Svědek ze Srebrenice odhaluje pravdu o Srbech i údajných vraždách dětí

V úvodu se zeptám obecně. Co si myslíte o činnosti Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu?

S tribunálem jsou od začátku problémy. V samém počátku právničtí experti říkali, že je to nelegální instituce, což stejně ničemu nepomohlo, a zda je tribunál legální nebo není, nikoho nezajímá. Osobně jsem zapojen do obrany všech našich lidí, Srbů, kteří v Haagu jsou, a také se zabývám zločiny, jež byly spáchány na Srbech. Jsem v týmu na obhajobu Radovana Karadžiće, nedávno jsme si volali. A neoficiálně jsem i v týmu generála Mladiće.

Než OSN oficiálně uzavřelo kauzu Srebrenica, převzalo Valné shromáždění OSN od Haagského tribunálu oficiální dokument, ve kterém se tvrdí, že Srbové zabíjeli děti před očima matek, že přinutili jednoho dědu, aby snědl játra svého vnuka a že zakopávali živé lidi do země. Je tam pět takových monstrózních věcí. Ve skutečnosti jde o scény pekla z díla Dante Alighieriho. Po deseti letech jsem oficiálně podal důkazy, že to není pravda. Všichni výzkumníci holandského institutu pro válečnou dokumentaci (jeho studie o Srebrenici má kolem 7 tisíc stran) také nenašli žádné potvrzení onoho monstrózního zločinu, který tvrdí zmíněný dokument. A na konci ani sám haagský tribunál o tom žádné důkazy nenašel. Přes dvacet Srbů je či bylo obviněno kvůli Srebrenici. Od Slobodana Miloševiće, přes generála Ratka Mladiće, Radovana Karadžiće, až po obyčejné vojáky. Ale ani jeden není obviněn z těch zločinů, které tvrdil výše zmíněný dokument OSN.

Jak k vašim materiálům přistupuje OSN, resp. tribunál v Haagu (ICTY)?

Veškerou činnost provádíme tak, abychom dokázali, kde je pravda, protože za padesát, sto let se z toho stanou uzavřené oficiální dokumenty, bude z toho historie. Problém je, že ten dokument je podle nějakých jejich pravidel neodvolatelný, tak jsem před lety prostřednictvím našeho ministra zahraničí žádal generálního tajemníka OSN, aby k tomu připojil naši dokumentaci, která všechna ta obvinění vyvrací a poskytl to všem stranám, které vlastní ten nepravdivý dokument OSN, aby si sami udělali názor. Zase z toho ale nic nebylo a nepřijali to od nás. Je neskutečné, co všechno si může OSN, jako jedna z nejvýznamnějších mezinárodních organizací, dovolit.

Příští rok uplyne sto let od začátku první světové války a Srbové budou vnímání skoro jako ti, kteří začali a vymysleli terorismus. Vraždou v Sarajevu jsme „začali“ první světovou válku. A když by nebyla první válka, nepřišla by ani druhá světová válka. Takže jde o takový domino efekt (smích).

Můžete pro nepříliš obeznámené čtenáře shrnout obvinění Radovana Karadžiće a Ratka Mladiće?

Obě obžaloby jsou v podstatě identické. A týkalo se to i Slobodana Miloševiće, kde obžaloba označila 63 různých míst, kde měli Srbové údajně spáchat nějaké zločiny. Hlavním bodem v těch obviněních je Srebrenica, za což byl už odsouzen generál Radislav Krstić. Tam se projevil licoměrný přístup ICTY. Obžaloba totiž žádala, aby dostal dvě doživotí a nakonec byl odsouzen na 46 let, čímž chtěl tribunál ukázat, že se chová nezávisle. Přitom v jeho věku je to fakticky jedno. (Výsledně byl gen. Krstić odsouzen na 35 let – pozn.red.). A něco takového jsme očekávali i u Miloševiće, kde by určitě žádali čtyři nebo pět doživotí. Tak to bude nejspíš i u generála Ratka Mladiće a prezidenta Radovana Karadžiće a soud tak „dokáže“, že jedná nezávisle a pravdivě a výsledek si můžete domyslet sám…

S Radovanem jsem mluvil, ještě když byl ve vazbě v Bělehradě, a už tehdy mi říkal, že cílem jeho obhajoby není to, aby se sám zachránil, ale aby se prostřednictvím jeho případu ukázalo, že již odsouzení lidé jsou nevinní. On je ve zvláštní situaci, v jaké obžalovaní u jiných soudů ještě nikdy nebyli. Chce dokázat svoji nevinu, ale na druhou stranu nemůže přijmout osvobozující rozsudek ICTY, který by říkal, že je nevinný, protože by tím uznal nezávislost soudu a přijal skutečnost, že již odsouzení Srbové byli odsouzeni právem a ty zločiny skutečně spáchali.

Obecně ale musím říct, že my jsme nikdy netvrdili, že se nikdy žádné zločiny nad nevinným muslimským a chorvatským obyvatelstvem nestaly. Jako psychiatr mi to říkal Radovan a dnes je to i oficiálně uznávané, že určité promile lidí v každém národě je schopno páchat zločiny, a takoví samozřejmě byli i mezi Srby. Během pátrání jsme zjistili, že srbské soudy ještě během války odsoudili řady zločinů, jejichž tresty jsou v součtu kolem tisíce let! Je proto jednoznačné, že tehdejší stát válečné zločiny neschvaloval a naopak je i soudil a trestal. Z druhé strany jsme nenašli žádné důkazy, že by totéž dělala chorvatská nebo muslimská strana. Není populární o tom mluvit, ale tak to prostě bylo. Všichni mluví o obětech chorvatských a muslimských, ale přitom existují mnohem významnější věci, než ty, o kterých se mluví. Ale to nikoho nezajímá…

Zeptám se teď na případ Srebrenica. O tom se mluví asi nejvíc a většina lidí si pod vlivem médií při vyslovení slova Srebrenica představí údajný masakr asi 8 tisíc mužů a chlapců. Kde je pravda? Nebo jak to tehdy bylo?

