme se od 24.6.2020)Anketa
Souhlasíte s experty, kteří říkají, že veškeré ty současné hoaxy jsou cíleně vysílány z ruské strany?
Já si dokážu představit, že se něco takového dělo či děje, ale zase je to ta otázka relativity výsledku takového hoaxu, to znamená jeho skutečného vlivu na běh věcí.
Aneb qui bono…
Ano, jde o to, komu to má prospět a komu to nakonec prospěje doopravdy. Je tady totiž spousta věcí, o kterých odmítáme kvůli politické korektnosti mluvit. Takže když hovoříme o proruských hoaxech, tak musíme poukazovat i na takovéto souvislosti.
Pane docente, nezajde jednou ta naše euroamerická civilizace právě na tu věčnou „politickou korektnost“, kterou jste sám zmínil?
Nesmírně to Západu škodí. Netušili jsme ani, kam až to může zajít. Ale nedávno tu byl klasický příklad takové situace v Americe, kdy jsme viděli, co to dokáže. Část lidí se prostě chová jako ničivá lůza. A začalo to tragickou smrtí, která měla být nepochybně potrestána, ale to, co dělo a děje, to není v zájmu spravedlivého trestu pro toho jednoho policistu, ale v zájmu určitého hnutí, určité síly.
Podívejte se, ty demonstranti, které jsme tam viděli rabovat a podpalovat budovy, to jsou jak bílí, tak i černí, takže ten rasový problém tam vede napříč obyvateli Ameriky. A paradoxně většina černých a většina bílých si přeje, aby se podobné věci neděly. Takže spíše tu je vidět vliv nějaké ideologie levicového charakteru, která těm, co zažili komunismus jako my, tu dobu připomíná. Jako kdybychom viděli mladé a nadšené komunisty v 50. letech v Československu. V tom je cítit právě ta mentalita, že jedině oni mají pravdu a můžou ji prosazovat třeba i násilím, protože na to přece mají právo...
Pane docente, posuňme se od USA o něco blíže k Evropě – a sice nejdříve k Rusku. Mnozí ho považují za velkou hrozbu pro západní Evropu a pro celou EU či NATO. Jak na to nahlížíte vy?
Víte, hovořit takovým tím mírně primitivním, jednoduchým stylem stále o ruské hrozbě, jako že ruský medvěd je připravený ke skoku a že ruské tanky nás brzy napadnou atd., tak to je samozřejmě nesmysl. Ale takovýmto způsobem informovala naše mainstreamová média v tom období, kdy Rusové odňali Ukrajině Krym a připojili ho k Rusku. Ale Rusko dnes ve skutečnosti nemá žádný motiv, aby se snažilo okupovat střední Evropu. Ruská společnost sice nefunguje jako klasická západní demokracie, ale v současnosti má svoje vlastní starosti i traumata, jako je třeba často připomínaný srpen 1968, otázka Krymu a další. Tím nechci říct, že souhlasím se vším, co Rusko dělá, tam si ponechávám určitou opatrnost.
Já jsem jasně ukotvený v té západní civilizaci, ale myslím si, že jsme schopni žít s Ruskem v míru, pokud nebudeme vymýšlet nějaká roztodivná dobrodružství typu, že Ukrajina by měla být začleněná do NATO, což Západ inicioval před nějakými 10, 15 lety. A tahle myšlenka ve svých důsledcích vlastně rozpoutala válku. Je to vždy tak, že Západ hraje bílými figurkami, takže udělal ten první tah a Rusko odpovědělo anexí Krymu a to už Západ vlastně nevěděl, jak to řešit, nemá na to prostě páky.
Takže můj pocit je, že to neustálé zveličování ruské hrozby je spíše zakrýváním selhání těch západních politiků.
Pane docente, pojďme ke Slovensku, kde momentálně vládne kabinet Igora Matoviče.
Už jsem přitom slyšel hned z několika stran, že to nebude trvat příliš dlouho (zatím je u moci 3 měsíce) a že maximálně do půl roku tato vláda skončí, protože je absolutně nekonzistentní a zájmově i názorově roztříštěná. Máte podobný pohled?
Nejsem zase až takový pesimista, že by to mělo být v řádu měsíců, ale souhlasím, že nějaký ten předčasný rozpad vlády hrozí. Zatím ty rozpory nejsou tak velké a vládě pomáhá i to, že opozice se teď zabývá hodně sama sebou, protože tam probíhá takové „škatule, hejbejte se“, ale je pravda, že až se opozice zformuje, tak tato vláda může mít problémy.
