Poté, co vláda dostala důvěru, objevily se úvahy, že je to konec první České republiky jak ji známe, že vzniká v podstatě nový politický režim. Jsme prý na cestě od parlamentní demokracie k poloprezidentskému systému, k autokracii atd. Mění se skutečně vše, co se v republice vytvořilo od roku 1989? Prohrála demokracie nebo je právě Babišova vláda, která byla ochotná „makat” i bez důvěry to, co teď republika potřebuje?
Fotogalerie: - Zasedání vlády č. 31
Předpovědi konců něčeho významného, třeba konce světa od Nostradama po babu Vangu (nejčerstvěji v souvislosti s pátečním zatměním měsíce), mají tradičně nevyhubitelné místo v bulvárních médiích. Politický systém svobodné soutěže politických stran, jak je zakotven v Ústavě ČR, není nijak dotčen. Stejně jako v celém období polistopadového vývoje jsou v parlamentních volbách vítězové a poražení. Něco se jistě změnilo – charakteristickým znakem post-demokratické vývojové fáze je, že poražení přestávají respektovat výsledky voleb a co je ještě problematičtější: neprovádí žádnou sebereflexi a vyhodnocení toho, proč v sympatiích veřejnosti neuspěli.
Je pravda, že některé politické strany v minulosti podlehly pokušení parlamentní volby nezákonně ovlivňovat. Flagrantním případem byla tzv. „Kubiceho zpráva“, kolportovaná dvěma poslanci spřízněných stran. Nejde ale vůbec o české specifikum. Skandál kolem sexu s pokojskou, která ho posléze obvinila ze znásilnění, ukončil velmi nadějnou pozici Strauss-Kahna ve francouzských prezidentských volbách. Bývalý prezident Sarkózy, jehož tým je podezírán z organizování „odstřelu“ Strauss-Kahna, je nyní stíhán pro podezření, že jeho prezidentskou kampaň financoval později zavražděný Kaddáfí. Nejčerstvěji můžeme tyto rysy post-demokracie sledovat ve velkém v souvislosti s prezidentskými volbami v USA. Pro post-demokratický systém je příznačný velmi nebezpečný rys - angažmá zpravodajských služeb v předvolební i povolební fázi. To samozřejmě traumatizuje občany a zatemňuje politické a sociální motivy pro určitou volbu. Tento vývoj ještě umocňuje trvale probíhající pokles důvěry v nestrannost médií.
Oceňujete, jak proti Andreji Babišovi vystoupili Tomáš Klus, Matěj Ruppert a Jiří Macháček?Anketa
Každá vláda má vymezený čas, ve kterém může přesvědčit voliče, jak v dalších volbách naložit s hlasovacími lístky. Tak to bývalo ve vyspělých demokratických státech, když ještě ti, co ve volbách prohráli, uznávali legitimitu voleb jako základního principu demokracie.
O tom, že vládu ne všichni přijali s otevřenou náručí, svědčilo i samotné jednání o důvěře. Před sněmovnou se demonstrovalo, bývalý šéf TOP 09 Miroslav Kalousek osočil premiéra Andreje Babiše, že podvádí, křivě přísahá a není chlap, načež premiér označil Kalouska za „ožralu“. Dohra bude asi u soudu. Připomeňme i to, že na premiéra létaly předměty, když chtěl s demonstranty mluvit. Co všechno tohle říká o atmosféře v České republice? Bude napětí mezi příznivci a odpůrci přetrvávat, nebo si všichni řeknou: do dalších voleb daleko, tak proč se rozčilovat?
Vulgarizace společenského života je pro post-demokracii charakteristickým rysem. Sněmovna by měla mít nejen zákonodárnou kompetenci, ale měla by být i místem normotvorným pro společenské chování. Diskuzi však střídá hysterie a silné výrazy nahrazují argumenty. To, co se dělo při jednání o důvěře vládě před Sněmovnou, je bohužel důkazem právní autority zákona a jeho vynutitelnosti. Policie ČR se prostě ani nepokusila vyzvat k dodržování zákona. V příloze zákona 252/2016 Sb. jsou taxativně vyjmenována místa, kde jsou shromáždění nezákonná. Jako první je uvedena Sněmovní ulice v Praze 1. Můžeme samozřejmě polemizovat s tím, zda je taková restrikce místa, kde může veřejnost vyjádřit názor, správná. Ale pochybnost můžeme mít i o řadě jiných zákonů a existuje možnost obrátit se na Ústavní soud, zda je zákon v souladu s Ústavou. Nezávaznost jednoho zákona a možnost jeho porušování zpochybňuje autoritu zákona jako systému.
