Žena z ČSSD o chudých: Něco se musí stát. Nebo skončíme jako Titanic

Neblaze proslulé sKarty, které nutily seniory a hendikepované belhat se k bankomatům, už odpískala i vláda. Podle Kadlecové ale pozdě. „Není možné, aby premiér Nečas sKarty nyní razantně kritizoval a tvářil se přitom, že na Titaniku jménem sKarty pracoval někde v podpalubí nebo drhnul palubu. On tam byl kapitánem. A co s takovým kapitánem? Odepsat ho i se zbytkem posádky,“ zmínila.

Podle ní se však nyní nic zásadního nestane. „Ale mělo by. Dříve než celý sociální sektor se statisíci důchodci, invalidy a dalšími klienty dopadne jako sKarty. Nebo jako Titanic.“

Nešťastné sKarty

„Tak nám zrušej' sKarty,“ může vykřiknout paní Müllerová. Neboli v parafrázi na Haškova Švejka vláda před pár dny uložila ukončit nešťastný projekt sKaret ministryni práce a sociálních věcí Ludmile Müllerové, který prosadil její předchůdce Jaromír Drábek (TOP 09).

Což s povděkem kvituje i českolipská sociální demokratka Lenka Kadlecová. „Snad poprvé jsem musela souhlasit s premiérem Nečasem, když řekl, že tento projekt speciálních karet pro potřebné byl od počátku nedomyšlený, že jej nelze nyní kloudně vyřešit, a tak je nejlepším řešením od něj úplně odstoupit,“ vysvětlila ještě před tím, než stejné stanovisko zaujala vláda.

Pozdní procitnutí premiéra

Podobné rozhodnutí podle ní však přichází pozdě, což vyčítá i premiéru Petru Nečasovi. „To, co teď na sKartách kritizuje, věděl už v době vzniku projektu. Kritizoval ho třeba předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása či ombudsman Pavel Varvařovský a mnozí další,“ upozornila.

O nereálnosti tohoto projektu musel vědět i Petr Nečas sám. „V oblasti sociálních věcí se přeci orientuje, sám byl – a dokonce dobrým – ministrem práce a sociálních věcí,“ konstatovala Kadlecová. Není podle ní proto možné, aby premiér sKarty nyní razantně kritizoval a tvářil se přitom, že na Titaniku jménem sKarty pracoval někde v podpalubí nebo drhnul palubu. „On tam byl kapitánem. A co s takovým kapitánem? Odepsat ho se zbytkem posádky,“ zmínila.

Kadlecová rovněž vysvětlila nesmyslnost zavádění sKaret. Podle původního návrhu nutil tento výmysl, aby se třeba senioři a hendikepovaní, kterým dosud nosila peníze pošťačka, trmáceli k bankomatu. „Drtivá většina seniorů žijícících v malých obcích s nimi neumí zacházet. U nich nejsou, museli by se za nimi vypravit jinam. Nemluvě o hendikepovaných, kteří toho nejsou vůbec schopni,“ sdělila Kadlecová. Člověka napadne, jak vůbec někdo může takovouto zhůvěřilost vymyslet...

Romové – i ti co se snaží, většinou nemají šanci

Téměř čtyři roky spolupracovala Lenka Kadlecová s úřadem práce. Měla na starosti rekvalifikace dlouhodobě nezaměstnaných, často Romů. „Deptalo mě, že jsem tam měla i šikovné, středoškolsky vzdělané a aktivní Romy – podotýkám, že to bylo v době před krizí – a práci se pro ně najít nedařilo. Kvůli desítkám překážek a předsudků,“ povzdechla si. „A i když se snaží jak chtějí, všechno marné. Pak samozřejmě ztratí motivaci a zapadnou mezi ostatní, kteří už na jakoukoli snahu rezignovali či ji ani nikdy neměli,“ okomentovala.

