Jiří Navrátil byl pak zařazen do pracovních oddílů nazvaných Organizace Todt. Brzy ale uprchl a až do konce války se skrýval. Přitom se plně věnoval ilegální činnosti. V květnu 1945 - tedy právě před 68 lety - se aktivně zúčastnil Pražského povstání.  Není snad vhodnějšího dne, ve kterém by ParlamentníListy.cz tohoto muže nepožádaly o vzpomínky...

České Květnové povstání vypuklo za tak špatné strategické situace, ve které nebylo za celou 2. světovou válku žádné jiné protiněmecké vystoupení. Zatímco třeba v Miláně a Varšavě byla fronta vzdálená jen pár kilometrů, v případě Prahy se jednalo o celé stovky kilometrů. O čem to podle vás vypovídá? Mělo vůbec nějaký smysl, nějakou cenu?
Přesně vzato to tak nebylo. Ve Varšavě vypuklo povstání, když už Rudá armáda stanula na druhém břehu řeky Visly. Povstalci nemohli tušit, že sovětské velení klidně vyčká, až je Němci udusí v krvi a pro budoucnost Polsko zbaví nejodhodlanějších zastánců svobody a demokracie. Byla to vlastně jakási obdoba Katyně jinými prostředky.  

Další rozhovory ParlamentníchListů.cz čtěte ZDE

Pokud jde o Pražské povstání, spojenecká fronta nebyla vzdálena stovky kilometrů, Američani se dostali až do Plzně a zastavili se u Rokycan. Jako spojka jsem dorazil do záložního štábu v paláci Koruna náhodou právě tehdy, když se jeho velitel legionář generál František Hrabčík loučil s americkými důstojníky. Dostali se z Plzně do Prahy bez obtíží a on s nimi za velitele povstání gen. Kutlvašra jednal o americké vojenské pomoci. Američani přijít nesměli, to je známá historie - a vlastně i jakási obdoba mnichovské dohody mezi jinými partnery a jiným způsobem.

PROHLÉDNÉTE SI FOTOGALERII Z UCTĚNÍ UDÁLOSTI dne 5.5.2013