Jste uvedený na třetím místě kandidátky strany Sportovci pro společnost za Moravskoslezský kraj, která je před veřejností poněkud utajená, jaké má vaše strana vlastně cíle, konkrétní program. A kdo vás vůbec přemluvil pro vstup do politiky? Čeho byste chtěl v ní vy sám konkrétně dosáhnout?
Náš program se dá dohledat na internetu, kde máme založené stránky. Hlavním cílem naší strany, což je také i mým stěžejním zájmem, je zajistit větší podporu pro český sport, který dost zásadně upadá, a kdy podmínky pro rozvoj individuálního i kolektivního sportu jsou oproti minulosti skutečně dost špatné. Týká se to hlavně mládeže. Nejenže počty trenérů citelně ubyly, ale i mezi těmi novými nadšenci opravdu jen těžko hledáte kvalifikované odborníky. To všechno chceme změnit. Asi prvním krokem by bylo oddělení sportu od ministerstva školství a snaha založit samostatné ministerstvo, protože jinak sport bývá pro politiky po řadu let jen takovým celkem nedůležitým přívažkem.
Jinak ke vstupu do strany Sportovci pro společnost mne nemusel nikdo přemlouvat. Ta snaha nějak českému sportu pomoci byla u mne i u řady kolegů po více let zřejmá. My fungujme v Moravskoslezském kraji už delší dobu v olympijském klubu, kde je zastoupena řada sportů. Že bychom něco podobného udělali, jsme si řekli už při poslední olympiádě v Londýně. Já určitě nechci dělat politickou kariéru a řešit celospolečenské problémy, chci se soustředit jen na záležitosti, které souvisejí s rozvojem sportu a zdravým způsobem života. A tak to má, myslím si, většina našich členů – bývalých vrcholových sportovců. Nicméně si uvědomuji, že jsme začali se založením strany a naší prezentací dost pozdě. Ve svém okolí ale máme velkou podporu veřejnosti, a proto nechceme skončit s fungováním naší strany po parlamentních volbách. Chtěli bychom se dostat, třeba i později, do sněmovny v nějaké smysluplné koalici, kde bychom mohli pak prosadit větší podporu sportu.
Působil jste úspěšně ve fotbalové reprezentaci v dobách, kdy československý fotbal patřil mezi evropskou špičku, získal jste s ní na mistrovství Evropy bronz a na olympiádě dokonce zlato. Jak byste zhodnotil podporu sportu v tehdejší a v současné době? V čem vidíte dnes pozitiva oproti minulosti, a naopak v čem dnes podpora sportu pokulhává za léty před rokem 1989?
Domnívám se, že to vidí asi každý, jak téměř všechny naše kolektivní sporty upadly. Fotbalem počínaje přes basketbal a nyní už i hokejem konče. Spočívá to především v nízké podpoře mládežnického sportu a potom v přechodu mladých sportovců mezi dospělé, kdy řada talentů skončí. Před rokem 1989 fungovala prakticky na všech stupních škol, ale zvláště na těch středních a vysokých tréninková střediska mládeže, kde mladí sportovci měli vytvořené podmínky ke studiu i provozování sportu. Byli také „shora“ více finančně podporováni, hradily se jim prakticky všechny náklady. Fůra dětí, zvláště ve fotbale, pocházela z těch nejchudších rodin. Dnes většinu nákladů platí rodiče a mnohde na to nejsou peníze. V nynější uspěchané době je to také stojí fůru času. Při přechodu z dorosteneckých nebo juniorských kategorií mohli jít tehdy mladí kluci na vojnu do Dukly anebo na vysokých školách do sportovních středisek, to dnes nefunguje. Proto jsme nedávno založili CISO – Centrum individuálních sportů, kde se snažíme mladým sportovcům pomáhat. Funguje tam i moje manželka Táňa, za mlada Kocembová, halová mistryně Evropy v atletice.
Chcete vstoupit do současné české politiky. Co vám na ní nejvíce vadí, a co naopak oceňujete? Někteří politologové tvrdí, že tradiční politické strany jak pravicové, tak levicové už ztratily částečně důvěru veřejnosti, a proto ta volila dříve Věci veřejné a nyní třeba Andreje Babiše. Může tomu tak být?
Ano, může to tak být, ale nechci to blíže hodnotit. Jak jsem už řekl, chci se politice věnovat jen v souvislosti s podporou sportu. Myslím si, že všechny strany zatím sport spíše přehlížely. Byl jim dobrý jedině někdy před volbami, kdy se mohly zviditelnit při nějakém velkém sportovním úspěchu, který ocenila celá veřejnost. Kdybych si měl vzpomenout na některého špičkového politika, který sport hodně podporoval, tak opravdu nevím, koho bych měl jmenovat.