Domnělé výhody chudoby – naprostá fikce

Upadnou pak do chudoby a pobírají dávky. Lenka Kadlecová vyvrací přesvědčení mnoha i mnohdy inteligentních lidí, kteří si myslí, že hlavně Romové si díky nim žijí na vysoké noze a pobírají nějaké horentní sumy. „Kolují různé historky, že manželé, kteří nikdy nepracovali a mají pět dětí, pobírají dávky na úrovni manažerských platů. Skutečnost je ale jiná,“ sdělila.

A dokládá své tvrzení čísly. „Být v hmotné nouzi znamená nemít dostatek peněz na zaplacení základních životních potřeb domácnosti. Částka na živobytí u dospělého člověka dosahuje minimálně částky 2200 Kč a maximálně 3410. U nezaopatřených dětí podle věku od 1740 do 2450 Kč. Nepřijde mi, že se s těmito penězi dá žít bezstarostný život,“ zmínila Lenka Kadlecová.

Ubytovny nehodné našeho století

Romové nejenže těžko shánějí práci (ti, kteří ji ještě hledají), ale i bydlení. Pronajmout byt v paneláku je pro ně těžké – i když samozřejmě nikoli nemožné. Končí často na ubytovnách – takových lepších garážích – jak se vyjádřil nedávno jeden politik. „Na těchto lidech parazitují majitelé soukromých ubytoven. Na jejich účty se přelévají sociální dávky, určené ve státním rozpočtu na podporu chudých. Nepřiměřeně vysoké dávky na bydlení způsobují, že lidem v ubytovnách chybí peníze na jídlo a nezbytné životní potřeby. Jdou krást a vzbuzují nenávist spoluobčanů, kteří nezkoumají příčiny a vidí jen důsledek,“ popsala českolipská sociální demokratka.

Pobyt dospělého člověka přijde až na pět tisíc, dítě tři tisíce. „Takže za jednu hroznou místnost zaplatí čtyřčlenná rodina až 12 tisíc. A to nemluvím o vícečlenných rodinách,“ objasnila. Co však s tímto problémem? „Každé město by mělo mít jednoduché sociální bydlení s normálním lidským nájmem,“ upozornila. S tím, že by se jednalo vždy jen o jednu budovu. „Protože oni nemůžou být ve velkém množství pohromadě,“ konstatovala.

Romové podle ní potřebují určitý řád. „Vím, že je to moje idealistická představa, ale kdyby měla města nějakou drobnou výrobu, kam by tito lidé docházeli... Protože když berou dávky, měli by pracovat. Aby se to naučili. Už přes dvacet let nepracují, jejich děti nemají žádný vzor. A jestliže žijí na těch ubytovnách s jedním záchodem na chodbě, přijde mi, že to není vhodné našemu století...,“ doplnila.

Nezaměstnanost – lidé nechtějí sociální dávky, ale pracovní místa

Česko trápí rekordní nezaměstnanost. Bez práce je téměř šest set tisíc lidí. V Libereckém kraji jich je nejvíce právě v českolipském regionu, kde Lenka Kadlecová žije. „Za těmi čísly jsou konkrétní lidé. Starší manželé, kterým do důchodu zbývá pět let. V jejich věku s nimi pracovní trh nepočítal už před krizí. Dnes, po třetí vlně zdražování, poklesu a propouštění, jsou de facto na odpis,“ popsala.

Uvadí i jiný příklad nezaměstnaného. „Můžeme mezi nimi najít i chlápka v plné síle, šikovného řemeslníka. Má ovšem smůlu, že se v kraji nejen narodil, ale i oženil a založil rodinu. Pravidelně řeší dilema – odejít někam za prací a opustit své blízké. Nebo tu zůstat a vidět své děti vyrůstat, ale žít ze dne na den ze sociálních dávek,“ upozornila. „Takových lidí vídám celou řadu. Oni nechtějí sociální dávky, ale pracovní místa. Chtějí pracovat,“ je přesvědčena Kadlecová.