Jakou roli v tom bude hrát osobnost premiéra Matoviče, který je politicky poněkud nečitelný až nevyzpytatelný?
Tak určitě velkou, já bych řekl, že je politicky prostě zvláštní.
Každopádně Matovičova vláda velmi rychle spustila čistky (pokud to tak můžeme nazvat), nejprve v těch špičkách slovenského zdravotnictví a poté už v podstatě ve vedení všech 72 okresních úřadů státní správy. Co na to říkáte?
Já si myslím, že se to až zbytečně přeceňuje a přehání, protože v našem politickém systému to prostě takhle funguje. Dělaly to tak všechny vlády před tou Matovičovou, že na těch postech přednostů okresních úřadů docházelo vždycky ke změnám a nenazýval bych to hned čistkami. To opravdu není nic nového.
Nového možná ne, ale je to podle vás v pořádku, aby každá vláda vždycky po volbách ihned „prokádrovala“ ten státní aparát, aby utilitárně korespondoval přesně s jejími představami – především co do stranické příslušnosti?
Tak když to takto řeknete, tak to samozřejmě úplně v pořádku není. Koneckonců už se tu vedly nejrůznější diskuse o tom, kdy už přejdeme na nějaký nový systém, který v tom období po parlamentních volbách státní správu měnit de facto nedovolí, ale zatím se nic nového v tomto ohledu nezměnilo a neděje. To, co je nové nebo řekněme zvláštního, je fakt, že sám premiér Igor Matovič, jehož strana OLANO získala ministerstvo vnitra, které právě tuto problematiku řeší, se rozhodl, že vymění přednosty v té státní správě, ale o jejich jmenování rozhodne pouze jeho strana! To je tedy skutečně novinka, protože ve všech těch předešlých koaličních vládách to byl pokaždé výsledek multiratelárního jednání všech zainteresovaných stran.
Vidíte tu jistou asociaci s českou vládou Andreje Babiše, které byly v minulosti vyčítány mnohé personální změny v rámci státních institucí?
Tak to je těžko na to odpovědět a srovnávat. Víte, Matovič si troufá na takové věci, jako si před ním nikdo jiný netroufl, a ani by to nikoho nenapadlo.
Vezměte si jenom jeho vlastní stranu. Tahle politická strana OLANO v podstatě neexistuje. Ona je zaregistrovaná, to ano, Matovič je jejím předsedou, ale má vlastně jen několik členů, a nikdo neví kolik – jestli jich je 10 nebo 12? Podotýkám, že dlouhé roky měla pouze 4 členy včetně Matoviče!
Takže ti poslanci v parlamentu, kteří jsou zvolení za tuhle stranu, nejsou vůbec její členové.
Matovič si prostě najímá lidi, které umísťuje na kandidátku, takže to jsou najímaní poslanci a ministři, kteří se tím pádem vůbec nepodílejí na nějakém fungování a směřování strany. To znamená, že Matovič jde vlastně proti tomu samotnému základnímu principu a duchu existence politických stran, kdy se lidé mohou aktuálně podílet na politickém životě. A Matovič zjevně dobře vycítil, že mu to slovenští voliči aktuálně „zbaští“, že nastal čas, kdy si něco takového může zkrátka dovolit. Ale je to tedy neslýchané!
Pane docente – poslední otázka se dotýká přímo české politiky. Máte radost z toho, že českým premiérem je vlastně Slovák?
Tak nedá se říct, že bych k té skutečnosti měl nějaký emotivní vztah, že by mě to těšilo nebo netěšilo. Je to zkrátka věc českých voličů, komu se rozhodli dát ve volbách ten mandát. A tak je to taky nutné respektovat.
Dobrá – tak tedy na rovinu – váš názor na Andreje Babiše…
Já až tak do nitra české politiky nevidím. Osobně mám vztah k listopadu 89. Mě vůbec netěší jako člověka, který začal svou politickou dráhu právě po sametové revoluci, a těmi ideály vždycky žil, že v sousední evropské zemi je premiérem právě člověk jako Andrej Babiš.
Na druhé straně mi prostě z principu vadí ta přehnaná, exaltovaná zarputilost, se kterou část toho českého politického spektra vede ten věčný a spravedlivý zápas s Babišem. Dobře – ať se najde v opozici jiná a lepší alternativa, ať tedy někdo porazí Babiše ve volbách. Ale připomínat mu do nekonečna minulost, to zjevně nefunguje a je to spíš kontraproduktivní.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
autor: .