To, zda napětí bude nebo nebude přetrvávat, je jen řečnickou otázkou. Vždyť trvá již mnoho let. Proč by mělo najednou ustat. Stačí si připomenout tzv. „sarajevský atentát“ a pokus některých jedinců v ODS o státní převrat. Strůjci „sarajevského atentátu“ se nechtěně zasloužili o tzv. „opoziční smlouvu“, která ostře polarizovala politickou scénu i veřejnost. Následovala „vánoční televizní krize“ a spacáky ambiciózních politiků, kterým se státní převrat nepovedl.
Dnes jsou tu k rozdmýchávání sociálního napětí ještě globálně působící „údy“ finančního spekulanta Sorose, jehož nadace rozdaly v průběhu posledních třiceti let více než 13 miliard dolarů na aktivity tzv. „neziskových společností“. Mediace (lat. mediare, být uprostřed, zprostředkovat věcnou a nestrannou diskuzi), ztratila v „médiích“ věrnost tomuto významu. Někteří vlivní novináři dávají přednost nesmiřitelné konfrontaci a názorové selektivitě při výběru faktů.
Programové prohlášení Babišovy vlády má být pro všechny a premiérovi je evidentně jedno, že tohle odporuje všem teoriím. Lze mít program pro všechny? Kritici říkají, že takto chce jen rozdávat drobečky chudým a kupovat si je. Lze Babišovy záměry, program i rétoriku ale chápat i tak, že Češi v zásadě takovou politiku očekávají? Že chtějí, aby se o ně někdo postaral? Co vypovídá o našem národu, že u něj Andrej Babiš slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spiše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? „Vyhmátl” to Andrej Babiš? A je to dobře?
Nevím, jaké teorie máte na mysli. Sblížení programů dominantních politických stran se sotva znatelným rozlišením je jev, který se v západní Evropě realizuje již po desetiletí v podobě „welfare state“ (pojem po válce realizovaný v praxi je z roku 1939). Po rozpadu Sovětského svazu došlo k přechýlení celého systému směrem neo-konzervativním („washingtonský konsensus“), jehož éra však odeznívá ve prospěch globalismu. Díky technickému a technologickému pokroku došlo k zásadní proměně rozvrstvení společnosti. Nejnižší vrstvy společnosti se v západních společnostech (kam počítám i poměry v ČR) prolínají se střední vrstvou. Nad touto masou existuje ono pověstné 1% populace, které vlastní více než 50% světového hospodářství. To je v zásadním rozporu s Marxovými předpoklady vývoje – jednoduchá polarita „vlastníci a vykořisťovaní“ se stala podstatně složitější díky postavení manažerů a novým formám řízení uvnitř velkých nadnárodních korporací.
Důsledkem prolínání střední a nejnižší vrstvy společnosti se vytváří dominantní masa, která je logicky orientována středolevicově – stát zajišťující bezpečnost; spravedlivější distribuci výsledků hospodářské produkce, než volné tržní síly; hospodářský růst (či alespoň stabilitu); pořádek. To je kompromisní program, přijatelný téměř pro všechny.
Premiér Babiš tak jen sleduje program, který dlouhodobě udržel u moci T. Blaira v Británii – tzv. „catch-all party“. Takový program, pokud je vládou realizován v praxi, je jistě správný, protože udržuje sociální smír a stabilitu. Je to dokonce přirozenou povinností jakékoli vlády starat se o všechny občany, kteří jsou schopní a ochotní podílet se na národní produkci. Stát s odlišnou koncepcí se s vysokou pravděpodobností stává státem totalitárním (příkladem je „diktatura proletariátu“ nebo argentinská vojenská diktatura, jejíž asociální a protiodborovou hospodářskou politiku utvářeli ekonomové tzv. „chicagské školy“).
Co by asi takové přirozené přání vypovídalo zvláštního o české společnosti?
Fotogalerie: - Babiš řeší H-System
Z druhé strany, nemůžeme skutečně na naše zahraniční partnery působit nedůvěryhodně? Jakkoli se můžeme zaklínat presumpcí neviny, trestně stíhaný premiér nikde na Západě není. Do toho už třetí ministr, který čelí podezření, že podváděl při psaní vysokoškolské práce. Nezačíná se představa o stabilitě a fungující vládě hroutit?
