Vnímáte vliv komunistů na školství v krajích stále jako nebezpečí?
Mé výhrady jsou nadále v platnosti i vzhledem k tomu, jaké nepěkné (nikoliv překvapivě) věci vycházejí najevo o KSČM v českých krajích (Karlovarský, Ústecký, Jihočeský), v nichž má tato strana nad školstvím kontrolu. Většina rozumně uvažujících lidí se asi shodne na základní premise, že organizaci s temnou a zločinnou minulostí nemůžeme s čistým svědomím svěřit výchovu našich dětí. Na druhé straně musím ovšem pochválit olomouckého pana hejtmana Jiřího Rozbořila, který dodržel své slovo a na můj podnět svolal lidmi hojně navštívenou veřejnou diskusi k tomuto problému a osobně se jí zúčastnil. Naše rozdílná stanoviska sice trvají, ale řadu věcí jsme si vysvětlili a jsme schopni jisté řekněme názorové objektivity.
Je KSČM dnes legitimním hráčem na poli domácí politiky a lze na ni pohlížet bez předsudků?
Bez předsudků na komunistickou minulost nahlížet nelze, stejně jako nelze nahlížet bez předsudků na dějiny obecně, a to ani na dějiny časově vzdálené, tedy zdánlivě mrtvé. Má je každý z nás a samozřejmě určitá historická zkušenost jistý typ předsudků vždy generuje. Na tom není nic špatného ani nepřirozeného a koneckonců to z nás dělá lidi. Osobně neznám nikoho, kdo by neměl předsudky dané vírou, věkem nebo typem výchovy. Navíc absolutně platí sice obhroublé, ale hluboce pravdivé rčení, že historie je kurvička, která souloží s každým.
To znamená, že současné politické bitvy jsou často vedeny historickými argumenty, které jsou (dez)interpretovány různými způsoby. Navíc, čím modernější dějiny – jako v případě komunistického režimu – tím vášnivější diskuse a hlubší předsudky. Podívejte se na osud nebohého Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho neštěstím je skutečnost, že je zcela vydělen z akademie, placen přímo ze státního rozpočtu a kontrolován politiky. Kdyby byl zařazen jako vědecký ústav pod univerzitu nebo AV ČR, kontroverze by nepochybně trvaly, ale těšil by se vyšší míře stability a manažerské kontinuity.
Psali jsme:
Jestli je KSČM legitimní stranou? Tady musím poukázat na jemný, nicméně podstatný rozdíl mezi legalitou a legitimitou. Vzhledem k tomu, že sedí v parlamentu, tak je KSČM nepochybně legální politickou silou. O tom není sporu. S její legitimitou, je to ovšem složitější. Legitimita je odvozována od obecného smyslu a ducha zákonů země a ústavy. Protože tato země se hlásí k demokratickým hodnotám, svobodě jednotlivce a lidským právům, potom KSČM legitimní stranou logicky nemůže být, neboť vychází z ideologie, která tyto principy popírá jak teoreticky tak prakticky, o čemž se tento národ v minulosti hořce přesvědčil, abych tak řekl na vlastní kůži.
Mimochodem, teprve nyní se ukazuje, jak je vyrovnání se s bolestivou minulostí těžká a vleklá záležitost. I v Německu to trvalo minimálně jednu až dvě generace než se společnost psychicky srovnala se svou nacistickou minulostí a byla schopna se jí postavit čelem. Troufám si tvrdit, že dnes je Německo v tomhle ohledu vzorem. Nás tento nelehký proces pořád ještě čeká.
Co říkáte na názor, že strany hlásící se ke komunismu měly být po listopadu 1989 zakázány? K čemu by takový stav vedl?
Tady musím vyjít z prosté skutečnosti, že částečně nežijeme v reálném, ale ve virtuálním světě. Pravda není to co je skutečné, ale čemu lidé věří. Proto symboly mají obrovskou společenskou sílu a moc. Zákaz komunistické strany po roce 1989 by samozřejmě nevedl ke změně myšlení skalních komunistů, řada z nich by se rozptýlila do jiných stran. Ale tento krok by měl obrovskou symbolickou hodnotu, která by spočívala v signálu o jasném rozchodu s minulostí. Současný stav tak v jistém smyslu udržuje kontinuitu s obdobím před rokem 1989. A poslední věc: Neexistence komunistické strany by do určité míry měla harmonizující efekt na společnost, protože by dnes vášnivé, polarizující a poněkud vyčerpávající diskuse o tom, jak vycházet s komunisty a zdali jsou legitimní ve veřejném prostoru absentovaly. Možná to ale vidím příliš idealisticky, uznávám.
