216 případů, kdy mohl svět vyletět do luftu. Milan Syruček vážně o KLDR a Ukrajině

Jaký je podle vás Putinův vztah k Severní Koreji? Nemohu nezmínit jeho nedávná slova, že tam budou raději jíst trávu, ale jaderného arzenálu či zkoušek se nevzdají. Co to znamená? Drží nad KLDR alespoň z části ochrannou ruku?

Toto přirovnání nevyjadřuje ani tak Putinův vztah ke KLDR jako fakt, k čemu všemu je odhodlán Kim Čong-un donutit svůj lid, aby dokázal své pohrdání ostatním světem. V Rusku skutečně lidé jedli trávu, ale v krutých válečných letech. Nikoliv že by to dělali s láskou, ale až zoufale si chtěli zachránit život a dál vzdorovat nepříteli. Nemyslím si, že by korejský lid chtěl vzdorovat nějakému vnějšímu nepříteli, a proto se chce uskrovnit. Četl jsem několik knížek těch Korejců, jimž se podařilo uprchnout alespoň do Číny, což byla pro ně vysněná země svobody a blahobytu. Tím chci současně vyjádřit alespoň podle těchto svědectví – v KLDR jsem nebyl, setkal jsem se však s mnoha jejími občany, že Korejci vůbec netouží obětovat se pro své vůdce a už vůbec je nenazývají „milovanými“, pokud k tomu nejsou přinuceni nejhrubším nátlakem. Ale revoluce je prozatím pro ně nemyslitelná. Dřív, než by začala, by byla zrazena těmi, kteří by k tomu byli ochotni, jak se říká, za skývu chleba.

Anketa

Který premiér země Visegrádu je nejlepší?

93%

hlasovalo: 12783 lidí

Jsou to možná až triviální slova, ale opakuji je, protože když sestoupím z výšin politiky, děsím se, jestliže by odplata provokativním vůdcům měla také zasáhnout ty, jejichž jediným proviněním je, že se narodili ve špatnou dobu na špatném místě. Napsal jsem knihu o riziku jaderné války. O tom, že do roku 1985 bylo nejméně 216 případů, kdy jen na základě technického či psychického selhání mohla začít jaderná válka. Ale zamysleme se nad tím hlouběji: vybuchly přece dvě jaderné bomby a zabily úhrnně kolem tří set tisíc Japonců. Těch, kteří ani nebojovali. Nezabila ani jednoho z japonských politických činitelů a generálů, kteří Japonsko přivedli do války. Ani jednoho z vojáků, kteří se dobrovolně dopouštěli masakrů a krutostí. Bylo to spravedlivé? Vím, tvrdí se, že bomby uspíšily konec války. O kolik lidských životů? Nebo se snad Japonci, ti, kteří nebojují, obdělávají svá pole, pracují v továrnách, nerovnají ostatním lidem? Jsou to jen mravenci, které můžeme prostě zašlápnout, když máme k tomu dobrou botu? Myslím si, že když uvažujeme o politických tazích na té pomyslné světové šachovnici, pomíjíme pěšce, vždyť padnout má král.

Samozřejmě by bylo žádoucí zkrotit zpupnost korejského vůdce, ale jak to zařídit, aby byl zasažen právě jen on, a nikoliv miliony nevinných? Připomeňme si: Severní Korea má 25 milionů obyvatel, Jižní 51 milionů. Utneme-li všechny dopravní žíly, jimiž do Severní Koreje proudí alespoň základní potraviny a věci denní potřeby, Kim Čong-un z toho nepocítí žádnou újmu, jeho denní obžerství neklesne o jediný gram a z jeho nesmírného nakradeného bohatství se neuloupne nic ani v hodnotě jednoho centu.

Jenže velmi často ve vysoké politice ti nevinní nehrají žádnou roli. Vezměte si příklad z americké války ve Vietnamu. Aby Kissinger dosáhl lepších mírových podmínek, nechal především v posledních dvou letech masově bombardovat nejen Vietnam, ale celé pohraničí Laosu a Kambodže. Jak znám texty dohod, výsledek by byl stejný i bez těch náletů. A za to dostal dokonce Nobelovu cenu míru, jen Francie na něj vydala zatykač jako na masového vraha! Tak prostě poté nikdy nepřijel do Paříže.

