-635019660456207092.jpg&id=11147)
Jak se jako farář díváte na církevní reformu?
Osobně s ní souhasím a vnímám ji jako kompromis, který byl potřeba. Byť tento zákon z různých pohledů není dokonalý, je dobře, že se tím něco uzavře a pro obě strany, církev i stát, se věc vyřeší.
Je to podle vás adekvátní způsob - vrátit církvi prokázaný majetek a nefinancovat platy duchovních z peněz státu?
Je to možnost. Mohli bychom hledat jiný způsob. Slovo restituce není v tomto případě přesné, to znamená navrácení do původního stavu, což tady nejde. Velká část majetku, která byla kdysi státem ukradena, dnes buď neexistuje, nebo byla zničena či prodána dál. Jde spíše o určité vyrovnání. Pro stát výhodné, protože nemusí financovat církev a církev může fungovat s pocitem, že je to srovnané.
Jak hodnotíte výrok Lubomíra Zaorálka o tom, že církev jde proti slovům nového papeže, když přijala restituce? Měla by být církev chudá pro chudé a je to v souladu s vyrovnáním?
Takové výroky jsou trošku populismus, protože tuhle větu samozřejmě říkal i Ježíš, říká ji i současný papež. Ale v kontextu, v jakém ji vyslovuje Zaorálek, je význam posunutý. Je jasné, co tím chce říct, žádné restituce a co si církev uplatňuje nějaké nároky?
Psali jsme:
Vždy je důležité, aby se vůbec mohlo mluvit o vyšších vztazích - jako je láska a další hodnoty, aby byla nejdříve uplatněna spravedlnost, aby každý měl, co mu patří. Je naprosto v pořádku, že církev se hlasí k tomu, co jí patří a jestli se majetku pak zbaví, je její věc, ne pana Zaorálka.
Má být církev chudá pro chudé?
Určitě, myslím, že to platí pořád. Je mi velice sympatický současný papež, protože tento aspekt hodně zdůrazňuje, což lidi oslovuje.
Takže jste spokojen s volbou nového papeže...
Sleduji všechny jeho projevy a vystoupení, skoro každý den mě něčím mile překvapí.
Nebojíte se, že až církev dostane prokázaný majetek, tak nebude vědět, co s ním? Nebo nastane rychlé prodávání, aby bylo na platy duchovních? Kdyby to rozhodnutí bylo na vás, jak byste s majetkem naložil?
Ideální by podle mě bylo snažit se s majetkem dobře hospodařit, nezbavovat se ho, ale vystupovat jako dobrý hospodář. Ani by nebylo šťastné najmout si cizí subjekt, který by s ním hospodařil a církvi dával provize. Měli bychom ve svých řadách najít odborníky, kteří by se o to starali, kteří by generovali další peníze, aby církev byla se zavřením státního kohoutku schopná žít dál. Někde se to děje již nyní. Jako správce větší farnosti v Jičíně se staráme o nějaké pole a lesy a vidím, že jde o nezanedbatelný příjem pro farnost a peníze, co nutně potřebujeme.
Psali jsme:
Myslíte si, že církev dobré hospodaření s rychle nabytým majetkem zvládne?
Já věřím, že ano. Když se člověk podívá do historie, tak do roku 1948, kdy stát majetek církvi ukradl, byly všechny budovy v pořádku. Na polích i v lesích se hospodařilo a teď, když ho stát vrací, tak v dokonalém stavu není. Věřím, že církev bude lepší hospodář, než byl do nynějška stát.
Jak se věřící člověk dívá na současnou politckou situaci v republice všeobecně? Zbývá ještě místo na slušnost a katolické desatero?
Z křesťanského pohledu je návod jednoduchý. Máme kořeny v Bibli, máme návod, jak se správně chovat. Jsou jednoduché poučky. Je správné nelhat a nekrást, starat se o své rodiče a další základní věci. To je ta cesta, vrátit se ke kořenům.
Bohužel spousta bodů z desatera je porušována, myslíte, že v dnešní době má církev s těmi morálními hodnotami ještě šanci?
Jsem přesvědčen, že ano, jinak bych nebyl farářem. Je otázka, kolik lidí bude slyšet na tyhle hodnoty, na rady, které církev dává, jinak není nějaká alternativa, jak se vrátit ke slušnosti a poctivosti. Spíše čím déle tomu společnost nebude věnovat pozornost, o to pak bude náročnější cesta k návratu. Jinak než hodit zpátečku to nejde.
Chodí za vámi věříci se svými problémy, dotýká se jich tato současná doba? Když srovnáte zpovědi dnes s předcchozími léty, přibývá lidí, kteří přícházejí s potížemi uživit rodinu, splatit dluhy?