Proč podle vás dnes často řada lidí vzpomíná na dobu před rokem 1989 s nostalgií a v dobrém?
To je jednoduché. Podívejte se na diskuse na internet. Často tam zaznívá názor, že jsou jediná nezkorumpovaná strana. To je iluze vytvořená skutečností, že KSČM dvacet let neměla opravdovou moc. V dobách kdy ji měla, tak společnost i strana byly nepochybně mnohem zkorumpovanější než je dnešní průměr, ať se to někomu líbí či nikoliv. Všichni si pamatujeme pochmurné heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, drobné úplatky lékařům, úředníkům, honosné vily komunistických pohlavárů a podobně.
Psali jsme:
Obecně ovšem platí, že skutečná moc korumpuje vždy, ať je u vlády levice nebo pravice. Záleží na nastavení kontrolních mechanismů a na míře etiky ve společnosti ale i na mnoha jiných faktorech, jako je např. víra. Nicméně problém je samozřejmě daleko složitější. Takto funguje i lidská paměť, která vytěsňuje negativní a zesiluje pozitivní. Odtud rčení "za komunismu bylo lépe". Historikové a sociologové vám navíc řeknou, že vždy po nějakém čase od společenské změny přichází jistá retrovlna, tedy nostalgie po minulosti, která prostupuje celou společností, jejíž iluze a přílišná očekávání se nenaplnily.
O její síle a délce trvání rozhoduje mnoho faktorů. Například u nás, i vzhledem k momentálním hospodářským potížím, je poměrně silná. Navíc komunismus u nás profituje z tradičně extrémně rovnostářské české kultury. Tento rys byl vlastní epoše tzv. „národního obrození“ a významně přispěl k českému ekonomickému a kulturnímu zázraku v 19. století, jímž byl zrod moderního a vyspělého národa. Avšak v kontextu počátku 21. století je v souvislosti s vyrovnáním se s komunismem spíše brzdou.
Byl bych ale rád, kdybychom si uvědomili, že naděje této země nespočívá v nedávné minulosti, ale jedině v budoucnosti. Adorace předlistopadových poměrů (přestože uznávám, že některé věci, jako např. systém učňovského školství, fungovaly lépe než dnes) může být nebezpečná a nepomůže nám absolutně v ničem.
- Další rozhovory pro ParlamentníListy.cz čtěte ZDE
Kde se Česká republika 23 let od listopadu 1989 nachází? Jsme už vyspělou západní společností, jak jsme si přáli?
Nechci se dopouštět paušálních a nutně zkreslujících soudů už proto, že česká společnost se skládá z více než deseti milionů originálních a autonomně jednajících individualit, z nichž každá má svůj životní příběh a z toho pramenící různé postoje k současnosti. Příliš nedůvěřuji výsledkům kvantitativních metod zkoumání. Jako historik ovšem souhlasím se slovy bývalého prezidenta, že žijeme v jedné z nejlepších, ale především nejsnadněji žitelných epoch našich dějin. Provozujeme něco, co bych kunderovsky nazval nesnesitelnou lehkostí našeho bytí.
Psali jsme:
Máme vlastní stát, poměrně dobrou životní úroveň, slušné sousedy a jsme integrováni do nadnárodních struktur. Vedeme ale seriozní diskusi o naší budoucnosti ve světě? Jsme stále vedeni étosem občanské společnosti a jsme v případě nutnosti přinést pro ni oběti? Nejsme ukolébání zdánlivou jistotou našich existencí? Absolutně se vymezuji proti fatalistické tezi, že západní společnost je už za horizontem svého dějinného vývoje nezbývá ji než přihlížet nebo asistovat vzestupu Asie. Tady jsme u odpovědi na vaši otázku. Vyspělou společností se staneme tehdy, bude-li jeden každý z nás ochoten aktivně vytvářet svůj vlastní individuální příběh s respektem k příběhu ostatních. Tedy nefňukat, nenadávat, nekrást, nenatahovat ruce, pracovat na sobě.
Jaké jsou vaše prognózy pro následujících deset dvacet let v této zemi?
To záleží na tom, jak dopadnou ty miliony každodenních bitev zuřících uvnitř každého z nás. Zvítězí pasivita nebo aktivní přístup k životu? Sebevědomí nebo ustrašenost? Respekt nebo xenofobie? Výsledkem bude buď sebevědomá, v popperovském smyslu otevřená společnost pracující na vlastní budoucnosti a budoucnosti Evropy, nebo pouhý dav, ovládaný polovzdělanými alfa samci. Historie je výborná v tom, že nám nabízí krásné a poučné příklady budoucích alternativ našeho vlastního osudu.