Problém je velmi podobný s problémy nemilovaného prezidenta USA D. Trumpa. Není sice trestně stíhán, ale pod ustavičným tlakem „deep state“, který vůči legálně zvolenému prezidentovi používá spiklenecké teorie o vlastizradě, do kterých zapojuje zpravodajskou komunitu. Úsilí znemožnit vládě normální provoz prověřováním diplomových prací má obdobný rukopis. Poslanec Benda, který předsedá ústavně-právnímu výboru Sněmovny po řadu let, aniž to koho rozčiluje, odevzdal kvalifikační práci, která má polovinu stránek, než požaduje norma. Ministr vnitra Chovanec vystudoval tříleté bakalářské studium za necelých devět měsíců. Práce S. Grosse se staly nedohledatelnými v Plzni i v Praze. Podle myšlenky „padni komu padni“ by Sněmovna měla zřídit úřad, který začne abecedně prověřovat diplomní práce všech ministrů, následně všech poslanců, hejtmanů atd. I vy ve své otázce uvádíte, že „třetí ministr čelí podezření, že podváděl“ – Ostravská universita však vydala jiný nález. Proč média věnují tolik pozornosti paní Malé a nezabývají se pokusem o podvod předsedy ústavně-právního výboru Sněmovny. Citovat, aniž je podle norem označen a uveden zdroj, samozřejmě odporuje etickým zásadám vysokoškolského studia a současné programy odhalení neoznačených zdrojů zjištění takového jednání velmi usnadňují. Že se jedná o cílený selektivní atak na stabilitu vlády, by mělo být i odpůrcům spikleneckých teorií zřejmé. Převádět politické spory poraženými do těchto vod se původcům podle mého přesvědčení vymstí. Vymstí se však i občanům a jejich vztahu k politice vůbec.
Výsledek patnáctiletého zkoumání na Harvardově univerzitě zní: Největšími rasisty v Evropě jsou Češi. Hřebíček do rakve naší tolerance zasadil i nizozemský ministr zahraničí Stef Blok. Z uzavřeného setkání totiž unikl do médií záznam, kde říká, že kdyby migranti jiné barvy pleti přišli do Prahy či do Varšavy, pravděpodobně by je tam zbili. Můžeme stokrát říkat, že jsme tolerantní a sami sebe za rasisty nepovažovat, co ale říct na uvedené skutečnosti a obecné mínění o nás v Evropě? Měli bychom tomu věnovat pozornost? V čem je vlastně problém?
To je otázka pro sociology, kteří dají odpověď na otázky: Kdo zkoumá, jakou používá metodologii a nakolik jsou výsledky zkoumání pak relevantní. V době rasistického německého nacismu bylo Československo považováno za jednu z nejtolerantnějších zemí.
Jak se dívat na prohlášení náměstka brněnského primátora Matěje Hollana, že Brno je připraveno uprchlíky z Itálie přijmout, když je centrálně odmítá premiér Babiš. K Brnu se později přidala i další česká města. Mohou takto centrální vládu obejít? Zastánci tohoto plánu tvrdí, že pouhých pár desítek migrantů bychom prostě zvládli…
Tohle je zase otázka pro občany zmíněných měst a schopnosti jejich zastupitelstev řešit problémy spojené s přijímáním imigrantů jako je ubytování, ekonomické zajištění, zabezpečení vhodných pracovních příležitostí a programů pro kulturní integraci. Samozřejmým požadavkem je zajištění obyvatel před konfliktními situacemi. Politická prohlášení jsou jalová gesta. Důležité je splnění uvedených praktických podmínek, aby v městech nevznikala uzavřená gheta a no-go zóny se sociálně a ekonomicky nepřiměřenými nároky.
Francouzský ekonom Thomas Piketty srovnává, kolik jsme dostali dotací, kolik odteklo zisků a naznačuje, že za dotace nemusíme být EU vděční, protože od nás odteklo mnohem víc zisků. Je to správná optika? Co říci vlastně k tomu, jak Češi vnímají EU?
Jsme si jistě vědomi, že k členství v EU není pro ČR alternativa. Přirovnání ke Švýcarsku, které někteří odpůrci EU používají, je věcně i historicky nerealistické. Je pravdou, že ekonomické pobídky a legislativa umožňující zahraničním společnostem daňová domicia mimo území ČR a odčerpávání miliard korun v podobě dividend bohatě vyvažuje dotace EU. Neméně pak skutečnost, že dotace EU směřují často na nesmyslné projekty, které se stát musí zavázat kofinancovat a obrovská motivace pro ekonomickou kriminalitu (politici ČSSD a ODS rukou společnou a nerozdílnou „privatizovali“ kupř. prostředky ROP Severozápad – kvalifikované odhady uvádějí, že až ze 40%). Prospěšnost takových projektů by měla být kvalifikovaně posuzována.
Zároveň bychom si měli být vědomi, že na chod a předpisy EK máme od doby Lisabonské smlouvy jen marginální vliv, který můžeme posílit jen v rámci kooperace se zeměmi „visegrádské čtyřky“ a Rakouska na formulování společných přístupů a stanovisek.
