Filozof S. Komárek: Sliby politiků jsou přehnané. Proč ne, trest za to není

Má česká politická smetánka nějaké společné memy, tedy kulturní obdoby genů?

Mnoho. Kromě těch obecně deklarovaných jako růst, blahobyt nebo evropská integrace, existují ještě memy „němé". O nich se nehovoří nahlas, ale každý podle nich jedná. Třeba udržet se u moci anebo zbohatnout. Nápis „Přispějte na chudé" se občas někde umisťuje, nápis „Obohacujte se" nikde neuvidíte.

Proč politici tak rychle ztrácí paměť?

Nestojí náš politický systém právě na tom, že funguje určitá rozběžnost mezi volebními sliby a činy? Část slibů se totiž ani plnit nemůže, neboť jsou absurdně naddimenzované. Politická souručenství nemohou být stíhána za to, že naslibovala věci, které nemohou a nechtějí dodržet. To patří k jejich profesi stejně jako vypravěče pohádek těžko přiskřípnout za to, že vypráví báchorky. Od něj se to totiž očekává.

Některé příměry prezidenta Václava Klause jako „malá hilsneriáda" nebo „Sarajevský atentát" jsou dost přitažené za vlasy. Kvůli čemu politici tak rádi bezmyšlenkovitě používají pojmy z historie?

Jde o velmi rozšířenou řečnickou figuru, kdy něco málo známého srovnáme s obecně známou událostí. Koneckonců se metoda používá i při popularizaci vědy. V učebnicích třeba přirovnáme molekuly k pružným míčkům. Každá věc je identická pouze se sebou samou, ale to bychom pak o světě mohli dost těžko mluvit. Trefné přirovnání je vždy účinné. Jestliže však přirovnáváme k něčemu hodně ošklivému, protivníka diskvalifikujeme. Protivník se tak jmenuje proto, že je protivný a nemůžeme ho vystát.

Jak vnímáte politiky s nevymáchanými ústy jako David Rath, Jiří Paroubek, Miroslav Kalousek a další? Je to podobné natřásání peří tetřevů a pávů před samičkami?

Je to praktická aplikace úsloví, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Koneckonců vyčítat jim to je podobné, jako vyčítat kaprům, že plavou nebo tetřevům, že tokají. Snažím se takové produkce neposlouchat. Jde však o smutnou daň za to, že je možno říkat leccos. Svoboda slova je nicméně vždy iluzorní, protože úplná svoboda neexistuje v žádné společnosti. Pouze u nás nemáme seznam věcí, o nichž se nesmí nikde mluvit, nebo o nichž se musí mluvit jen v jednom určitém smyslu, vyvěšený veřejně.

Lze analogicky srovnat dění ve vysoké politice se světem zvířat?

V politice podobně jako v přírodě existuje cosi jako přírodní výběr. Nedělá ho neviditelná ruka selekce, ale neviditelná ruka voličstva. To umožňuje některým jedincům dlouhé přežívání, jiným velmi krátkou dramatickou životnost. Už Darwin se ptal, čím to je, že jeden zajíc žije dlouho a zanechá spoustu potomků, přičemž druhého chytí liška hned poté, co poprvé vyleze z rodného pelíšku. Tento problém je i v politice. Přízeň lidu je vrtkavá a je známo, že občané chvíli volají „Hosana!" a chvíli „Ukřižuj!".

Není každý člověk tím, jak koná a vypadá podobný nějakému zvířeti?

Zvířata mají nějaké vlastnosti, které se překrývají s lidskými. Když vidíme matku kočku, která si hraje s koťátky, každá lidská matka by byla pyšná, že se o své děti tak stará. Řada fyziognomiků počínaje Aristotelem se paralelami a podobnostmi mezi lidmi a zvířaty zabývala. Skutečně někteří naši bližní různé živočichy připomínají velmi nápadně. Například Leonid Iljič Brežněv, stín mého dětství a mládí, mi připomínal střídavě starého orangutana a nějakého bizarního karbonského plaza. My podobnosti se zvířaty většinou vidíme jako negativní. Povšimněme si, co máme zvířecích nadávek a jen velmi málo zvířecích lichotek. Přirovnáváme se navzájem občas k holoubkům, kočičkám, ale většinou ke sviním, telatům, prasatům a podobně.

Proč se ta negativní přirovnání ke zvířatům většinou snášejí na politickou garnituru?

My si sice na zvířatech občas rádi ukazujeme různé přednosti, ale mnohem spíše chyby. A samozřejmě politici jsou nejvíce na očích. My lidé se proti zvířatům vymezujeme a obzvláště špatné a zavrženíhodné činy označujeme jako zvířeckost, zvěrstvo, bestialitu, brutalitu. My ta hovada ale přečníváme i ve věcech neblahých. Na zařízení plynových komor v Osvětimi by zvířata byla krátká.

Poslední parlamentní volby byly důkazem toho, že voliči jsou pro rychlejší evoluční obměnu. Co vy na to?