Rekvalifikace k ničemu

K nalezení pracovního místa by měly sloužit i rekvalifikace na jiný obor. Kadlecová však na základě vlastních zkušeností kritizuje rekvalifikační programy úřadů práce. „Peníze na rekvalifikace tekly jak do prázdné díry. Vymýšlejí se věci, které nemohou fungovat. Vyučená prodavačka se zařadí na administrativní kurz jenom proto, že je na něj zrovna volné místo. Ale reálně stejně nikdy nemůže najít práci v kanceláři. A podobně to funguje doposud. Leje se sem hodně peněz, ale bez praktického užitku,“ uvedla. I když nakonec nachází nějaká pozitiva. „Učili jsme lidi na počítači napsat životopis, nebo jak vystupovat při výběrových řízeních – což je přínosné,“ podotkla.

Rekvalifikace podle ní mají být cílené. „Naproti tomu musí jít i zaměstnavatelé. Sdělit jaké profese potřebují, brát si studenty na praxi a vůbec více spolupracovat se školstvím. Mnohdy si totiž stěžují, že absolventi třeba průmyslovky se tam nenaučili to, co oni potřebují,“ konstatovala. „Dnes každé dítě musí mít maturitu, ale co dál. Vystuduje střední podnikatelskou školu a vlastně neumí nic... Na tomto problému by měla více spolupracovat se zaměstnavateli i ministerstva školství a průmyslu,“ upozornila.

Duo Drábek – Šiška – rozvrácené úřady práce

Úřady práce před pár lety fungovaly. Pak však přišlo duo Drábek – Šiška a podle Kadlecové chod úřadů rozvrátili. „Bohužel musím říci, že kroky ministra Jaromír Drábka byly neštěstím pro sociální oblast a úřady práce,“ sdělila.

I před jeho nástupem bylo pro sociální oblast málo peněz, ale celý systém fungoval a lidé na něj byli zvyklí. „Drábkovci ho úplně překopali. Spolupracovala jsem na obecních úřadech s úřednicemi, které měly na starosti průměrně 180 dlouhodobě nezaměstnaných. Vyřizovaly jim dávky na živobytí, v hmotné nouzi a na bydlení. Byly zkušené, dlouhodobě školené, své klienty znaly. Také se na úřadech vybudovaly bezbariérové přístupy pro zdravotně postižené. A najednou se všechno zrušilo a tato agenda se převedla na úřady práce. Což je mimo jiné obrovské mrhání penězi,“ zdůraznila.

Zbyl čas jen na papírování

Úřad práce je dnes zahlcený, jedna úřednice má na starosti dvakrát tolik klientů, než tomu bylo u jejích předchůdkyň na obecních úřadech. „Takže už není čas na nějakou konkrétní individuální pomoc, zbylo jen papírování. Do toho jim nefungoval počítačový systém,“ komentovala Kadlecová horké chvilky, které na úřadech práce zavládly. Onen doposud ne zcela funkční nově zavedený softwarový počítačový systém nakonec ukončil působení zmiňovaného dua. Bývalý náměstek Šiška je kvůli němu vyšetřován policií a ministr Drábek následně rezignoval...

Ještě předtím zrušil základní povinnost, kterou měly úřady práce. Pomáhat hledat svým klientům pracovní uplatnění. Tuto pravomoc převedl na personální agentury. „Jenomže ti si z lidí bez práce vyzobají jen ty nejlépe zaměstnavatelné. Ale co ti ostatní?“ zeptala se Kadlecová.

Severočeská sociální demokratka si myslí, že se v současné době ve vládní koalici nic zásadního nestane. „Ale mělo by. Dříve než celý sociální sektor se statisíci důchodci, invalidy a dalšími klienty dopadne jako sKarty. Nebo jako Titanic,“ uzavřela Lenka Kadlecová.

Lenka Kadlecová se narodila v České Lípě. Vystudovala andragogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Amose Komenského. Od roku 1996 členka ČSSD. V současnosti místopředsedkyně KV ČSSD v Libereckém kraji. Od roku 2012 předsedkyně klubu zastupitelů ČSSD v Libereckém kraji. Pracovala jako učitelka, personalistka, zástupkyně ředitelky domova důchodců

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.