Jaký názor například zastáváte na prezidenta Miloše Zemana. Skutečně je až příliš orientován na východ, jak mu vyčítá především česká pravice, anebo jen reaguje na většinové názory obyčejných lidí. Dovedl byste si představit na Hradě i jiné současné kandidáty na prezidentský post? Když ano, tak které konkrétně?
Já Miloši Zemanovi fandím, je to lidový prezident, který se stará i o problémy běžné populace, a domnívám se, že takového prezidenta pak už dlouho mít nebudeme. Teď je mi líto, že má takové fyzické zdravotní problémy, nicméně hlava mu ještě funguje dost dobře. Já ho budu v příštím roce určitě volit.
Blíží se nám výročí sametové revoluce, pojďme se tedy nad polistopadovým vývojem trochu zamyslet. Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život s tím, jak se jí žilo před listopadem 1989. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Podle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání zejména kolem ekonomické krize, zadluženost, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Co je příčinou toho, že mnozí lidé mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj a ohlížejí se spíše do minulosti?
Dříve byl život pro mnoho lidí daleko jednodušší a většina společenských záležitostí byla určitě průhlednější, než je tomu dnes. My jsme tehdy bohužel prodali mnoho našich prosperujících podniků do zahraničí, teď jsme se stali kolonií a pracujeme za nízké mzdy. Ty nejvyšší daně, zvláště z prodeje koncových výrobků, se odvádějí v centrech mateřských firem, které ale nesídlí u nás. Když to zase nasměruji k podpoře sportu, my bychom chtěli, aby i zahraniční firmy musely odvádět například dvě procenta ze zisku či z obratu na podporu sportu. Tak to i funguje v některých našich sousedních zemích. Před rokem 1989 právě velké podniky zaštiťovaly vrcholový sport a podporovaly mužstva v prvoligových soutěžích. V Ostravě to byly zejména Nová Huť (dříve NHKG), železárny Vítkovice nebo OKD.
Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách: Lidé si někdy nemohli ani dojít na toaletu. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané: Nemají čas na volnočasové aktivity, nemají čas sledovat zprávy, těžko platí svým dětem školní potřeby. Jde o přehnané líčení, nebo žije nemalá část českých lidí skutečně takovým zoufalým způsobem?
To určitě není přehnané tvrzení. Znám dost lidí ze svého okolí, kteří musejí mít víc zaměstnání, aby uživili rodinu, nebo dělají hodně přesčasů. Já jsem to už jednou zmínil, mnoho rodin opravdu nemá peníze na to, aby se mohly jejich děti věnovat náročnějšímu vrcholovému sportu, kdy jim musejí hradit valnou většinu výdajů. I ve fotbale už stojí lepší kopačky patnáct stovek. Vysokoškoláci si také celkem běžně přivydělávají na studium a samozřejmě potom už na volnočasové aktivity není tolik času.
Je pravda, že české mzdy jsou oproti těm německým, ale i francouzským velmi nízké. Odbory a levice reagují kampaní „Konec levné práce“ a chtějí tlačit podnikatele i na stát, aby mzdy navýšili. Pravice mluví jako o receptu na tuto situaci o znalostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, Andrej Babiš chce například více investovat. Je vůbec správné, že odbory nyní tak tlačí na nízké mzdy? Jak to vnímáte nyní vy sám ve své učitelské profesi?
Odborářům v tom dávám stoprocentně za pravdu. Vidím to právě ve své praxi pedagoga. Když k nám přijde skutečně šikovný vysokoškolský absolvent, například počítačový specialista, po krátkém čase hned odejde za vyšším výdělkem, zvlášť když musí pracovat s dnešní mládeží. Pokud by schopné učitele odpovídajícím způsobem zaplatili, byli by potom spokojenější, nehledali by jiná uplatnění a projevilo by se to i na kvalitě výuky.
Existují odhady, že zhruba jen třetina lidí oceňuje svobodu a politickou demokracii jako hodnotu. Zbytek je schopen se za určitých okolností svobody vzdát. Je to správná úvaha, pokud jde o český národ? Dokážeme využít výhod svobody a demokracie, která přišla po roce 1989, nebo není pro nás až tak důležitá, když má řada lidí existenční problémy a řeší jiné záležitosti, než jakou si vybrat zahraniční dovolenou či nákup dražšího německého vozu? Nebo jsou spíše zvyklí starší lidé obracet se se svými potížemi na stát?
Já si myslím, že řada lidí stále u nás neví, co to demokracie vlastně je. Zaměňují to, a je to viditelné zvláště u mladší generace, za to, že si myslí, že si mohou dělat, co chtějí. Ale tak to určitě není. Ve více odvětvích by se měly stanovit pevné mantinely, někde i vhodné regulace, aby se snáze žilo těm disciplinovanějším. Demokracie neznamená určitě anarchii.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