Fotogalerie: - Zasedání vlády č. 31
Je lež jiný názor? A kdo by měl mít tu čest být pozván do České televize? Tuto debatu posílil střet profesora mezinárodních vztahů z bostonské univerzity Igora Lukeše a někdejšího spolupracovníka exprezidenta Václava Klause Ladislava Jakla v Událostech, komentářích. S ohledem na příznivá stanoviska vůči Trumpovi či Rusku ze strany Jakla se profesor rozčílil, jak ho mohli dostat do debaty, kde jsou předkládány „otevřené lži, nesmysly a výmysly". Rozčílil se i nad tím, zda má autoritu mluvit o tom, co je dobré pro USA díky tomu, „že má koňský ohon na hlavě“. Kdo má právo být zván do veřejnoprávní televize?
Každý respondent má nezadatelné právo prohlásit, že s někým nechce diskutovat (třeba pro to, jaký nosí účes, či proto, zda je obřezaný či nikoli). Má-li někdo vysokou akademickou hodnost, měl by používat jí přiměřené argumentační instrumentárium. Jinak diskvalifikuje pro odbornou debatu sám sebe, ale neméně i akademický status, který reprezentuje, obecně. Hodnocení argumentů a názorů účastníka veřejné debaty jako „lži, nesmysly“ patří do hádky pijáků piva v hospodě. Diskuzi to zcela znehodnocuje, ať je způsobena jakoukoli indispozicí diskutujícího. Z toho ovšem nevyplývá otázka, kdo má, či nemá právo být zván do veřejnoprávní televize. Právo na to nemá nikdo. Veřejnoprávní instituce by však měla zajišťovat reprezentaci různých názorů a moderovat ji. Jak je psáno v závazném Etickém kodexu, z vystupování moderátora by pak nemělo být zřejmé, jaký má osobní názor, či sympatie vůči účastníkům moderovaného pořadu.
Asi nemůžeme počítat s tím, že bychom lži neslyšeli, mělo by se vše nějak kontrolovat? Nebo laskavý divák promine? Jak najít hranice mezi evidentními nesmysly a jiným názorem?
Záleží asi na tom, kdo a podle jakých měřítek by určil, co jsou „evidentní nesmysly“. To může pro diváka zajistit pouze výběr kvalitně a kompetentně diskutujících účastníků. Lež lze vyvrátit pouze relevantními argumenty. A co bude považováno za „lež a evidentní nesmysl“ a co za názor hodný pozornosti, je výhradně v kompetenci diváků. Debata totiž nemá být divadelním představením pro hloupé diváky, jimž médium předvede čerta a anděla. Diváci s IQ 90 i IQ 160 jsou rovnoprávnými občany a účastníky politických a ekonomických debat, které se jich v každodenním životě týkají, nikoli žáky pomocné školy, které musí názorově vést redaktoři, moderátoři a novináři vůbec.
Trump se v Helsinkách setkal se svým ruským protějškem. Řešili spolu mnoho témat, včetně údajného ruského vměšování do amerických prezidentských voleb v roce 2016. Trump nejdřív překvapil tím, že nevidí důvod, proč by do voleb zasahovalo právě Rusko, pak se opravil. Bez ohledu na tuto situaci sklidil zásadní kritiku amerických politiků za to, že Putina nekritizoval, jednal slabě a pro některé i zradil zájmy USA. Vyčítáno je i to, že konkrétní závěry schůzky nejsou známé, Trump ale pozval Putina do Bílého domu. Co z toho všeho vyplývá pro svět, pro EU a pro Českou republiku?
Nebudu snad považován za člověka, který šíří poplašné zprávy – svět je v posledních několika letech výbušným sudem na prahu velké války. Často si v poslední době připomínám projev Dwighta Eisenhowera, který přednesl v lednu 1961 na závěr svého druhého funkčního období. Někdejší vrchní velitel spojeneckých operací při vylodění ve Francii v něm varoval Američany před „sílící mocí vojensko-průmyslového komplexu". Vojenské rozpočty mají dnes omračující rozměry. Na všech stranách se vyrábějí stále sofistikovanější a účinnější systémy vraždění.
Setkání vůdců zemí, mezi kterými panuje hmatatelné napětí, představovalo v době studené války, stejně jako dnes, naději, že se svět vyhne Armagedonu, který jsou schopni spustit patologičtí jedinci, skuteční nepřátelé všech lidí naší planety. Snad z toho setkání vyplývá odpouštění páry z přetopeného parního kotle. Válka se současnými technickými a technologickými prostředky by byla patrně velmi krátká, poražení bychom v ní ale byli všichni. Modrá planeta by se proměnila v ukončenou epizodu v rámci vesmíru, jak se o tom píše ve Zjevení sv. Jana:
„A když otevřel pečeť šestou, podíval jsem se. A hle, nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný šat a celý měsíc byl jako krev; nebeské hvězdy spadly na zem, jako když fíkovník shazuje své padavky, klátí-li jím veliký vítr. Nebeská klenba zmizela, jako když se svine svitek, a všechny hory i všechny ostrovy se pohnuly ze svého místa…“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