Jak hodnotíte první kroky Miloše Zemana ve funkci prezidenta republiky?
Netroufám si je objektivně hodnotit, jelikož jsem téměř celou dobu jeho dosavadního prezidentství strávil v Austrálii horečnou prací na mém vědeckém projektu. Nepochybně za tuto dobu udělal mnoho pěkných věcí a užitečných kroků. Obecně však platí, že dobrého státníka dělá i schopnost jisté politické uměřenosti a zdrženlivosti, kterými drží na uzdě vlastní ambice a pudy. Pokud toho bude pan Zeman schopen, mohl by obstát.
Psali jsme:
Co říkáte na podporu učňovského školství, kterou chtějí prosazovat zejména levicové strany? Je to krok správným směrem za situace, kdy absolventi učňovských oborů se daleko snáze uplatní na trhu práce než například absolventi VŠ humanitního směru?
To je otázka k hlubší úvaze a delší diskusi. Je pravda, že v ČR příliš mnoho studentů studuje příliš mnoho zcela obskurních humanitních oborů, jejichž smysl i reálný obsah kdekomu zcela uniká. Například nevím, co si mám myslet o masově studovaném oboru jako je Management kultury. Abych se vyjádřil přesněji: Skutečné humanitní vzdělání je v mnoha ohledech pro budoucnost klíčové, ale tato země potřebuje i techniky, inženýry a samozřejmě i schopné řemeslníky všech oborů a profesí. Na nich byl koneckonců založen úspěšný příběh českého zázraku, tedy bezprecedentní vzestup hospodářství českých zemí v 19. století a za první republiky.
V české společnosti je ovšem zakořeněna vysoká úcta k titulům, což je v paradoxním a zajímavém rozporu s naším tradičním rovnostářstvím. Já jsem sice studoval v Oxfordu, ale vodovodní baterii opravit neumím. V této konkrétní situaci tak společenská hodnota instalatéra stoupá, zatímco moje klesá ke dnu. Problém spočívá v tom, že akademický titul je u nás intuitivně a samozřejmě mylně spojován s příslušností k elitě. Z podstaty elity ovšem vyplývá, že jí nemůžou tvořit všichni. V jihoamerických armádách svého času byli všichni generály, popřípadě plukovníky, ovšem vojáků se zoufale nedostávalo. Doufám, že to u nás nedopadne tak, že všichni budou mít vysokoškolské vzdělání a pracovat nebude mít kdo.
Psali jsme:
Jaroslav Miller (1971) studoval historii a filologii v Olomouci (Univerzita Palackého), Budapešti (Středoevropská univerzita) a Oxfordu (University of Oxford, Lady Margareth Hall). Mezi jeho učitele patřili Josef Jařab, Ralf Dahrendorf, Stephen Greenblatt či Robert J. W. Evans. Jaroslav Miller byl v roce 2012 jmenován profesorem historie a v současné době zastává funkci vedoucího Katedry historie Filozofické fakulty UP v Olomouci. Miller absolvoval řadu dlouhodobých badatelských pobytů na předních světových univerzitách a vědeckých ústavech v Kanadě, Maďarsku, USA, Velké Británii, SRN a Austrálii. Dvakrát obdržel prestižní stipendium Alexandra von Humboldta (2006 Marburg, 2010 Münster) a stipendium nadace Andrew W. Mellona (2004, 2010 Wolfenbüttel). V roce 2008 působil jako stipendista Fulbrightovy nadace na State University of Georgia, USA a v průběhu akademického roku 2010/2011 byl vybrán mezinárodní komisí na post hostujícího profesora na Univerzitě Západní Austrálie v Perthu. V roce 2012 ho velvyslanec Spojených států amerických jmenoval ambasadorem Fulbrightovy nadace v České republice. Jaroslav Miller obdržel řadu akademických a vědeckých ocenění, mezi jinými v roce 2005 “R. John Rath Prize for Best Study in Habsburg History” či “Best Urban History Monograph Award”. V roce 2008 vydalo britské nakladatelství Ashgate jeho monografii Urban Societies in East Central Europe, 1500 – 1700. V roce 2010 publikoval v New Yorku a Budapešti (spolu s Lázsló Kontlerem) monografii Friars, Nobles and Burghers – Sermons, Images and Prints: Studies of Culture and Society in Early-Modern Europe (New York – Budapest: CEU Press 2010). Od roku 1997 byl Jaroslav Miller hlavním řešitelem 7 vědeckých projektů financovaných Grantovou agenturou ČR. Jaroslav Miller je ženatý a má dvě děti, Jana (9) a Barboru (7).
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Kupka