Ekonomická situace se týká naprosto všech lidí. V této farnosti je spíše střední a nižší třída a to vidím markantně. Rok od roku se více potýkají s nejzákladnějšími věcmi, jak uživit rodinu, splatit půjčky...
Co jim radíte, co jim řeknete?
Někdy je ta pomoc už jen v tom, že je tu někdo, kdo je vyslechne a nese ten kříž s nimi. V mnoha situacích se více dělat nedá. Pak pro tu nejchudší vrstvu cítím, že je dobré jim poskytnout určité poradenství. Když vidím, že jsou lidé ve vleku dluhových pastí a neví, jak z toho ven, tak se snažím poradit.
Vy sám jste aktivní volič?
Ano, jsem volič. Přiznám se, že jsem nebyl na krajských volbách, protože mám trvalé bydliště v Kutné Hoře a pro mě to znamená odjet. Ale snažím se poctivě volit a nabádám lidi, se kterými mluvím, že je to jedna z mála možností, jak něco ovlivnit.
Koho volíte?
Dosud jsem volil pravicové strany, a to vzhledem k minulosti, kterou jsem zažil, ale řekl bych, že v posledních letech kvůli chudobě, se kterou se potkávám a lidmi, kteří jsou na tom ekonomicky špatně, se můj pohled trošku mění. Přiznám se, že v současné době trochu tápu. Zdá se mi, že není moc nabídka.
Děláte bohoslužby a zpovědi i v jedné z nějtěžších věznic v Česke republice, ve Valdicích. Jak jste se k tomu dostal?
Za katolickou stranu má valdickou věznici na starosti Josef Kordík ze Železnice. Ten hledá svého nástupce a zatím jsme ho nenašli, takže jsem tam začal chodit já. Pokud mne přijme vedení věznice, mohl bych nastoupit od léta jako kaplan.
Jak se vězni ve Valdicích staví k víře?
Tam, kde je kolem dvanácti stovek vězňů, se potkávám se třemi, čtyřmi destíkami lidí. Ti, co na bohoslužby chodí, tak chodí pravidelně. Jsou zde dlouhodobé i doživotní tresty, takže je šance na dlouhodobější práci. Byl jsem mile překvapen, s jakou pozorností na nedělní mši někteří vězni prožívali tu liturgii. Jejich pohnutky jsou samozřejmě různé. Někdo potřebuje mít body, aby mu pomohly při soudu, nebo si myslí, že mu pomohou, ale jsou také lidé, pro něž je víra něco, co je nese a pomáhá jim zvládat těžkou životní situaci.
Dáváte jim zpovědi, předpokládám?
Zrovna nedávno jsem dvě dával.
Liší se nějak zpovědi vězňů od zpovědi netrestaných věřících?
Přišlo mi, že se neliší. Prožívají tam stejný život, jako my venku, řeší mezilidské vztahy. Jsou intenzivnější, jsou na cele se stejnými lidmi dlouhou dobu, s různými národnostmi, takže vztahy jsou těžké. A jinak řeší běžné věci.
Jak se změnil váš pohled na vězení při návštěvě zevnitř?
Určitě jsem měl o vězeňství zkreslené představy, i takový strach, co mě čeká, zda mě někdo nezabije. Překvapilo mě, že jsem se setkal s řadou lidí, kteří byli vnímaví, mohl jsem si s ním povídat o zásadních hlubokých věcech a jsou i vzdělaní. Snaží se něco dělat, jeden vystudoval teologii, jiní si dělají střední školu a učí se jazyky. Je to spíše menšina, ale pokoušejí se žít v rámci možností dobře.
V České republice se zvedá počet nevěřících, jak se vám pracuje v Jičíně? Ubývají vám „ovečky“?
Mně se tu pracuje dobře, protože těch farníků praktikujících víru je v neděli v kostele na tři sta, tři sta padesát a neubývají. Je to také dané tím, že Jičín je město, které se rozvíjí, stěhují se sem rodiny i ze Slovenska a řada z nich je věřících, máme poměrně hodně dětí a mládeže a mě to těší. Hodně se zajímám o kulturu a se spoustou místních si tu rozumím, nacházíme tu společnou řeč a rozumíme si lidsky.
- Další rozhovory pro ParlamentníListy.cz čtěte ZDE
Psali jsme:
Pavel Jandejsek se narodil 20. února 1969 v Kutné Hoře. Po dokončení zdejší základní školy vystudoval čáslavské gymnázium. Pak se vydal na pardubickou konzervatoř, kde se věnoval hře na housle. Následně vystudoval Katolickou a teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1996 sloužil v jáhenské službě (duchovní – začátečník), nejprve v Deštné v Orlických horách, následně v Novém Městě nad Metují. Jako kněz pak působil až do roku 2003 ve Vrchlabí a další čtyři roky dělal vikáře v Kostelci nad Orlicí. Od roku 2007 působí jako arciděkan a farář Jičína a okolí.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