Nastala by v případě vojenského zásahu USA v Severní Koreji, „druhá Korea a Vietnam“?

Rozhodnutí je především na americkém prezidentovi: Potrestá severokorejské vůdce tím, že potrestá korejský lid? To samé platí při diskusi, zda mají Rusko a Čína přerušit veškeré dodávky především energetických zdrojů. Měly by. Ale v pchjongjangském prezidentském paláci se stejně bude dál topit a svítit, pouze stovky, možná tisíce lidí umrznou a zemřou hlady. Bohužel si nejsem jist, zda se takto uvažuje na té nejvyšší politické úrovni.

Čína a Rusko potřebují KLDR, aby se celý Korejský poloostrov prostřednictvím soulské vlády nestal americkou základnou. V tom se jistě shodnou, tam se také dotýkají jejich hranice a jejich zájmy, třebaže jinde se mohou rozcházet či přinejmenším nebýt souběžné. Přitom KLDR byla v prvních letech své existence v životní úrovni před Japonskem. Rostly její průmysl i obchod. Když jsem se ve druhé polovině padesátých let setkal se severokorejskými dívkami, byly oblečeny v hedvábí a voněly se francouzskými parfémy, zatímco tehdy české dívky vzdychaly po nylonu a voněly se českými, nanejvýš polskými voňavkami. Poté, jak pokračovala ve vládnutí kimovská dynastie, syn a vnuk Kim Ir Sena, mimochodem nemanželské dítě Kim Čong-ila, to šlo se zemí z kopce. Jak bytněl jaderný průmysl, tak tloustli následovníci a rostla jejich zpupnost vyrovnat se velmocem alespoň v jaderném potenciálu. Ale to vše je známo. Méně známé je, jak tohle všechno potrestat a netrestat tím nevinné. Nebo se na ně nebudeme ohlížet?

Korea již zažila svou válku, podobnou té vietnamské, dokonce byla pro ni předobrazem. Skončila tam, kde začala. Kde dnes máme skončit? To je dilema, před nímž stojí svět či alespoň ti odpovědní za tento svět. Nepřihlédneme-li k těmto lidským faktorům, východisko najdeme. Zatím je embargo jen částečné, Čína a Rusko váhají. Mohou uzavřít – obrazně řečeno – všechny ventily. Severokorejci budou jíst trávu, Kim Čong-un pořád pečená kuřata. Jak to však zařídit, aby i on musel jíst tu trávu?

Ukrajina se vyzbrojuje americkými zbraněmi. Najednou se mladým lidem, kteří see ještě nedávno všemožně vyhýbali odvedení, chce do armády. Samotné ukrajinské matky mi tady v Čechách říkaly, jak se o ně bojí, jak jsou najednou zachyceni propagandou a chtějí si hrát na Ramba. Ovšem toto je reálný svět, nikoliv počítačová hra…

Denně dostávám z deníku Dělo, který jsem před více než deseti lety zakládal, e-mailové zprávy z Ukrajiny. Jeden z nejnovějších se týkal například roční bilance, kterou předložil parlamentu prezident Porošenko. Deník provedl zajímavou statistiku: prezident mluvil 1,40 hodiny – vloni hodinu a pronesl celkem 9 400 slov – vloni 5 900. Rozklad pokračuje v následujících výčtech: O ruské agresi hovořil 47krát, ruském agresorovi patnáctkrát, ale ani jednou neuvedl jméno Putina. Donbas vzpomenul jedenáctkrát, Krym osmkrát, válku devětkrát, sankce sedmkrát. Slovo reformy se objevily celkem třicetkrát, a to především v souvislosti s tím, že jejich největším výsledkem je bezvízový styk Ukrajiny s Evropou. Velkou naději na dokončení reforem však nedával, protože v roce 2019 budou volby, a tak fakticky zbývá pouze rok na ničím nerušenou činnost. O byznysu hovořil celkem šestkrát, avšak jen v souvislosti s obhajobou malého a středního podnikání. Někdy je i taková statistika dost výmluvná!

