„Odkud se bere česká tendence zákony a nařízení obcházet a porušovat? Jaké jsou příčiny kradení z obecního a ze státního? Vidíte příčiny v dezinformacích?“ začal debatu Krystlík. „Češi mají trochu problém s tím, co je obecní, co je pospolitostí a co je jejich vlastní. Oni mají pocit, že to, co je pospolitosti, je na úkor jejich vlastního,“ pokračoval novinář za Krystlíkova horlivého přikyvování. „Vidíme to ve vztahu k veřejnému prostoru, který se odlišuje například v germánských, ale i románských zemích, ve Francii, ale i v Itálii. Čech nemá pocit, že je to jeho. Že ten veřejný prostor je věc nějakého eráru, který není jeho. A ten erár, stát, tak když se nekrade, tak se obchází. Prostě, z cizího krev neteče. Tato věc může mít historické kořeny…“ zahloubal se Peňás.
„Musíme přijmout stát za vlastní, chodník za vlastní. To, že je v Praze všechno posprejované a nikomu to nevadí, takto je tím, že to není naše věc. Dřív jsem měl takovou policejní mentalitu, teď mě to už opouští, že jsem chodil za lidmi, kteří nechali psí hovno na ulici, aby si to uklidili a oni říkali, že to není jejich věc, proč tedy platí daně,“ pokračoval Peňás. „Prostě já platím daně, tak se má o to postarat město. Jako kdyby to nebylo moje. Tak to v Čechách je, ale ono se to trochu mění, ale Angličané mají takovou loajalitu, která prostě v Čechách není samozřejmá.“
Lži našich buditelů
Krystlík reagoval slovy: „To obcházení zákonů a kradení z obecního vzniklo, když buditelé národa začali říkat takové lži, jako že rakouský státní majetek je cizí. Ale byl to jejich stát. A vrcholem toho bylo, 1863, jak Palacký zavelel, že se nebudou zúčastňovat jednání parlamentu a vydrželo jim to dlouhých 17 let. A pak se divili, co se stalo… měli plat, ale nezúčastňovali se jednání. Rezignovali na to. To je neúcta k zákonům, která se dodnes projevuje tady v Čechách třeba v provozu na silnicích, protože to, co se tady děje, nevidíte nikde na světě. Protože když jste v Itálii, tak tam všichni nedodržují předpisy, ne jako tady, že někdo dodržuje a někdo ne,“ konstatoval novinář. „A co se týká kradení, tak to je logické – co není naše, to se může ukrást,“ podotkl sarkasticky.
Peňás reagoval slovy, že nezná moc zlodějů ve svém okolí, „…myslím, že míra zlodějství není větší než na Balkáně nebo i třeba v té Itálii. Pak je druhá rovina člověka, a to je v podstatě spořádaný člověk.“
Krystlík mu však hned skočil do řeči: „O tom se nebavím! Tady je dezinpretace, že Češi jsou Češi a ten státní útvar není jejich.“
„Otázka je, jestli to má platit ještě po 150 letech,“ namítl Peňás.
Krystlík reagoval slovy: „Samozřejmě že to neplatí, protože komunisti jsou pryč! Rakušané jsou pryč, ale zvyk zůstal.“
Peňás reagoval: „To je proto, že to byl zvyk malého národa.“
Krystlík mu vpálil odpověď: „A my jsme teď větší?“
„Mluvíme o genezi, proč to tak bylo,“ reagoval Peňás.
Tomáš Krystlík dále pokračoval: „Nezapomeňte, že od doby Jungmanna uběhlo tak osm generací. Pak se to dostává do zvyků a dědičné výbavy, takže nemůžete říci, že jsme se to odnaučili.“
Psali jsme:
Čeština na obrubníku
„V Toskánsku se ani nezabouchly domy,“ přisadil si Krystlík.
Peňás k Čechům: „To je národ, kterému se tady zdecimovaly elity… Nepochybně se decimovaly v patnáctém století za husitství.“
„Moment moment, český národ nebyl za husitství českým národem!“ skočil mu do řeči téměř tradičně Tomáš Krystlík.
Peňás zareagoval: „Oni mluvili jakousi češtinou…“
„Počkejte, za Žižky to byl nacionální konflikt,“ nedal se Jiří Peňás
„Ale jděte!“ kontroval Krystlík. „Český národ nebyl českým národem! Praha ještě v roce 1850 měla většinu německého obyvatelstva!“
Peňás odtušil: „Ale chudina, řemeslníci, kteří sem přišli…“
„Ale ti přišli až po roce 1869,“ nedal se vyvést z míry Krystlík.
Peňás se na to snažil svému oponentovi vysvětlit, že „…města, která se přidávala k husitství, měla buď českou většinu, se postupně bohemizovala…“
Krystlík se ale nedal: „Ale kdeže! Před první světovou válkou měla českou většinu jen tři města – Budějovice, Praha a Plzeň.“
„A co malá města, Písek, Vodňany, to byla česká města! Slaný, Prachatice…“ oponoval novinář.
Krystlík však okamžitě reagoval: „Prachatice byly typicky německé!“
Peňás se však nedal: „Venkov byl český… Odněkud byli ti Boží bojovníci? Vždyť se dorozumívali v češtině. Prokop Holý mluvil česky. Rožmberkové byli německy hovořící a utkávali se obyvatelstvem, které mluvilo česky. To byl etnický konflikt.“
Krystlík zabrousil ještě později: „Přemyslovci – veškeré věci, co po nich zbylo, bylo vedeno v latině, pak až v němčině a teprve poté česky.“
Peňás na to: „Vyšší kultura byla latinská a německá… Literatura byla německá.“
„Venkov mluvil česky, ale města německy… Praha byla založena v roce 1784…“ uvedl doslova spisovatel Krystlík.
„Říká se, že neexistovaly národy, ale byl ten jazyk…“ konstatoval Peňás
Schíza malých národů
Peňás na to: „To měly podobné všechny malé evropské národy…“
Krystlík jej „sekl“ slovy: „Ale ty měly velkou výhodu, že nevyloučily šlechtu. Tady byl problém, že Jungmann vyloučil z národa všechny, kteří nemluvili česky,“ vytkl osobnosti české historie spisovatel Krysltík.
Peňás konstatoval: „To spělo k tomu, že národ bude specifikován jazykově…“
Krystlík na to: „Ale nemusel.“
Záchrana lužických Srbů byla v germanizaci
Po nějakém čase, kdy se povídalo o Řecku a Římanech, se řeč zase stočila ke Slovanům. Peňás upozornil na další zajímavost: „Po severních Slovanech na Baltu a Rujáně toho moc nezbylo. Možná že Lužičtí Srbi mohou být radši, že jsou součástí Německa, než aby byli součástí Polska. Je to jako v Irsku, kde prakticky zanikla irština, což je asi pro současnost výhodnější. My bychom mluvili německy, ale cítili bychom se něčím jiným.“
Krystlík mimořádně souhlasil a ještě si přiložil pomyslné polínko: „Kdyby Češi tolik nepreferovali český jazyk, byli by vyspělejší.“
Peňás osvětlil: „V Německu jsou Lužičtí Srbové malinká minoritka. Oni nevymřeli, ale poněmčili se.“
„Ale nemuseli, na ně netlačili,“ v zápětí dodal Peňas. „Pro ně byla podle nich zajímavá, je dobré mít za sebou vzdělaný národ.“
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