V těchto případech moc nemám rád slovo pravda, zabývám se konkrétními důkazy. Protože když mluvíme o pravdě, tak těch „existuje“ mnoho. Řada lidí přijede na dva tři dny do Sarajeva nebo Srebrenice, a pak napíšou knihu „Pravda o Srebrenici, Pravda o Sarajevu“, a tak dále.

Ve Srebrenici jsem byl v roce 1995 od začátku těch operací a jsem přímý svědek. Ptal jsem se tam našich lidí, zda se někde evidují jména všech, kteří se autobusy transportovali do táborů, jenže Muslimové jakékoli seznamy odmítali. Nikdy se přímo nepovedlo dokázat, že by tam mezi civilisty byli nějaké oběti, znásilňování, a tak podobně. Tehdejší média jen tu informaci o obětech převzala, velkolepě psala o masakru, ale žádné důkazy o tom nepřinesla.

Na základě svého pátrání a shromaždování důkazů a dokumentace jsem o Srebrenici napsal knihu, kde jsem zmínil 48 muslimských vesnic kolem Srebrenici, kudy projela srbská armáda a nebyla tam ani jedna civilní oběť. To je obdivuhodné. V těch vesnicích žily rodiny muslimských vojáků, kteří páchali zločiny nad Srby, a nikdo se tam nepomstil. Od toho faktu všichni utíkají, mlčí o tom a nikdo o tom nechce mluvit. Od tehdejší doby až do teď žádám po Muslimech, aby mi poskytli byť jen jedno jediné jméno vesnice, kde se někomu něco stalo. Nic jsem nedostal. My jsme tehdy těm lidem dávali vodu, jídlo, dopravu a oni to nazvali etnické čištění. Byla místa, kde Srbové měli důvod k pomstě, protože to jako první rozpoutali Muslimové, ale neudělali to.

A pokud jde o těch údajných osm tisíc civilních obětí?

Pokud jde o těch údajných osm tisíc obětí Srebrenice, hledal jsem, kde je základ v tom seznamu nezvěstných. Po prvních volbách v roce 1996 jsem žádal, aby se srovnal seznam voličů se seznamem těch nezvěstných mužů a chlapců. Dopadlo to tak, že 3 600 jmen ze seznamu nezvěstných, a tedy údajných obětí, bylo na seznamu voličů v roce 1996. To jsou fakta. Tyto informace jsem poskytl i haagskému tribunálu.

Před časem jsem poslal štáb, aby vyfotil pomníky na srebrenickém hřbitově, a při porovnání s různou dokumentací bylo patrné, že mnoho lidí zemřelo nebo bylo zabito třeba už v roce 1992, anebo také dva či tři roky po červenci 1995. Experti haagského tribunálu našli, že zhruba 34 procent obětí, kteří tam jsou pohřbeni, zemřeli na zranění od šrapnelů, granátů, a tak dále. Takže nemohli být zastřeleni. Před lety jsem v jednom televizním pořadu v Paříži řekl, že ani blondýny by lidi nepopravovayi granáty nebo minomety (smích).

Podařilo se relevantně dokázat skutečný počet možných obětí?

Skutečně postřílených lidí je tam kolem čtyř set, tolik jich aspoň mělo spoutané ruce. V těch masových hrobech byla také nalezena těla Srbů. Odpovídalo to zhruba počtu Srbů, kteří byli zajati Muslimy pod vedením Nasera Oriće. Našlo se tam i jedno ženské tělo, které bylo identifikováno, a zjistilo se, že to byla Srbka. Zjištěno bylo také, že některá těla v hromadných hrobech byla v různém stupni rozkladu, z čehož je jasné, že datum jejich smrti nemůže být stejné.

Nicméně pokud jde o ty postřílené, jména těch z naší strany, kteří je zabili, byla známa, a věděl to i haagský tribunál. Bylo tedy jeho povinností, aby je zatkl. Nestalo se to, i když existují důkazy.

Všechno to jsou příběhy bez konce, mohl bych o tom mluvit hodiny a hodiny. Zmíním ještě naprosto šokující skutečnosti, které se staly, když Američani hledali Radovana. Šikanovali jeho rodinu, dokonce zmlátili faráře a chovali se jako největší špína. Ničili kostely a rozsekávali ikony, a když se jich farář zeptal, co dělají, odpověděli, že hledají Karadžiće. Chovali se jako zločinci. Jako ten největší lidský odpad.

Kdo je Dr. Milivoje Ivanišević (* 1932)

Ředitel Institutu pro výzkum srbského utrpení ve 20. století a senátor Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině už od dob Radovana Karadžiče až do dnes, kdy je prezidentem Milorad Dodik. Byl i koordinátorem obhajoby Slobodana Miloševiće v záležitostech, které se týkaly Bosny a Hercegoviny a Chorvatska. Je členem týmu poradců obhajoby Radovana Karadžiće a neoficiálně i generála Mladiće u haagského tribunálu. Má na starosti především dokumentaci, což je pro obhajobu stěžejní.