Zajímavější mi připadal ohlas ukrajinského ministerstva zahraničí na návrh Vladimira Putina, aby se do bojující oblasti východní mise pozvala skupina pozorovatelů OSN. Prohlášení připomnělo, že to byl i ukrajinský návrh adresovaný OSN vloni. Jen s podmínkou, aby v této skupině nebyl představitel Ruské federace. To ale Moskva chce, aby se tím vytvořil dojem, že jde čistě jen o vnitroukrajinský konflikt, s nímž Rusko nemá nic společného. Co se týče domácí ukrajinské scény, za nejzajímavější mi připadla žádost Ukrajinské pošty o udělení licence na nákup 3,5 milionu kubíků přírodního plynu. Pošta si ho chce sama uskladnit a v nadcházející zimě rozdělovat na své pobočky, aby jim zajistila teplo. Nevěří totiž na schopnost centrální distribuce, protože s ní měli Ukrajinci minulou zimu velmi špatné zkušenosti.

A co se týče zahraničních dodávek či pomoci. Například Němci dodali za 30 milionů eur na vybavení zdravotních středisek. Američané zatím dodávají zbraně, jak se také na tom dohodli prezidenti obou zemí. Za protiúčet.

K vašemu dalšímu dotazu ohledně vojenské služby: Samozřejmě se hlásí: mají tam stálý plat, stálou stravu a střechu nad hlavou. A zřejmě perspektivu tohoto zaměstnání, což jim jiné sektory v takové míře nenabízejí a v zahraničí jim také vždy růže nekvetou.

Saakašvili je prý na Ukrajině už nevítaný…

Úplně nejčerstvější zpráva o činnosti bývalého prezidenta Gruzie a bývalého gubernátora Oděské oblasti je ta, že se právě vypravil se svým synem na kole z Polska, kde žije, na Ukrajinu. Na hranici v Krakovci ho mají uvítat poslanci ze strany Svépomoc, ale také policisté, protože byl na něj vydán zatykač. Saakašvili cestuje s ukrajinským pasem, ačkoliv ho prezident Porošenko už v červnu zbavil ukrajinského občanství. Gruzínci už třikrát žádali Ukrajinu o jeho vydání, jelikož je ve své rodné zemi rovněž stíhán. Saakašvili se sám vzdal funkce gubernátora a s přáteli se vydal na putování Ukrajinou s cílem odhalovat korupci ve všech patrech politiky včetně toho prezidentského, ale musel zemi opustit.

Ukrajina a ekonomika – to prostě stále neladí. Dováží se uhlí z JAR a plyn z USA, i když zásoby uhlí země má… Dokonce se prý z Ukrajiny vyváží i černozem – víte o tom něco?

Už jsem jednou hovořil o dovozu uhlí z Jihoafrické republiky v důsledku složitostí, které se vytvořily v Donbase v souvislosti s válkou. Aby bylo možné dovést uhlí z Donbasu do Kyjeva, bylo nutné ho nejdříve vagony dopravit do Ruska a odtud zpět na Ukrajinu přes jiné přechody. Avšak ruské předpisy nedovolují dvojí přechod hranic u stejného zboží. Přímý spoj nebyl možný, protože hlavní železniční nádraží pro nákladní dopravu bylo zničené. Tak nezbylo, přes veškerou zdánlivou absurditu, než si vypomoci dovozem až z Jihoafrické republiky, kde zase bylo relativně nejlevnější. S dodávkami ruského plynu bývají problémy, protože ten je účinným nástrojem politiky: povolit kohoutek, přitáhnout kohoutek...

O exportu ukrajinské černozemě nic nevím, ale dobře znám ty oblasti, kde se nachází, a to až do hloubky dvou metrů. Jen dvě země na světě mají tak kvalitní půdu: Ukrajina a Kanada. Bohužel sklizně na obou půdách nejsou příliš srovnatelné, ale to by už byl jiný, složitější problém, i když jsem se jím před deseti lety zabýval. Nizozemské firmy na části pěstovaly ze své setby a svými technologiemi obilí a s ukrajinskými majiteli sdružení Vasilkovo uzavřely dohodu, že za to si berou ze sklizně vše, co bude nad 60 centů na hektar – Ukrajinci předtím dosahovali v průměru 25 centů. Nizozemcům se dařilo sklízet v průměru 90 centů. To se Ukrajincům nelíbilo, zrušili kontrakt, ale sami poté dosahovali nejvýše 45–47 centů. Chyběla ona technologie, a možná ještě víc pracovní kázeň.