Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život tím, jak se jí žilo před listopadem 1989. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Podle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Kde je původ toho, že mnozí lidé mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj?

Každá velká změna – a rok 1989 takovou změnou byl – přináší nejen vítěze, ale i poražené. Je proto přirozené, že část starších ji dodnes hodnotí negativně, ale určitě jich není většina. Je mi taky přes 50, hodně času trávím i na venkově, ale neznám ve svém okolí lidi, kteří by si přáli návrat vlády komunistů. Beru proto tyto průzkumy s velkou rezervou. Určitě se do nich promítají tři faktory. Zaprvé přirozeně kritický pohled lidí na realitu, který má sklon brblat nad přítomností a idealizovat si minulost. S tím těžko něco uděláme. Zadruhé je tu ještě cítit dopad ekonomické krize, která postihla celou Evropu. Z ní jsme se už dostali a v zásadě se dnes v Česku žije přes všechny problémy dobře. Ve srovnání s většinou jiných zemí žijeme v bezpečí a jsme relativně bohatí. A zatřetí – myslím, že stále většímu počtu lidí vadí útok státu na svobodu. Vláda chce všechno regulovat a řídit, cpe se dnes každému i do soukromí, v lecčems si s komunisty nezadá. Ale s tím můžeme něco udělat už v příštích volbách.

Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané. Jde o přehnané líčení, nebo žije podstatná část českých lidí skutečně tak bídně?