Je otázka, kde končí evoluce a začíná revoluce. Poslední volby byly po roce 1989 největším zemětřesením, byť se nejednalo o radikální změnu politického systému, ale spíše o změny personální. Čechy mají specifikum, že většina převratů tady šla v podstatě nekrvavou cestou. V jiných zemích a za jiných revolucí jsou osvětlovací tělesa plná nejúspěšnějších politiků minulé éry. Je jistě dobře, že Česko není tím případem. Nicméně historicky vzato je to situace spíše atypická. Vezměme neutěšený zdravotní stav tuniského i egyptského prezidenta po abdikaci. Když odejdou diktátoři, je to pro ně smrtelně nebezpečné. Bojují o život. Jednou z výhod demokracie je, že lze opustit úřad, aniž by to pro dotyčného mělo fatální důsledky. Jednou z nevýhod je, že některé věci ve společnosti nelze zreformovat, protože politické vlny jdoucí po sobě jsou vždy v opačném znaménku, tudíž reformy, které jedna vláda udělá, druhá zneguje. Tím se společnost točí na místě nebo v malém kruhu.

Myslíte střídání období vlády levice a pravice. V rámci demokracie je to však to nejlepší, co je na trhu nebo ne?

Jistěže. Brání to odhodlané skupině, řekněme jako komunistům v roce 1948, uchvátit moc a pak zacílenými „reformami" dovést společnost k něčemu neblahému. Na druhou stranu tam může vzniknout nebezpečí z prodlení tím, že nutné změny se po dlouhá desetiletí nekonají. Každý systém má Achillovy paty, o nichž je dobré vědět, protože nějaký úplně dokonalý systém neexistuje. To by musela být vláda andělů, ale to je úkol věru těžko realizovatelný.

V euroamerické kultuře je požadována neměnnost názorů a postojů. V asijském světě to až tak neplatí a názorová plastičnost je tam daleko lépe přijímána. Nepomohlo by naší politice přijmout tento model náhledu na svět?

Určité specifikum Evropy je v tom, že očekává pevnost, ba zarputilost v původních názorech. Mistr Jan Hus by se stěží vyprofiloval do takové popularity, kdyby v Konstanci řekl, že se mýlil. V tom případě by si ale zachránil kůži a v Praze by to jako kazatel koncilních závěrů možná dotáhl až na biskupa Království českého. Pak bychom na něj ale hleděli skrz prsty jako na oportunistu. V praxi se nicméně takové změny názorů dějí, protože svět je dynamický, vyvíjí se a mění. Asie to vidí jinak, ale naši politici na její koncept nazírání přejít nemohou, protože je třeba, aby se zalíbili lidu, který vše vidí po evropsku. Nejlepší je tedy takový politik, co od mládí až do rakve říká naprosto totéž, nebo to spíše věrohodně předstírá. To ale vylučuje možnost nějakého zásadního zmoudření, pokud není člověk moudrý už v kolébce. A takových případů je pomálu.

Herec a politik Vítězslav Jandák přešel od pravicové krajnosti, přes středopravou ODS až do středolevé ČSSD. Je to o moudrosti?

Každá věc, a to i schopnost revidovat vlastní názory, má nějaké optimum. Vždy by se člověk měl pohybovat kdesi mezi extrémnostmi. Úplná zatvrzelost je jeden extrém, absolutní pružnost druhý. Jako v hospodaření s penězi. Úplná lakota i rozhazovačnost vedou k velmi neblahým koncům.

Hodně politických stran se dnes přiklání k politickému středu. Je to tím názorovým vyladěním?

Česká společnost s obsáhlým středním stavem tenduje k moderátním řešením. Extremistické strany tady neměly nikdy velkou tradici a domnívám, se že bylo správné KSČ nezrušit, aby zůstala na očích jako jeden z ostrůvků extremismu. Každý se s ní bojí spolupracovat, ale zároveň není zahnána do podzemí. Je otázkou, zda nepovolit a bedlivě nesledovat nějakou stranu neonacistickou, aby byly obě strany spektra pod kontrolou. Věci takto ošetřené nadělají ve společnosti menší paseku. Je to jistě věc kontroverzní, ale lidi myslící extrémním způsobem ze společnosti nelze odstranit kulometem.

Za rok a půl zde jsou prezidentské volby. Má Česko už na to, aby mělo v úřadu ženu?

Byl bych velmi rád, aby se podobné úřady ve státě nerozdělovaly podle nějakého předem daného klíče. Poslední naší panovnicí byla Marie Terezie, která zemi spravovala na tehdejší dobu dost spořádaně a moudře. Zůstala na ni celkem dobrá vzpomínka. Jakmile se dostaneme k tomu, že nějaké funkce jsou rezervovány pro lidi určitého pohlaví, etnické příslušnosti, v minulosti rasy nebo náboženství, tak nejdeme správnou cestou.

Čtěte také: